📖 Úvod
Gotický horor, v originále Gothic horror, je literární směr, který se primárně rozvíjel od poloviny 18. století (kolem roku 1764) a jeho zlatý věk trval až do poloviny 19. století, kdy se transformoval do jiných forem hororové a fantastické literatury. Jeho kolébkou a hlavním centrem byla Velká Británie, odkud se poté rozšířil do dalších evropských zemí, například do Francie a Německa, a později i do Spojených států amerických. Jedná se o žánr, který silně ovlivnil celou pozdější hororovou a fantastickou literaturu a stal se základem pro mnoho moderních subžánrů. Směr je charakteristický svou fascinací temnotou, tajemstvím a nadpřirozenem, což ho odlišuje od předchozích literárních proudů, které se zaměřovaly spíše na racionálno a osvícenské ideály.
🌍 Kontext vzniku
Gotický horor vznikl v období zásadních společenských a filozofických změn, které přicházely s osvícenstvím a nástupem romantismu. Jako reakce na přehnaný racionalismus a optimismus osvícenství, které zdůrazňovalo rozum, pořádek a jasnost, gotický horor se obracel k temnějším stránkám lidské existence, k iracionálnu, emocím a podvědomí. Filozofické pozadí zahrnuje rostoucí zájem o koncept „sublímního“ (vznešeného a děsivého), jak ho popsal například Edmund Burke ve svém spise „A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Beautiful and Sublime“ (1757), kde krása vyvolává potěšení a sublímní vyvolává hrůzu a úctu, a přesto je přitažlivé. Společenské pozadí bylo poznamenáno transformací z agrární společnosti na průmyslovou, vzestupem buržoazie a úpadkem staré aristokracie, což vedlo k pocitu nejistoty a nostalgie po starých časech. Existoval latentní strach z revolučních změn (například Francouzská revoluce), které otřásaly evropskými monarchiemi a hierarchiemi. Navzdory pokroku vědy a techniky přetrvávaly v lidech archaické obavy a pověry. Gotický horor se vymezoval proti klasicismu a jeho pevným pravidlům, symetrii a důrazu na antické vzory, a také proti osvícenské víře v lidský rozum a pokrok. Místo toho navazoval na starší folklórní tradice, mýty, pověsti a romantické ideály, které zdůrazňovaly individuální cítění, vášeň a fascinaci přírodou a jejím divokým, nespoutaným charakterem. Za zakladatele je všeobecně považován Horace Walpole s románem „The Castle of Otranto“ (1764), který je často označován za první gotický román, který záměrně kombinoval prvky starobylého románu s moderními tendencemi k fantastice a nadpřirozenu. Dalšími průkopníky byli například Ann Radcliffe, Matthew Gregory Lewis a Mary Shelley. Politická situace v Anglii byla sice relativně stabilní, avšak v kontinentální Evropě probíhaly značné politické otřesy, což vytvářelo podhoubí pro úzkost a nejistotu, které se v gotickém hororu odrážely jako strach z tyranské moci, útlaku a rozpadu společenského řádu. Společenské změny jako urbanizace, sociální nerovnosti a morální obavy z úpadku tradičních hodnot také přispívaly k ponuré atmosféře děl gotického hororu. Směr představoval únik z racionálního světa do sféry, kde dominovaly emoce, noční můry a skryté tužby, a stal se důležitým předchůdcem moderního hororu, fantastiky a detektivního žánru.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou gotického hororu je především atmosféra hrůzy, tajemství a izolace. Typická témata a motivy zahrnují stará rodinná prokletí, hříchy minulosti, které se vracejí pronásledovat přítomnost, a nadpřirozené jevy jako duchové, upíři, démony, oživlé sochy či prokleté předměty. Častým motivem je také šílenství, temné stránky lidské psychiky, potlačovaná nebo perverzní sexualita, a otázky morálky, spásy a trestu. Hrdinky jsou často mladé, nevinné a zranitelné ženy, které se ocitají v nebezpečí a jsou oběťmi intrik nebo zneužívání. Naproti tomu stojí tyranští, charismatičtí a záhadní padouši, často aristokratického původu, kteří skrývají děsivá tajemství a manipulují s osudy ostatních. Dalším typem postavy je melancholický, rozervaný hrdina, který bojuje se svými vnitřními démony. Obvyklým prostředím jsou staré, zchátralé, rozlehlé a izolované hrady, zámky, opatství nebo kláštery, často plné tajných chodeb, kobek, sklepení a skrytých místností, které symbolizují skryté hříchy a tajemství. Důležitou roli hraje i divoká, nespoutaná příroda – temné lesy, rozbouřené