📖 Úvod
Generace 80. let 19. století je označení pro významné literární období v českých zemích, které se rozvíjelo především během 80. let 19. století, ale jeho vliv sahal do konce celého století a ovlivnil nástup české moderny. Tento literární směr, či spíše generační shluk autorů s podobnými uměleckými tendencemi, se soustředil na území tehdejších Českých zemí, které byly součástí Rakouska-Uherska, a hrál klíčovou roli ve formování moderní české literatury. České označení „Generace 80. let 19. století“ se v literární historiografii používá k souhrnnému pojmenování autorů a tendencí, které se v této době prosadily, a neexistuje pro něj specifický původní cizojazyčný ekvivalent, jelikož se jedná o termín úzce spjatý s českým literárním vývojem, byť obecné trendy odpovídaly celoevropskému nástupu realismu a rané moderny. Časově je pevně ukotvena v poslední třetině 19. století, s největším rozkvětem v osmdesátých letech, přičemž překračuje striktní žánrové či estetické vymezení, zahrnuje rozmanité proudy od vrcholného realismu až po předzvěsti symbolismu a impresionismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Generace 80. let 19. století je úzce spjato s druhou polovinou 19. století v Evropě, charakterizovanou silným rozvojem industrializace, urbanizace a nástupem kapitalismu. České země procházely intenzivní modernizací, což vedlo k hlubokým společenským změnám a krizi tradičních hodnot, zejména na venkově. Společenské pozadí bylo poznamenáno růstem významu měšťanské vrstvy, vznikem početné dělnické třídy a zesilujícími sociálními rozdíly, které byly v literatuře stále častěji reflektovány. Národní hnutí Čechů v rámci Rakouska-Uherska se posouvalo od čistě obrozeneckých snah k pragmatičtějšímu boji za politická, ekonomická a kulturní práva. Praha se stávala živým kulturním centrem s univerzitou, divadly a nakladatelstvími, ale zároveň se v ní projevovaly i negativní dopady rychlého rozvoje, jako je anonymita a sociální problémy. Filozofické pozadí bylo výrazně ovlivněno převládajícím pozitivismem, který zdůrazňoval empirické poznání, vědeckou metodu a racionální přístup ke světu. Osobnosti jako Tomáš Garrigue Masaryk prosazovaly realismus v politice i kultuře, což poskytovalo intelektuální rámec pro objektivní zobrazení skutečnosti a kritickou analýzu společnosti. Nicméně, tento důraz na rozum a fakta zároveň vyvolával reakce v podobě skepticismu, pesimismu a hledání smyslu existence mimo čistou racionalitu, což připravovalo půdu pro nástup psychologických, spiritualistických a symbolistických tendencí. U zrodu této generace nestál jeden jediný zakladatel v čele jasně definované školy, ale spíše se jednalo o soubor literárních osobností, které začaly tvořit a publikovat v daném desetiletí a sdílely podobné umělecké tendence, posouvající českou literaturu k hlubšímu realismu a sociální angažovanosti. I když v 80. letech 19. století byli stále dominantní Lumírovci (např. Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer) a Ruchovci (Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská), kteří v tomto období dosahovali svého vrcholu, „Generace 80. let“ v užším slova smyslu často označuje novou vlnu autorů, kteří na ně navazovali, ale zároveň přinášeli ostřejší kritický pohled na realitu a větší zaměření na společenské problémy, předznamenávající nástup moderny. Mezi klíčové postavy této mladší vlny, které formovaly charakter realistické a sociálně kritické prózy této