📖 Úvod
Generace 90. let 19. století je primárně českým literárním označením pro specifické období a proud na sklonku 19. století, zahrnující soubor autorů a trendů, které se v českém prostředí projevily s výrazným posunem od předchozích směrů. Nemá přímý jednotný „původní název“ v zahraniční literatuře, neboť v kontextu evropské literatury se autoři této generace řadí pod širší pojmy jako dekadence, symbolismus a modernismus obecně, které se v té době rozvíjely napříč Evropou. Časově je tato generace zařazena na přelom 19. a 20. století, s dominantním vlivem a tvůrčím vrcholem v devadesátých letech 19. století (cca 1890-1905). Rozvíjela se především v českých zemích (Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské), které byly v té době součástí Rakousko-Uherska. Tato generace nereprezentovala jeden homogenní styl, nýbrž sdílený pocit, postoj a hledání nových výrazových prostředků, často souvisejících s obecnou náladou konce století – fin de siècle.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku této generace bylo silně ovlivněno přelomem století, obdobím „fin de siècle“, které se vyznačovalo pocity únavy, skepse, existenciální úzkosti a předtuchy zásadních společenských a kulturních změn. Rakousko-Uhersko, jehož součástí byly české země, procházelo vnitřními krizemi, narůstal tlak národnostních požadavků a politické napětí. Společnost se potýkala s rychlou industrializací a urbanizací, což vedlo k rozpadu tradičních komunit, odcizení jednotlivce a novým sociálním problémům. Vědecké objevy (např. Darwinova evoluční teorie, nástup psychologie a psychoanalýzy) otřásaly náboženskými a morálními jistotami a vyvolávaly pocity relativizace hodnot a nihilismu. Filozoficky silně působil pesimismus Arthura Schopenhauera, subjektivismus a myšlenka „vůle k moci“ Friedricha Nietzscheho, která provokovala k přehodnocení etických a estetických norem. Klíčová byla i myšlenka „umění pro umění“ (l„art pour l„art) a estetismu, zdůrazňující autonomii umělecké tvorby a její odtržení od utilitárních účelů. Generace neměla jednoho formálního zakladatele; vznikla spíše organicky ze společného pocitu a tvůrčích impulsů mladé generace. Mezi klíčové postavy, které utvářely její podobu, patřili básníci jako Josef Svatopluk Machar (který však brzy přešel k realismu a posléze se od dekadentních tendencí vymezoval), Antonín Sova, Otokar Březina (nejvýraznější představitel symbolismu), a Karel Hlaváček (čistý dekadent a estét). Nesmírně důležitou roli hrál i literární kritik František Xaver Šalda, který formuloval teoretické základy moderní kritiky a obhajoval uměleckou autonomii, ačkoliv jeho vlastní tvorba a kritický přístup byly širší než jen rámec této generace. Politická situace v českých zemích byla poznamenána stagnací a rozčarováním. Zklamání z impotence staročechů vedlo k nástupu mladočechů, kteří však také nedokázali plně naplnit očekávání národních ambicí. To vyvolávalo pocity politické bezmoci, provincialismu a skepse vůči dosavadní podobě národního obrození a jeho optimistickému étosu. Společenské změny zahrnovaly prudký růst měst, rozvoj průmyslu, proměnu sociální struktury a vzestup vzdělanosti, ale i prohlubování sociálních rozdílů a odcizení. Generace 90. let se ostře vymezovala proti předchozím, často optimistickým a utilitárním proudům. Odmítala pozitivistický realismus a naturalismus (zejména jejich důraz na objektivitu, faktografii a sociální popis, který vnímala jako povrchní a nudný), starší fáze romantismu (zvláště jeho nacionálně orientované, někdy až naivní formy) a především obrozenecké vlastenectví, které vnímala jako mělkost a nedostatečný duchovní přesah. Oproti sociálnímu realismu preferovali introspekci a duchovní rozměr. Odmítali „národní užitečnost“ umění a měšťanské konvence, propagujíc “umění pro umění“. Navazovala na evropskou dekadenci (zejména francouzskou, s autory jako Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé; a anglickou, s Oscarem Wildem a Edgarem Allanem Poem), symbolismus a estetismus, přičemž přijímala jejich témata, motivy a umělecké postupy, které však originálně přetvářela a obohacovala o specificky české duchovní a národní prožitky. Z dřívější české tvorby se dala vystopovat určitá návaznost na romantické a preromantické motivy osamění a přírody (Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), avšak s výrazně odlišným zpracováním a filozofickým podtextem, postrádajícím obrozenecký optimismus.