moře, osamělé hory a zchátralé hřbitovy, které podtrhují pocit zkázy a opuštěnosti. Konflikty se točí kolem protikladů dobra a zla, rozumu a iracionality, osvícení a temnoty, minulosti a přítomnosti, a individuální vůle proti osudu či prokletí. Gotický horor často prozkoumává morální dilemata a etické hranice. Jazyk a styl jsou charakteristické svou patetičností, vznešeností a občasnou archaičností. Texty jsou bohaté na detailní, emotivní popisy, zvláště co se týče atmosféry, prostředí a prožitků hrůzy, strachu a úzkosti. Často se používá hyperbolický jazyk a dramatické scény k zesílení napětí. Důraz je kladen na smyslové vjemy – zvuky (skřípání dveří, sténání větru), světlo a stíny. Kompozice děl bývá často rozsáhlá, s pomalým budováním napětí a gradací hrůzy. Vyprávěcí postupy zahrnují prolínání reality a nadpřirozena, často s ambivalencí, kdy se nadpřirozené jevy nakonec částečně vysvětlí racionálně nebo zůstanou nejasné, což udržuje čtenáře v nejistotě. Typické jsou prvky tajemství a detektivního pátrání. Příběhy jsou často vyprávěny v první osobě (formou deníků, dopisů) nebo v třetí osobě s hlubokým vhledem do psychiky postav, což umožňuje čtenáři prožívat vnitřní konflikty a strachy hrdinů. Často se využívají retrospektivy a princip in medias res. Nejčastějším literárním žánrem je román, ale objevují se i novely. Gotický horor je považován za přímého předchůdce moderního hororu, detektivky, fantastiky, ale také romantického románu a psychologického dramatu, a jeho vliv je patrný dodnes v populární kultuře.
👥 Zastupci
Gotický horor je literární směr, který se zrodil v polovině 18. století a proslul svou temnou atmosférou, tajemstvím, nadpřirozenými jevy, romantickým patosem a prozkoumáváním lidských úzkostí a temných stránek. Mezi nejvýznamnější světové autory patří Horace Walpole, jehož román „Otrantský zámek“ (1764) je považován za zakladatelské dílo žánru, neboť zavedl ústřední motivy jako jsou starobylé, prokleté hrady, tajemná proroctví a nadpřirozené zásahy. Ann Radcliffe, s díly jako “Záhady Udolfa“ (1794) a “Ital“ (1797), mistrně rozvíjela subžánr “teroru„, kde strach pramení z nejistoty a psychologického napětí, často s racionálním vysvětlením záhad, a definovala archetyp ohrožené hrdinky. Matthew Gregory Lewis se svým kontroverzním románem “Mnich“ (1796) posunul gotiku k “hororu„ s explicitním zobrazením násilí, sexuální zvrácenosti a černé magie, šokoval viktoriánskou společnost a ilustruje temnější, dekadentní stránku žánru. Mary Shelley a její “Frankenstein aneb Moderní Prométheus“ (1818) prozkoumává etické dilema vědeckého pokroku, lidskou hybris a monstróznost stvoření, což představuje filozofický a existenciální rozměr gotického hororu. Edgar Allan Poe, ačkoli je spíše představitelem americké gotiky, svými povídkami jako “Zánik domu Usherů“ (1839), “Vraždy v ulici Morgue“ (1841) a “Zrádné srdce“ (1843) proslul mistrným zobrazením psychologického rozkladu, šílenství, viny a klaustrofobické atmosféry, čímž zásadně ovlivnil žánr. Robert Louis Stevenson v románu “Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“ (1886) brilantně zkoumal dualitu lidské povahy, potlačované touhy a morální rozklad, odrážející viktoriánské úzkosti a strach z “druhého já“. Bram Stokerův “Dracula“ (1897) se stal ikonou upírské literatury a ztělesňuje strach z cizího, transgresi a smrtelné nebezpečí s hlubokým psychologickým podtextem, uzavírající éru klasické gotiky. Oscar Wilde s dílem “Obraz Doriana Graye“ (1890) využil gotických prvků pro prozkoumání morální korupce, dekadence a vnitřního rozkladu duše, což se zhmotňuje v nadpřirozeném portrétu. Z českých autorů je třeba zmínit Karla Hynka Máchu, jehož “Máj“ (1836) a “Cikáni“ (1835), ač primárně romantická díla, obsahují silné gotické prvky jako tragickou osudovost, tajemství, rozervané hrdiny a temnou, melancholickou atmosféru přírody. Jakub Arbes se svými romanety, například “Svatý Xaverius“ (1873), přenesl prvky tajemství a nevysvětlitelných jevů do městského prostředí, čímž přispěl k české městské gotice. Gustav Meyrink, ač spíše expresionista a mystik, v románu “Golem“ (1915) bravurně využil temné, klaustrofobické atmosféry pražského ghetta, mystéria, okultismu a psychologického rozkladu, čímž silně rezonuje s gotickými motivy.