doby, patří Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Ignát Herrmann, Teréza Nováková, Ladislav Stroupežnický, Karel Klostermann. Tito autoři se často vyznačovali důrazem na národní tematiku, ale s novým, méně idealizujícím a více kritickým realistickým přístupem. Politická situace v Rakousku-Uhersku byla charakterizována narůstajícím národnostním napětím mezi Čechy a Němci, snahami o politickou autonomii a emancipačním bojem za posílení české pozice v říši, což se odráželo i v národně orientované literatuře. Společenské změny zahrnovaly rozpad tradičních venkovských komunit vlivem ekonomické krize a industrializace, krizi patriarchálních struktur a masivní migraci obyvatelstva do měst, což vedlo k novým společenským problémům, ale i k rozšíření vzdělání a kulturního povědomí. Generace 80. let 19. století se vymezovala především proti prázdné vlastenecké rétorice a idealizujícím prvkům předchozích romantických a někdy i časně realistických proudů, které mohly zkreslovat realitu ve prospěch vznešených ideálů či umělého historismu. Kriticky se stavěla k přežitkům biedermeierovské idyly a některým aspektům literárního historismu, který opomíjel současné problémy. Naopak silně navazovala na kritický realismus Jana Nerudy, na snahu Lumírovců o obohacení české literatury o světové podněty a formální inovace, a na zájem Ruchovců o národní témata a zobrazení českého venkova, ale s novým, detailnějším, realističtějším a často i sociálně kritičtějším pohledem. Tato generace také přejímala a rozvíjela snahu o vědecké poznání a objektivitu, kterou prosazoval pozitivismus, ale zároveň hledala hlubší, psychologické a etické dimenze lidského bytí, což otevíralo cestu k moderním proudům.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Generace 80. let 19. století jsou charakterizovány silným příklonem k realismu, objektivnímu zobrazení skutečnosti a sociální kritice, často s výrazným etickým apelem. Projevovala se snaha o detailní a věrohodný obraz světa bez jakékoli idealizace či sentimentality, často s důrazem na determinismus prostředí, dědičnosti a sociálních poměrů, což reflektovalo vliv dobové vědy. Postupně do děl pronikaly i prvky naturalismu, zejména v zobrazení sociálně slabých vrstev, jejich bídy, fyzického i psychického utrpení a drsných stránek života, často s drastickými scénami a naturalistickými detaily. Zároveň se objevuje výrazná psychologizace postav, hlubší ponor do jejich vnitřního světa, motivací, komplexních emocí a morálních dilemat, což předznamenává nástup psychologického románu. Vedle čistého realismu se však v dílech některých autorů této generace prolínají i tendence symbolistické, impresionistické či secesní, které reflektují tehdejší dobovou rozrůzněnost a postupné odklánění od čistého realismu k moderně a subjektivnímu vnímání reality. Typickými tématy a motivy jsou především život na venkově, který je zobrazován jak v idylické, tak v drsné a často kruté realitě rozkladu tradičních poměrů pod vlivem ekonomických změn, industrializace a odchodu mladých do měst. Dále se autoři intenzivně zaměřují na městské prostředí, kde zobrazují chudobu, sociální nerovnost, anonymitu, morální úpadek, ale i snahu o přežití a lidskou solidaritu. Historické romány zůstávají oblíbené, avšak s větším důrazem na realističtější vykreslení postav a událostí, často s didaktickým nebo vlasteneckým poselstvím, které však již není prázdné, nýbrž podložené historickými fakty a snahou o objektivitu. Dalšími častými