📖 Úvod
Historická próza je literární směr, resp. žánrová kategorie, která se zaměřuje na vyprávění příběhů zasazených do minulosti, přičemž klade důraz na historickou věrnost (nebo její iluzi) a evokaci ducha dané doby. Český název je „historická próza“, anglicky „historical prose“ nebo nejčastěji „historical novel“ (historický román), což je její nejdominantnější podoba. Její kořeny sahají sice hluboko do minulosti k antickým historiografickým dílům či středověkým kronikám, avšak jako moderní literární žánr se výrazně etablovala a rozvíjela zejména v 19. století, a to v souvislosti s romantismem a nacionálními obrozeními. Její popularita však trvá dodnes, s novými podobami a přístupy i ve 20. a 21. století. Rozvíjela se a rozvíjí se globálně. Mezi zeměmi, kde dosáhla zvláštního významu a rozkvětu, patří Velká Británie (kde je považována za kolébku moderního historického románu), Francie, Německo, Spojené státy americké, Rusko a samozřejmě také české země. V podstatě jde o celosvětový fenomén, který rezonoval s potřebou národů reflektovat svou minulost a identitu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku historické prózy v její moderní podobě je úzce spjato s přelomem 18. a 19. století a nástupem romantismu. Filozofické pozadí zahrnuje vliv romantismu s jeho zájmem o minulost, tajemno, emoce a individuální osudy, ale také jisté dozvuky osvícenství s jeho důrazem na poznání a historický vývoj. Klíčovou roli sehrály napoleonské války a následné období restauračních snah, které paradoxně posílily národní cítění a touhu po definování národní identity skrze historii. V mnoha zemích, včetně českých zemí, probíhalo národní obrození, které se snažilo o vzkříšení jazyka, kultury a historie, a historická próza se stala ideálním nástrojem k popularizaci národních mýtů a hrdinů. Průmyslová revoluce a s ní spojené sociální změny – vznik nové buržoazie, urbanizace, nárůst gramotnosti a zájmu o čtení – vytvořily široké publikum pro tento nový žánr. Za zakladatele moderního historického románu je všeobecně považován skotský spisovatel Sir Walter Scott (např. s díly jako Waverley, 1814, či Ivanhoe, 1819), který jako první propojil historickou událost s fiktivním příběhem a postavami způsobem, který se stal vzorem pro celý svět. Scott dokázal sugestivně oživit minulost, klást důraz na lokální kolorit a zvyky, a zároveň vyprávět poutavé příběhy. Historická próza se nevymezovala primárně proti předchozím směrům, ale spíše nově navazovala na romantismus, který obecně oživil zájem o minulost a exotiku. Zároveň se odkláněla od suchopárných historických pojednání a kronik tím, že dodávala historii lidský rozměr a emocionální hloubku, činila ji přístupnou a atraktivní pro širší vrstvy čtenářů. Navazovala na osvícenské snahy o systematizaci poznání a historické myšlení, ale obohacovala je o romantickou imaginaci a důraz na národní specifika namísto univerzálních idejí. V českém prostředí na ni navázali především Josef Kajetán Tyl a Václav Beneš Třebízský, později Alois Jirásek, kteří skrze ni pomáhali formovat národní vědomí.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou historické prózy je především snaha o evokaci konkrétní historické doby, což se projevuje v pečlivém zobrazení dobových reálií, atmosféry, zvyků, odívání a jazyka. Typickými tématy a motivy jsou významné historické události (války, revoluce, společenské převraty), osudy národních hrdinů či významných osobností, ale i „malých“ lidí, kteří se ocitají v soukolí dějin. Často se objevuje motiv střetu starého a nového světa, národní identity, lásky, zrady, oběti, cti a mravních dilemat v historickém kontextu. Obraz typického hrdiny je často složitý – může to být fiktivní postava, která slouží jako průvodce čtenáře historickými událostmi a skrze níž se reflektují dobové problémy a morální otázky. Takový hrdina je často idealizovaný, statečný, čestný a vtažený do centra dění, často se s ním čtenář snadno ztotožňuje. Může to být i skutečná historická osobnost, jejíž vnitřní svět je nicméně často domýšlen a pro potřeby příběhu dramatizován. Obvyklé prostředí zahrnuje autentická historická místa – hrady, bojiště, dobová města, vesnice, paláce – která jsou detailně popsána, aby podpořila iluzi reality a ponoření do minulosti. Konflikty jsou často mnohovrstevnaté: individuální konflikty (láska vs. povinnost, osobní touhy vs. historická nutnost) se prolínají se širšími konflikty společenskými, politickými či náboženskými, typickými pro danou dobu. Jazyk a styl se často snaží napodobit dobové vyjadřování, používat archaismy či dobové idiomy, což přispívá k autenticitě, ale může být také stylizované pro moderního čtenáře. Často se vyznačuje bohatými popisy, dramatickými dialogy a barvitou imaginací. Kompozice bývá komplexní, často s propracovanou zápletkou, která propojuje osudy fiktivních postav s reálnými historickými událostmi a osobnostmi. Časté jsou retrospektivní pohledy, proplétání více dějových linií a pečlivá expozice historického kontextu. Vyprávěcí postupy zahrnují typicky vševědoucího vypravěče, který má přehled o všech událostech i vnitřních stavech postav, ale mohou se objevit i vyprávění z pohledu konkrétní postavy. Důraz je kladen na detailní popis historických reálií, zvyků a každodenního života. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou historický román (primární forma), historická povídka, historická romance a někdy i biografie s výrazně beletristickými prvky. V moderní době se objevují i subžánry jako alternativní historie či historická fantasy.
