📖 Úvod
Generace šedesátých let je označení pro volnou skupinu československých literátů, kteří vstoupili do literatury nebo dosáhli svého vrcholu tvorby v průběhu 60. let 20. století. Nejednalo se o formálně organizovaný směr s explicitním manifestem či programem, nýbrž o generační označení, které spojovalo autory narozené převážně ve 20. a 30. letech, sdílející podobné životní zkušenosti, tvůrčí postupy a estetické cítění. Český název je Generace šedesátých let, případně se lze setkat s označením „generace Májovců„ (podle časopisu „Máj“), nebo “generace tání“. Časové zařazení spadá výhradně do 20. století, s hlavním tvůrčím obdobím mezi lety 1960 a 1968. Země, kde se tento proud rozvíjel, bylo Československo, zejména v českých zemích (dnes Česká republika). Bylo to období relativního uvolnění a rozkvětu kultury před potlačením Pražského jara.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Generace šedesátých let je neodmyslitelně spjato s politickým „táním“ po odhalení Stalinova kultu osobnosti a Chruščovově kritice dogmatismu v Sovětském svazu, což vedlo k postupnému, byť omezenému, uvolňování i v Československu. Konec 50. let a počátek 60. let přinesly rehabilitaci mnoha obětí politických procesů z 50. let a začalo se diskutovat o překonání dogmatického socialistického realismu v umění. Společenské pozadí charakterizovala narůstající touha po svobodě, autentičnosti a kritické reflexi reality po letech ideologické manipulace a lží. Generace, která vstupovala do tvůrčího života, vyrůstala sice v socialistickém režimu, ale už nebyla přímo formována válečnými hrůzami a stalinistickými represemi v takové míře jako předchozí generace. Byla ovlivněna západní kulturou – rock„n„rollem, jazzem, beat generation, existencialismem a absurdním dramatem, které pronikaly do Československa i přes oficiální bariéry. Filozofické pozadí se opíralo o existenciální otázky smyslu bytí v nesvobodném světě, pocity odcizení, úzkosti a absurdity. Autoři se snažili postihnout individuální prožitek a hledání identity v kolektivistické společnosti. Zakladatel nebo konkrétní vůdčí postava u vzniku této generace neexistuje, neboť šlo o spontánní generační nástup. Avšak mezi klíčové osobnosti, které formovaly a reprezentovaly tento proud, patřili například Václav Havel, Milan Kundera, Bohumil Hrabal (svým originálním stylem a tematickým zaměřením, byť byl starší), Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Josef Škvorecký (také starší, ale se silným vlivem na mladší), Vladimír Páral, Ladislav Fuks, Ota Pavel, Egon Bondy (především jako filozof a básník), Jiří Grůša, Alexandr Kliment. Tito autoři se podíleli na oživení kultury a publicistiky, zejména prostřednictvím obnovených či nově vzniklých periodik jako “Literární noviny“, “Máj“ nebo “Sešity pro mladou literaturu“. Politická situace se vyznačovala postupnou, i když pomalou a opatrnou, liberalizací, která vyvrcholila Pražským jarem v roce 1968. To představovalo krátké období relativní svobody a naděje na “socialismus s lidskou tváří“, které však bylo brutálně potlačeno srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Tato zkušenost se hluboce otiskla do tvorby mnoha autorů, vedla k exilu, zákazu publikování a formování disentu. Společenské změny zahrnovaly vzestup zájmu o film, divadlo a hudbu (např. český bigbít), který odrážel generační nespokojenost a touhu po sebevyjádření. Generace šedesátých let se vymezovala především proti předchozímu dogmatickému socialistickému realismu, jeho schematismu, budovatelské próze a poezii 50. let, ideologickému didaktismu, falešnému optimismu a černobílému vidění světa. Odmítala glorifikaci dělnické třídy jako jediného hrdiny a potlačování individuality. Naopak navazovala na meziválečnou avantgardu (zejména surrealismus a existencialismus ve smyslu svobody projevu a experimentu), na tradici české kritické prózy (např. Hašek v satirickém pohledu na maloměšťáctví a absurditu) a na nekonformní a ironický přístup Josefa Škvoreckého. Zahraničními inspiracemi byly francouzský nový román, americká beat generation, existencialismus Alberta Camuse a Jean-Paula Sartra a absurdní drama (Samuel Beckett, Eugène Ionesco).
