📖 Úvod
Generace devadesátých let je volné generační vymezení v české literatuře, které se vztahuje k autorům, kteří začali tvořit a publikovat především v 90. letech 20. století, po pádu komunistického režimu v Československu. Nejedná se o formální literární směr s manifestem či jednotícím programem, spíše o soubor autorů, jejichž dílo reflektuje společenské změny a novou realitu postkomunistické České republiky. Český název je „Generace devadesátých let“ nebo též „Generace 90. let“, popřípadě „Generace po Listopadu“. Původní název v jiném jazyce se nevyskytuje, neboť jde o specificky český fenomén; v anglickém kontextu by se mohl užívat termín „The Nineties Generation“ nebo „Post-Velvet Generation“. Časové zařazení spadá do konce 20. století a počátku 21. století. Primárně se rozvíjela a rozvíjí v České republice. Tato generace je definována spíše historickým okamžikem a společným prožitkem transformace nežli jednotnou estetickou vizí, což jí dodává charakteristickou rozmanitost a žánrovou i tematickou pestrost.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Generace devadesátých let je nezaměnitelně spjato se Sametovou revolucí v roce 1989 a následným pádem komunistického režimu v Československu, posléze s rozdělením federace a vznikem samostatné České republiky v roce 1993. Společenské pozadí charakterizuje masivní transformace z totalitního, centrálně řízeného systému na demokratickou společnost s tržní ekonomikou. To s sebou přineslo nejen nově nabytou svobodu projevu, cestování a podnikání, ale také řadu výzev: privatizaci, vznik kapitalismu, konzumerismus, nezaměstnanost, prohlubování sociálních rozdílů a často i deziluzi z „divokého“ kapitalismu a korupce. Filozofické pozadí této generace je silně ovlivněno postmodernismem, který zpochybňuje velké narativy, absolutní pravdy a ideologie, což rezonovalo s prožitkem rozpadu komunistické ideologie. Autoři se potýkali s otázkami identity, smyslu existence v novém, často chaotickém světě a vlivu západní popkultury, která zaplavila zemi. Na rozdíl od předchozích literárních skupin a směrů, Generace devadesátých let nemá jednoho známého zakladatele ani vůdčí osobnost, která by stála u jejího zrodu s jasně formulovaným programem. Spíše se jedná o skupinu autorů (např. Michal Viewegh, Jáchym Topol, Miloš Urban, Petr Šabach, Irena Dousková, Patrik Ouředník – ačkoliv někteří začali publikovat dříve, jejich dílo rezonovalo právě v tomto období), kteří se objevili na literární scéně v podobnou dobu a sdíleli společné prožitky. Politická situace byla charakterizována budováním parlamentní demokracie, ekonomickými reformami (např. kuponová privatizace), vznikem nových politických stran a hnutí, ale také častými politickými skandály a korupcí, což vedlo k určitému cynicismu a nedůvěře ve veřejné instituce. Společenské změny zahrnovaly rapidní modernizaci, globalizaci, nástup informačních technologií a médií, otevření se světu, ale také ztrátu společných ideálů a hledání nových hodnot. Generace devadesátých let se vymezuje proti několika předchozím proudům. Především proti normalizační literatuře před rokem 1989, kterou vnímala jako konformní, ideologicky zatíženou a často umělecky kompromisní. Zároveň se odkláněla od často moralizujícího a angažovaného tónu disidentské literatury, i když na ni někdy navazovala v kritickém pohledu na totalitu. Odmítala jakýkoliv ideologický diktát a jednoznačné interpretace světa. Na co navazuje? Často na tradici české grotesky a absurdního humoru (Hašek, Hrabal, formálně i na Hrabala), na undergroundovou a samizdatovou literaturu (např. Jáchym Topol), která nabízela autentičnost a nekonformnost. Přijímala postmoderní tendence západní literatury, inspiraci brala i z populární kultury, filmu, hudby a masmédií. Důraz kladla na subjektivní prožitek, ironii a zpochybňování autorit. Navazovala na snahu o autentičnost a snahu pojmenovat realitu tak, jak ji vnímají. Často šlo o kombinaci kritického realismu s postmoderními prvky.