📖 Úvod
Český název tohoto literárního směru či spíše označení pro skupinu spisovatelů je „Generace po první světové válce“, často se též používá termín „Ztracená generace“. Původní anglický název je „Lost Generation“, z francouzského „Génération perdue“, který poprvé použila americká spisovatelka a mecenáška umění Gertrude Steinová ve dvacátých letech 20. století v Paříži, kde se shromažďovala většina těchto umělců. Termín se rychle rozšířil a popularizoval díky Ernestu Hemingwayovi, který jej citoval ve svém románu „Fiesta“ (The Sun Also Rises). Časově je toto období zařazeno do meziválečného období, konkrétně do 20. a 30. let 20. století, přičemž jeho vliv přetrvával i později. Primárně se rozvíjelo ve Spojených státech amerických a ve Francii, především v Paříži, která byla centrem uměleckého a intelektuálního života pro mnoho amerických exulantů. Dále se projevil i v menší míře ve Velké Británii a dalších evropských zemích, kam se umělci uchylovali. Ztracená generace označuje skupinu amerických autorů, kteří prožili první světovou válku buď přímo na frontě, nebo jako mladí dospělí, a po jejím skončení se cítili deziluzovaní, bezprizorní a ztratili víru v tradiční hodnoty americké společnosti, která se jim zdála příliš materialistická a pokrytecká. Mnozí z nich proto emigrovali do Evropy, zejména do Paříže, kde hledali svobodu, inspiraci a nový smysl života v bohémském prostředí. Jednalo se o intelektuály, kteří kritizovali konzumní společnost a konformismus, a svým dílem reflektovali poválečný rozpad hodnot a hledání nového místa ve světě.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku „Ztracené generace“ je neodmyslitelně spjato s první světovou válkou, která otřásla základy evropské i světové civilizace. Pro ty, kdo válku přežili, znamenala hlubokou psychologickou a morální ránu. Způsobila masivní deziluzi, pocit marnosti a ztráty smyslu života. Předválečné ideály, jako byla čest, hrdinství, patriotismus a víra v pokrok, se v brutalitě zákopové války rozplynuly v dým. Vrátili se domů s pocitem, že byli podvedeni, a nalezli společnost, která se jim zdála nepochopitelná a cizí. Mnozí utrpěli válečná traumata, fyzická i psychická, která ovlivnila jejich celou další existenci. Na počátku stála spisovatelka Gertrude Steinová, která termín „Lost Generation“ prvně použila v rozhovoru s mladým Ernestem Hemingwayem, když si stěžovala na mladé mechaniky, že jsou „ztracená generace“. Hemingway toto označení přijal a popularizoval, čímž se stal jedním z jejích nejvýraznějších představitelů a hlasatelů. Filozofické pozadí se opírá o vlnu nihilismu, existenciální úzkosti a skepticismu, která se rozšířila po zhroucení tradičních náboženských a morálních autorit. Lidé se potýkali s otázkami smyslu života v absurdním a nepřátelském světě. Politická situace v meziválečném období byla nestabilní – hospodářské krize (zejména Velká deprese v USA), vzestup totalitních ideologií jako fašismus a komunismus, a narůstající napětí, které předznamenávalo další válečný konflikt. Tyto události dále prohlubovaly pocit nejistoty a beznaděje. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci, technologický pokrok, rozvoj masmédií, ale také proměnu genderových rolí a morálních norem, což vedlo k větší volnosti v umění a životním stylu. Jazzová éra symbolizovala tento nový, dekadentní a nespoutaný život. Ztracená generace se výrazně vymezovala proti předválečnému romantismu a idealismu, který považovala za naivní a nepravdivý. Odmítala viktoriánskou morálku, puritánství americké společnosti, pokrytectví měšťanských hodnot a povrchní optimismus, který ignoroval skutečné utrpení světa. Rovněž se stavěla proti konvenčním literárním formám a jazyku. Naopak navazovala na tradici realismu a naturalismu 19. století, avšak s mnohem hlubším psychologickým ponorem a zaměřením na vnitřní svět jednotlivce. Přijala prvky modernismu, jako je experimentování s formou a narativními postupy, ale s důrazem na syrovou realitu a autentický prožitek. V mnoha ohledech předznamenala poválečný existencialismus.