📖 Úvod
Gotický román (anglicky Gothic novel nebo Gothic romance) je literární směr, který se primárně rozvíjel v druhé polovině 18. století a na počátku 19. století, zhruba od 60. let 18. století do 20. let 19. století. Jeho kolébkou byla Velká Británie, odkud se rychle rozšířil do dalších evropských zemí, zejména do Francie a Německa, a později i do Spojených států amerických. Ačkoliv jeho zlatá éra trvala relativně krátce, jeho vliv na pozdější literární žánry je nesmírný. Představuje fascinující spojení prvků středověké romantiky, hrůzostrašného vyprávění a psychologického dramatu, čímž položil základy pro moderní hororovou a detektivní literaturu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku gotického románu je komplexní a je pevně spjato s bouřlivým obdobím pozdního 18. století. Po éře osvícenského racionalismu, který kladl důraz na rozum, pořádek, logiku a vědecké poznání, se začaly objevovat protiproudy, jež zdůrazňovaly význam emocí, intuice, podvědomí a iracionálních prvků lidské existence. Gotický román je tak přímou reakcí proti suchopárnosti a striktnímu řádu neoklasicismu a osvícenství, které potlačovaly temnější stránky lidské duše a světa. Namísto racionálního optimismu a víry v pokrok, gotický román pěstuje pesimismus, strach a skepsi vůči absolutní moci rozumu. Filozoficky navazuje na myšlenky Edmunda Burka o vznešeném (sublime), které definoval jako pocit úžasu a hrůzy zároveň, vyvolaný obrovskými a potenciálně nebezpečnými jevy, jako jsou divoká příroda, bouře nebo ruiny, což dokonale koresponduje s estetikou gotického románu. Společensky se jednalo o dobu plnou nejistoty a transformací. Francouzská revoluce (1789) a následné napoleonské války otřásly starými monarchistickými strukturami a vyvolaly hluboké obavy z anarchie, sociálního chaosu a pádu aristokracie. Gotický román často reflektoval tyto úzkosti, zobrazuje úpadek šlechty, tyranii a zneužívání moci, často prostřednictvím zkorumpovaných aristokratických postav. Dále se objevovaly obavy z průmyslové revoluce, urbanizace a ztráty tradičních venkovských hodnot. Romány často zobrazovaly izolovaná, zastaralá sídla jako symboly dávných, chátrajících společenských řádů, které skrývají temná tajemství. Vznik gotického románu je úzce spojen s osobou Horáce Walpola a jeho románem “The Castle of Otranto“ (Otrantský zámek) z roku 1764, který je všeobecně považován za zakladatelské dílo žánru. Walpole sám označil svůj román jako „gotický příběh“, čímž dal žánru jméno. Navazuje na starší tradice středověkých romancí, jejichž exotické prostředí a důraz na čest, rytířství a nadpřirozené prvky přetváří do temnější a psychologicky složitější podoby. Současně čerpá inspiraci z pre-romantismu a jeho zvýšeného zájmu o emoce, fantazii, melancholii a minulost.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou gotického románu jsou především jeho charakteristická atmosféra, témata, prostředí a postavy. Typickými tématy jsou teror, hrůza, smrt, úpadek, šílenství, transgrese, nadpřirozeno, vznešeno, starobylé kletby, skryté tajemství, uvěznění, zakázaná láska, krvesmilstvo (často naznačené), tyranie, zranitelnost žen, souboj dobra a zla a psychologické utrpení. Tyto romány často zkoumají temné stránky lidské psychiky a společnosti. Motivy, které se neustále opakují, zahrnují strašidelné hrady a opatství, rozpadající se ruiny, tajné chodby a komnaty, krypty, hřbitovy, bouře, stíny, měsíční svit, spektrální postavy, pronásledované hrdinky, tyranské padouchy, dvojníky, nespolehlivé vypravěče, ožívající portréty a staré proroctví. Obraz typického hrdiny a hrdinky je klíčový. Hrdinka