📖 Úvod
Groteskní drama, někdy označované jako Grotesque drama v anglickém kontextu nebo Drama grottesco v italském, je literární směr, který se nejvýrazněji rozvíjel ve 20. století, s předzvěstmi a ranými formami již na počátku století (zejména v Itálii) a s největším rozkvětem v polovině 20. století, především po druhé světové válce, kdy často splývalo s divadlem absurdity. Jeho kořeny však lze nalézt i v mnohem starších tradicích, jako je antická satira (Aristofanés), středověké karnevalové hry a commedia dell’arte. Tento směr se rozvíjel v mnoha zemích světa, přičemž významnými centry byla Itálie (Luigi Pirandello), Francie (Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Arthur Adamov, Jean Genet, kteří jsou často spojováni s „divadlem absurdity“, jež je podžánrem groteskního dramatu), Spojené království (Harold Pinter, Tom Stoppard), Spojené státy americké (Edward Albee), a také ve střední a východní Evropě (Slawomir Mrozek v Polsku, Václav Havel v Československu), kde často sloužilo jako nástroj kritiky totalitních režimů. Jeho vliv je patrný i v německojazyčné (Friedrich Dürrenmatt, Max Frisch) a španělsky mluvící (Ramón del Valle-Inclán s jeho „esperpentem“) literatuře.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku groteskního dramatu je hluboce provázáno s krizemi 20. století. Počátky směru v Itálii na počátku století (Drama grottesco) souvisely s rozčarováním z moderní společnosti a buržoazní morálky, která se jevila jako pokrytecká a prázdná. Avšak jeho plný rozkvět ve formě divadla absurdity po druhé světové válce byl přímou reakcí na hluboký otřes a ztrátu víry v humanismus a pokrok, které přinesly válečné hrůzy, holocaust, atomová bomba a vzestup totalitních režimů. Tyto události vedly k pocitu hluboké deziluze, existenciální úzkosti a pochybnostem o smyslu lidské existence. Společenské pozadí zahrnovalo pocit odcizení, osamělosti, dehumanizace jedince v anonymní masové společnosti, byrokratizaci, konzumerismus a rozpad tradičních hodnotových systémů. Politická situace byla charakterizována studenou válkou, hrozbou jaderné války a existencí ideologických bloků, což vedlo k pocitu bezmoci a absurdní paradoxnosti lidského osudu. V totalitních režimech (např. Východní blok) sloužilo groteskní drama často jako skrytá forma kritiky, kde absurdita na jevišti odrážela absurditu každodenního života pod útlakem a cenzurou. Filozoficky navazovalo groteskní drama na existencialismus (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), který zdůrazňoval absurditu lidské existence, svobodu a odpovědnost v nesmyslném světě, a na nihilismus, který zpochybňoval veškerý smysl a hodnoty. Důležitý byl také vliv Freudovy psychoanalýzy, která odhalila iracionální a nevědomé aspekty lidské psýchy, a kritika rozumu jako jediného principu poznání. Neexistuje jediný zakladatel směru v jeho globální podobě, ale u jeho raného vzniku na počátku 20. století stál především italský dramatik Luigi Pirandello, který je považován za jednoho z otců moderního dramatu a jehož hry výrazně využívají grotesku, masku a krizi identity k odhalení iluzornosti reality. V polovině 20. století pak Martin Esslin ve svém díle „The Theatre of the Absurd“ spojil a definoval okruh dramatiků jako Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Arthur Adamov, Jean Genet, kteří se stali klíčovými postavami groteskního dramatu v jeho absurdní podobě. Groteskní drama se výrazně vymezovalo proti předchozím směrům, zejména proti realismu a naturalismu, které se snažily zobrazit svět objektivně, racionálně a s důrazem na kauzalitu, a proti psychologickému dramatu s jeho důrazem na vnitřní svět postavy a motivace. Odmítalo tradiční buržoazní drama s jeho jasnou zápletkou, morálním poselstvím, iluzí uspořádaného světa a konvenčními dramtickými konflikty. Naopak navazovalo na surrealismus a dadaismus s jejich zálibou v iracionálnu, nonsensu a rozbíjení logiky, expresionismus s jeho deformací reality a zobrazením vnitřní úzkosti a subjektivní zkušenosti, a také na starší divadelní formy jako commedia dell’arte s její stylizací, maskami, fyzickou komedií a improvizací, a středověké morality a karnevalové hry, které mísily posvátné s profánním, tragické s komickým a odrážely rozpory lidské existence. Inspiraci čerpalo i z cirkusu, varieté a loutkového divadla.