📖 Úvod
Generace autorů narozených po roce 1970 (český název, často též označovaná jako generace devadesátých let a milénia) není formálně ustaveným literárním směrem s jednotným původním názvem, ale spíše generačním vymezením či volnou skupinou autorů sdílejících podobné životní zkušenosti a literární přístupy. Neexistuje pro ni mezinárodní ekvivalent v pravém slova smyslu, neboť se primárně vztahuje k postkomunistickému vývoji v České republice, ačkoliv obdobné tendence se projevovaly i v dalších zemích střední a východní Evropy. Časové zařazení spadá do konce 20. století a počátku 21. století. Nejvýrazněji se rozvíjí či rozvíjela právě v České republice.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku této generace je neodmyslitelně spjato s přelomem let 1989/1990, tedy s pádem komunistického režimu a následnou transformací české společnosti. Autoři této generace dospívali či vstupovali do produktivního věku v době, kdy Československo (a později Česká republika) procházelo radikálními změnami. Politickou situaci charakterizoval přechod od totalitního režimu k parlamentní demokracii, nástup tržního hospodářství, privatizace státního majetku a otevření hranic západnímu světu. Společenské změny zahrnovaly zánik dosavadních jistot, nárůst individualismu, nástup konzumní společnosti, globalizaci, rozvoj internetu a nových technologií a s tím spojenou informační explozi. Mnozí z těchto autorů zažili dětství v normalizačním Československu a dospělost ve svobodné, ale často chaotické postkomunistické éře. Filosofické pozadí bylo ovlivněno postmodernismem se svou skepsí k velkým narativům, pluralitou pravd a relativismem, ale také existencialismem a snahou o nalezení smyslu v odosobněném a konzumním světě. Neexistuje žádný konkrétní zakladatel ani jedinec, který by stál u vzniku této generace v roli ideového vůdce či teoretika. Jedná se o kolektivní nástup autorů, kteří se přirozeně objevili po roce 1989 a začali publikovat v nově se formujícím literárním prostředí. Tato generace se výrazně vymezovala proti předchozím, často ideologicky zatíženým literárním směrům – jak proti angažované socialistické literatuře, tak částečně i proti disidentské tvorbě, kterou vnímala jako příliš „těžkou“ a spjatou s minulostí. Namísto toho hledala nové výrazové prostředky, reflexi přítomnosti a budoucnosti. Navazovala však na některé prvky české postmoderny 80. let (např. Jáchym Topol, Michal Ajvaz), na tradici absurdního humoru, západní generaci X a popkulturou ovlivněnou literaturu, minimalistické tendence a undergroundovou estetiku.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika této generace jsou úzce spjaty s výše popsaným historickým a společenským kontextem. Typická témata a motivy zahrnují deziluzi a ztrátu iluzí z porevolučního vývoje, odcizení, hledání identity v novém, často neosobním světě, reflexi (post)totalitní minulosti, ale bez nostalgie a s kritickým odstupem, kritiku konzumní společnosti a kapitalismu, existenciální prázdnotu, samotu, rozpad mezilidských vztahů, problematickou komunikaci, téma dospívání a přechodu do dospělosti, sex, drogy, alkohol a silný vliv popkultury, internetu a médií. Často se objevují motivy cesty (road movie) a útěku. Obraz typického hrdiny je charakteristický svou neukotveností; je to často mladý, zmatený, cynický, ironický, ale vnitřně citlivý „antihrdina“ či outsider, který postrádá velké ideály a smysl života, je spíše pasivním pozorovatelem či reaktorem na události. Obvyklé prostředí je městské, často periferie, paneláková sídliště, bary, kluby, neosobní byty, ale i univerzitní kampusy či cesty do zahraničí, které však nepřinášejí uspokojení. Konflikty jsou převážně vnitřní (hledání smyslu, identita), ale také mezilidské (vztahy), generační a střety s konzumní společností. Jazyk a styl se vyznačuje hovorovostí, nespisovnou češtinou, slangem, vulgarismy, ironií, sarkasmem a černým humorem. Autoři často využívají parodie, intertextuality a odkazů na popkulturu (film, hudba, komiks). Vyznačuje se dynamikou, krátkými údernými větami, často až fragmentarizací. Kompozice je často nelineární, mozaikovitá, s častým střídáním perspektiv, fragmenty a otevřenými konci. Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, deníkové záznamy, experimenty s formou a mísení žánrů. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou romány a povídky, často s prvky absurdity, magického realismu, sci-fi, detektivky či krimi. Objevuje se i experimentální poezie a drama, které často využívá podobných témat a jazykových prostředků. Celkově se jedná o literaturu reflexivní, sebekritickou, která se nebojí bořit tabu a zrcadlit složitou realitu postkomunistické transformace.
