📖 Úvod
Český název tohoto literárního směru, resp. skupiny či spíše souboru autorů spojených společným časovým a ideovým rámcem, je „Generace 60. let 20. století“. Přímý původní název, který by se lišil od českého, neexistuje, jelikož se jedná o označení konkrétního fenoménu v československé literatuře, nikoliv o překlad celosvětového hnutí, a v českém kontextu je toto označení ustálené a dostačující pro pochopení jeho specifik. Časové zařazení spadá výhradně do 20. století, konkrétně do období 60. let, s nástupem již v pozdních 50. letech a dozníváním v raných 70. letech, kdy bylo mnoho autorů postiženo normalizačními zákazy. Tento literární proud se rozvíjel především v Československu, s centrem v českých zemích (dnešní Česká republika), tehdejší České socialistické republice v rámci federace a dříve v Československé republice, ačkoliv jeho vliv a myšlenkové podněty byly ovlivněny i širším západním kulturním a politickým děním, a autoři často reagovali na mezinárodní literární trendy. Zahrnoval především české a slovenské autory, kteří se projevili v daném desetiletí svou originální tvorbou.
🌍 Kontext vzniku
Vznik Generace 60. let byl neodmyslitelně spjat s historickým, společenským a filozofickým pozadím, které tvořilo jak živnou půdu pro její rozvoj, tak i zdroj jejího kritického vymezení. Počátek 60. let v Československu navázal na atmosféru uvolnění po tzv. Chruščovově tání, které započalo již v polovině 50. let s kritikou kultu osobnosti Stalina a destalinizací v Sovětském svazu a následně i v satelitních státech. To vedlo k postupnému oslabování dogmatického režimu v Československu a k otevírání prostoru pro kritičtější reflexi minulosti, zejména období 50. let, i současnosti. Politická situace se vyznačovala opatrnými, avšak progresivními pokusy o reformy shora, které měly za cíl vybudovat „socialismus s lidskou tváří“, což vyvrcholilo Pražským jarem v roce 1968, obdobím zvýšené svobody projevu a politických diskusí, avšak tragicky ukončeným invazí vojsk Varšavské smlouvy. Společenské změny zahrnovaly rostoucí nespokojenost s nedostatkem svobod, centralizovaným ekonomickým plánováním, jež vedlo k problémům, a rigidními ideologickými omezeními. Mladá generace, nezatížená přímo válečnou zkušeností ani poválečným nadšením pro komunistickou utopii, hledala nové cesty k autentickému životu. Vznikaly studentské hnutí, prohluboval se zájem o západní kulturu a životní styl (jazz, rock„n“roll, beatnická generace, moderní umění a filozofie), což kontrastovalo s oficiální kulturou. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno existencialismem, který zdůrazňoval svobodu jednotlivce, jeho odpovědnost za vlastní činy a úzkost z absurdity světa, a zároveň humanismem, který kladl důraz na lidskou důstojnost, práva a hodnotu každého jedince. Důležité bylo také zpochybňování univerzálních pravd a ideologických dogmat marxismu-leninismu, což vedlo k relativizaci absolutních hodnot a k posílení individualismu. U vzniku této generace nestál jeden jediný zakladatel, neboť šlo spíše o spontánní reakci širšího okruhu autorů, narozených převážně ve 20. a 30. letech, na danou dobu a sdílejících podobné zkušenosti a umělecké tendence. Nicméně mezi klíčové osobnosti, které formovaly intelektuální a umělecké klima a jejichž díla se stala emblémem této doby, patřili například Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Arnošt Lustig, Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal, Věra Linhartová, Jan Trefulka, Václav Havel a další, kteří každý svým osobitým způsobem přispěli k diverzitě a bohatství generace. Ti se svými díly vymezovali především proti předchozímu směru socialistického realismu a jeho schematickému, propagandistickému a idealizujícímu zobrazení reality, proti černobílému vidění světa a dogmatickému výkladu dějin a společenských vztahů. Dále se vymezovali proti literatuře padesátých let, která byla svázána s politickým diktátem, cenzurou a servilitou vůči režimu. Navazovali na tradici meziválečné avantgardy (surrealismus, existencialismus, kritický realismus), na poetiku Franze Kafky, ale také na západní moderní literaturu, zejména na existenciální román, absurdní drama a tzv. nový román, přičemž do českého prostředí implementovali prvky postavené na individualismu, pochybování, introspekci a kritickém myšlení.