👥 Zastupci
Historická próza je literární žánr, který se zaměřuje na vyprávění příběhů zasazených do minulosti, často s pečlivým studiem historických reálií a snahou o jejich věrné zobrazení, ačkoli si zároveň zachovává uměleckou licenci. Klade důraz na interakci fiktivních postav s reálnými historickými událostmi a osobnostmi, čímž oživuje minulé epochy pro současného čtenáře. Mezi nejvýznamnější české autory patří Alois Jirásek, jehož díla jako Staré pověsti české, F. L. Věk a Psohlavci jsou klíčová pro formování národního vědomí a popularizaci českých dějin skrze poutavé příběhy o národních hrdinech a osudových momentech. Vladislav Vančura s románem Markéta Lazarová přinesl do historické prózy moderní poetický jazyk a hlubokou psychologii, čímž dílo povýšil nad pouhé historické vyprávění a propojil ho s mýtickými rovinami lidské existence. Jaroslav Durych v Bloudění vykreslil rozervanou dobu třicetileté války s barokní obrazností a hlubokým psychologickým ponorem do náboženských a morálních dilemat postav. Václav Kaplický románem Kladivo na čarodějnice mistrně zobrazil hrůzy inkvizičních procesů na Šumpersku, čímž sugestivně poukázal na absurditu a krutost fanatismu v dějinách. Mezi světovými autory je průkopníkem Walter Scott s díly Waverley a Ivanhoe, který je považován za zakladatele moderního historického románu, neboť skrze romantické zápletky a detailní popisy oživil středověké rytířství a anglické dějiny. Alexandre Dumas st. svým románem Tři mušketýři a Hrabě Monte Cristo proslul spojením historických událostí s neúnavným dobrodružstvím, intrikami a nezapomenutelnými charaktery, čímž popularizoval francouzskou historii. Victor Hugo v Chrám Matky Boží v Paříži vytvořil monumentální obraz středověké Paříže, kde se osudy jednotlivců proplétají s velkými dějinnými událostmi a sociálními problémy doby. Lev Nikolajevič Tolstoj v románu Vojna a mír mistrovsky propojil osobní příběhy několika rodin s rozsáhlými historickými událostmi napoleonských válek, čímž ukázal hluboký vliv dějin na lidské osudy a naopak. Robert Graves románem Já, Claudius podal mistrný, osobitý a ironický pohled na římskou císařskou dynastii očima domnělého historika, čímž demytizoval historické postavy a události. Umberto Eco s dílem Jméno růže spojil detektivní zápletku s hlubokými filozofickými úvahami a detailním vykreslením života ve středověkém klášteře, čímž ukázal složitost myšlenkového světa raného novověku. Ken Follett v Pilířích země vytvořil epickou ságu s pečlivě propracovanými historickými detaily, které přibližují architekturu, politiku a každodenní život středověké Anglie a budování katedrály jako symbolu doby.