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního projevu Ztracené generace je především hluboká deziluze, pocit ztracenosti, bezcílnosti a odcizení od společnosti. Typické je pro ně hledání smyslu života, často marné, a existenciální úzkost vyplývající z poznání absurdity lidské existence. Hrdinové se potýkají s vnitřní prázdnotou, cynismem a skepticismem, ale zároveň si uchovávají určitou citlivost a zranitelnost. Často žijí bohémským životním stylem, plným alkoholu, nočních dobrodružství a cestování jako úniku před realitou. Typickými tématy jsou důsledky války na psychiku jednotlivce, ztráta iluzí, rozpad mezilidských vztahů, nemožnost trvalé lásky a štěstí, samota uprostřed davu, alkoholismus jako forma útěku, morální úpadek a hledání identity v poválečném světě. Motivy se často opakují: cesta jako útěk, město (zejména Paříž, New York, Madrid) jako útočiště i místo odcizení, noční život, jazzová hudba jako symbol doby, a samozřejmě alkohol a sex jako prostředky zapomnění. Obraz typického hrdiny je komplexní a rozporuplný. Často je to bývalý voják, který se nedokáže adaptovat na civilní život, nebo umělec, který se cítí nepochopen a odcizen. Je to člověk osamělý, často s cynickým pohledem na svět, ale pod povrchem zranitelný a toužící po autenticitě. Morálně je ambivalentní, není černobílý. Často se utápí v alkoholu, neřízených vztazích, nebo marných pokusech o nalezení smyslu, který vždy uniká. Obvyklé prostředí jsou kavárny, bary, hotely, válečná fronta (ve vzpomínkách), velká města a cesty po Evropě. Konflikty jsou převážně vnitřní – boj s vlastními démony, traumaty a deziluzemi. Dále se objevují konflikty se společností a jejími konvencemi, které hrdina odmítá, a mezilidské konflikty, často pramenící z neschopnosti komunikace, nevěry nebo nepochopení. Jazyk a styl je charakterizován strohostí, úsporností a věcností. Autoři usilovali o realistické zachycení skutečnosti bez zbytečného patosu či ornamentálnosti. Dialogy jsou často krátké, úsečné a realistické. Hemingwayův styl, známý jako „teorie ledovce“ (iceberg theory), je pro tuto generaci ikonický – jen malá část obsahu je explicitně vyjádřena, většina se skrývá v podtextu a má být čtenářem vyvozena. Psaní je objektivní, ale s hlubokým psychologickým ponorem. Kompozice děl je často epizodická, fragmentární, odrážející roztříštěnost světa a myšlenek hrdiny. Nelineární vyprávění, retrospektivy a experimenty s perspektivou jsou běžné. Vyprávěcí postupy zahrnují ich-formu, která umožňuje subjektivní pohled do mysli hrdiny, ale i er-formu, která často skrývá autorův osobní prožitek pod pláštíkem objektivního pozorovatele. Vnitřní monolog se objevuje, ale spíše uměřeně, bez proudu vědomí typického pro jiné modernisty. Nejčastějšími literárními žánry jsou román (často psychologický, generační, román-řeka), povídka a novela. Poezie je méně zastoupena, ale i ta reflektuje podobná témata. Díla Ztracené generace zanechala hlubokou stopu v literatuře 20. století, ovlivnila nejen styl, ale i tematiku mnoha pozdějších autorů, kteří se zabývali existenciálními otázkami a dopady války na lidskou psychiku.