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Generace devadesátých let je především silná reflexe postkomunistické reality a transformace české společnosti. Typická témata a motivy zahrnují: střet starých (komunistických) a nových (kapitalistických) pořádků, deziluzi z nově nabyté svobody a kapitalismu, hledání identity a smyslu v novém, často chaotickém světě, kritiku konzumerismu, korupce a materialismu. Častá je také tematizace vztahů, sexuality, rodinných dysfunkcí a otázek generačních rozdílů. Objevuje se motiv ztráty ideálů, pocitu odcizení a existenciální prázdnoty. Dominantní je ironie, sarkasmus, cynismus a černý humor, které slouží jako obranný mechanismus i nástroj kritiky. Autoři často pracují s tématy historie a paměti, vyrovnávají se s komunistickou minulostí, často skrze osobní příběhy a mikrokosmy. Obraz typického hrdiny je komplexní – často je to anti-hrdina, outsider, deziluzovaný intelektuál, mladý člověk hledající své místo, nebo „obyčejný“ člověk lapený v absurdních situacích. Hrdina je skeptický, ironický, často pasivní, ale s bystrým pozorováním okolního světa. Je schopen sebereflexe, ale neschopný najít pevné body, ztracený v množství informací a možností. Může být nespokojený s realitou, ale zároveň se s ní snaží vyrovnat s vnitřním odstupem a humorem. Obvyklé prostředí je často městské, především Praha, ale i paneláková sídliště, malé byty, hospody, kanceláře, supermarkety. Prostředí je detailně popisováno, často s kritickým odstupem. Konflikty jsou především vnitřní (identita, smysl života) a společenské: jedinec versus nová kapitalistická realita, generační konflikty, střet ideálů s realitou, mezilidské vztahy, partnerské krize. Jazyk a styl je charakteristický svou hovorovostí, používáním slangu, vulgarismů a prolnutím spisovného a nespisovného jazyka. Je dynamický, často přímý a nevyhýbá se drsnosti. Silně se projevuje postmoderní hravost, intertextualita (odkazy na jiné texty, filmy, hudbu, popkulturu), parodie a pastiš. Mísí se vysoký a nízký styl. Kompozice a vyprávěcí postupy bývají často fragmentární, nelineární, s častým střídáním perspektiv a vypravěčských pohledů. Využívá se ich-forma pro zvýraznění subjektivity. Objevují se prvky deníku, dopisu nebo reportáže. Zápletky bývají často absurdní, s nečekanými zvraty. Experimentuje se s formou, žánry se mísí. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují román (společenský román, existenciální román, román-pastiche), povídky a novely. Častá je dekonstrukce žánrů a jejich hybridizace. Setkáváme se i s prvky parodické detektivky nebo fejetonistického stylu v próze, která často skrývá hlubší společenskou kritiku pod povrchem zdánlivě lehké zábavnosti. Tato generace přinesla do české literatury svěží vítr, otevřenost novým tématům a formám a kritický pohled na měnící se svět po roce 1989.
👥 Zastupci
Generace devadesátých let v české literatuře označuje skupinu autorů, kteří začali tvořit a publikovat po sametové revoluci v roce 1989 a vnesli do literatury nové perspektivy a témata reagující na společenské změny. K jejím nejdůležitějším českým představitelům patří: Jáchym Topol a jeho „Sestra“ (1994) – jeho fragmentární a syrová próza zachycuje chaos, ztrátu morálních jistot a hledání smyslu v divokých porevolučních letech, což je klíčové pro Generaci devadesátých let; dále pak „Anděl“ (1995), který dystopickým pohledem na pražské podzemí a existenciální úzkostí dokonale ilustruje temnější stránku porevoluční deziluze. Michal Viewegh s díly „Báječná léta pod psa“ (1992) – s humornou nadsázkou a ironií reflektuje život v komunistickém Československu i porevoluční proměny, čímž oslovuje široké publikum a definuje populární proud generace; a „Výchova dívek v Čechách“ (1994), román o vztazích, literatuře a hledání smyslu v nové společnosti s lehkostí a ironií typickou pro dobu. Petr Šabach a jeho „Hovno hoří“ (1994) – s jemným humorem a nostalgií popisuje obyčejné životy a absurdní situace z periferie, což představuje odlehčenější, přesto typickou perspektivu generace. Irena Dousková s „Hrdým Budžesem“ (1998) – pohled na normalizaci očima dítěte s nevinnou upřímností a komickými nedorozuměními ukazuje jiný způsob vyrovnávání se s minulostí. Mezi světové autory, jejichž díla rezonovala s tématy a pocity české generace devadesátých let, patří: Douglas Coupland a jeho „Generace X: Příběhy o zrychlené kultuře“ (Generation X: Tales for an Accelerated Culture, 1991) – tento román definuje termín „Generace X“ a zachycuje deziluzi, cynismus a hledání smyslu mladých lidí v konzumní společnosti, což se silně projevovalo i u české generace po pádu komunismu; Bret Easton Ellis s „Americkým psychopatem“ (American Psycho, 1991) – surově zobrazuje prázdnotu, nihlismus a konzumismus americké yuppie kultury, kritika, která byla relevantní i pro nově se formující kapitalistickou společnost v Česku; a Irvine Welsh s „Trainspottingem“ (1993) – brutálně realistické a jazykově inovativní zobrazení drogové subkultury a společenské marginalizace v postindustriálním Skotsku reflektovalo podobné pocity odcizení a hledání identity v postkomunistickém kontextu.