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Generace 60. let byla především hluboká skepse vůči oficiální ideologii a hledání autenticity a individuální svobody. Typická témata a motivy zahrnovaly odcizení jednotlivce v byrokratickém a totalitním systému, absurditu lidské existence a života v nesvobodě, otázky morální volby, viny a odpovědnosti, ztrátu iluzí o ideologických slibech, paměť a historii (často revidovanou, zpochybňovanou a kritizovanou), erotiku jako projev svobody a autenticity, každodenní život a jeho banálnost, ale i skrytou hloubku a tragikomiku, dětství a dospívání jako dobu nevinnosti či počátek deziluze, a vztahy mezi lidmi, často plné nedorozumění, osamělosti a manipulace. Obraz typického hrdiny byl často spíše anti-hrdinou – intelektuálem, outsiderem, obyčejným člověkem, který se snaží přežít v neosobním systému, nebo se s ním pasivně či rezistentně potýká, často s vnitřním konfliktem a deziluzí, ale s jistou dávkou humoru či ironie, což pomáhalo zvládat tíhu reality. Nebyl to ideální budovatel socialismu, nýbrž složitá, vnitřně rozervaná postava, často pochybující o sobě i o světě. Obvyklé prostředí bylo převážně městské, často prostředí hospod, kaváren, úřadů, maloměst či venkova, ale vždy jako místo, kde se střetává jedinec se systémem či s banálností existence. Konflikty byly převážně vnitřní, psychologické, existenciální, mezi jedincem a všemocnou byrokratickou mocí, mezi individuální touhou po svobodě a společenskými omezeními, či konflikty mezilidské, často pramenící z neschopnosti komunikace nebo z vlivu vnějšího útlaku a strachu. Jazyk a styl se vyznačovaly častým užíváním hovorové řeči, argotu, dialektismů, což dílům dodávalo autenticitu a blízkost čtenáři a narušovalo oficiální, strnulý jazyk. Byla přítomna silná ironie, sarkasmus, černý humor, groteska, tragikomika, metafora a symbolika. Autoři často experimentovali s formou a narativními postupy, hledali nové výrazové prostředky. Kompozice byla často nechronologická, fragmentární, mozaikovitá, s prolínáním časových rovin, retrospektivami, digresemi a otevřenými konci, odrážejícími komplexitu a nejednoznačnost světa a lidské mysli. Využívaly se vyprávěcí postupy jako proud vědomí, vnitřní monolog, nespolehlivý vypravěč, střídání perspektiv, polyfonie a hluboká psychologizace postav. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnovaly povídky, novely, romány (často s prvky filozofického, psychologického, satirického nebo historického románu), dramata (zejména absurdní divadlo), a poezii (osobní, reflexivní, s prvky protestu a skepse). Klíčovými prozaiky byli Bohumil Hrabal (pábení, kolážovitost, absurdita), Milan Kundera (intelektuální román, esejistické pasáže, otázky identity a paměti), Josef Škvorecký (detektivka, jazz, humor, disidentství), Ludvík Vaculík (esej, fejeton, román-reportáž, přímá kritika režimu), Ivan Klíma (psychologická próza, absurdita a moralita), Ladislav Fuks (psychologická próza, hororové prvky, téma manipulace a strachu), Arnošt Lustig (holocaust, morální dilemata, lidskost). V dramatické tvorbě vynikali Václav Havel (absurdní drama, kritika totalitarismu) a Milan Kundera. Poezie byla zastoupena autory jako Jiří Kolář, Jan Skácel. Všechny tyto prvky směřovaly k vytvoření mnohovrstevnatého obrazu člověka a společnosti v době, kdy se hledala cesta k větší svobodě, ale zároveň narazila na tvrdou realitu moci a jejího útlaku.
