📖 Úvod
Generace 70. let 20. století je literární a kulturní označení pro skupinu autorů, kteří začali tvořit a prosazovat se v Československu především v období normalizace, tedy ve druhé polovině 20. století, konkrétně v 70. a 80. letech. Nepoužívá se pro ni striktní původní název v jiném jazyce, jelikož se jedná o termín specifický pro české a slovenské prostředí, kde se také tento proud výhradně rozvíjel. Někdy se hovoří také o „normalizační generaci“ nebo „generaci, která dospívala za normalizace“.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku této generace je neoddělitelně spjato s politickým vývojem v Československu po srpnu 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy a následný nástup tzv. normalizace znamenaly konec uvolněné atmosféry Pražského jara a zavedení tvrdého totalitního režimu. Politická situace se vyznačovala potlačováním svobod, rozsáhlou cenzurou, politickými procesy, zákazy publikování a emigrací mnoha významných osobností. Společenské změny vedly k prohloubení konformismu, apatičnosti a cynismu ve společnosti, ale zároveň i k rozvoji paralelní kultury – samizdatu a undergroundu, kde se shromažďovali autoři, kteří odmítli kolaborovat s režimem nebo byli oficiálním režimem umlčeni. Filozofické pozadí je ovlivněno pocitem ztráty iluzí, deziluze z „socialismu s lidskou tváří“, narůstajícím existencialismem a pocitem absurdity, odcizení a bezvýchodnosti, které se staly dominantními pro celou společnost. U vzniku této generace nestál jeden konkrétní zakladatel, spíše se jedná o soubor autorů, kteří dospívali a začali tvořit v těchto drsných podmínkách a sdíleli podobnou zkušenost a reflexi doby. Mezi autory, kteří jsou s touto generací spojováni, byť často s nástupem v 80. letech, patří například Jáchym Topol, Petr Placák, Vít Kremlička, Egon Bondy (jako inspirátor a starší souputník), později i Michal Viewegh, byť jeho raná tvorba je již na pomezí. Tato generace se výrazně vymezovala proti oficiální socialistické literatuře, socialistickému realismu a jeho ideologickému optimismu a zjednodušujícímu černobílému vidění světa. Navazovala však na kritické a existenciální proudy české literatury 60. let, které reflektovaly poválečný vývoj a totalitní zkušenost, a rozvíjela je v nových, ještě svízelnějších podmínkách útlaku. Inspiraci čerpala i z díla předválečných avantgard a absurdního dramatu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika tohoto směru či skupiny se vyznačují silnou reflexí doby a existenciálními otázkami. Typická témata a motivy zahrnují bezvýchodnost, odcizení, ztrátu smyslu a identity, absurditu existence, společenskou a individuální klaustrofobii, banalitu zla, rozpad morálních hodnot, deziluzi a hledání autenticity. Časté jsou motivy úniku do vnitřního světa, drog, sexu, rockové hudby (undergroundu), generačního prožitku a prázdnoty. Obraz typického hrdiny je často antihrdina, outsider, dezorientovaný jedinec, cynik nebo pasivní pozorovatel, který se pohybuje na okraji společnosti, v „šedé zóně“ normalizačního Československa. Je to člověk často bez pevného přesvědčení, který se snaží přežít v nepřátelském a absurdním světě, a přitom si zachovat alespoň minimální vnitřní svobodu. Obvyklé prostředí zahrnuje šedivá paneláková sídliště, městské periferie, zakouřené hospody, bytové večírky a undergroundové kluby, psychiatrické léčebny, vězení, tedy místa, která zdůrazňují stísněnost, uniformitu a beznaděj doby. Konflikty se soustředí na střet jedince s totalitním systémem, na vnitřní rozervanost hrdiny, jeho boj o zachování vlastní integrity a hledání smyslu v nesmyslném světě. Jazyk a styl jsou často syrové, drsné, hovorové, plné vulgarismů, slangu a argotu, což dodává textům autenticitu a bezprostřednost. Ironie, sarkasmus a černý humor jsou běžné. Kompozice bývá často fragmentární, mozaikovitá, s útržkovitým dějem a otevřenými konci, bez jasného rozuzlení, což odráží pocit roztříštěnosti a nejistoty. Vyprávěcí postupy často využívají ich-formu pro silnou subjektivitu, proud vědomí, deníkové záznamy, záznamy rozhovorů nebo reportážní styl, stylizovaný do podoby autentických svědectví o době. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují novelu, krátkou prózu, povídku, román (často s prvky existencialismu, absurdna nebo autofikce), undergroundovou poezii a deníkovou prózu.
