📖 Úvod
Generace anarchistických buřičů je český literární směr a skupina autorů, která se formovala na přelomu 19. a 20. století, s největším vlivem v prvním desetiletí 20. století, přibližně v letech 1895 až 1910. Původní název je Generace anarchistických buřičů, někdy zkráceně označovaná jako Buřiči. Rozvíjela se výhradně v českých zemích, které byly tehdy součástí Rakouska-Uherska.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Generace anarchistických buřičů je úzce spjato s dynamickým obdobím konce 19. a začátku 20. století v Rakousku-Uhersku. Šlo o dobu prudké industrializace a urbanizace, která přinášela nejen technický pokrok, ale i značné sociální otřesy. Rostl počet městského proletariátu, prohlubovaly se sociální nerovnosti a s nimi i nespokojenost. Tradiční měšťanská morálka a hodnoty se dostávaly do krize, což vedlo k pocitu odcizení a ztráty smyslu v moderní společnosti. Mnozí umělci vnímali měšťanskou společnost jako pokryteckou a prázdnou. Politická situace v habsburské monarchii byla charakteristická centralismem, národnostním útlakem a absencí skutečné demokracie, což posilovalo touhu po svobodě a vzpouře. Paralelně s tím probíhaly společenské změny jako vzestup dělnického hnutí, počátky emancipace žen a sekularizace společnosti, které narušovaly staré pořádky. Filozofické pozadí bylo ovlivněno především myšlenkami německého filozofa Friedricha Nietzscheho, zejména jeho voluntarismem, kultem vůle k moci, kritikou křesťanské morálky a konceptem nadčlověka, který inspiroval touhu po silné, svobodné osobnosti. Dále hrál klíčovou roli individualistický anarchismus, s jeho kritikou státu, církve, autorit a důrazem na absolutní svobodu jednotlivce. U zrodu této generace nestál jeden zakladatel, nýbrž skupina mladých, nadšených autorů, kteří se začali sdružovat kolem literárních časopisů jako například „Nový kult“ a „Moderní revue“ (i když Moderní revue byla spíše dekadentní, poskytovala prostor i buřičům) a později „Šibeničky“. Klíčovými osobnostmi, které formovaly názory a estetiku skupiny, byli S. K. Neumann, často považovaný za jejich ideologického mluvčího a organizátora, František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman a Fráňa Šrámek. Generace anarchistických buřičů se vymezovala především proti pozitivismu a realismu, které považovala za příliš věcné, materialistické a postrádající hlubší duchovní rozměr a uměleckou svobodu. Odmítali také sentimentální a konvenční romantismus, ale paradoxně navazovali na byronovský romantismus svým individualismem a vzpurností. Silně se vymezovali proti tradiční měšťanské morálce, církevním dogmatům a státním autoritám. Na co navazovali, byla evropská dekadence a symbolismus, od kterých přejali důraz na uměleckou svobodu, estetično a subjektivní prožívání, ale odmítli jejich pasivitu a rezignaci. Přijímali anarchistické myšlenky o absolutní svobodě jednotlivce a kritice autorit. Inspirovali se Nietzscheho filozofií života a vůle, a v neposlední řadě také na českou literární tradici, zejména na romantický individualismus Karla Hynka Máchy, jehož vzpurnost a nespoutanost pro ně byly vzorem. Snažili se o modernizaci české literatury a její propojení s evropskými proudy, avšak s vlastním českým, často sociálně laděným a rebelským akcentem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Generace anarchistických buřičů byl především silný individualismus a subjektivismus, vedoucí k nekompromisní vzpouře proti všem autoritám – státu, církvi, měšťanské morálce a konvencím. Klíčovými prvky byly antimilitarismus a pacifismus, odrážející odpor k válce a násilí, stejně jako vitalismus, oslavující životní sílu, smyslnost, přírodu a volnou lásku, která byla v protikladu k puritánskému pojetí společnosti. Současně se v jejich tvorbě objevovala i dekadence, projevující se pocity nudy, prázdnoty, znechucení, skepse, a dokonce i fascinace smrtí a nicotou. Častá byla sociální kritika a nespokojenost s tehdejšími společenskými poměry, často spojená s pocitem