motivy jsou rodinné vztahy, milostné konflikty často spjaté se společenskými překážkami, sociální nespravedlnost, boj o přežití v krutém světě, střet tradice a modernity, hledání národní identity a osud jedince ve složitém a měnícím se světě. Obraz typického hrdiny se vzdaluje idealizovaným, heroickým postavám minulosti. Je to často obyčejný člověk z venkova či maloměsta – rolník, dělník, řemeslník, maloměšťák, vesnický učitel, chudý student – který zápasí s nepřízní osudu, společenskými konvencemi, morálními dilematy nebo osobními tragédiemi. Jsou to postavy z masa a kostí, s chybami, vášněmi a slabostmi, jejichž osudy jsou často determinovány vnějšími okolnostmi a dobou. Obvyklé prostředí děl zahrnuje široké spektrum českého venkova (často specifické regiony jako Podkrkonoší, Východní Čechy, Chodsko, Šumava), malé město s jeho maloměšťáckou společností, pokrytectvím a sociálními hierarchiemi, městskou periferii, chudinské čtvrti a historická zákoutí Prahy, či pracovní prostředí továren, dílen a zemědělských statků. Konflikty jsou rozmanité: sociální (bohatí versus chudí, zaměstnavatel versus zaměstnanec, pán versus poddaný), morální (čest versus prospěch, láska versus společenské normy, osobní integrita versus korupce), generační (střet starého a nového světa, rodičů a dětí), národnostní (česko-německé vztahy, otázka české identity) a hluboké vnitřní psychologické konflikty postav. Jazyk a styl jsou charakteristické realistickým, objektivním a detailním popisem, který se snaží o maximální věrohodnost. Autoři se snaží o věcné a přesné vyjadřování, často využívají bohatý a rozmanitý slovník, který zahrnuje i prvky nářečí, argotu a hovorové řeči pro dosažení maximální věrohodnosti a autenticity dialogů. Snaží se o zachycení individuálního stylu řeči jednotlivých postav, což přispívá k jejich plastičnosti a uvěřitelnosti. Vedle objektivního popisu se v některých pasážích, zejména v popisech přírody nebo v reflexivních pasážích, objevuje i lyrizace a obraznost. Kompozice děl je často chronologická a lineární, zvláště v románech, které mohou mít i více paralelních dějových linií a široké časové rozpětí. Typické jsou rozsáhlé expozice s detailními popisy prostředí, sociálních poměrů a důkladnými charakteristikami postav, které pečlivě připravují půdu pro další vývoj děje a ukazují vliv prostředí na osudy jedinců. Velký důraz je kladen na dialogy, které slouží nejen k posunu děje, ale i k hlubší charakterizaci postav a zobrazení jejich vzájemných vztahů a společenských kontextů. Vyprávěcí postupy zahrnují převážně er-formu (vševědoucí vypravěč), který si udržuje odstup, ale zároveň může pronikat do vnitřního světa postav a často i komentovat děj, vyjadřovat etické stanovisko či apelovat na čtenáře. Často se prolíná objektivní vyprávění s prvky vnitřních monologů, nepřímé řeči a reflexí postav. Vypravěč se snaží o postupné budování napětí a dramatizace, avšak s důrazem na logiku a psychologickou uvěřitelnost. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou rozsáhlý román (historický, vesnický, sociální, psychologický), dále povídka a novela (často s venkovskou, sociální, psychologickou nebo humornou tematikou). V dramatické tvorbě se uplatňuje realistické drama, historické hry a veselohry ze života, které často kritizují dobové nešvary. Vedle prózy a dramatu se objevují i lyricko-epické básně, balady a satirická poezie, které reflektují dobové nálady a společenské problémy s ironickým odstupem.
