📖 Úvod
Generace 27, v původním názvu Generación del 27, je významný španělský literární směr, jehož hlavní rozkvět spadá do 20. století, konkrétně do let 1920 až 1936, před vypuknutím španělské občanské války. Tento směr se rozvíjel především ve Španělsku.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Generace 27 je úzce spjato s poválečným Španělskem a jeho snahami o modernizaci a začlenění do evropského kulturního kontextu, přičemž se vymezovala vůči předchozímu pesimismu Generace 98, byť s ní sdílela hluboký zájem o španělskou identitu a kulturu. Klíčovou roli hrály instituce jako Institución Libre de Enseñanza a Residencia de Estudiantes v Madridu, které podporovaly svobodné myšlení, vědecký výzkum a kontakt s evropskou avantgardou, čímž vytvořily živné prostředí pro mladé intelektuály. Z filozofického hlediska byl významný vliv Josého Ortegy y Gasseta a jeho filozofie raciovitalismu, která zdůrazňovala spojení rozumu a života. Skupina se nevymezovala proti konkrétnímu předchozímu směru tak, že by ho odmítala, spíše usilovala o jeho překonání a integraci nových prvků, navazovala na španělskou klasickou literaturu (baroko, Góngora, Garcilaso) a lidovou tradici, zároveň však vehementně čerpala z moderních evropských proudů jako surrealismus, futurismus, kreacionismus, dadaismus, anglická metafyzická poezie a francouzský symbolismus. Vznik skupiny se datuje především k roku 1927, kdy se v Seville konalo setkání básníků u příležitosti 300. výročí úmrtí barokního básníka Luise de Góngora y Argote, což symbolizovalo jejich úctu k tradici a zároveň touhu po její nové interpretaci. Nejedná se o skupinu s jedním zakladatelem, ale spíše o společenství spřízněných literátů, mezi něž patřili Federico García Lorca, Rafael Alberti, Vicente Aleixandre, Dámaso Alonso, Jorge Guillén, Gerardo Diego, Pedro Salinas, Luis Cernuda, Manuel Altolaguirre a Emilio Prados. Dámaso Alonso a Gerardo Diego byli důležití pro rané antologie a kritickou reflexi díla skupiny. Politická situace ve Španělsku byla v té době turbulentní; po období diktatury Miguela Prima de Rivery a následné krizi monarchie nastoupila v roce 1931 Druhá španělská republika, která přinesla naděje na demokratické a sociální reformy, ale zároveň vedla k silné polarizaci společnosti mezi levicovými a pravicovými silami. Tato rostoucí politická nestabilita a hrozba občanské války silně ovlivnila tvorbu členů Generace 27 a po vypuknutí konfliktu v roce 1936 vedla k tragickému rozdělení skupiny, exilu mnohých jejích členů a popravě Federica Garcíi Lorcy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Generace 27 je snaha o syntézu tradice a avantgardy, což se projevovalo v experimentování s moderními formami a motivy, avšak s hlubokou úctou k španělské literární minulosti a lidové tradici. Jejich poezie je často charakterizována jako „čistá poezie“, zaměřená na estetickou krásu, obraznost a jazykovou dokonalost, očištěná od rétoriky, didaktismu a přílišného sentimentu, inspirovaná autory jako Juan Ramón Jiménez. Důraz kladli na metaforu, kterou obnovili a používali s velkou smělostí a originality, často až k hermetickým a surreálným spojením, která otvírala nové dimenze vnímání. Intelektuální hloubka a hravost se snoubily s citlivostí pro hudebnost verše a rytmus. Přestože sdíleli společné rysy, každý autor si zachoval silnou individuální poetiku. Typická témata a motivy zahrnují lásku, smrt, touhu, samotu a osud, často prozkoumávané v existenciálním rozměru. Velký prostor je věnován přírodě, krajině (zejména andaluské), ale i městu, které se objevuje jako symbol moderního života a odcizení (např. Lorcovy básně z New Yorku). Dalšími motivy jsou poezie samotná, umění, hudba (flamenco) a tanec, historie a mýty. Obraz typického hrdiny není jednotný, neboť primárně jde o lyrickou poezii zaměřenou na vnitřní svět lyrického subjektu. V dramatech Federica Garcíi Lorcy se však objevují archetypální postavy, často ženy nebo příslušníci minorit (Cikáni), kteří se střetávají s osudem, společenskými konvencemi a vášněmi. Obvyklé prostředí se pohybuje od idylického nebo tragického andaluského venkova a folklorních výjevů až po syrovou realitu velkoměst a snové, surrealistické krajiny. Konflikty se často točí kolem jedince versus společnost, tradice versus modernita, rozumu versus vášně a svobody versus osudu. Jazyk a styl jsou bohaté, vybroušené, plné symbolů, metafor, synestézií a s propracovanou zvukomalbou. Autoři experimentovali s volným veršem, ale zároveň mistrovsky ovládali a oživovali tradiční španělské formy jako sonet a romance. Kompozice děl je rozmanitá, od krátkých lyrických básní až po rozsáhlejší básnické cykly. Vyprávěcí postupy v poezii zahrnují lyrické monology, reflexe a obrazy, v dramatech pak dominují dialogy a silná symbolika. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byla především poezie (lyrika, balady, sonety, básně v próze), ale významné místo zaujímalo i drama (zejména u Lorcy) a esejistika či literární kritika (Dámaso Alonso, Gerardo Diego), které pomáhaly teoreticky ukotvit a popularizovat tvorbu Generace 27.