odcizení a osamělosti. V jejich poetice se odrážela touha po absolutní svobodě a revoluci. Typická témata zahrnovala vzpouru proti Bohu, společnosti i osudu, hledání volné a vášnivé lásky, glorifikaci nespoutané přírody jako útočiště před civilizací a zdroje vitality, a zároveň kritické, ale i fascinující zobrazení města jako symbolu odcizení, ale i místa pro intenzivní prožívání. Vyskytovaly se i dekadentní nálady, jako nuda, skepse a pocit nicoty, a samozřejmě téma sociální nespravedlnosti a antimilitarismu. Motivy byly rozmanité: tulák, bohém, buřič jako archetypy nezávislého jedince, opojení, samota, noc, ulice, hospoda, revoluce, ale i dualita lásky a nenávisti, života a smrti, hříchu a vykoupení. Obraz typického hrdiny byl jedinec stojící mimo společnost, často mladý, znechucený měšťáckým světem, hledající smysl a absolutní svobodu, často s rysy osamělého rebela, snílka nebo kritika. Měl blízko k dekadentnímu flanérovi, ale s aktivnějším, revolučním duchem. Obvyklé prostředí se pohybovalo mezi pulzujícím městem (pražské ulice, kavárny, periferie) a divokou, nespoutanou přírodou, která sloužila jako únik a zdroj inspirace. Hlavní konflikty spočívaly v střetu jedince se společností, svobody s konvencemi, duchovního s materialistickým, mládí se zastaralým myšlením, a vnitřního boje mezi touhou a existenciální prázdnotou. Jazyk a styl byly charakteristické hovorovostí, expresivitou, použitím metafor a symbolů, někdy i vulgarismů. Častý byl sarkasmus, ironie a cynismus jako nástroje kritiky. Jazyk byl dynamický, plný protikladů a usiloval o moderní, neotřelý výraz, často ve volném verši. Kompozice byla volná, často bez pevné dějové linie, s důrazem na evokaci atmosféry a subjektivní prožitek. Preferovaly se lyrické prózy a básně ve volném verši. Vyprávěcí postupy zahrnovaly subjektivní líčení, vnitřní monolog, ich-formu a výrazný lyrický komentář autora. Nejčastějšími literárními žánry byla poezie (lyrická, reflexivní, sociálně laděná), povídka, fejeton, kritika a publicistika. Drama bylo v jejich tvorbě méně zastoupené.
👥 Zastupci
Generace anarchistických buřičů představuje významnou skupinu v české literatuře počátku 20. století, která se vymezovala proti měšťácké morálce, konvencím a společenskému řádu, s důrazem na individualismus, svobodu, vitalismus a smyslovost. Jejími hlavními představiteli byli čeští autoři, kteří se inspirovali symbolismem, dekadencí, filozofickými myšlenkami Friedricha Nietzscheho a anarchistickými idejemi Petra Kropotkina či Michaila Bakunina, přičemž světoví autoři jako francouzští symbolisté (např. Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud) či dekadenti (např. Oscar Wilde) sloužili jako inspirace pro estetickou vzpouru a touhu po nezávislém prožívání. Mezi nejdůležitější české autory patřil “Stanislav Kostka Neumann“, jehož sbírka “Kniha lesů, vod a strání“ (1910) dokonale ilustruje vitalistický panteismus a radost z přírody, zatímco “Sen o zástupu zoufajících“ (1903) vyjadřuje sociální revoltu a soucit s utlačovanými, typický pro anarchistické tendence buřičů. “Fráňa Šrámek“ se proslavil románem “Stříbrný vítr“ (1910), který zachycuje vnitřní boj dospívajícího jedince s maloměstskými konvencemi a touhu po svobodě, a sbírkou “Splav“ (1916), jež lyricky oslavuje lásku a smyslový prožitek života, což jsou klíčové prvky vitalismu generace. “František Gellner“ reprezentuje cynickou a satirickou linku směru, se sbírkami “Po nás ať přijde potopa“ (1901) a “Radosti života“ (1903), kde s ironií a skepsí glosuje maloměšťáctví a prázdnotu měšťáckého života, čímž se stává hlasem bohémské vzpoury proti pokrytectví. “Karel Toman“ přispěl do směru sbírkou “Měsíce“ (1918), kde se projevuje melancholie, individualismus a hledání smyslu v přírodě a cestování, reflektující vnitřní svobodu a nezávislost ducha. A “Viktor Dyk“ svým prozaickým dílem “Milá sedmi loupežníků“ (1906) představuje individualistickou vzpouru proti řádu a hledání absolutní svobody, jež jsou esencí anarchistického buřičství.