👥 Zastupci
Generace 60. let 20. století představovala v československé literatuře klíčové období uvolnění a experimentování, ovlivněné politickým tání po Stalinově éře a posléze snahou o reformy vedoucí k Pražskému jaru. Tato generace autorů, která se plně projevila v polovině 60. let, reflektovala existenciální otázky, kritiku totalitarismu, absurditu byrokracie a hledání autenticity. Mezi nejdůležitější české autory patří Milan Kundera, jehož román Žert (1967) s ironickým nadhledem a psychologickou hloubkou rozebírá destrukci lidského života ideologií a zkoumá témata paměti a zapomnění, čímž dokonale ilustruje existenciální dilemata a deziluzi té doby; Směšné lásky (1963–1968) pak skrze povídkový cyklus s lehkostí a hořkostí glosují milostné vztahy a intimitu v absurdních situacích socialistického Československa. Bohumil Hrabal s díly jako Ostře sledované vlaky (1965) nebo Pábitelé (1964) přinesl do literatury jedinečný styl pábení, plný nespoutaného jazyka, humoru a poetiky obyčejného člověka, čímž zachytil esenci české duše a odpor k násilí skrze zdánlivě banální příběhy. Josef Škvorecký se Zbabělci (napsáno 1948–49, vydáno 1958) a Tankovým praporem (napsáno 1967, vydáno v exilu 1971) propojil jazzovou hudbu, individuální svobodu a kritiku režimu s nadsázkou a melancholií, čímž vytvořil autentický obraz mládí a odporu k manipulaci. Ludvík Vaculík v románu Sekyra (1966) podal hlubokou sondu do poválečné historie a morálních kompromisů, reflektujících složitost vztahu jedince k moci a vlastnímu svědomí, což je stěžejní pro chápání tehdejší společenské atmosféry. Na světové scéně s Generací 60. let rezonovali autoři, kteří se podobně kriticky a experimentálně vyrovnávali s absurditou světa, válečným traumatem a společenskými konvencemi. Joseph Heller s románem Hlava XXII (1961) satiricky a absurdně zobrazil šílenství války a byrokracie, což dokonale odpovídá anti-autoritářskému a pacifistickému duchu doby a kritice systému. Gabriel García Márquez v Sto rocích samoty (1967) s magickou realitou vytvořil epickou ságu, která svou inovativní formou a propojením mýtu s historií reflektovala globální úsilí o překonání tradičních narativních schémat a hledání nových vyjadřovacích cest, čímž oslovila generaci toužící po nových literárních horizontech. Kurt Vonnegut Jr. se svým protiválečným románem Jatka č. 5 (1969) s černým humorem a nelineárním vyprávěním zpochybnil konvenční pohledy na historii a lidskou krutost, což se plně snoubí s deziluzí a experimentálními tendencemi 60. let. Ken Kesey s dílem Přelet nad kukaččím hnízdem (1962) zkoumal boj jednotlivce proti institucionálnímu útlaku a psychologické manipulaci, což zrcadlí obecnou snahu o individuální svobodu a odpor proti totalitním tendencím, která byla pro 60. léta charakteristická.