👥 Zastupci
Generace 27 (Generación del 27) byla klíčová literární skupina španělských básníků a dalších umělců, která vznikla ve Španělsku ve 20. letech 20. století a významně ovlivnila moderní španělskou literaturu. Ačkoli skupina byla ryze španělského původu a neměla přímé české členy, její vliv se rozlil do celosvětového kontextu. Mezi její nejvýznamnější členy patří: Federico García Lorca (1898–1936), jehož díla jako „Cikánské romance“ (Romancero Gitano), “Básník v New Yorku“ (Poeta en Nueva York) a divadelní hra “Krvavá svatba“ (Bodas de sangre) dokonale ilustrují směr svou kombinací hlubokého folkloru, surrealistické imaginace a tragického osudového rozměru španělské kultury, zatímco “Cikánské romance“ spojují lidovou baladu s avantgardní modernou a “Básník v New Yorku“ reflektuje odcizení a sociální kritiku skrze surrealistické obrazy velkoměsta. Rafael Alberti (1902–1999) se projevil díly jako “Námořník na zemi“ (Marinero en tierra) a “O andělech“ (Sobre los ángeles), kde první ukazuje nostalgickou touhu po dětství a moři v čistých lyrických formách typických pro ranou fázi generace, zatímco druhé dílo je průlomové pro svůj příklon k surrealismu a hlubšímu zkoumání existenciálních témat. Vicente Aleixandre (1898–1984), nositel Nobelovy ceny, svými sbírkami “Zkáza či láska“ (La destrucción o el amor) a “Stín ráje“ (Sombra del paraíso) ztělesňuje proud kosmické lásky, touhy a existenciální reflexe, využívající bohatou surrealistickou metaforu k vyjádření jednoty člověka s přírodou a vesmírem. Jorge Guillén (1893–1984) se proslavil především svou rozsáhlou sbírkou “Zpěv“ (Cántico), která reprezentuje ideál “čisté poezie“ oslavující radost z bytí a dokonalost světa skrze precizní jazyk a intelektuální hloubku. Pedro Salinas (1891–1951) v dílech jako “Hlas, který ti dlužím“ (La voz a ti debida) a “Důvod lásky“ (Razón de amor) mistrně kombinuje intelektuální preciznost s hlubokou citovou upřímností, zkoumající témata lásky, komunikace a identity skrze moderní, ale přístupný poetický hlas, čímž ukazuje snahu generace spojit tradici s inovací. Luis Cernuda (1902–1963) ve sbírce “Skutečnost a touha“ (La realidad y el deseo) odhaluje melancholickou introspekci a konflikt mezi idealizovanou touhou a drsnou realitou, což je stěžejní motiv pro mnoho členů generace, zobrazený s lyrickou intenzitou a upřímností. Tito autoři se v mnohém lišili, ale spojovala je snaha o obnovu španělské poezie a umění s využitím jak domácí tradice, tak avantgardních směrů.