👥 Zastupci
Generace 70. let 20. století v československé literatuře představuje klíčové období, charakterizované hlubokým rozdělením mezi oficiální, státem tolerovanou tvorbou a literaturou samizdatovou či exilovou, jež vznikala v reakci na normalizační represe po roce 1968. Tato skupina autorů, ačkoliv nebyla formálním literárním směrem, sdílela společnou zkušenost života a tvorby v totalitním režimu, což se odráželo v jejich tematice i stylu. Mezi nejdůležitější české autory tohoto období patří: Václav Havel a jeho divadelní hry “Audience“ a “Vernisáž“ (1975) dokonale ilustrují absurditu normalizačního režimu a neautenticitu lidské existence v něm, čímž se stal jedním z nejvýznamnějších dramatiků divadla absurdu. Milan Kundera s romány “Valčík na rozloučenou“ (1972, exil) a “Kniha smíchu a zapomnění“ (1978, exil) zpracovává témata exilu, paměti, ztráty identity a úniku před totalitní trivialitou, což jsou ústřední motivy generace. Ludvík Vaculík a jeho “Český snář“ (samizdat 1981, psáno v 70. letech) je autentickou deníkovou výpovědí o životě inteligence v době normalizace, odrážející pocity bezmoci a morálního dilematu v nesvobodné společnosti. Ivan Klíma s díly jako “Soudce z milosti“ (1986, exil) a “Moje první lásky“ (1985, exil) hluboce analyzuje morální kompromisy a etické výzvy jednotlivce v podmínkách nesvobody, čímž se stal mistrem psychologické prózy. Daniela Hodrová s romány “Kukly“ (psáno v 70. letech, vyšlo 1991) a “Podobojí“ (1992) představuje unikátní proud postmoderní prózy, která se vyhýbá přímé politické angažovanosti, ale reflektuje existenciální tíhu doby skrze složitou práci s pamětí a prostorem. Egon Bondy a jeho “Invalidní sourozenci“ (samizdat 1981, psáno dříve) nabízí filozofickou, undergroundovou poezii a prózu, která zachycuje autentický hlas disentu a alternativního životního stylu, symbolizující neoficiální kulturu. Petr Kabeš s básnickými sbírkami “Mimoázemí“ (samizdat 1980) a “Pěší věc“ (1983) je významným básníkem, jehož tvorba se vyrovnává s odcizením a existenciálními otázkami v uzavřené společnosti 70. let, reflektující vnitřní svět jedince. Ze světových autorů, kteří ovlivnili nebo rezonovali s touto generací, lze zmínit autory absurdního divadla jako Samuel Beckett či Eugène Ionesco, jejichž vliv na Havlovu dramatiku je zřejmý, nebo postmoderní filozofy, kteří poskytovali teoretické základy pro kritiku narativů a mocenských struktur, což bylo pro samizdatovou tvorbu inspirativní.