📈 Vývoj
Vývoj Generace anarchistických buřičů začal na přelomu 19. a 20. století, kdy se jako reakce na tehdejší převládající pozitivismus, materialismus a zejména měšťácký životní styl a morálku začala formovat skupina mladých literátů. Jejich vznik byl ovlivněn silnými proudy symbolismu a dekadence z Francie a filozofickými tezemi Friedricha Nietzscheho, které zdůrazňovaly individualismus, přehodnocení hodnot a vůli k moci. Anarchistické myšlenky Petra Kropotkina a Michaila Bakunina pak poskytly teoretický rámec pro jejich společenskou revoltu a kritiku státu. Období vrcholu směru spadá přibližně do let 1900 až 1910, kdy vycházely jejich stěžejní díla, autoři publikovali v časopisech jako “Nový kult“ (který redigoval S.K. Neumann) a aktivně se účastnili bohémského života v Praze i mimo ni. Raná fáze se vyznačovala explicitním anarchismem, sociální revoltou, ostrou kritikou společenských poměrů a často i provokativním životním stylem. Typická byla silná erotická a smyslová nota, vitalismus, volný verš a estetické experimenty. Postupný ústup a proměna směru nastala s blížící se první světovou válkou a jejím vypuknutím. Původní anarchistické a pacifistické tendence se u některých autorů transformovaly v silnější národní uvědomění a vlastenectví, což je patrné například u Viktora Dyka. Jiní, jako S.K. Neumann, se posunuli k proletářské poezii a později k poetismu, a Fráňa Šrámek se částečně přiklonil k sociálnímu realismu a psychologické próze, aniž by však opustil své lyrické a vitalistické kořeny. Pozdní fáze se tak projevila spíše v individuálních cestách jednotlivých autorů, kteří si z buřičství odnesli důraz na svobodu projevu a odmítání konvencí, ale adaptovali se na nové společenské a politické podmínky. Generace anarchistických buřičů byla primárně českým fenoménem, ačkoli čerpala z mezinárodních vlivů. Její regionální varianty byly spíše dány individuálními prožitky autorů (např. Šrámkovo prostředí maloměsta). Žánrově se buřiči projevovali především v poezii, která dominovala, ale zanechali stopy i v próze (romány, povídky) a dramatu. Jejich poezie byla často otevřená, provokativní a smyslová, zatímco próza se zabývala psychologickými portréty mladých rebelů a kritikou společnosti.
💫 Vliv
Vliv Generace anarchistických buřičů na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť představovala klíčový most mezi koncem 19. století a nástupem moderní české literatury. Jejich důraz na individualismus, svobodu, vitalismus a odmítání konvencí připravil půdu pro řadu následných směrů. Z buřičů čerpali například autoři české expresionistické literatury svým důrazem na niterný prožitek a vzpouru proti odcizení. Jejich sociální citlivost a levicové tendence ovlivnily i proletářskou literaturu a celkově levicovou avantgardu 20. let, přičemž někteří z nich (jako S.K. Neumann) se přímo podíleli na jejím formování. Přijímání směru v době jeho vzniku bylo rozporuplné. Na jedné straně byli chváleni mladší generací za odvahu, originalitu a prolomení zavedených tabu, za čerstvost a autenticitu projevu. Na straně druhé se setkávali s ostrou kritikou ze strany konzervativních kruhů a katolických autorit, které je obviňovaly z nemorálnosti, dekadence, nihilismu a nedostatku společenské odpovědnosti. Jejich anarchistické názory vedly k cenzuře a někdy i zákazům publikací, protože jejich kritika státu a společenského zřízení byla vnímána jako ohrožení. Někteří je ironicky nazývali „měšťáčtí anarchisté“, neboť jim vytýkali, že jejich revolta je spíše estetická než skutečně revoluční. Dnes je Generace anarchistických buřičů vnímána jako nepostradatelná součást vývoje české literatury, která zásadním způsobem přispěla k její modernizaci, emancipaci od národně obrozeneckých klišé a otevření se evropským proudům. Její autoři jsou považováni za průkopníky, kteří nastolili témata a formy, jež se staly základem pro další generace. Jejich díla jsou stále čtena a analyzována, ačkoli filmových či divadelních adaptací není mnoho. Nejvýraznějším příkladem je filmová adaptace románu Fráni Šrámka “Stříbrný vítr“ z roku 1954 režiséra Václava Kršky, která dodnes patří ke klenotům české kinematografie a věrně zachycuje atmosféru dospívání a buřičství. Tato generace položila základy pro moderní chápání umělecké svobody a individuálního projevu v českém kontextu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace anarchistických buřičů na Rozbor-dila.cz →