👥 Zastupci
Generace autorů narozených po roce 1970 nepředstavuje formálně definovaný literární směr, nýbrž spíše generační kohortu, sdílející podobné historické, sociální a technologické zkušenosti, které se promítají do jejich tvorby. Tvoří ji autoři, kteří dospívali a začínali tvořit v post-komunistické éře ve střední Evropě a v globalizovaném digitálním světě jinde. Jejich díla často reflektují témata identity, historické paměti, odcizení, vlivu technologií, konzumerismu a komplexních mezilidských vztahů. K nejdůležitějším českým autorům této generace patří Kateřina Tučková, jejíž román „Žítkovské bohyně“ (2012) a „Vyhnání Gerty Schnirch“ (2009) představují hluboké sondy do české historie a paměti, často z ženské perspektivy, a ilustrují snahu vyrovnat se s traumatickými událostmi 20. století. Petra Soukupová ve svých dílech jako „Zmizet“ (2009) a „Kdo zabil Snížka?“ (2019) mistrně vykresluje psychologicky komplexní rodinné vztahy a každodenní problémy současného člověka, což je typické pro tuto generaci, která se často zaměřuje na mikrosvět jedince. Marek Šindelka s díly „Zůstaňte s námi“ (2011) a „Únava materiálu“ (2016) přináší poetické a zároveň drsné obrazy soudobé společnosti, často s prvky autofikce a experimentálního jazyka, což ukazuje na odvahu této generace pracovat s formou. Bianca Bellová a její „Jezero“ (2016) nabízí dystopický příběh o dospívání v krutém prostředí, reflektující environmentální témata a hledání smyslu v postapokalyptickém světě, což je odrazem globálních úzkostí. Lucie Faulerová v románu „Smrtholka“ (2020) zkoumá složitost ženské identity a vztahů, často skrze intimní a zranitelnou perspektivu, což je příznačné pro narativní styl této generace. Z globálních autorů vyniká Zadie Smith s romány „Bílé zuby“ (2000) a „O kráse“ (2005), které s ironií a hlubokým vhledem analyzují multikulturní společnost, rasovou identitu a složité rodinné vazby v moderní Británii, čímž reprezentuje globální rozměr generačních témat. Jonathan Safran Foer s „Všechno je osvětleno“ (2002) a „Příšerně nahlas a neskutečně blízko“ (2005) prozkoumává témata paměti, holocaustu a rodinných tajemství s originálním, často postmoderním stylem, ukazujícím novou citlivost k historickým traumatům. Dave Eggers v „Srdeční záležitost otřesného rozsahu“ (2000) a „Kruh“ (2013) zkoumá americkou identitu, mediální kulturu a vliv technologií na soukromí, což je klíčové téma pro generaci vyrůstající s digitální revolucí. Sally Rooney a její „Normální lidi“ (2018) nebo „Rozhovory s přáteli“ (2017) se zaměřuje na intimní vztahy, sociální dynamiku a duševní zdraví mladých dospělých v době sociálních médií a ekonomické nejistoty, což je esence generačního románu pro 21. století. Ta-Nehisi Coates s dílem „Mezi světem a mnou“ (2015) nabízí hlubokou esejistickou reflexi rasové problematiky v Americe, čímž ukazuje snahu generace po roce 1970 vyrovnat se s hluboce zakořeněnými společenskými problémy. Ottessa Moshfegh s románem „Můj rok odpočinku a relaxace“ (2018) sarkasticky a trefně kritizuje současný konzumerismus a odcizení, přičemž používá minimalistický a psychologicky přesný styl, který je typický pro část této generace hledající autenticitu.