📈 Vývoj
Historická próza jako svébytný literární žánr vznikla v období romantismu na počátku 19. století, primárně v reakci na osvícenskou racionalizaci a s touhou po znovunalezení národní identity a kořenů v době formování moderních národů a států. Za jejího zakladatele je všeobecně považován skotský spisovatel Walter Scott, který ve svých románech, jako je Waverley z roku 1814, mistrně kombinoval fiktivní postavy a příběhy s historickými událostmi, čímž položil základy žánru. Období vrcholu historické prózy spadá do celého 19. století, kdy se stala jedním z nejpopulárnějších literárních žánrů. Vedle Waltera Scotta k jejímu rozkvětu přispěli autoři jako Alexandre Dumas starší ve Francii, James Fenimore Cooper v USA a v českém prostředí Alois Jirásek, který se stal ikonou české historické prózy a jejím nejvýznamnějším představitelem během národního obrození. Raná fáze historické prózy, charakterizovaná romantismem, kladla důraz na heroismus, idealizaci minulosti, budování národních mýtů a často dobrodružné zápletky. Často se soustředila na středověk a raný novověk jako zdroje inspirace pro národní povědomí. S nástupem realismu a naturalismu ve druhé polovině 19. století se žánr postupně proměňoval. Autoři, jako například Gustave Flaubert se Salambo nebo Lev Nikolajevič Tolstoj s Vojnou a mírem, usilovali o větší historickou přesnost, psychologickou hloubku postav a sociální kritiku, čímž se odklonili od pouhé romantizace. V 20. století prošla historická próza dalšími proměnami. Modernistické a postmoderní přístupy zpochybnily objektivní interpretaci historie, vedly k experimentům s formou a narací a k dekonstrukci zažitých mýtů. Pozdní fáze žánru se vyznačuje komplexností, důrazem na „malého člověka“ v dějinách, intertextualitou a často i prvky fantastiky či alternativní historie. Příkladem je Umberto Eco a jeho Jméno růže, které kombinuje detektivní zápletku s filozofickými úvahami zasazenými do středověku. Národní a regionální varianty historické prózy se projevují ve výběru konkrétních historických událostí a období, které jsou pro danou kulturu klíčové. V Česku to bylo například husitství (Jirásek), baroko (Durych, Kaplický) nebo období národního obrození (Jirásek). Ve Francii dominovaly příběhy z doby starých králů a revoluce, v Rusku napoleonské války. Žánrové varianty zahrnují dobrodružný historický román, psychologický historický román, biografický historický román a v moderní době i historickou detektivku nebo historickou fantasy.
💫 Vliv
Historická próza měla a má zásadní vliv na pozdější literaturu a umění. Položila základy pro mnoho dalších žánrů, včetně dobrodružné literatury, historického dramatu a v neposlední řadě i moderní historické fantasy, která z ní čerpá inspiraci pro budování složitých světů a epických konfliktů, jako je tomu například u děl George R. R. Martina. Výrazně ovlivnila formování národních identit a kolektivního vědomí, zejména v 19. století, kdy pomáhala upevňovat pocit sounáležitosti s minulostí. Historická próza inspirovala nespočet adaptací ve filmu, divadle, opeře a výtvarném umění. Kolosální historické velkofilmy, jako jsou adaptace románů Lva Tolstého, Alexandra Dumase nebo Victora Huga, se staly ikonickými, stejně jako četné televizní seriály, které dnes masově popularizují historické náměty. V době svého vzniku byla historická próza přijímána s obrovským nadšením a popularitou, neboť široké veřejnosti zpřístupňovala dějiny a nabízela poutavé příběhy plné hrdinství, lásky a dobrodružství. V rámci národních obrození hrála klíčovou roli v posilování národního ducha a ve vyhledávání inspirace v minulosti pro budování budoucnosti. Nicméně, už tehdy se setkávala i s kritikou. Kritici často vytýkali historickým románům nepřesnosti, přílišnou idealizaci postav a událostí, schematismus a zjednodušování složitých dějinných procesů ve prospěch dramatického efektu. Obviňována byla z fikcionalizace historie a zneužívání dějin pro umělecké účely bez dostatečné vědecké preciznosti. V některých politických režimech, zejména totalitních, mohla být historická próza předmětem cenzury nebo zákazů, pokud se její interpretace dějin neshodovala s oficiální propagandou, nebo naopak byla využívána k podpoře režimních ideologií, například selektivním vyzdvihováním určitých „hrdinských“ období. Dnes je historická próza stále velmi populární a ceněný žánr, avšak s posunem k větší historické věrohodnosti, komplexnosti postav a situací a k hlubší psychologické propracovanosti. Moderní autoři se snaží o nuanced pohled na minulost, často dekonstruují zažité mýty a předkládají kritické perspektivy. Mnoho děl historické prózy bylo a je úspěšně adaptováno do různých uměleckých forem. Z českého prostředí jmenujme filmové adaptace Jirákových Psohlavců či F. L. Věka, Vančurovy Markéty Lazarové nebo Kaplického Kladiva na čarodějnice, které se stalo kultovním filmem. V celosvětovém měřítku jsou adaptace děl jako Tři mušketýři, Chrám Matky Boží v Paříži nebo Vojna a mír součástí filmového a televizního kánonu. Velký boom zažívají také historické seriály na streamovacích platformách. Inspirace historií se propsala i do světa videoher, kde tituly jako Kingdom Come: Deliverance nebo série Assassin’s Creed využívají propracované historické prostředí pro své zápletky, čímž oslovují nové generace recipientů. Celkově je historická próza stále živým a dynamickým žánrem, který se neustále vyvíjí a hledá nové způsoby, jak reflektovat a interpretovat minulost pro současnost.