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika této generace jsou charakterizovány výrazným subjektivismem, individualismem a estetismem. Typickými tématy a motivy jsou hluboká melancholie, smutek, pocity únavy ze života (tzv. spleen), marnosti a zmaru. Častá je fascinace smrtí (často morbidní, estetizovaná), hříchem, zakázanou či tragickou láskou, která bývá spojena s utrpením a destrukcí. Objevuje se touha po kráse (mnohdy nemocné, umělé, zvrácené, pomíjivé), pocity samoty, odcizení a záhadnosti. Silně je přítomna mystika, duchovní prázdnota, útěk od reality (do snu, do exotiky, do minulosti), revolt proti měšťanským konvencím, intenzivní senzualismus a erotika. Projevuje se dekadence, hledání absolutna a transcendentna, znechucení z materialismu a fascinace zlem a ošklivostí, náboženská pochybnost i zároveň silná touha po víře a duchovní obrodě. Obraz typického hrdiny je osamělý, citlivý, hypersenzitivní jedinec, často umělec nebo intelektuál, vyčleněný ze společnosti, trpící vnitřními konflikty, melancholií a existenciální úzkostí. Je to hrdina rozervaný, hledající smysl existence, prožívající pocity odcizení a marnosti. Bývá často zobrazen jako bledý, křehký, nemocný, unavený životem, ale zároveň vášnivý a toužící po intenzivních prožitcích, byť destruktivních. Může být cynický, rebelující, ale i smířlivě rezignovaný, ponořený do introspekce. Obvyklé prostředí děl je velkoměstské, často v nočních kulisách (zejména Praha), v samotě komnat, kaváren, ateliérů, které odrážejí vnitřní stav hrdiny. Prostředí je často stylizované, snové, plné symbolů a skrytých významů. Objevují se i historické či mytické kulisy (antika, středověk) používané spíše jako metafora vnitřního stavu nebo nadčasového dramatu. Příroda je často zobrazená jako melancholická, zrcadlící vnitřní stav hrdiny (mlha, déšť, soumrak, zvadlé květy). Konflikty jsou především vnitřní – boj s vlastní duší, s pochybnostmi, se smyslem života, s vlastní sexualitou, s nemocí, s existenciální úzkostí a pocitem prázdnoty. Dále se objevují konflikty mezi jedincem a nepochopenou společností, mezi umělcem a konzumní realitou, mezi duchovním a materiálním, mezi ideálem a skutečností, mezi touhou po plnohodnotném životě a fascinací smrtí. Jazyk a styl jsou velmi bohaté, sugestivní, symbolické a metaforické, plné neobvyklých přirovnání a epitet. Časté je použití synestézie (spojování vjemů různých smyslů – např. „bledá vůně“), archaismů, neologismů a knižních výrazů. Jazyk je estetizovaný, rytmický, často až hudební, s důrazem na zvukomalbu a aliterace, což přispívá k vytvoření lyrické atmosféry. Styl je subjektivní, impresionistický, často fragmentární, zdůrazňující pocity a nálady nad objektivní popis. Kompozice děl je často nelineární, opírající se o volné asociace, pocity a nálady. Je spíše mozaikovitá, složená z lyrických obrazů, vizí a symbolů. Často chybí pevná dějová linka, nahrazuje ji sled vnitřních prožitků a úvah. Typické jsou cyklické motivy a opakování. Vyprávěcí postupy zahrnují lyrickou prózu, často na pomezí poezie, hlubokou introspekci a subjektivního vypravěče, který se soustředí na vnitřní svět postavy, na sny, vize, halucinace a symbolické obrazy. Alegorické a symbolické postupy jsou všudypřítomné, stejně jako zdůraznění nálady a atmosféry nad realistickým popisem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou dominantně lyrika a lyrická poezie (sonety, balady, volné verše), lyrická próza (často s filosofickým nebo meditativním podtextem), kratší povídky a novely se symbolickým či psychologickým vyzněním. Kritické a teoretické eseje (zejména od F. X. Šaldy) měly také velký význam pro formulaci poetiky a kritiku dobové společnosti. Drama bylo v rámci této generace méně rozvinuté, i když existovaly některé pokusy o symbolistické divadelní hry.