📈 Vývoj
Vývoj této generační kohorty autorů, narozených po roce 1970, nelze popsat jako klasický vývoj literárního směru s pevně danými fázemi, ale spíše jako dynamickou evoluci tematických a stylových preferencí v rámci generačního kontextu. Vznik této skupiny se pojí s přelomem 20. a 21. století, kdy tito autoři začali masivněji publikovat, což koresponduje s jejich dospíváním v době post-studenoválečné globalizace, digitální revoluce a v České republice a střední Evropě s post-komunistickou transformací. V rané fázi, zhruba od konce 90. let do poloviny první dekády nového tisíciletí, se často objevovaly ozvěny postmoderních experimentů, ale zároveň i touha po narativní srozumitelnosti a čitelnosti. Mnozí z nich začali kriticky reflektovat nedávnou historii (např. v Česku komunismus a jeho dopady, odsun Němců), ale zároveň se pouštěli do témat urbanizace, globalizace a odcizení v konzumní společnosti. Autoři jako Jonathan Safran Foer nebo Dave Eggers v USA přinášeli inovativní formy a osobní, často autofikční tón, zatímco čeští autoři jako Jaroslav Rudiš (narozen 1972) nebo Emil Hakl (narozen 1970) se zaměřovali na niterné prožitky a hledání identity v post-transformační realitě. Období vrcholu, které lze situovat přibližně do let 2010–2020, se vyznačovalo etablovanou pozicí těchto autorů na literární scéně a širokým tematickým záběrem. Do popředí se dostala témata identity (genderové, sexuální, rasové), ekologické krize, dopadů sociálních médií a umělé inteligence, a také revize historických narativů, často s důrazem na marginalizované hlasy. Došlo k výraznému rozmachu ženské prózy, která nabídla nové perspektivy a citlivost (Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Bianca Bellová, Sally Rooney, Ottessa Moshfegh). Pozdní fáze nebo spíše současná podoba této generace (cca od 2020 dále) ukazuje na dozrávání těchto autorů, kteří se často posouvají k hlubším filozofickým úvahám, etickým dilematům a experimentům s žánry. Namísto postupného ústupu dochází spíše k proměně a rozvětvení, kdy autoři dál rozvíjejí své individuální styly a témata. Národní a regionální varianty jsou zřetelné: v české literatuře je silná stopa reflexe totalitní minulosti a s ní spojených traumat, zatímco v anglosaském světě se více akcentuje multikulturní otázka, rasová problematika a dopady digitální revoluce. Nicméně globální témata jako klimatická krize, identita a odcizení propojují autory napříč kontinenty. Žánrové varianty jsou nesmírně bohaté – od psychologické prózy přes historické romány, autofikci, dystopie až po literaturu s prvky sci-fi nebo fantasy, což svědčí o široké otevřenosti této generace k formálním inovacím a žánrovému prolínání.
💫 Vliv
Vliv této generační kohorty autorů na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný, ačkoliv se nejedná o jeden koherentní směr. Spíše utvářejí nové normy a očekávání pro generace, které následují. Autoři narození po roce 1970 vytvořili most mezi experimentální postmodernou a přístupnější, emočně rezonující literaturou, která si zachovává intelektuální hloubku. Z nich vycházejí mladší autoři, kteří se učí z jejich schopnosti kombinovat silný příběh s promyšlenou strukturou a formální odvahou. Zejména v oblasti autofikce, psychologické prózy a realistického zobrazení současné společnosti (např. Sally Rooney) položili základy pro další rozvoj. Jejich důraz na témata identity, historické paměti a společenských změn rezonuje v dílech autorů narozených po roce 1985. V době svého vzniku byli tito autoři přijímáni s nadšením i kritikou. Nová generace byla často chválena za svěží pohled, odvahu otevírat tabuizovaná témata a schopnost oslovit mladší čtenáře. Kritika se občas týkala buď přílišné „populárnosti“ a ztráty umělecké hloubky ve prospěch čtenářské atraktivity, nebo naopak pro některé přílišné „intelektuálnosti“ a nedostatečné přístupnosti. V České republice byli například autoři jako Kateřina Tučková nebo Marek Šindelka zpočátku přijímáni s velkými očekáváními a jejich díla rychle získala čtenářskou i kritickou odezvu, což přineslo diskuse o roli literatury v reflexi národní historie a identity. Zákazy nebo cenzura nebyly v demokratických zemích typické pro tuto generaci, i když některá díla mohla vyvolat kontroverze kvůli explicitním scénám nebo kritice společenských jevů. Dnes jsou autoři narození po roce 1970 pevně etablovanou součástí světové i české literární scény. Mnohá jejich díla jsou považována za moderní klasiku a jsou součástí učebních osnov. Jsou vnímáni jako klíčoví autoři, kteří definovali literární podobu počátku 21. století. Jejich relevanci dokazuje i bohatý počet adaptací. Například romány Jaroslava Rudiše „Nebe pod Berlínem“ nebo „Alois Nebel“ (narozen 1972) byly úspěšně adaptovány do filmové podoby, přičemž „Alois Nebel“ se stal ceněným animovaným filmem. „Jezero“ Biancy Bellové získalo cenu Magnesia Litera a bylo předmětem diskusí o možnostech divadelních adaptací. Z globálního hlediska jsou příklady ještě četnější: „Normální lidi“ Sally Rooney se dočkali úspěšné minisérie BBC, podobně jako „Příšerně nahlas a neskutečně blízko“ Jonathana Safrana Foera bylo zfilmováno. Dystopické dílo Davea Eggerse „Kruh“ bylo také adaptováno do hollywoodského filmu. Tyto adaptace svědčí o silném příběhovém potenciálu a rezonanci témat, které tato generace přináší, a dokazují jejich trvalý vliv na širší kulturní krajinu. Jejich díla nejen baví, ale také provokují k zamyšlení, otevírají dialog a pomáhají chápat složitost současného světa.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace autorů narozených po roce 1970 na Rozbor-dila.cz →