📖 Úvod
Generace Národního divadla je označení pro významnou skupinu českých literátů, kteří působili převážně v 70. a 80. letech 19. století, tedy v době výstavby a otevření Národního divadla v Praze, jež se stalo symbolem národního kulturního úsilí a aspirací. Tato generace navázala na odkaz Májovců a představovala přechodné období od romantismu a doznívajícího obrozenectví k plnému rozkvětu realismu a moderny. Původní název je totožný, neboť pojmenování vychází přímo z dobového kontextu a dominantní události. Období spadá do druhé poloviny 19. století a geograficky se rozvíjela výhradně v českých zemích, které byly tehdy součástí Rakouska-Uherska. Jejím hlavním posláním bylo dokončit emancipaci české literatury, povýšit ji na evropskou úroveň a zároveň reflektovat aktuální společenské a národní výzvy.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Generace Národního divadla je hluboce provázáno s vývojem českého národa v druhé polovině 19. století. Po pádu Bachova absolutismu v roce 1859 a vydání Říjnového diplomu a Únorové ústavy v roce 1860 a 1861, následované prosincovou ústavou roku 1867, došlo k výraznému politickému uvolnění v rámci Rakouska-Uherska. To umožnilo intenzivnější rozvoj českého národního života. Společnost procházela rychlou industrializací a urbanizací, formovala se silná česká buržoazie a sílil vliv inteligence. Rostlo národní sebevědomí, které se projevovalo v zakládání a budování národních institucí. Nejvýraznějším symbolem tohoto úsilí se stala sbírka na Národní divadlo, které bylo vnímáno jako chrám české kultury a důkaz zralosti národa. Politická situace v českých zemích byla poznamenána bojem za větší autonomii a rovnoprávnost v rámci monarchie, střetem mezi staročechy (konzervativní, opatrní v národním boji, spoléhající na historické právo) a mladočechy (radikálnější, požadující aktivnější politiku a demokratizaci). Filozoficky se jednalo o dobu silného vlivu pozitivismu, zejména v anglické a francouzské variantě (Auguste Comte), který zdůrazňoval empirické poznání, vědecké metody a objektivní popis reality. To se promítalo i do literatury ve formě nastupujícího realismu. U zrodu této generace nestál jeden zakladatel s manifestem, spíše se jednalo o volné seskupení autorů, kteří vyrůstali z podhoubí Májovců a shromažďovali se kolem tehdejších literárních periodik jako Lumír, Květy a Světozor. Klíčovými osobnostmi, které formovaly charakter a směřování této generace, byli zejména Svatopluk Čech, Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská. Tato generace se vymezovala proti pouhému romantickému idealismu a subjektivismu, stejně jako proti provinčnosti a omezenosti některých obrozeneckých tendencí. Současně však u některých autorů (zejména Zeyera a Vrchlického) stále doznívaly romantické rysy a tendence k umění pro umění (l„art pour l“art) ve smyslu důrazu na estetickou formu a kosmopolitní inspiraci, čímž se částečně odlišovala od čistého realismu. Navazovala především na Májovce, kteří již otevřeli českou literaturu světu a prosazovali moderní umělecké formy, a také na předchozí národní obrozenecké snahy o udržení a rozvoj českého jazyka a kultury. Zároveň však absorbovala podněty z evropského realismu, naturalismu, parnasismu a rodícího se symbolismu, snažíc se o syntézu národních tradic s moderními evropskými proudy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Generace Národního divadla byla snaha o komplexní rozvoj české literatury ve všech jejích druzích a žánrech a o její kvalitativní povznesení na evropskou úroveň. Projevovala se v ní tendence k syntéze domácího a zahraničního, národního a kosmopolitního, přičemž mnozí autoři usilovali o vyvážení těchto protikladů. Klíčovým prvkem byla vysoká umělecká úroveň, precizní řemeslná zručnost a kultivovanost jazyka, často až barokní zdobnost ve vyjádření. Pohybovala se na pomezí pozdního romantismu, nastupujícího realismu a prvků parnasismu a symbolismu, což jí dodávalo specifickou rozmanitost. Typická témata a motivy zahrnovaly širokou škálu námětů. Silně rezonovala národní otázka, osud českého národa, jeho minulost a budoucnost, boj za svobodu a spravedlnost (např. Svatopluk Čech