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou groteskního dramatu je především záměrné propojování protikladných, zdánlivě neslučitelných prvků: tragického s komickým, vznešeného s nízkým, krásného s ošklivým, reálného s fantastickým, logického s absurdním, smysluplného s nesmyslným. Klíčovými nástroji jsou nadsázka, hyperbola, deformace reality, paradox, černý humor, ironie, sarkasmus, nonsens, karikatura a bizarní prvky. Cílem je narušit divákovo očekávání, rozbít konvenční vnímání a vyprovokovat zamyšlení nad rozporuplností světa a lidské existence, často s terapeutickým účinkem skrze smích a úzkost. Typická témata se soustředí na existenciální úzkost, osamělost, odcizení jedince ve společnosti a jeho bezmocnost, selhání a nemožnost smysluplné komunikace, hledání smyslu života v nesmyslném světě, tíhu existence, byrokratickou mašinerii, rutinu, ztrátu a erozi identity, manipulaci, mocenské hry, stárnutí a nevyhnutelnost smrti. Motivy se často opakují: maska, zrcadlo, labyrint, mechanický člověk (lidé jako loutky, stroje nebo oběti systému), prázdnota, čekání (bez smysluplného cíle nebo jeho naplnění), opakování událostí, absurdní rituály a rituální gesta, mlčení, neschopnost jednat. Obraz typického hrdiny je často pasivní, zmatený, bezmocný, odcizený a osamělý jedinec, který se marně snaží najít smysl, porozumět světu nebo uniknout ze své absurdní situace. Hrdinové jsou často spíše archetypální nebo karikatury než hluboce psychologicky propracované postavy; někdy jsou bez jména (např. Vladimir a Estragon v „Čekání na Godota“), což podtrhuje jejich univerzálnost a anonymitu. Obvyklé prostředí je často minimalistické, abstraktní, symbolické, stísněné, klaustrofobické (např. jedna místnost, cesta, čekárna, prázdná krajina) nebo naopak bizarní a nesmyslné. Prostředí reflektuje vnitřní stav hrdiny a absurditu jeho existence, často je statické a neměnné, což zdůrazňuje bezvýchodnost situace. Konflikty jsou převážně vnitřní (existenciální boj hrdiny se sebou samým a s nesmyslností světa), konflikty s absurdním, nepochopitelným systémem nebo společností, a selhání mezilidské komunikace. Nejsou to klasické dramatické konflikty s jasně definovanými stranami nebo morálními kategoriemi, ale spíše konfrontace s nepochopitelným. Jazyk a styl jsou charakteristické fragmentovaností, nonsensem, prázdnými frázemi, klišé, logickými rozpory, repeticemi, dlouhými pauzami a tichem. Dialogy se často míjejí, postavy se nechápou, nebo naopak mluví bezobsažně, používají tautologie nebo zkomolená slova. Jazyk je často devalvován, ztrácí svou sdělovací funkci a stává se spíše zdrojem absurdity, manipulace nebo projevem neschopnosti dorozumět se. Kompozice je obvykle nelineární, cyklická (děj se vrací do výchozího bodu), fragmentovaná, bez tradiční dramatické stavby (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa). Často chybí tradiční zápletka a rozuzlení, konec je otevřený, bez jasného řešení, s pocitem stagnace, bezvýchodnosti nebo opakování. Důraz je kladen spíše na atmosféru, náladu, situace a obrazy než na vývoj děje. Vyprávěcí postupy zahrnují absenci vševědoucího vypravěče, objektivní zobrazení bizarních a nesmyslných situací, které nutí diváka k vlastní interpretaci a konfrontaci s nesmyslem. Často se využívá metafora, alegorie a symbolismus. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou tragikomedie (která nejlépe vystihuje spojení tragického a komického), absurdní drama, antidrama (záměrně popírající konvence tradičního dramatu), a hry, které se často pohybují na pomezí reality a snu.