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Generace šedesátých let se vyznačovaly rozmanitostí, experimentátorstvím a snahou o co nejautentičtější zachycení skutečnosti a niterného prožitku. Typická témata a motivy zahrnovaly především nepřímou kritiku režimu, často skrze alegorie, absurditu, grotesku, ironii a satiru, čímž autoři vyjadřovali pocity nesvobody, útlaku, pokrytectví a prázdnoty ideologie. Dále se věnovali motivům odcizení a osamělosti jedince v moderní společnosti, neschopnosti komunikace a ztráty smyslu. Silně rezonovala absurdita existence, tedy pocit, že svět je iracionální a chaotický. Důležitým tématem bylo také hledání identity, zejména u mladých lidí, kteří se snažili najít své místo a vlastní pravdu. Autoři se často soustředili na všednost, mikrosvět a život obyčejného člověka namísto velkých historických událostí. Nesměle, ale o to naléhavěji se objevovala témata erotiky a sexuality jako forma vzdoru či úniku, nebo zpracování traumat z minulosti a psychických problémů (zejména u Fuks, Klíma). Obraz typického hrdiny byl často anti-hrdina, outsider, osamělý jedinec, intelektuál pochybující o všem, trpící odcizením, úzkostí a neschopností se prosadit. Byl to hrdina hledající smysl, pravdu a autenticitu ve světě plném lží, často s vnitřním vzdorem, který se navenek projevoval pasivitou či melancholií. Často nesl autobiografické rysy. Obvyklé prostředí a konflikty se odehrávaly v městském prostředí, v panelákových sídlištích, kancelářích, kavárnách a na periferiích. Konflikty byly vnitřní (hledání smyslu, etická dilemata, boj s úzkostí a pocitem nesvobody) i vnější – konflikt jedince s totalitní mocí, byrokracií, maloměšťáckou společností a mezigenerační rozpory. Jazyk a styl byly velmi rozmanité a experimentální. Autoři často využívali hovorový jazyk, argot, slang a nespisovné výrazy pro dosažení autenticity a přiblížení se realitě. Ironie, satira, groteska a černý humor byly běžnými prostředky vyjádření kritiky a absurdity. Často se uplatňovala metafora, symbolika a alegorie k zakódování kritiky režimu. Dominantní byla subjektivita a hluboká psychologizace postav. Objevovaly se postupy proudu vědomí, montáže a koláže, inspirované moderními autory jako James Joyce. Kompozice a vyprávěcí postupy byly často nelineární, s častými časovými skoky, prolínáním různých dějových a časových rovin. Vypravěčské perspektivy se střídaly, často se objevovala Ich-forma nebo subjektivní Er-forma. Typické byly otevřené konce a nedořečenost, což odráželo komplexnost a nejednoznačnost skutečnosti. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnovaly psychologický román, existenciální román, groteskní román, satirický román, často s prvky sci-fi nebo hororu. Významnou roli hrála povídka a novela. V dramatické tvorbě se prosazovalo drama absurdity a anti-drama. V poezii se objevovaly prvky beatnické poezie, reflexivní, existenciální a protestní verše. Důležitým žánrem byla i esejistika, zejména v souvislosti s disentem.
👥 Zastupci
Generace šedesátých let představuje v české a světové literatuře období intenzivního hledání, kritiky a experimentování, ovlivněné politickým uvolněním a globálními společenskými proměnami. Mezi klíčové české autory patří: Milan Kundera: Žert, Nesnesitelná lehkost bytí. Jeho romány s ironickým nadhledem a filozofickou hloubkou analyzují absurditu totalitního režimu a složitost lidské existence v době ztráty iluzí. Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále. Hrabalův lyrický styl a laskavý humor, prostoupený tragikomickými osudy „malých“ lidí, dokonale zachycují atmosféru doby a touhu po svobodě. Josef Škvorecký: Tankový prapor, Mirákl. S břitkým humorem a jazykovou vynalézavostí demaskuje malost a konformismus společnosti, zatímco se věnuje tématům svobody a odporu. Václav Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění. Jeho absurdní dramata brilantně odhalují nesmyslnost byrokracie a deformace jazyka v totalitním systému. Arnošt Lustig: Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Lustigovy romány se silným morálním poselstvím a sugestivním stylem reflektují hrůzy holocaustu a odolnost lidského ducha, což bylo pro generaci usilující o pravdu a paměť klíčové. Na mezinárodní scéně tento směr ilustrují: Joseph Heller: Hlava XXII. Román s černým humorem a absurdními situacemi kritizuje byrokracii a iracionalitu války, což rezonovalo s anti-establishmentovými náladami 60. let. Gabriel García Márquez: Sto roků samoty. Tento průkopnický román magického realismu představuje revoluci v narativních postupech a globální hledání nových výrazových prostředků v literatuře. Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5. S non-lineární strukturou a satirickým tónem se vyrovnává s válečným traumatem a absurdními mechanismy moci, což je příznačné pro desiluzi té doby. Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven. Jeho dílo symbolizuje rebelského ducha a kritiku autoritářských institucí, boj za individuální svobodu proti společenskému útlaku.