ve svých epických básních „Husita na Baltu“ nebo „Písně otroka“). Současně se objevovala sociální tematika, popisující život chudých vrstev, venkovského a maloměstského obyvatelstva s důrazem na realistické vykreslení jejich bídy a problémů. Vedle toho se autoři zabývali univerzálními lidskými otázkami, smyslem života, láskou, smrtí, ale i exotickými motivy, inspirací z cizích kultur, mytologií a historií (výrazné u Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera). Reflektivní a filozofické úvahy byly časté, stejně jako detailní popisy české krajiny a přírody. Obraz typického hrdiny byl variabilní: od národních buditelů a bojovníků za spravedlnost a svobodu (Čech) přes vnitřně rozervané, citlivé, často melancholické postavy hledající smysl existence a ztracené ideály (Zeyer) až po obyčejné lidi z lidu, s jejich radostmi a strastmi, typické pro realistickou prózu. Obvyklé prostředí se pohybovalo od českých měst a vesnic přes malebnou českou krajinu až po exotické a historické lokality celého světa, které autoři často znali pouze z knih. Konflikty se soustředily na střety národního útlaku s touhou po svobodě, jedince se společností, morálních dilemat a sociální nespravedlnosti. Jazyk a styl byly charakterizovány bohatostí, barvitostí, často až květnatostí, zvláště v poezii, s důrazem na zvukomalbu, rytmus a melodii (Vrchlický). V próze se objevovala snaha o objektivní, detailní a plastický popis, charakteristiku postav a prostředí. Autoři často používali archaismy a historismy k navození dobové atmosféry. Kompozice byla zpravidla propracovaná, v poezii často dodržující tradiční veršové formy (sonet, balada, romance), ale i s novými experimenty. V próze převažovalo chronologické vyprávění, doplněné retrospektivními pasážemi. Vyprávěcí postupy zahrnovaly vševědoucího vypravěče, bohaté dialogy, popisy, charakteristiky a reflexivní pasáže. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly v poezii lyrickoepické básně, balady, romance, sonetové věnce, ódy a rozsáhlé básnické cykly s reflexivní, milostnou, přírodní, historickou a národní tematikou. V próze dominovaly historické povídky a romány, romány ze současnosti, povídky s venkovskou a městskou tematikou, často s moralizujícím podtextem, a také legendy a pohádky pro dospělé. Drama zahrnovalo historické hry, veršovaná dramata a rané realistické hry, a v neposlední řadě i libreta k operám (Eliška Krásnohorská).
👥 Zastupci
Generace Národního divadla, jež se formovala kolem znovuvybudované české národní scény na konci 19. století, představuje klíčový proud české literatury, zaměřený na historické, vlastenecké a realistické zobrazení české společnosti a minulosti. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří: Alois Jirásek, jehož epické romány jako “Staré pověsti české“, “F. L. Věk“ a “Temno“ formovaly národní vědomí skrze idealizované ztvárnění českých dějin a bojů za svobodu, čímž dokonale ilustruje vlasteneckou a didaktickou roli generace. Zikmund Winter s díly jako “Mistr Kampanus“ a “Rozmarná léta českého baroka“ vynikal detailním, vědecky podloženým zobrazením historických reálií a života staré Prahy, čímž prohluboval poznání české historie a kultury. Karel Václav Rais svými romány “Zapadlí vlastenci“ a “Kaliba“ věrně zachycoval život venkovského lidu v podhorských oblastech, jeho mravní hodnoty a snahu o národní probuzení, což reflektovalo realistické a didaktické tendence skupiny. Gabriela Preissová v dramatech jako “Gazdina roba“ a “Její pastorkyňa“ přinášela do české literatury a divadla psychologicky hluboké sondy do venkovského prostředí a ženských osudů, často s tragickým vyústěním, čímž rozšiřovala realistické spektrum o intimní dramata. Ladislav Stroupežnický, autor realistických her jako “Naši furianti“ a “Vpád“, položil základy moderní české dramatiky s důrazem na precizní vykreslení typických postav a sociálních konfliktů venkova, čímž obohatil národní divadelní repertoár. Neexistují přímí světoví autoři, kteří by patřili do “této konkrétní“ české skupiny, nicméně její ideály vlastenectví, historismu a realismu nacházely paralely v národních literaturách jiných evropských zemí, usilujících o emancipaci.