👥 Zastupci
Groteskní drama je literární směr či proud, který se vyznačuje kombinací komického a tragického, krásného a ošklivého, reálného a absurdního, často s cílem šokovat, provokovat, satirizovat nebo odhalit hlubší pravdu o lidské existenci a společnosti. V české literatuře jsou významnými autory tohoto směru Václav Havel s díly jako “Audience“, “Vernisáž“ a “Protest“, neboť jeho absurdní jednoaktovky dokonale zrcadlí groteskní prvek v byrokratické nesmyslnosti a morální pokřivenosti totalitního režimu. Ladislav Smoček je dalším klíčovým autorem, jehož “Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho“ je esencí černé komedie a absurdního dramatu, kde se banální situace proměňuje v existenciální noční můru plnou bizarních postav a dialogů. Nelze opomenout ani dvojici Jiří Voskovec a Jan Werich s hrami “Kat a blázen“ a “Caesar“, jejichž díla kombinují satiru, klauniádu a absurdní humor s politickým podtextem, čímž s lehkostí i hloubkou vyjadřují groteskní pohled na moc a lidskou hloupost. Ve světové literatuře k nejvýznamnějším představitelům patří Alfred Jarry a jeho provokativní “Král Ubu“, hra považovaná za předchůdce groteskního a absurdního dramatu, neboť její karikovaný, brutální a primitivní král symbolizuje úpadek moci a absurditu lidské chamtivosti. Eugène Ionesco s díly “Plešatá zpěvačka“ a “Nosorožec“ mistrně pracuje s nonsensem, repetitivními frázemi a rozpadem jazyka, čímž vytváří hluboce groteskní a absurdní svět lidské komunikace a odcizení. Friedrich Dürrenmatt s hrami “Návštěva staré dámy“ a “Fyzikové“ ve svých tragikomediích používá grotesku k odhalení morálních dilemat a absurdních důsledků lidského jednání, často s cynickým a šokujícím humorem. Samuel Beckett, ač primárně řazen k absurdnímu dramatu, ve svém “Čekání na Godota“ a “Konci hry“ obsahuje silné groteskní prvky v opakujících se, bezvýchodných situacích a komicky tragických postavách. Nikolaj Vasiljevič Gogol s “Revizorem“ představuje raný příklad grotesky, jehož satira ruské byrokracie je plná groteskních postav a situací, kde se banální omyl promění v absurdní frašku, odhalující korupci a lidskou hloupost. Bertolt Brecht se svou “Třígrošovou operou“ sice netvořil čistě groteskní drama, ale jeho epické divadlo často využívalo prvky karikatury, nadsázky a bizarních postav k zesměšnění společenských konvencí a kritice kapitalismu, což je rys grotesky. Franz Kafka, ač spíše prozaik, silně ovlivnil groteskní drama s díly jako “Proces“ a “Zámek“, jelikož jeho romány plné absurdních situací, byrokratických pastí a pocitu viny bez příčiny inspirovaly absurdní a groteskní divadlo.
