📖 Úvod
Generace 0 je označení pro neformální proud či postoj v české literatuře, především poezii a próze, který se formoval a rozvíjel v Československu, zejména v českých zemích, od konce 50. let 20. století a intenzivněji pak v 60. a 70. letech téhož století; není to přesně definovaná skupina s manifestem, spíše volné sdružení autorů a myšlenkové proudy, které spojuje podobný generační pocit, životní zkušenost a specifické umělecké vyjádření; původní název je rovněž Generace 0; ačkoli se zrodila v Československu, její myšlenkové zdroje a inspirační vlivy měly přesah do širšího evropského a světového kontextu, reflektujícího poválečné deziluze a existenciální otázky, avšak s unikátním zabarvením daným specifickými podmínkami totalitního režimu; toto označení se vztahuje na autory, kteří zažili poválečná traumata, komunistický puč v roce 1948 a následné stalinské padesátá léta, a reagovali na ně originálním způsobem, často mimo oficiální kulturní proud.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Generace 0 je neodmyslitelně spjato s poválečným vývojem Československa, především s nástupem a upevňováním totalitního komunistického režimu po únoru 1948; padesátá léta s sebou přinesla drastické politické represe, ideologickou indoktrinaci, cenzuru a likvidaci jakékoli formy pluralismu ve společnosti i kultuře; v kultuře dominoval socialistický realismus, předepisující schematickou tvorbu plnou falešného optimismu a glorifikace režimu; pro mladou generaci, která vyrůstala v tomto prostředí, se stávala oficiální realita a její umělecká reflexe naprosto neautentickou a nepřijatelnou; společenské změny spočívaly v hluboké deziluzi z ideálů, pocitu ztráty svobody a postupného uvědomění si absurdity totalitního systému, což vedlo k vytváření tzv. „druhé kultury“ – nezávislého uměleckého proudu, který se rozvíjel mimo oficiální struktury, často v undergroundu; filozofické pozadí bylo silně ovlivněno existencialismem a filozofií absurdity, které pronikaly do Československa i přes železnou oponu, a rezonovaly s osobní zkušeností nesvobody a bezvýchodnosti; myšlenky Alberta Camuse, Jeana-Paula Sartra nebo Sørena Kierkegaarda poskytovaly rámec pro chápání lidské existence v útlaku; u vzniku, respektive u formování tohoto myšlenkového proudu, nestál jeden zakladatel v tradičním smyslu, ale spíše několik klíčových osobností, které se staly ikonami nonkonformního myšlení a tvorby; mezi ně patří například básníci Egon Bondy (často spojován pro jeho explicitní filozofickou reflexi a kritiku doby), Jan Zábrana, Ivan Martin Jirous (Magor), prozaik Bohumil Hrabal (svým originálním jazykem a tématy), dramatik Václav Havel (který ve svém absurdním dramatu ztělesnil pocity doby) a Josef Topol; rovněž se formovaly skupiny jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, která parodovala oficiální směry, nebo okruh kolem Divadla Na zábradlí; politická situace v 60. letech se sice mírně uvolňovala (Pražské jaro), ale po roce 1968 následovala normalizace, která opět utužila režim a vyhnala mnoho autorů do exilu nebo do disentu, což dále posílilo undergroundový charakter Generace 0; tato generace se zásadně vymezovala proti předchozímu socialistickému realismu a jeho schematickým hrdinům a příběhům, proti prázdné propagandě, ideologickému optimismu a jakékoli formě angažovanosti ve prospěch režimu; odmítala také jakékoli umělecké kompromisy; naopak navazovala na meziválečnou avantgardu, zejména na surrealismus (fragmentárnost, sen, nevědomí) a experimentální poezii, na existenciální filozofii, absurdní drama (Beckett, Ionesco), na beat generation (rebelie, jazz, spontánnost) a obecně na západní moderní a postmoderní literaturu, která reflektovala úzkost a odcizení moderního člověka; klíčové bylo hledání autenticity a „život v pravdě“ jako protikladu k oficiální lži.