📈 Vývoj
Vývoj této literární generace byl neodmyslitelně spjat s politickým vývojem v Československu po srpnu 1968, nástupem tzv. normalizace a s ní spojené represivní kulturní politiky. Vznik tohoto směru, lépe řečeno fenoménu, lze datovat do počátku 70. let, kdy se po masivních čistkách v literární obci zformovaly tři proudy: oficiální (tolerovaný a podporovaný režimem, často poplatný ideologii, ale s některými výjimkami méně otevřené propagandy), samizdatový (ilegálně šířený mezi čtenáři, zahrnující díla zakázaných autorů) a exilový (tvorba autorů, kteří byli nuceni opustit zemi). Období vrcholu pro samizdatovou a exilovou literaturu generace 70. let nastalo v průběhu celých 70. a 80. let, kdy tyto proudy představovaly jediné skutečně svobodné a autentické literární vyjádření v zemi. Tato doba byla charakterizována intenzivním rozvojem podzemních vydavatelství a sítí pro distribuci. Postupný ústup či spíše transformace nastala po Sametové revoluci v roce 1989, kdy se samizdatová a exilová díla dostala na světlo a do oficiálních nakladatelství. To znamenalo konec jejich „ilegální“ existence, ale zároveň obrovskou vlnu publikací a zpřístupnění čtenářům. Raná fáze (počátek 70. let) byla poznamenána šokem a adaptací na nové represivní podmínky, hledáním nových, často metaforických a alegorických forem vyjádření. Pozdní fáze (80. léta) pak přinesla prohloubení témat, stylistickou rafinovanost a větší diverzitu žánrů v samizdatu. Národní varianty byly dominantní, šlo především o českou a slovenskou literaturu, i když slovenské prostředí bylo v některých ohledech ještě více izolované. Regionální varianty nebyly tak výrazné, jelikož se literatura soustředila spíše na městská intelektuální centra. Žánrově se Generace 70. let vyznačovala širokým spektrem – od poezie (Bondy, Kabeš, Topol), přes prózu (Kundera, Klíma, Vaculík, Hodrová) až po drama (Havel), esejistiku a filozofické texty, často s výraznými postmoderními či existenciálními rysy. Významným rysem bylo i překlenování žánrů, kdy např. deníky se staly literárními díly.
💫 Vliv
Vliv Generace 70. let na pozdější literaturu a umění je obrovský a nepopiratelný. Položila základy pro postkomunistickou českou literaturu, a to jak tematicky (reflexe totalitní minulosti, problematika paměti, historické viny a individuální odpovědnosti, hledání identity v novém světě), tak formálně (experimenty s narativní strukturou, postmoderní postupy, lyrizace prózy). Autoři jako Jáchym Topol, Petra Hůlová nebo Emil Hakl navazují na odkaz této generace, i když s odlišnými poetikami a v odlišném společenském kontextu, často zpracovávají podobná témata společenské a individuální deziluze. V době svého vzniku byla tato literatura přijímána diametrálně odlišně. Oficiální režim ji ostře kritizoval, cenzuroval, zakazoval, a autoři byli perzekvováni, vězněni, nebo nuceni k emigraci. Jejich díla byla označována za protistátní a ideologicky závadná. Naopak v okruhu disentu a neoficiální kultury byla tato díla ceněna jako jediné autentické a svobodné svědectví o době, často šířena v tisících opisech a čtena s nesmírnou úctou. Autoři jako Havel, Kundera nebo Klíma získali mezinárodní uznání v exilu, což pro ně bylo zdrojem morální podpory. Dnes je Generace 70. let vnímána jako zlatý fond české literatury 20. století, její díla jsou pevnou součástí kánonu, studují se na univerzitách a jsou předmětem mnoha literárněvědných analýz. Představují klíčové svědectví o době nesvobody a zároveň ukázky vysoké literární kvality a morální integrity. Mnoho děl této generace se dočkalo filmových, divadelních nebo televizních adaptací. Příkladem je adaptace Kunderova románu “Nesnesitelná lehkost bytí“ režiséra Philipa Kaufmana, která dosáhla celosvětového ohlasu, nebo nesčetné divadelní inscenace Havlových her po celém světě, které si udržují aktuálnost i desítky let po svém vzniku. Též mnoho dokumentárních filmů se věnuje osudům autorů a kontextu jejich tvorby. Jejich odkaz připomíná důležitost svobodného myšlení a kultury i v těch nejtěžších dobách.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace 70. let 20. století na Rozbor-dila.cz →