📈 Vývoj
Groteskní prvky se v umění objevují od antiky (řecké komedie, commedia dell’arte), ale jako specifický dramatický směr se groteskní drama začalo výrazněji profilovat na přelomu 19. a 20. století, zejména v reakci na měnící se svět, rozpad tradičních hodnot a nástup modernismu, s Victor Hugoem a jeho pojetím krásy a ošklivosti jako ranými vlivy. Období vrcholu nastalo ve 20. století, s ranou fází, která zahrnuje provokativní díla Alfreda Jarryho na konci 19. století, německý expresionismus s jeho zkreslením reality, a surrealismus s jeho důrazem na iracionálno, kde se objevily první explicitní formy. V této rané fázi v českém prostředí tvořili Voskovec a Werich, kombinující humor s politickou satirou. Pozdní fáze a skutečný rozkvět přišel po druhé světové válce s nástupem tzv. divadla absurdity (Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Arthur Adamov), které reflektovalo poválečnou existenciální úzkost, ztrátu smyslu a neschopnost komunikace, přičemž groteska zde často splývala s tragédií a utvářela tragikomedie, reprezentované autory jako Dürrenmatt a v Československu Smoček a Havel. Groteskní drama se od 70. let 20. století postupně proměnilo a stalo se spíše součástí širších postmoderních proudů, kdy přestalo být dominantním, ale jeho prvky se integrovaly do různých forem, jako jsou postdramatické divadlo, politicky angažované hry, černá komedie a absurdní prvky současné dramatiky. Národní a regionální varianty zahrnovaly české groteskní drama se specifickým spojením s politickou satirou a kritikou totalitního režimu (Havel, Kohout, Klíma), francouzské divadlo absurdity zaměřené na jazyk a existenciální prázdnotu (Ionesco, Beckett), německé a švýcarské pojetí s etickými tragikomediálními rozměry a drsnou ironií (Dürrenmatt, Brecht), a rané ruské projevy v satiře Gogola. Žánrově se groteskní drama prolíná s černou komedií, tragikomedií, absurdním dramatem a politickou satirou.
💫 Vliv
Vliv groteskního dramatu na pozdější literaturu a umění je zásadní a dalekosáhlý, neboť inspirovalo postdramatické divadlo, současné drama, černou komedii a satirické žánry, přičemž jeho vliv je patrný u autorů jako Tom Stoppard (hravá práce s jazykem a absurditou) a Martin McDonagh (černý humor, násilí, groteskní situace). Prvky grotesky se rovněž objevují v magickém realismu a postmoderní literatuře. Ve výtvarném umění ovlivnilo dadaismus, surrealismus, komiks a karikaturu, ve filmu surrealistické a absurdní snímky, a v hudbě kabaret a dadaistické performance. V době svého vzniku se groteskní drama setkávalo s rozporuplným přijetím; na jedné straně bylo oceňováno pro originalitu, odvahu k experimentu, hloubku a kritický potenciál, přičemž autoři jako Jarry provokovali a šokovali, ale zároveň si získali obdiv avantgardy. Divadlo absurdity bylo zpočátku často nepochopeno a odsuzováno jako „nesmyslné“ nebo „nihilistické“, ale postupně se stalo ikonou poválečného myšlení. Na druhé straně se často potýkalo s kritikou, zákazy a cenzurou, zejména v totalitních režimech, kde bylo v Československu Havlovo drama cenzurováno a hráno v bytových divadlech, protože odhalovalo absurditu a lži systému. Jarryho “Král Ubu“ vyvolal při premiéře skandál. Dnes je groteskní drama vnímáno jako klíčový proud moderního a postmoderního divadla, který zásadně ovlivnil chápání dramatu, jazyka a lidské existence, a jeho díla jsou považována za klasiku, neustále inscenovaná po celém světě. Mnoho z nich bylo adaptováno do filmové podoby (např. “Návštěva staré dámy“, adaptace Kafkových děl) a divadelní inscenace žijí v neustálých moderních interpretacích, které zdůrazňují nadčasovost témat. Groteskní prvky jsou běžné v současné televizní komedii, satiře, stand-upu a alternativním divadle, což dokládá jeho trvalou relevanci.