👥 Zastupci
Generace 90. let 19. století představuje klíčové období v české i světové literatuře, charakterizované nástupem symbolismu, dekadence a impresionismu jako reakce na materialismus a pozitivismus předchozí doby, obracející se k vnitřnímu světu, spiritualitě a estetice. Mezi nejvýznamnější české autory patří: Otokar Březina (vlastním jménem Václav Jebavý), jehož sbírky Tajemné dálky (1895) a Svítání na západě (1896) představují vrchol českého symbolismu, kde autor v metafyzickém a spirituálním jazyce zkoumá duchovní dimenze lidské existence a kosmu, čímž dokonale ilustruje únik z materialistické reality a hledání hlubších významů charakteristické pro generaci 90. let. Karel Hlaváček, s díly jako Pozdě k ránu (1896) a Mstivá kantiléna (1898), je esenciálním představitelem české dekadence, jehož poezie s náznakovou estetikou, melancholií, oslavou nepatrného a dekadentním snem o umělé kráse odráží pocity únavy, zmaru a hledání rafinovaných zážitků typické pro konec století. Jiří Karásek ze Lvovic, autor sbírek Sodoma (1895) a Gotická duše (1900), se stal jedním z nejvýraznějších českých dekadentů, jehož poezie a próza se vyznačují obdivem k zániku, morbiditě, erotické extravaganci a okultismu, čímž plně vyjadřuje temnější a provokativnější aspekty fin-de-siècle estetiky. Antonín Sova, jehož sbírky Zlomená duše (1895) a Vybouřené smutky (1897) jsou reprezentativní, přináší do české literatury impresionistické a symbolistické prvky, jehož lyrická poezie zachycuje prchavé nálady, subjektivní vnímání přírody a společnosti a pocity melancholie a vzdoru proti měšťáckému světu, což je pro 90. léta příznačné. Ze světových autorů, kteří formovali tuto dobu, vyniká Oscar Wilde, ikonou světové dekadence a esteticismu, jehož román Obraz Doriana Graye (1890) a drama Salome (1893) prozkoumávají témata krásy pro krásu, morálního úpadku, hedonismu a společenské hypocrisy, čímž ztělesňuje mezinárodní proud fin-de-siècle, který ovlivnil i české autory. Dále Stéphane Mallarmé, klíčová postava francouzského symbolismu, jehož básně (např. Odpoledne fauna, publikováno 1876, ale jeho vliv vrcholí v 90. letech a je esenciální pro symbolistické hnutí) ukazují snahu o „čistou poezii“, zaměření na hudebnost jazyka, evokaci namísto popisu a používání složitých metafor a narážek, což zásadně ovlivnilo chápání poezie jako samostatného umění a inspirovalo symbolisty po celém světě. A Paul Verlaine, s díly jako Saturnské básně (1866) a Romanesky beze slov (1874), byl rovněž klíčovým francouzským symbolistou a dekadentem, jehož hudebnost verše, melancholické nálady a fascinace úpadkem zásadně ovlivnily generaci 90. let a ukázaly cestu k nové, subjektivní lyrice.
📈 Vývoj
Vývoj Generace 90. let v čase je spjat s proměnami společenské a kulturní atmosféry konce 19. století. Vznik tohoto směru je možno datovat na přelom 80. a 90. let, kdy se objevuje jako reakce na dominující pozitivismus, materialismus, realismus a naturalismus. Autoři pociťovali únavu z objektivního popisu skutečnosti a toužili po hlubším, subjektivním vyjádření. Klíčovým inspiračním zdrojem byla francouzská dekadence (Baudelaire, Verlaine) a symbolismus (Mallarmé), které se v českém prostředí setkaly s vlastními specifickými problémy, jako byl pocit „malosti“ národa a hledání nových duchovních a estetických východisek v kontextu rakousko-uherské monarchie. Období vrcholu spadá přibližně do let 1890-1905, kdy dochází k etablování klíčových osobností a vydávání nejreprezentativnějších děl. V této fázi se formují hlavní proudy: dekadence, s jejím estetismem, morbiditou a individualistickým kultem krásy (Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic), a symbolismus, zaměřený na metafyzické hledání, spiritualitu a náznakovost (Otokar Březina, Antonín Sova). Objevují se také prvky impresionismu, zejména v lyrice, zachycující prchavé nálady a subjektivní dojmy. Klíčovou platformou pro tyto autory byl časopis Moderní revue, založený v roce 1894, který šířil evropské myšlenky a hostil generační polemiky. Postupný ústup dekadence a symbolismu začal po roce 1905, kdy se objevily nové tendence. Někteří autoři, jako Stanislav Kostka Neumann, prošli transformací od dekadence k vitalismu a civilismu, zdůrazňující radost ze života, přírody a práce, čímž se odklonili od dekadentní únavy a pesimismu. Raná fáze byla charakteristická explicitnější dekadencí a esteticismem, zatímco pozdní fáze (kolem přelomu století a krátce po něm) se více zaměřila na hlubší symbolismus s filosofickými a společenskými přesahy a na hledání smyslu v moderním světě. Národní varianty byly v Čechách silně ovlivněny německou filozofií (Schopenhauer, Nietzsche) a mysticismus, a byly provázeny intenzivní literární kritikou (např. F. X. Šalda), která pomáhala teoreticky ukotvit nové směry. V literatuře se výrazně prosadila lyrika a esejistika; próza se sice objevovala (např. Karásek), ale nebyla pro tento směr tak stěžejní jako poezie. Tyto proudy položily základ pro pozdější modernu.