je obvykle mladá, krásná, nevinná, zranitelná, citlivá, často osiřelá a pronásledovaná. Je obětí tyranského mužského protějšku a její čistota je často kontrastována s morálním úpadkem jejího okolí. Její strach a bezmocnost jsou ústředním prvkem teroru. Hrdinou může být ctnostný zachránce, ale častěji se setkáváme s archetypem byronského hrdiny – zádumčivého, tajemného, vnitřně rozervaného a potenciálně nebezpečného muže s temnou minulostí. Padouchem je typicky mocný, aristokratický, krutý, chtivý a tyranský muž, ztělesňující zlo a morální zkázu, často s tajemnou minulostí a hlubokým psychologickým utrpením. Ztělesňuje neomezenou moc a útlak. Obvyklé prostředí je vzdálené, izolované, rozpadající se, starobylé a často cizokrajné (Itálie, Španělsko). Jsou to zchátralé hrady, opatství, kláštery, konventy, velkolepá venkovská sídla, podzemní chodby, žaláře a divoké, pusté krajiny (hory, lesy, bouřlivé moře). Samotné prostředí často funguje jako charakter, odráží vnitřní neklid a rozklad postav a společnosti. Konflikty jsou jak vnitřní (psychologické mučení, morální dilemata, boj s vlastním rozumem a šílenstvím), tak vnější (hrdinka versus padouch, dobro versus zlo, minulost versus přítomnost, člověk versus nadpřirozeno). Často se točí kolem dědictví, identity, svobody nebo ochrany nevinnosti. Jazyk a styl jsou evokativní, melodramatické, expresivní, velmi popisné (zejména atmosféry a emocionálních stavů), často květnaté, s důrazem na smyslové detaily, budování napětí a vytváření pocitu hrůzy a předtuchy. Často se využívá patetický omyl, kdy počasí nebo příroda odráží náladu postav. Kompozice je často spletitá s mnoha zvraty, odhaleními, tajemstvími a důrazem na postupné budování napětí. Často jsou používány dopisové romány (epistolární forma), deníky nebo kombinace různých narativních forem, které pomáhají postupnému odhalování tajemství. Vyprávěcí postupy zahrnují první osobu (často nespolehlivého vypravěče), třetí osobu vševědoucího vypravěče, více perspektiv, rámcové vyprávění, předzvěsti, cliffhangery a pomalé budování napětí. Důraz je kladen na vytvoření atmosféry strachu a tajemství. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román, romance, teroristická fikce a hororová fikce. Gotický román je považován za přímého předchůdce moderního hororu, detektivního románu a psychologického thrilleru.
👥 Zastupci
Gotický román, literární směr vzniklý v Anglii v polovině 18. století, se vyznačuje temnou atmosférou, tajemstvím, nadpřirozenem, děsivými kulisami a často i morálními dilematy. Mezi jeho nejvýznamnější světové autory patří Horace Walpole, jehož dílo „Otrantský zámek“ (1764) je považováno za zakladatelské a dokonale ilustruje směr zavedením tajemného hradu, tragického osudu a prvků nadpřirozena. Ann Radcliffe proslula romány jako “Záhada Udolfa“ (1794) a “Ital“ (1797), které vynikají mistrným budováním napětí skrze “vysvětlené nadpřirozeno“ a vykreslením zranitelných hrdinek v ohrožujícím prostředí. Matthew Gregory Lewis šokoval románem “Mnich“ (1796), který je reprezentativní pro explicitní horor, blasfemické a sexuální motivy, posouvající hranice žánru k teroru. Mary Shelley se zapsala do dějin dílem “Frankenstein aneb moderní Prométheus“ (1818), jež dokonale spojuje gotické prvky s ranou vědeckou fantastikou, zkoumající témata stvoření, ambicí a monstróznosti. Charles Maturin je autorem “Poutníka Melmotha“ (1820), díla vyznačujícího se byronovským hrdinou, faustovskou dohodou a komplexní narativní strukturou, jež prohlubuje psychologický horor. Konec 19. století přinesl Bram Stokera a jeho “Draculu“ (1897), který definoval mýtus