👥 Zastupci
Generace po první světové válce, často označovaná jako „ztracená generace“ (Lost Generation) ve světovém kontextu, představuje klíčový literární a umělecký směr či spíše soubor autorů a proudů, kteří byli hluboce ovlivněni zkušeností Velké války, rozpadem tradičních hodnot a nástupem moderní doby. Tyto postavy se vyznačují desiluzí, skepsí k pokroku, hledáním nových forem vyjádření a často existenciální úzkostí. Mezi nejdůležitější české a světové autory tohoto období patří: „Karel Čapek“ (Česko): Jeho díla “R.U.R.“, “Válka s mloky“, “Bílá nemoc“ mistrně ilustrují varování před zneužitím technologie, kritikou totalitních režimů a humanistickým apelem, které rezonovaly s poválečnou úzkostí a nastupujícím fašismem. “Jaroslav Hašek“ (Česko): “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ je ikonická antimilitaristická satira, která skrze naivního hrdinu odhaluje absurditu válečné mašinérie a byrokracie, čímž se stala symbolem odporu proti nesmyslnosti konfliktu. “Vladislav Vančura“ (Česko): Jeho romány jako “Markéta Lazarová“, “Rozmarné léto“ a “Konec starých časů“ reprezentují experimentální prózu, která se snaží uchopit novou realitu skrze barvitý jazyk, mýtus a stylizaci, reflektující rozpad starého světa a hledání nového řádu. “Vítězslav Nezval“ (Česko): Díla jako “Edison“, “Manon Lescaut“ a rané surrealistické básně ilustrují avantgardní snahu o poetizaci moderního světa, hravost poetismu a později imaginativní svobodu surrealismu, což byl typický únik z poválečné tíhy. “František Halas“ (Česko): Jeho sbírky “Kohout plaší smrt“ a “Staré ženy“ vyjadřují vnitřní rozervanost, existenciální tíhu a melancholii, která často doprovázela citlivé jedince po prožitých katastrofách a ztrátě víry. “Ernest Hemingway“ (Svět): Romány “Sbohem, armádo“, “Komu zvoní hrana“ a “Stařec a moře“ se vyznačují strohým, “icebergovým„ stylem, který dokonale ztělesňuje desiluzi a hledání autentického prožitku “ztracené generace„ v konfrontaci s válečným traumatem a tvrdostí života. “F. Scott Fitzgerald“ (Svět): “Velký Gatsby“ je esencí “jazzového věku“, zobrazuje iluze amerického snu, povrchnost a marnost společenské elity, která se snaží zapomenout na válečné hrůzy v opulentním, ale prázdném životě. “Erich Maria Remarque“ (Svět): “Na západní frontě klid“ je jedním z nejpůsobivějších a nejautentičtějších protiválečných románů, který syrově a bez příkras ukazuje hrůzy zákopové války a ztrátu nevinnosti celé generace. “Virginia Woolf“ (Svět): Její díla “Paní Dallowayová“ a “K majáku“ využívají techniku proudu vědomí k prozkoumání vnitřního světa postav, jejich psychologických traumat a sociálních změn v poválečné Británii, což ukazuje modernistické snahy o nový způsob vnímání reality. “T. S. Eliot“ (Svět): Báseň “Pustina“ je manifestem poválečné kulturní krize, intelektuální desiluze a fragmentace západní civilizace, vyjadřující hluboký pocit ztráty a prázdnoty.
📈 Vývoj
Vývoj tohoto směru či skupiny začal bezprostředně po skončení první světové války, kdy se zformovala generace hluboce poznamenaná válečným traumatem a pocitem ztráty iluzí o „starém světě“. Vzniklo v atmosféře deziluze z buržoazních hodnot, skepse k pokroku a hledání nových forem vyjádření. Období vrcholu pro tuto generaci nastalo ve 20. a počátkem 30. let 20. století, kdy se plně rozvinuly různé modernistické a avantgardní proudy, které se snažily reflektovat nové společenské, psychologické a technologické skutečnosti. V rané fázi (okamžitě po válce) převládala témata šoku, bezvýchodnosti, nihilismu a experimentování s formou (dadaismus, expresionismus, počátky poetismu). Autoři se snažili rozbít tradiční narativní struktury a jazykové konvence. Pozdější fáze (konec 20. a 30. léta) se nesla ve znamení hlubšího zkoumání existenciálních otázek, politické angažovanosti v souvislosti s nástupem hospodářské krize a fašismu, a vývojem sofistikovanějších modernistických technik (surrealismus, nová