👥 Zastupci
Generace 80. let 19. století, jak v české, tak i v širším evropském kontextu, představuje klíčové období přechodu a zrání literárních směrů, zejména realismu a naturalismu, a zároveň počátky vzedmutí estetismu a symbolismu. V této éře se literární tvorba posunula od romantického idealizování k hlubšímu a často kritickému zobrazení skutečnosti, sociálních problémů a individuální psychiky, inspirována evropskými proudy. Mezi nejvýznamnější autory a jejich díla patří: “Čeští autoři:“ “Karel Václav Rais:“ Reprezentant realistické venkovské prózy, která detailně zobrazovala život na českém venkově a jeho sociální problematiku. Díla: “Kalibův zločin“ (tragický příběh venkovského muže, který se stal obětí pomluv a intrik, skvěle ilustruje psychologický realismus a vliv prostředí), “Západ“ (sociální román o úpadku venkovské šlechty a tvrdém životě prostých lidí, ukazující realistický pohled na sociální změny). “Teréza Nováková:“ Přední autorka venkovské prózy s důrazem na psychologii postav, silné ženské hrdinky a regionální specifika východních Čech. Díla: “Děti čistého živého“ (povídky ze života podkrkonošských tkalců, detailně vykreslující bídu a náboženské rozkoly, představují hluboký sociální realismus), “Jan Jílek“ (román o osudech vesnického balamutníka a jeho rodiny, pronikavě zkoumá vliv náboženské sekty na jedince a komunitu). “Ladislav Stroupežnický:“ Zakladatel realistického dramatu v českém divadle, který přenesl na jeviště autentický venkovský život a sociální konflikty. Díla: “Naši furianti“ (komedie z jihočeské vesnice, která s humorem a břitkostí vykresluje malicherné spory o prestiž a moc mezi sedláky, je kanonickým dílem realistického dramatu), “Zvíkovský rarášek“ (humorná opereta, která satiricky komentuje venkovskou mentalitu a společenské konvence). “Světoví autoři:“ “Émile Zola:“ Stěžejní představitel naturalismu, který aplikoval vědecké metody na literární tvorbu a podrobně zkoumal vliv dědičnosti a prostředí na člověka. Díla: “Germinal“ (monumentální román o stávce horníků a jejich krutém životě, ukazuje determinismus a drsný sociální realismus naturalismu), “Nana“ (příběh pařížské kurtizány, který obnažuje morální úpadek a zkaženost vyšší společnosti). “Henrik Ibsen:“ Norský dramatik, průkopník moderního realistického a psychologického dramatu, který neohroženě kritizoval měšťanskou morálku a společenské konvence. Díla: “Domeček pro panenky“ (drama o ženě, která opouští manžela, aby nalezla vlastní identitu, revolučně kritizuje postavení ženy a pokrytectví tehdejší společnosti), “Strašidla“ (hra zkoumající dědičnost, pokrytectví a důsledky tajných hříchů, s prvky naturalismu a hluboké psychologie). “Guy de Maupassant:“ Francouzský mistr povídky a realismu, který s chladnou objektivitou líčil lidské vášně, slabosti a krutost společnosti. Díla: “Kulička“ (povídka o osudu prostitutky během prusko-francouzské války, mistrně odhalující pokrytectví a třídní předsudky), “Miláček“ (román o cynickém kariéristovi, který se prosazuje ve společnosti pomocí žen, ukazuje dravý boj o moc a majetek v pařížské smetánce). “Anton Čechov:“ Ruský prozaik a dramatik, jehož tvorba je charakteristická subtilním realismem, hlubokou psychologickou analýzou a melancholickou atmosférou každodenního života. Díla: “Tři sestry“ (drama o ztroskotaných nadějích a prázdnotě života inteligence v provinčním Rusku, mistrně zachycuje atmosféru a psychologii), “Racek“ (hra o lásce, umění a zklamání, s jemným vykreslením postav a jejich vnitřních bojů). “Oscar Wilde:“ Irský spisovatel a estetik, který se v pozdních 80. letech stal prominentním hlasem estetismu a dekadence, soustředěného na krásu, umění pro umění a provokativní výzvy konvenční morálce. Dílo: “Obraz Doriana Graye“ (román, který je manifestem estetismu a dekadence, zkoumající témata krásy, mládí, hříchu a morálního úpadku s výraznými symbolickými prvky).