📈 Vývoj
Vývoj Generace 60. let začal nenápadně po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy se v Československu postupně uvolňovala cenzura a vznikal prostor pro kritičtější reflexi minulosti a současnosti; raná fáze byla charakterizována opatrným, ale přesto zřetelným odklonem od socialistického realismu k humanistickým tématům, existenciálním otázkám a zájmu o individuální prožitek, často s inspirací západními proudy, jako byl nový román, divadlo absurdity nebo existencialismus. Období vrcholu nastalo v polovině 60. let, zejména mezi lety 1963 a 1968, kdy se autoři Generace 60. let plně rozvinuli a stali se dominantní silou v československé literatuře a kultuře; vyznačovalo se obrovskou žánrovou a stylistickou pestrostí, odvahou experimentovat s formou a jazykem, často s využitím kolokviálního jazyka, humoru a ironie, a silným kritickým tónem vůči politickému a společenskému establishmentu, což kulminovalo v otevřené podpoře reformního hnutí Pražského jara. Klíčovou roli hrály tehdy vlivné kulturní časopisy, jako například Literární noviny. Postupný ústup a transformace nastaly po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následném nástupu normalizace; mnoho autorů bylo zakázáno publikovat, jejich díla stažena z knihoven a někteří byli nuceni odejít do exilu, kde pokračovali v tvorbě (např. Škvorecký, Kundera), nebo publikovali v samizdatu. Tato pozdní fáze je charakterizována útlakem, ale zároveň i zráním a prohlubováním témat svobody, identity a morálního vzdoru, často s větším důrazem na alegorii a symboliku, aby obešli cenzuru, nebo přímo s melancholickou reflexí ztracené svobody. Národní varianty Generace 60. let jsou specifické pro Československo, kde se prolínala touha po svobodě projevu s unikátním historickým kontextem socialistického státu, který se pokusil o reformu, přestože podobné intelektuální a umělecké kvasy probíhaly i v jiných zemích Východního bloku (např. Polská nová vlna v kinematografii, Maďarský „nový román“), ale československá zkušenost byla v intenzitě a politickém dopadu jedinečná. Žánrově se projevila silně v próze (romány, povídky), kde autoři experimentovali s narativními technikami, ale také v poezii (s odkazem na Skupinu 42 a novou vlnu lyrické poezie) a dramatice (zejména Divadlo na zábradlí a vliv absurdního divadla, později hry Václava Havla), přičemž těsně spolupracovala s filmovou tvorbou (tzv. Československá nová vlna).
💫 Vliv
Vliv Generace 60. let na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť položila základy pro moderní českou literaturu a stala se měřítkem pro kritické myšlení a uměleckou svobodu. Její odkaz ovlivnil celou generaci disidentských autorů a tvůrců, kteří v 70. a 80. letech pokračovali v psaní v samizdatu a exilu, rozvíjeli témata morálního vzdoru, absurdity totalitního režimu a hledání pravdy (např. Ludvík Vaculík sám se podílel na Chartě 77 a jeho dílo je příkladem kontinuity kritické reflexe). Po roce 1989 se autoři této generace stali ikonami a jejich díla byla plně rehabilitována a vnímána jako klíčová pro pochopení české identity a historie 20. století; inspirovali celou řadu mladších autorů k otevřenějšímu zkoumání společenských témat a experimentům s formou. Směr byl v době svého vzniku přijímán velmi rozporuplně: na jedné straně sklízeli autoři obrovské pochvaly od čtenářů i progresivních kritiků za svěžest, odvahu, uměleckou kvalitu a návrat české literatury na mezinárodní úroveň, což vedlo k vysokým nákladům a široké popularitě. Na druhé straně čelili neustálé kritice ze strany konzervativních komunistických ideologů, kteří je obviňovali z „revizionismu,“ „maloměšťáctví,“ „západního dekadentství“ a podkopávání socialistických ideálů. Postupně se stupňovala cenzura, až po invazi v roce 1968 došlo k plošným zákazům, masivním čistkám v knihovnách a propuštění autorů z redakcí; mnoho z nich nemohlo oficiálně publikovat po celá dvě desetiletí normalizace. Dnes je Generace 60. let vnímána jako zlatý věk moderní české literatury a jeden z nejvýznamnějších přínosů české kultury k světovému umění; jejich díla jsou považována za klasiku, povinnou četbu, jsou předmětem akademického studia a jsou neustále připomínána a interpretována. Existuje nespočet filmových, divadelních a televizních adaptací, které udržují jejich odkaz živý – například filmy jako Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, 1966), Žert (Jaromil Jireš, 1968), Skřivánci na niti (Jiří Menzel, 1969, ale promítán až po 1989) podle Hrabala, Kunderovy adaptace, nebo četné divadelní inscenace děl Kundery, Hrabala, Havel (který byl součástí širšího proudu 60. let). Jejich díla slouží jako svědectví o době, varování před totalitou a oslava lidské kreativity a odolnosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Generace 60. let 20. století na Rozbor-dila.cz →