📈 Vývoj
Generace 27 vznikla v době intenzivní kulturní a politické dynamiky ve Španělsku. Její „vznik“ je datován kolem roku 1927, kdy skupina mladých básníků uspořádala v Seville akci k 300. výročí úmrtí barokního básníka Luise de Góngory. Tato událost symbolizovala jejich zájem o oživení španělské literární tradice a zároveň o syntézu s moderními avantgardními proudy. Mezi rané inspirace patřil také Juan Ramón Jiménez s jeho ideálem “čisté poezie„ a vlivy evropského ultraismu, futurismu a surrealismu. “Období vrcholu“ nastalo v pozdních 20. a raných 30. letech 20. století, kdy členové generace dosáhli plné tvůrčí zralosti a jejich díla se vyznačovala mimořádnou originalitou a rozmanitostí stylů. V této době se upevňovaly jejich osobní i umělecké vazby, vydávali vlivné časopisy (např. “Litoral“, “Cruz y Raya“) a tvořili společné umělecké projekty. “Raná fáze“ se vyznačovala hledáním čisté estetické krásy, intelektuální hloubky a formální dokonalosti, často s odkazem na klasickou španělskou poezii a lidovou lyriku. Cílem bylo zbavit poezii sentimentality a zbytečných ozdob. “Pozdní fáze“ před španělskou občanskou válkou (polovina 30. let) zaznamenala posun k větším lidským a sociálním tématům. Pod vlivem narůstající politické nestability a nástupu sociálních problémů se do poezie prosadila větší míra angažovanosti, existenciální úzkosti a surrealistického projevu, což vedlo k tzv. “poesía impura“ (nečisté poezii), která přijímala i temné a drsné aspekty reality. “Postupný ústup a proměna“ generace byla dramaticky ovlivněna a nakonec ukončena vypuknutím španělské občanské války v roce 1936. Válka způsobila tragický rozpad skupiny: Federico García Lorca byl popraven, mnozí další (Alberti, Salinas, Cernuda) odešli do exilu, kde pokračovali ve své tvorbě v nových kulturních prostředích (Mexiko, Argentina, USA, Velká Británie). Ti, kteří zůstali ve Španělsku (např. Aleixandre, Alonso), čelili represím a cenzuře frankistického režimu, což ovlivnilo jejich tvorbu a způsob přijetí. Skupina se tak jako celek rozpadla, ale její individuální členové pokračovali ve vývoji, často s hlubokou reflexí prožitých tragédií a exilu. “Národní a žánrové varianty“ se týkají především španělského kontextu, protože šlo o ryze španělské hnutí. Většinou se jednalo o básníky, ale někteří členové jako Lorca nebo Alberti významně přispěli i k dramatu. I když se hnutí soustředilo primárně v Madridu a Seville, jeho myšlenky se rychle šířily celým Španělskem. Neexistovaly regionální varianty v pravém slova smyslu, spíše individuální styly v rámci generace.
💫 Vliv
Vliv Generace 27 na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Tato skupina se stala základním pilířem moderní španělské literatury a jejím „východiskem“ čerpali a dodnes čerpají mnozí pozdější autoři a směry. V “poválčném Španělsku“ ovlivnila Generace 27 prakticky veškerou poezii, ať už prostřednictvím autorů “sociální poezie“ jako Blas de Otero a Gabriel Celaya, kteří navazovali na angažovanou fázi generace, nebo přes pozdější experimentální skupiny. Jejich důraz na formální inovaci, hlubokou lyriku a spojení s lidovou tradicí se stal inspirací pro další generace básníků. “Vliv na latinskoamerickou literaturu“ byl mimořádný, zejména díky exilu mnoha členů, kteří působili v Mexiku, Argentině či USA. Autoři jako Octavio Paz, Julio Cortázar nebo Gabriel García Márquez byli ovlivněni jejich poezií, zejména Lorcovým smyslem pro magický realismus a hlubokou symboliku. Lorcova dramatická tvorba navíc položila základy moderního španělského divadla a je stále intenzivně studována a uváděna. Na “recepci v době vzniku“ se skupině dostalo širokého uznání a obdivu ze strany kritiky a intelektuální veřejnosti. Byli vnímáni jako osvěžující síla přinášející novou vitalitu do španělské kultury, oceňována byla jejich erudice, tvůrčí svoboda a schopnost syntézy tradice a avantgardy. Nicméně, s nástupem politických turbulencí a občanské války se situace radikálně změnila. Po vítězství generála Franca nastala éra “cenzury a zákazů“, zejména pro díla a autory spojené s republikánskou ideologií. Federico García Lorca byl zavražděn a jeho díla byla dlouhou dobu zakázána. Ti, kteří zůstali ve Španělsku, museli čelit přísným omezením a jejich díla byla často potlačována nebo reinterpretována režimem. “Dnes je Generace 27“ všeobecně považována za jednu z nejvýznamnějších a nejbrilantnějších literárních generací 20. století, nejen ve Španělsku, ale i ve světovém měřítku. Jejich díla jsou součástí povinné školní výuky a akademických osnov po celém světě, považována za moderní klasiku. Díky své univerzálnosti a nadčasovosti jsou stále relevantní. Došlo k mnoha “filmovým, divadelním a jiným uměleckým adaptacím“ jejich děl. Lorcovy hry jako “Krvavá svatba“, “Yerma“ nebo “Dům Bernardy Alby“ jsou neustále inscenovány na divadelních scénách po celém světě a dočkaly se mnoha filmových zpracování. Život a dílo samotného Lorcy byly námětem pro životopisné filmy a dokumenty. Jejich poezie inspirovala hudebníky (např. Leonard Cohenovo zpracování Lorcovy básně), malíře a další vizuální umělce, zejména surrealistické prvky v jejich tvorbě rezonovaly v uměleckých kruzích. Celkově je Generace 27 vnímána jako skupina, která zásadně redefinovala španělskou poetiku a její vliv je stále živý a patrný napříč uměleckými disciplínami.