věcnost, proudy vědomí). Postupný ústup či proměna nastala s blížící se druhou světovou válkou, kdy se někteří autoři uchýlili k otevřené politické kritice a varování (Čapek), jiní k hlubší introspekci nebo exilu. Představitelé této generace byli často sami tragicky zasaženi druhou světovou válkou a perzekucí totalitními režimy. Národní, regionální a žánrové varianty byly značné: V Československu se zrodil unikátní „poetismus“ (Nezval, Seifert), hravý a optimistický směr snažící se o radostné vnímání světa navzdory tragédii, později přešel v “surrealismus“ (Nezval, Teige) a silný “demokratický a humanistický proud“ (Čapek, Vančura). V USA se prosadila “Ztracená generace“ (Hemingway, Fitzgerald, Faulkner), zaměřená na desiluzi z amerického snu a hledání smyslu. Ve Velké Británii dominoval “modernismus“ (Woolf, Joyce) s důrazem na psychologii a tok vědomí. V Německu se objevila “Nová věcnost“ (Remarque), kriticky reflektující válečné trauma a společenské poměry Výmarské republiky. Francie prožila rozkvět “surrealismu“ (Breton, Aragon), který navazoval na dadaismus a usiloval o svobodu imaginace a revoluci v myšlení. V každé z těchto zemí se autoři potýkali s podobnými tématy ztráty, krize identity a hledání nových cest, ale vyjadřovali je skrze specifické kulturní a literární kontexty.
💫 Vliv
Vliv této generace na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Mnozí autoři a směry, kteří přišli později, z ní přímo či nepřímo čerpali. „Existencialismus“ poválečných autorů jako Albert Camus a Jean-Paul Sartre přímo navázal na témata ztráty smyslu, svobody a odpovědnosti, která byla položena “ztracenou generací„. “Beat Generation“ v USA (Kerouac, Ginsberg) se inspirovala Hemingwayovým strohým stylem, jeho touhou po autenticitě a vzdorem proti konvencím. “Magický realismus“ (Márquez, Cortázar) lze částečně vidět v kořenech Vančurovy poetické prózy, která mísí realitu s mýtem a fantazií. “Anti-válečná literatura“ Remarqueova typu vytvořila archetyp, z něhož vycházeli autoři reflektující další konflikty. Čapkova sci-fi a antiutopická díla ovlivnila moderní “science fiction“ a “dramatiku“. Modernistické techniky, jako je “proud vědomí“ (stream of consciousness) od Virginie Woolf, se staly základem pro psychologickou prózu 20. století. V době svého vzniku byl směr přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl “pochvalován“ za originalitu, odvahu experimentovat s formou a jazykem, a za kritickou reflexi tehdejší společnosti. Například poetismus v Čechách byl přijímán s nadšením jako mladý, hravý a optimistický proud. Na druhé straně čelil “kritice“ konzervativních kruhů, které díla označovaly za “nihilistická„, “morálně úpadková„ nebo “nesrozumitelná“. Některá díla, zejména ta s ostrým antimilitaristickým nebo humanistickým poselstvím, byla terčem “cenzury“ a “zákazů“. Například Remarqueův “Na západní frontě klid“ byl nacisty zakázán a pálen, a díla Karla Čapka byla později rovněž zakázána totalitními režimy. Dnes je většina autorů této generace považována za “klasiky moderní literatury“, jejichž díla jsou studována na školách po celém světě. Jejich témata desiluze, krize identity, hledání smyslu, nebezpečí techniky a varování před totalitarismem jsou vnímána jako nadčasová a stále relevantní. Mnoho jejich děl se dočkalo úspěšných “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací“. “Na západní frontě klid“ zažil několik filmových zpracování, přičemž nejnovější získalo mnoho ocenění. “Velký Gatsby“ byl mnohokrát zfilmován, stejně jako “Sbohem, armádo“ nebo “Komu zvoní hrana“. “Švejk“ inspiroval řadu filmů, seriálů, divadelních her a dokonce i operu. Čapkova díla jako “R.U.R.“ a “Válka s mloky“ jsou často uváděna na divadelních scénách a adaptována pro rozhlas. Tyto adaptace potvrzují trvalou sílu a rezonanci děl této generace v současné kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace po první světové válce na Rozbor-dila.cz →