📈 Vývoj
Vývoj tohoto literárního směru či spíše generační vlny započal bezprostředně po sametové revoluci v roce 1989. Vznikl z pocitu nově nabyté svobody, ale také z dezorientace a desiluze z rychlých společenských změn, rozčarování z nově se etablujícího kapitalismu a potřeby vyrovnat se s komunistickou minulostí. Raná fáze (počátek 90. let) byla charakterizována živelnou energií, experimentátorstvím, syrovým realismem, postmoderní fragmentací a často i satirickým humorem. Autoři jako Jáchym Topol se nořili do chaotických a často temných stránek transformace, zatímco Michal Viewegh přinášel přístupnější, humorný, ale neméně kritický pohled na běžný život. Období vrcholu lze umístit do poloviny a druhé poloviny 90. let, kdy se autoři etablovali, prohloubili svá témata a dosáhli širokého čtenářského ohlasu. Témata se rozšířila o hlubší analýzu konzumerismu, korupce, ztráty mezilidských vztahů a hledání autenticity v materialistické společnosti. Postupný ústup jakožto ucelené generační vlny nastal s přelomem tisíciletí. Autoři buď rozvinuli své individuální styly a vydali se vlastními cestami, nebo se na scéně objevily nové generace s odlišnými prioritami a literárními ambicemi. Původní šok a novost porevolučního období vyprchaly a témata se stala součástí širšího literárního proudu, aniž by byla nutně vymezena generační příslušností. Národní varianta Generace devadesátých let je silně svázána s českou zkušeností postkomunistické transformace, s jejím specifickým humorem, reflexí dějin a zaměřením na osudy „obyčejného člověka“. Regionální varianty v rámci Česka nebyly výrazné, spíše se jednalo o celonárodní fenomén s těžištěm v Praze. Žánrově se nejednalo o jednotný směr, ale spíše o proud napříč žánry: od syrového sociálního realismu, přes postmoderní experimenty, satirickou prózu až po existenciální literaturu, což odráželo rozmanitost pohledů na novou realitu.
💫 Vliv
Vliv Generace devadesátých let na pozdější literaturu a umění je zásadní. Tato generace otevřela cestu pro literaturu, která již nebyla svázána ideologickými omezeními ani nutností angažovanosti v disentu, čímž normalizovala různorodost stylů, témat a pohledů. Z jejích děl vychází mnoho pozdějších autorů, kteří rozvíjejí témata identity, kritiky společnosti a hledání smyslu, často s menším důrazem na přímou reflexi komunismu a větším zaměřením na globalizované problémy či žánrovou literaturu. Autoři jako Kateřina Tučková, Bianca Bellová nebo Marek Šindelka, ačkoliv s odlišnými styly a tématy, navazují na svobodu projevu a kritické zkoumání reality, které devadesátkové generace nastolila. V době svého vzniku byla Generace devadesátých let přijímána s velkým zájmem a často s nadšením. Kritici i čtenáři oceňovali čerstvost, odvahu a autenticitu, s jakou se autoři vyrovnávali s novou realitou. Díla Michala Viewegha dosáhla okamžité a masivní popularity díky své přístupnosti a humoru, což mu vyneslo jak pochvaly za oslovení širokého publika, tak i kritiku za údajnou přílišnou „populárnost“ od části literární kritiky. Jáchym Topol byl oslavován pro svou literární sílu a nekompromisní vyjádření. Žádné zákazy ani cenzura již neexistovaly, nicméně literární debaty byly živé a často polarizované. Dnes je Generace devadesátých let vnímána jako klíčové období v moderních českých dějinách a literatuře, které definitivně ukončilo éru totalitního vlivu na umění a nastolilo novou éru tvůrčí svobody a plurality. Mnoho z jejích děl je považováno za moderní klasiku a jsou předmětem akademického studia. Jejich témata zůstávají relevantní, jelikož společnost se stále vyrovnává s důsledky rychlých společenských proměn. Vliv se projevil i v jiných uměleckých formách. Díla Michala Viewegha (např. „Báječná léta pod psa“, „Výchova dívek v Čechách“, „Účastníci zájezdu“) a Petra Šabacha (např. „Hovno hoří“, „Pupendo“, „Občanský průkaz“) byla velmi úspěšně adaptována do filmové podoby, často ve spolupráci s režisérem Janem Hřebejkem, a stala se fenoménem. „Hrdý Budžes“ Ireny Douskové dosáhl obrovského úspěchu jako divadelní hra a později byl také zfilmován. Světové ekvivalenty jako „Trainspotting“ Irvineho Welche a „Americké psycho“ Breta Eastona Ellise byly rovněž převedeny do filmové podoby a staly se kultovními díly, což podtrhuje univerzálnost témat, kterými se tato generace zabývala.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace devadesátých let na Rozbor-dila.cz →