upíra v moderní literatuře a brilantně spojil nadpřirozený horor s tématy sexuality a korupce, představující pozdní vrchol gotiky. Edgar Allan Poe, ač spíše americký temný romantik, silně ovlivnil gotický směr svými povídkami jako “Pád domu Usherů“ (1839) či “Jáma a kyvadlo“ (1842), které vynikají mistrovským zobrazením psychologického rozkladu, klaustrofobické atmosféry a vnitřního hororu, což jsou klíčové prvky pro pozdější vývoj gotiky. Ačkoliv čistě gotický román v české literatuře nevznikl v takové podobě jako v Anglii, najdeme silné gotické vlivy a nálady. Karel Hynek Mácha ve svém lyricko-epickém díle “Máj“ (1836) předvedl silné gotické nálady skrze témata osudové lásky, tragiky, přírody jako indiferentního svědka a melancholické, temné atmosféry. Jakub Arbes ve svých “Romanetech“, například “Svatý Xaverius“ (1873) nebo “Newtonův mozek“ (1877), sice nepřináší čistou gotiku, ale ilustruje českou variantu s důrazem na tajemné zápletky, psychologické napětí a zdánlivě nadpřirozené jevy, často racionálně vysvětlitelné, čímž navazuje na gotickou tradici mystery. Julius Zeyer ve svých dílech, jako je “Jan Maria Plojhar“ (1891), evokuje gotické pocity skrze mystické ladění, historickou atmosféru a dekadentní zobrazení postav s tragickým osudem, který připomíná gotické předurčení.
📈 Vývoj
Vývoj gotického románu začal v Anglii v polovině 18. století, kdy se jako reakce na osvícenskou racionalitu a klasicismus objevil zájem o iracionálno, emoce a tajemství. Vznik se datuje k roku 1764, kdy Horace Walpole vydal „Otrantský zámek“, který položil základy žánru. Raná fáze (přibližně 1760-1790) se soustředila na budování atmosféry, opuštěné hrady, klaustrofobické prostory, tajemství a často i na “vysvětlené nadpřirozeno„, kde se zdánlivě strašidelné jevy nakonec ukázaly jako racionálně objasnitelné – typická pro Ann Radcliffe. Období vrcholu nastalo na konci 18. a počátku 19. století (přibližně 1790-1820), kdy se žánr rozvinul do mnoha směrů. Pozdní fáze se vyznačovala posunem k explicitnějšímu teroru, morálnímu úpadku, psychologickému hororu a faustovským tématům, často s byronovskými, rozervanými hrdiny či padouchy, jak je vidět u Matta Gregoryho Lewise (“Mnich“) nebo Charlese Maturina (“Poutník Melmoth“). V této době se objevily i inovativní syntézy, jako je “Frankenstein“ Mary Shelley, který propojil gotiku s nascentní vědeckou fantastikou, nebo pozdější “Dracula“ Brama Stokera, který na sklonku 19. století oživil žánr silnými archetypy a moderními formami hororu. Postupný ústup gotického románu jako samostatného žánru nastal v průběhu 19. století, kdy jeho prvky byly absorbovány do širšího proudu romantismu, ale i do nově se formujících žánrů, jako jsou senzační romány, detektivní fikce a raná hororová literatura. Žánr se neustále proměňoval, adaptoval se a jeho charakteristické rysy se objevovaly v jiných literárních formách. Národní a regionální varianty zahrnovaly například německý “Schauerroman“, který se často vyznačoval explicitnějším hororem, morbidními detaily a moralizujícím podtextem, nebo francouzský “roman noir„, který se více zaměřoval na lidskou zkaženost a filozofickou temnotu. V Americe se gotické prvky integrovaly do “temného romantismu“ u autorů jako Edgar Allan Poe nebo Nathaniel Hawthorne, kteří se zaměřovali na psychologickou hrůzu a symbolické vyjádření vnitřních konfliktů, čímž vytvořili osobitou odnož žánru. Tyto varianty ukazují, jak se gotický román stal flexibilním rámcem pro zkoumání strachu, tajemství a lidské psýchy napříč různými kulturami a literárními proudy, a jak jeho vliv přetrvával i po ústupu jeho původní formy.