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Generace 0 jsou hluboce zakořeněny v jejich životní zkušenosti a filozofickém postoji; typická témata a motivy zahrnují především existenciální úzkost, pocit absurdity a nesmyslnosti lidského bytí v totalitním světě, odcizení, samotu, bezvýchodnost situace jednotlivce, neschopnost autentické komunikace a rozpad tradičních hodnot; častým motivem je také reflexe banality zla, byrokratické mašinérie a všudypřítomné lži; hrdinové se často potýkají s hledáním smyslu v nesmyslném světě, touhou po svobodě a autenticitě a vnitřním vzdorem proti útlaku; obraz typického hrdiny je spíše antihrdina, outsider, často deziluzovaný intelektuál, který se ocitá na okraji společnosti nebo je jím režimem vytlačován; je to jedinec pasivní, rezignovaný, vnitřně však vzdorující, často s rysy osamělého klauna nebo trpitele; jeho existence je definována pocity marnosti a bezmocnosti; může se jednat o postavy z undergroundu, ale i o „obyčejné“ lidi v „obyčejných“ situacích, které však odhalují absurditu totalitní reality; obvyklé prostředí je šedivá, stísněná realita totalitního Československa: městské periferie, zanedbané hospody, malé byty panelákových sídlišť, chátrající chaty, psychiatrické léčebny nebo vězeňské cely; toto prostředí slouží jako metafora pro vnitřní stav hrdiny a celé společnosti; konflikty jsou primárně vnitřní: jedinec versus totalitní systém, jedinec versus společenské normy a očekávání, krize identity, generační střety a především neustálý střet s absurdní byrokracií a represivní mocí; jazyk a styl jsou charakteristické svou hovorovostí, až vulgárností, ironií, sarkasmem a černým humorem; autoři záměrně porušují estetické normy, jazyk je úsečný, strohý, často neuhlazený, plný nespisovných výrazů, vulgarismů a slangu, což odráží autentičnost a snahu o nefalšovaný projev; využívají grotesku, absurditu a parodii k demaskování oficiální reality; kompozice bývá fragmentární, otevřená, nelineární, asociativní, často se vyhýbá tradičnímu ději a zaměřuje se spíše na zachycení pocitů, nálad a vnitřních stavů; vyprávěcí postupy zahrnují vnitřní monology, proud vědomí, ich-formu a často jsou prosyceny subjektivní perspektivou; charakteristické je i využívání paradoxu a nadsázky; nejčastější literární žánry či podžánry jsou poezie (existenciální, reflexivní, s prvky protestu a ironie, často undergroundová), krátká próza (povídky, novely, experimentální romány, které se vyhýbají epické šíři), esejistika s filozofickými přesahy a absurdní drama, které se stalo jedním z nejvýraznějších projevů této generace, symbolizujícím beznaděj a komickou hrůzu totalitní existence.
👥 Zastupci
Generace 0, primárně český literární proud, zahrnuje spisovatele narozené cca 1900-1910, jejichž tvorba ve 30. letech reflektovala krizi moderního světa, osamělost a existenciální úzkosti, často v opozici k avantgardnímu optimismu. Klíčovými českými autory jsou Richard Weiner, Egon Hostovský, Jan Weiss a Vladimír Neff. Richard Weiner (1885-1937) svými díly “Škleb“ a “Lazebník“ ilustruje směr fragmentární realitou, psychologickou hloubkou a existenciálními otázkami, předznamenávajícími poválečné trendy a odklon od tradičního vyprávění. Egon Hostovský (1908-1973) s romány “Žhář“ a “Cizinec hledá byt“ zosobňuje zaměření na individuální osamění, vinu a vnitřní rozervanost jedince tváří v tvář hrozícímu zlu. Jan Weiss (1892-1972) prostřednictvím “Domu o tisíci patrech“ a “Země vnuků“ reprezentuje fantastiku, dystopické vize a zkoumání podvědomí, kritizující dehumanizující aspekty moderní společnosti. Vladimír Neff (1909-1983) ranými díly jako “Marie a zahradník“ a “Třináctá komnata“ (myšlenkově předválečná) představuje směr detailními psychologickými portréty a sociální kritikou měšťácké společnosti, často s ironickým nadhledem na její morální úpadek. Tito autoři společně vystihují generační hledání identity a smyslu v proměňujícím se světě.