📈 Vývoj
Gotický horor vznikl v Anglii v polovině 18. století jako reakce na osvícenský racionalismus a touhu po iracionálním, temném a emocionálním, inspirovaný estetikou středověkých ruin a starobylých sídel; za zakladatele je považován Horace Walpole s románem “Otrantský zámek“ (1764). Raná fáze, klasická gotika, se rozvíjela koncem 18. století s autory jako Ann Radcliffe a Matthew Gregory Lewis, kteří kladli důraz na exotická, tajemná místa, nadpřirozené jevy (často s racionálním vysvětlením) a morální ponaučení, přičemž romány byly rozsáhlé, plné popisů a zaměřené na budování atmosféry teroru a záhad. Období vrcholu na počátku 19. století přineslo díla jako “Frankenstein“ od Mary Shelley, která obohatila žánr o filozofické úvahy o vědě, lidské přirozenosti a existenciálních otázkách, čímž se gotika začala propojovat s romantismem a hlubší psychologií. Pozdní fáze, viktoriánská gotika neboli neogotika, dominovala druhou polovinu 19. století a charakterizovala ji urbanizace (přesun z hradů do temných městských uliček), zvýšený důraz na psychologický horor, vnitřní démony, degeneraci, dualitu lidské povahy a sociální kritiku, reprezentovaná autory jako Edgar Allan Poe, Robert Louis Stevenson, Oscar Wilde a Bram Stoker. Postupný ústup gotického hororu na přelomu 19. a 20. století vedl k jeho transformaci a rozvětvení do modernějších hororových žánrů, detektivky a fantasy, přičemž jeho prvky se staly integrální součástí širší fantastické literatury. Národní a regionální varianty zahrnují anglickou gotiku (původní a dominantní), německý “Schauerroman“ (často temnější a brutálnější s folklórními prvky), americkou gotiku (Poe, Lovecraft, zaměřenou na vnitřní psychologické stavy, šílenství a rozpad starých rodů) a francouzskou gotiku (spojenou s dekadencí a symbolismem). Česká gotika, spíše ve smyslu gotických prvků, se projevila v romantismu (Mácha), v romanetech (Arbes) a později v mystické a expresionistické literatuře (Meyrink), často s výraznou pražskou atmosférou.
💫 Vliv
Gotický horor měl zásadní vliv na pozdější literaturu a umění, sloužil jako přímý předchůdce moderního hororu, který z něj převzal klíčové motivy jako upíry, monstra, prokletá sídla a techniky budování napětí a psychologického teroru, což ovlivnilo autory od H.P. Lovecrafta po Stephena Kinga a Anne Rice. Jeho vliv se projevuje i v detektivní literatuře (Poeův C. Auguste Dupin), romantismu a symbolismu (fascinace smrtí, mystériem), fantasy a sci-fi („Frankenstein“ je považován za jeden z prvních sci-fi románů), a dokonce i v subkultuře Goth, která čerpá z gotické estetiky. Ve filmu a divadle došlo k nesčetným adaptacím klasických děl (Dracula, Frankenstein, Jekyll & Hyde) a žánr inspiroval ikonické horory Universal Studios, Hammer Films a režiséry jako Tima Burtona či Guillerma del Tora. Vliv je patrný i ve výtvarném umění (ilustrace, temné obrazy), a hudbě (gotický rock, black metal). V době svého vzniku byl gotický horor přijímán rozporuplně; někteří autoři, jako Ann Radcliffe, byli chváleni za budování napětí, avšak žánr byl často odsuzován konzervativními kritiky jako “nízká“ literatura pro ženy, přehnaně emocionální a morálně nebezpečný. Některá díla, například “Mnich“ M. G. Lewise, byla kvůli explicitnímu obsahu zakazována a cenzurována, což paradoxně zvyšovalo jejich popularitu. Dnes je gotický horor plně uznáván jako klíčový literární žánr s hlubokým kulturním a historickým významem, který je předmětem akademického studia a nepřetržité inspirace. Jeho díla a postavy si udržují trvalou popularitu, což dokazují neustálé nové adaptace ve filmu (např. “Crimson Peak“), televizi (“Penny Dreadful“), divadle, komiksech a videohrách, které zkoumají jeho témata s moderními perspektivami a potvrzují jeho nepřestávající relevanci a schopnost oslovovat diváky napříč generacemi.