📈 Vývoj
Generace 80. let 19. století, jak v českém, tak i v širším evropském kontextu, představuje klíčové období přechodu a zrání literárních směrů, zejména realismu a naturalismu, a zároveň počátky vzedmutí estetismu a symbolismu. „Vznik“ tohoto směru v české literatuře je spojen s reakcí na idealistické a často romanticky laděné tendence předchozích generací (Májovci, Lumírovci), které se soustředily na národní obrození a velká témata. Namísto toho se autoři 80. let obraceli k hlubšímu zobrazení skutečnosti, sociálních problémů a individuální psychiky, inspirováni evropským realismem a naturalismem. Šlo o generační posun směrem k objektivnímu popisu, kritickému pohledu na společnost a zdůraznění role prostředí a dědičnosti. “Období vrcholu“ této generace spadá přímo do 80. let, kdy se plně rozvíjela venkovská próza v Čechách (Rais, Nováková, Holeček) a realistické drama (Stroupežnický). Ve světě se v této dekádě plně etabloval naturalismus Émila Zoly, psychologický realismus Ibsena a Strindberga na divadelních prknech a subtilní realismus Čechova v ruské próze. Byla to éra, kdy se literatura snažila být zrcadlem společnosti, někdy s vědeckou precizností, jindy s hlubokou empatií. “Postupný ústup nebo proměna“ nastala s koncem dekády a nástupem 90. let, kdy se v české literatuře formovala tzv. “generace devadesátých let“ (Machar, Šalda, Sova, Březina), která z realismu a naturalismu vycházela, ale zároveň je překonávala posunem k individualismu, symbolismu, dekadenci a hlubší filozofické reflexi. Ve světě se naturalismus začal drolit do psychologičtějších a impresionističtějších forem, a sílily vlivy symbolismu a estetismu, které se stavěly proti materialismu a objektivitě realismu. “Raná fáze“ 80. let byla charakterizována silným důrazem na deskriptivní realismus, snahou o věrné zobrazení života a často sociální kritikou. V české literatuře to znamenalo detailní portréty venkovského života, často s didaktickým nebo osvětovým podtextem. “Pozdní fáze“ se pak přikláněla k hlubší psychologizaci, často k pesimistickým a deterministickým prvkům naturalismu, a zároveň se objevovaly první náznaky odklonu od čistého realismu k subjektivnějším a esteticky náročnějším projevům, jako byl estetismus Oscara Wilda. “Národní a žánrové varianty“ byly významné. “V české literatuře“ dominovala tzv. “venkovská próza“, která se soustředila na sociální a psychologické aspekty života na venkově, často s akcentem na regionální dialekty a zvyky. Realistické drama pak přinášelo autentické postavy a konflikty z běžného života. “Francouzská literatura“ byla v čele naturalismu, s velkoměstskými romány zkoumajícími sociální vrstvy a patologie. “Skandinávské drama“ (Ibsen, Strindberg) se vyznačovalo intenzivním psychologickým realismem a sociální kritikou, často se zaměřením na rodinné a morální dilemata. “Ruská literatura“ pokračovala ve své tradici hlubokého psychologického realismu a sociálního pozorovávání, přičemž Čechov přinesl novou úroveň subtilnosti a melancholie. V “britské literatuře“ se s Oskarem Wildem objevila silná vlna estetismu a dekadence, která představovala protipól realismu a zdůrazňovala krásu, paradox a umění pro umění. Každá národní literatura tedy adaptovala a rozvíjela tyto proudy podle svých specifických kulturních a společenských podmínek.