💫 Vliv
Vliv gotického románu na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, utvářející mnoho moderních žánrů a estetických směrů. Z gotiky vycházejí autoři a směry jako celý romantismus, zejména jeho temná větev (Edgar Allan Poe, E.T.A. Hoffmann), dále dekadence a symbolismus, které převzaly fascinaci rozkladem, morbiditou a tajemstvím. Gotika je přímým předkem moderní hororové literatury, ovlivnila H.P. Lovecrafta, Stephena Kinga a celou plejádu autorů žánru hrůzy. Její prvky se objevují i v detektivní fikci (zejména u Poea, kde se mystérium přetváří v racionální hádanku), ve vědecké fantastice a fantasy (temná fantasy, upírská literatura jako Anne Rice). V umění ovlivnila romantické malíře (Johann Heinrich Füssli, Francisco Goya), kteří často zobrazovali snové, děsivé a bizarní scény, a dále se projevila v tzv. gotické obrodě (Gothic Revival) v architektuře a designu 19. století. V době svého vzniku byl gotický román přijímán rozporuplně. Na jedné straně se těšil obrovské popularitě, zejména u ženských čtenářek, a byl masově čten pro svou zábavnost, napětí a emocionální intenzitu, což z něj činilo bestsellerovou literaturu své doby. Na straně druhé byl literárními kritiky a establishmentem často odsuzován. Byl považován za brakovou literaturu, za „penny dreadfuls“, postrádající literární hodnotu a realistické zobrazení, a za zdroj morálního úpadku, který kazí mysli mládeže a podněcuje nezdravé emoce, přičemž kritika se zaměřovala na jeho senzacechtivost, přehnanost a nedostatek morálního poučení. Nehrozily sice rozsáhlé zákazy či cenzura ze strany státu, ale morální odsouzení bylo velmi silné a vedlo k tomu, že žánr byl často považován za „špinavý“ a nehodný vážné pozornosti, což však na jeho popularitu u široké veřejnosti nemělo zásadní vliv. Dnes je gotický román vnímán zcela odlišně. Je uznáván jako klíčový a formující žánr pro moderní horor, mystery a fantasy literaturu. Akademicky se studuje pro svou psychologickou hloubku, inovativní narativní techniky, zkoumání společenských úzkostí (strach z revoluce, ztráta víry, změna genderových rolí) a pro jeho průkopnickou práci s podvědomím a psychikou postav. Je ceněn pro svůj vliv na rozvoj psychologického realismu a jako důležitý předchůdce modernismu v literatuře, jehož studium přináší cenné poznatky o vývoji literárních forem a společenských obav. Gotický román se dočkal bezpočtu adaptací v jiných uměleckých formách. “Dracula“ a “Frankenstein“ patří mezi nejadaptovanější díla všech dob, přetavená do stovek filmů (Universal Monsters, Hammer Films, moderní hollywoodské produkce), divadelních her, televizních seriálů a komiksů. Filmy inspirované gotikou a jejími motivy jsou nesmírně populární dodnes, od klasických hororů až po moderní psychologické thrillery. Estetiku gotiky s oblibou využívá režisér Tim Burton ve svých filmech, jako jsou “Ospalá díra“, “Sweeney Todd“ nebo “Střihoruký Edward“, které jsou plné temné, melancholické a bizarní krásy, čímž ukazuje trvalou vizuální sílu gotických prvků. Objevuje se i v moderních televizních seriálech (“Penny Dreadful“, “The Haunting of Hill House“), videohrách, hudbě a módě, čímž dokazuje svou trvalou relevanci a fascinující sílu ovlivňovat současnou popkulturu.