📈 Vývoj
Generace 0 se vynořila ve 30. letech 20. století v českém prostředí jako reakce na programový a kolektivistický optimismus avantgardních směrů 20. let (zejména Devětsilu) a zároveň jako reflexe prohlubující se společenské a politické krize v Evropě. Její vznik byl dán potřebou individuálního, introspektivního pohledu na realitu, který kontrastoval s ideologicky zabarvenou tvorbou předchozí dekády. Období vrcholu spadá do let 1930–1939, kdy autoři této generace intenzivně publikovali díla plná existenciálních úzkostí, sociální kritiky, psychologických analýz a často i fantastických či dystopických vizí, které předznamenávaly blížící se globální konflikt. Nebyla to programově organizovaná skupina, spíše volné generační seskupení sdílející podobné pocity a tematické okruhy. Postupný ústup či proměna nastala s vypuknutím druhé světové války. Válka a následný komunistický režim zásadně ovlivnily osudy těchto autorů a jejich tvorbu. Někteří (jako Egon Hostovský) odešli do exilu a pokračovali v podobných tématech, reflektujících ztrátu domova a identitu. Jiní (např. Václav Řezáč, který by mohl být okrajově k této generaci řazen pro své rané práce) se přizpůsobili novým ideologickým požadavkům, přiklonili se k socialistickému realismu a jejich dřívější osobitost se vytratila. Ti, kteří zůstali v Československu a nepodlehli socialistickému realismu, často publikovali v omezenější míře nebo pod pseudonymy. Raná fáze této generace mohla být ještě ovlivněna ozvuky symbolismu či expresionismu, projevující se silnou introspekcí a důrazem na vnitřní svět, zatímco pozdní fáze je poznamenána tíhou válečných událostí a ještě hlubší deziluzí. Generace 0 je převážně českým fenoménem, neexistují pro ni přímé globální analogie v termínu, avšak její témata korespondovala s obecnými pocity v Evropě 30. let. V žánrových variantách se objevovala psychologická próza, sociální román, sci-fi a fantastika. Důležitým aspektem bylo i to, že se jednalo o individuální hlasy, které se nenechaly vtěsnat do jediného uměleckého manifestu, což posiluje dojem jejich generační specifičnosti.
💫 Vliv
Vliv Generace 0 na pozdější literaturu a umění byl významný, ačkoliv často nepřímý. Její důraz na psychologickou hloubku, existenciální úzkosti a individuální osamělost položil základy pro poválečnou literaturu, zejména pro autory reflektující zkušenosti druhé světové války, poválečné exilové literatury a literatury disentu, kteří se museli vyrovnávat s podobnými tématy ztráty, odcizení a hledání smyslu. Autoři jako Josef Škvorecký, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík, ačkoliv generace mladší, mohli čerpat z psychologické hloubky a realismu, či naopak z absurdních prvků (zejména Weinerova tvorba), které Generace 0 přinesla. V umění a literatuře 60. let, v době tzv. tání, došlo k novému objevení a docenění mnoha těchto autorů. V době svého vzniku ve 30. letech byla díla této generace přijímána různě. Někteří kritici je chválili za hloubku a inovativnost, jiní je vnímali jako pesimistické, dekadentní nebo příliš zaměřené na individuální introspekci v době, kdy bylo žádané spíše sociální angažmá a optimismus (zejména v kontextu sílících levicových tendencí a obrany demokracie). Některé psychologicky náročnější práce mohly být označovány za složité. Explicitní zákazy nebo cenzura nebyly v demokratickém Československu 30. let běžné v takové míře jako později, ale autoři, kteří se dotýkali citlivých témat, mohli čelit kritice nebo menšímu zájmu. Dnes je Generace 0 vnímána jako klíčové spojení mezi meziválečnou avantgardou a poválečnou moderní prózou. Její autoři jsou dnes považováni za klasiky české literatury, jejichž díla jsou součástí kánonu a předmětem akademického studia. Weinerovo dílo je ceněno pro svou experimentálnost a nadčasovou aktualitu. Hostovského psychologické romány jsou studovány pro svůj mistrný pohled do lidské duše. Weiss je uznáván jako průkopník české sci-fi a fantastiky. Díla některých z těchto autorů, jako například Neffovy historické romány (ačkoliv jeho raná tvorba Generace 0 je méně často adaptována), byla adaptována do filmové či televizní podoby, ovšem spíše jejich pozdější, mainstreamovější tvorba. Specificky pro Generaci 0 je však důležitější její literární a myšlenkový odkaz než masové adaptace. V divadle nebo filmu jsou adaptace méně časté, ale jejich vliv na literární myšlení a formování moderní české identity zůstává nezpochybnitelný.