💫 Vliv
Vliv Generace 80. let 19. století na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť položila základy moderního literárního myšlení a výrazu. „Vliv na pozdější literaturu a umění:“ Realismus a naturalismus 80. let poskytly robustní metodologický a tematický rámec pro literaturu 20. století. Mnohé literární směry a autoři z nich vycházeli. Psychologický realismus, který se v tomto období rozvinul, ovlivnil moderní psychologické romány a dramata, kde se klade důraz na vnitřní život postav, jejich motivace a složité emoce. Sociální kritika a detailní zobrazení společenských problémů, jež byly pilířem realismu a naturalismu, našly pokračování v sociálním realismu, protestní literatuře a různých formách angažovaného umění napříč 20. stoletím. V české literatuře se z realismu 80. let vyvinula generace devadesátých let (např. Josef Svatopluk Machar, F. X. Šalda, Antonín Sova, Otokar Březina), která sice realismus překonávala symbolismem a individualismem, ale v jeho racionálním základu a kritickém pohledu na společnost spatřovala východisko. Realistická tradice pokračovala i v dílech autorů první poloviny 20. století (např. Karel Čapek, Ivan Olbracht). Dramatická tvorba Ibsena a Strindberga radikálně proměnila moderní divadlo a stala se vzorem pro autory jako George Bernard Shaw, Eugene O’Neill, Arthur Miller a mnoho dalších, kteří stavěli na psychologicky propracovaných postavách a společensky kritickém obsahu. Čechovův subtilní realismus a jeho inovativní přístup k dramatu ovlivnil řadu dramatiků a prozaiků, kteří se soustředili na atmosféru, dialog a vnitřní konflikty namísto vnějších dějových zvratů. Zola, byť jeho extrémní naturalismus nebyl plně následován, otevřel dveře pro tabuizovaná témata a vědecký přístup k literatuře. Estetismus a dekadence Oscara Wilda inspirovaly pozdější proudy, které zdůrazňovaly umění pro umění, krásu, styl a individualismem. “Přijímání v době vzniku“ bylo rozporuplné. Realismus a naturalismus byly často vnímány jako šokující a kontroverzní, protože se nebály zobrazovat “ošklivé“ stránky života, sexualitu, chudobu a společenské nespravedlnosti. Zola čelil opakovaným obviněním z obscénnosti a jeho díla byla často cenzurována nebo zakazována, což vyvrcholilo Dreyfusovou aférou, kde se Zola postavil proti establishmentu. Ibsenovy hry vyvolávaly skandály kvůli kritice manželských a společenských konvencí, například “Domeček pro panenky“ pro svou otevřenost v otázce postavení ženy. V českém prostředí byli realisté jako Rais a Nováková sice oceňováni pro věrnost zobrazení venkovského života, ale zároveň jim bylo vytýkáno, že se soustředí na jeho temné stránky, bídu a morální úpadek, namísto idealizovaného obrazu venkova. Stroupežnického “Naši furianti“ však zaznamenali obrovský úspěch a popularitu, čímž ukázali, že realistické drama může být přijato s nadšením. Estetismus Oscara Wilda byl vnímán jako provokace, která otřásala viktoriánskou morálkou, a Wilde sám se stal obětí veřejného odsouzení a cenzury, což nakonec vedlo k jeho pádu. “Vnímání dnes“ je zcela odlišné. Autoři a díla této generace jsou dnes považováni za klasiky světové i české literatury a tvoří základ studijních programů na univerzitách a středních školách. Jejich témata sociální nerovnosti, psychologické složitosti, morálních dilemat a lidské kondice zůstávají stále vysoce relevantní. Bohatá je i řada “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací“. Zolaův “Germinal“ a “Nana“ byly vícekrát zfilmovány a zdramatizovány. Ibsenovy hry, zejména “Domeček pro panenky“, “Strašidla“ a “Heda Gablerová“, jsou pravidelně uváděny na světových divadelních scénách a vznikají nové filmové i televizní adaptace, které často reflektují současné společenské otázky. Čechovovy hry jako “Tři sestry“ a “Racek“ jsou stálicemi divadelních repertoárů a inspirací pro nespočet inscenací. Maupassantovy povídky byly adaptovány pro film a televizi pro svou nadčasovou psychologickou hloubku. “Obraz Doriana Graye“ od Oscara Wilda se dočkal mnoha filmových a divadelních zpracování, která zkoumají jeho filozofická témata. V českém kontextu byla díla Karla Václava Raise adaptována do filmové podoby (“Kalibův zločin“), a Stroupežnického “Naši furianti“ jsou trvale oblíbenou divadelní hrou s několika televizními inscenacemi. Tato generace tedy dodnes rezonuje svou uměleckou kvalitou, společenskou relevancí a inspiruje tvůrce v různých médiích.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace 80. let 19. století na Rozbor-dila.cz →