📈 Vývoj
Vývoj Generace šedesátých let v literatuře byl dynamicky spjat s politickými a společenskými událostmi. Vznik tohoto směru se datuje do období po polovině 50. let, kdy s nástupem destalinizace, Chruščovova tajného projevu v roce 1956 a celkovým uvolněním v Sovětském bloku dochází k oslabení cenzury a ideologického tlaku. V Československu se k tomuto přidala i pomalá revize dogmatických postojů z 50. let, což umožnilo nástup nové generace autorů, kteří reflektovali zkušenosti poválečné doby a budování socialismu s kritickým odstupem a touhou po pravdě. Období vrcholu spadá do let zhruba 1963 až 1968, kulminující s Pražským jarem. Během těchto let zažívala česká kultura nebývalý rozkvět, vyznačující se experimentováním s formou, hlubokou filozofickou reflexí, kritikou moci a zaměřením na osud jednotlivce, historickou paměť a morální dilemata. Autoři se nebáli používat satiru, absurditu a černý humor. Po sovětské invazi v srpnu 1968 následoval postupný ústup a transformace. Mnozí autoři byli umlčeni, jejich díla zakázána a vyřazena z knihoven, a mnozí byli nuceni emigrovat. Literatura se rozdělila na oficiální, samizdatovou a exilovou. Tematicky došlo k prohloubení deziluze, zesílení skrytých významů a alegorických prvků, které měly obcházet cenzuru. Raná fáze (první polovina 60. let) byla charakteristická relativním optimismem ohledně možnosti reformy socialismu, s kritickým, ale stále nadějným tónem. Pozdní fáze (po roce 1968) je poznamenána hořkostí, ironií, rezignací nebo naopak tvrdým, byť skrytým odporem proti normalizačnímu režimu. Národní a žánrové varianty byly výrazné: Česká varianta se vyznačovala jedinečnou směsicí existenciální úzkosti, absurdního humoru, reflexe malých dějin a snahy o zachycení authenticity lidského prožitku v totalitním kontextu, často s prvky magického realismu či grotesky (Hrabal, Kundera, Škvorecký, Havel). Světová literatura 60. let byla rovněž explozivní, s nástupem latinskoamerického boomu (magický realizmus), postmodernismu, beatnické literatury (USA, navazující na 50. léta), anti-válečné literatury (např. v USA ve spojení s Vietnamem) a nových žurnalistických přístupů. Společným jmenovatelem byla touha po experimentu, překračování žánrových hranic a kritika společenských konvencí a politických systémů.
💫 Vliv
Vliv Generace šedesátých let na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. V české literatuře položila základy pro samizdatovou a exilovou tvorbu během normalizace, kde autoři jako Ludvík Vaculík, Ivan Klíma nebo Egon Bondy navázali na kritický duch a formální svobodu. Po sametové revoluci se na jejich odkaz navázalo v prozkoumávání české identity a vyrovnávání se s komunistickou minulostí, ovlivnila autory jako Jáchym Topol či Michal Viewegh, kteří přebírají satirické a ironické postupy. Globálně ovlivnila rozvoj postmodernismu, dekonstrukci tradičních vyprávění a posílila důraz na individuální perspektivu a kritiku autority. Její ozvěny lze nalézt ve filmové Nové vlně, angažovaném divadle a experimentálním umění. V době svého vzniku byla díla Generace šedesátých let v Československu zpočátku s nadšením přijímána. Byla vnímána jako svěží, odvážná a pravdivá, přinášející osvobození od ideologické zátěže. Milan Kundera, Bohumil Hrabal nebo Josef Škvorecký patřili k nejpopulárnějším autorům, jejichž díla byla masově čtena a diskutována. Dramata Václava Havla zase rozrušovala divadelní scény. S nástupem normalizace po roce 1968 však došlo k prudké změně. Většina těchto autorů byla oficiálně zakázána, jejich knihy staženy z oběhu a kritizovány jako „antisocialistické“, „revizionistické“ či „kontrarevoluční“. Režim se snažil jejich díla zcela vymazat z kolektivní paměti prostřednictvím cenzury a zákazu publikování, což vedlo k rozkvětu samizdatu a exilového nakladatelství. Ve světě byla díla českých autorů této generace přijímána s velkým zájmem a obdivem, a to zejména po roce 1968, kdy se staly symbolem odporu proti totalitě. Dnes je Generace šedesátých let vnímána jako zlatý věk české literatury, období morální integrity a umělecké inovace. Jejich díla tvoří kanonickou součást české i světové literatury, jsou předmětem akademického studia a inspirací pro nové generace. Mnohá z nich byla a jsou úspěšně adaptována do jiných uměleckých forem: Hrabalovy Ostře sledované vlaky získaly Oscara za nejlepší zahraniční film (režie Jiří Menzel), Skřivánci na niti se stali dalším ikonickým filmem. Kunderaův Žert byl zfilmován Jaromilem Jirešem. Havlovy hry se stále hrají po celém světě. Škvoreckého díla jako Tankový prapor nebo Farářův konec byla také zfilmována. Tyto adaptace dokládají trvalou relevanci a hloubku jejich poselství, které rezonuje napříč generacemi a kulturami.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace šedesátých let na Rozbor-dila.cz →