📈 Vývoj
Vývoj Generace Národního divadla je úzce spjat s politickými a kulturními aspiracemi českého národa konce 19. století. Směr vznikl v 80. letech 19. století, po otevření Národního divadla v roce 1881 (a jeho znovuzprovoznění po požáru v roce 1883), z naléhavé potřeby vytvořit bohatý a kvalitní národní repertoár, který by odpovídal vysokým očekáváním a zároveň posiloval české národní vědomí a identitu v rámci Rakousko-Uherska. Bylo to období, kdy se česká společnost snažila definovat sebe sama prostřednictvím kultury, historie a jazyka. Období vrcholu spadá do let 1880–1900, kdy autoři jako Jirásek, Winter, Rais a Stroupežnický dosahovali největší popularity a jejich díla dominovala na divadelních scénách i v knižním trhu. Raná fáze byla charakterizována silným důrazem na obrozenecký a vlastenecký patos, idealizaci historie a didaktické poslání, jehož cílem bylo výchova národa k mravním a vlasteneckým hodnotám. Postupný ústup a proměna nastaly po přelomu století s nástupem nových literárních směrů, jako byl symbolismus, dekadence a modernistická hnutí, která zpochybňovala tradiční estetiku a ideály Generace Národního divadla. Mladší generace, jako byla Česká moderna, kritizovaly její konzervatismus, přílišnou didaktičnost a nedostatek individuálního prožitku či formální inovace. Nicméně autoři generace, zejména Jirásek, pokračovali v tvorbě až do 20. let 20. století, i když jejich vliv už nebyl tak dominantní. Směr se vyznačoval několika variantami: žánrově dominovala historická próza a drama, realistická venkovská próza a drama. Regionálně se autoři často zaměřovali na konkrétní české kraje – Jirásek na Chodsko a husitské Čechy, Rais na Podkrkonoší, Preissová na Moravu – čímž vytvářeli pestrou mozaiku národní identity. Národní varianta byla samotným základem směru, který usiloval o vytvoření ryze české literatury a divadla.
💫 Vliv
Vliv Generace Národního divadla na pozdější českou literaturu a umění byl rozsáhlý a hluboký, formující české kulturní vědomí na dlouhá desetiletí. Z jeho tradice vycházela celá řada pozdějších autorů, zejména v oblasti historické prózy a realistického zobrazování české společnosti. Autoři jako Karel Scheinpflug nebo Miloš Václav Kratochvíl v meziválečném období navázali na Jiráskův odkaz v historickém románu, byť s modernějšími výrazovými prostředky. Generace zároveň položila pevné základy pro českou realistickou a sociálně orientovanou literaturu, z níž čerpali i autoři socialistického realismu, kteří často v Jiráskovi viděli předchůdce. V divadle zůstala řada děl, jako “Naši furianti“ či “Gazdina roba“, trvalou součástí repertoáru. V době svého vzniku byla Generace Národního divadla přijímána s nadšením a všeobecným uznáním. Její díla byla vnímána jako naplnění národních tužeb a jako pilíře českého obrození, poskytující národu vzory, historii a morální poučení. Byla chválena kritikou za posílení národní identity a jazyka, přispívající k emancipaci českého národa. Nedocházelo k zákazům nebo cenzuře, naopak, díla byla podporována a stala se součástí vzdělávacího kánonu. Mladší generace kolem České moderny a Moderní revue však začaly kritizovat její konzervatismus, didaktičnost a omezený estetický rozhled, v kontrastu s evropskými uměleckými proudy. Dnes je Generace Národního divadla vnímána jako esenciální základ českého literárního kánonu a její význam pro formování národní identity je nezpochybnitelný, byť akademická kritika často upozorňuje na ideologický rámec a zjednodušující pohled na historii. Mnoho děl této generace se dočkalo filmových a divadelních adaptací. K nejznámějším patří televizní seriál “F. L. Věk“ podle Jiráska, filmové a televizní adaptace “Našich furiantů“ Ladislava Stroupežnického a především operní zpracování “Její pastorkyně“ Gabriely Preissové Leošem Janáčkem pod názvem “Jenůfa“, které získalo světovou proslulost a je trvale uváděno na operních scénách po celém světě, čímž dílo této generace překročilo národní hranice a stalo se součástí světového kulturního dědictví. I další Jiráskova díla, jako “Psohlavci“ nebo “Staré pověsti české“, byla zpracována pro film nebo animované filmy, což svědčí o jejich trvalé přitažlivosti a postavení v české kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace Národního divadla na Rozbor-dila.cz →