💫 Vliv
Vliv Generace 90. let na pozdější literaturu a umění byl zásadní a transformativní. Tato generace položila pevné základy české literární moderny a otevřela cestu pro individuální experimenty s jazykem, formou a hlubší psychologickou reflexí. Z symbolismu a dekadence vycházely pozdější směry jako vitalismus a civilismus (např. v tvorbě S. K. Neumanna, F. Šrámka, V. Dyka, raného J. Wolkera), které sice opouštěly dekadentní únavu, ale navazovaly na důraz na subjektivitu a citlivé vnímání světa. Dále pak expresionismus (např. Ladislav Klíma) čerpal z jejich zkoumání úzkosti, duchovní krize a vnitřních světů. Pro pozdější avantgardní hnutí 20. let, jako byl poetismus a surrealismus (např. V. Nezval, J. Seifert), bylo klíčové symbolisty uvolnění jazyka, rozbití tradičních metrických a rýmových schémat, a důraz na volnou obrazotvornost a asociace. Díla Otokara Březiny se stala trvalou součástí české klasiky a jeho duchovní poezie dodnes inspiruje svou hloubkou a vizionářstvím. V době svého vzniku byla Generace 90. let přijímána velmi rozporuplně. Konzervativní kruhy a starší generace ji často odsuzovaly za „nezdravost“, „nemocnost“, nedostatek vlastenectví, immoralismus a kosmopolitismus. Dekadentní prvky, zejména v dílech Hlaváčka a Karáska ze Lvovic, vyvolávaly morální pobouření a kritiku „umění úpadku“. Naproti tomu mladá intelektuální elita, shromážděná především kolem Moderní revue, vnímala tuto generaci jako osvobození od provinčního myšlení a důležité spojení s evropskými uměleckými proudy. Klíčovou roli v obhajobě a teoretickém ukotvení nových směrů sehrál literární kritik František Xaver Šalda. Přímé zákazy či cenzura byly méně časté než ostrá ideologická kritika, nicméně provokativní díla jako Karáskova Sodoma budila silné kontroverze. Dnes je Generace 90. let vnímána jako nezastupitelná a formativní etapa ve vývoji české literatury, která prolomila hranice realismu a otevřela cestu plné modernismu. Její autoři jsou dnes studováni a uznáváni pro svou uměleckou odvahu, jazykovou virtuozitu a psychologickou hloubku. Díla Březiny, Hlaváčka a Sovy jsou považována za vrcholy české poezie, která si uchovala trvalou estetickou hodnotu a stále oslovuje čtenáře svými existenciálními otázkami a formální dokonalostí. Ačkoliv se nejedná o směr, který by masově inspiroval filmové či divadelní adaptace jako celek, individuální díla těchto autorů jsou předmětem uměleckých interpretací. Například básně Karla Hlaváčka, Otokara Březiny či Antonína Sovy jsou často zhudebňovány, recitovány na divadelních scénách nebo slouží jako inspirace pro výtvarné umění, například pro ilustrace či malby, které se snaží zachytit jejich melancholickou nebo spirituální atmosféru fin-de-siècle. Přímé filmové adaptace jsou spíše výjimečné vzhledem k lyrické a niterné povaze většiny tvorby této generace, nicméně jejich vliv je rozpoznatelný v širším kulturním kontextu secese a symbolistického umění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace 90. let 19. století na Rozbor-dila.cz →