📖 Úvod
Fraška (z latinského “farcire“ – plnit, nacpat, a starofrancouzského “farce“ – vycpávka, vložka) je dramatický žánr, který se nevyvíjel jako specifický literární směr v rámci úzce vymezeného časového období, nýbrž jako svébytná forma komedie, jež se objevuje a rozvíjí od středověku prakticky až do současnosti; její kořeny sahají do středověké Francie, kde se původně jednalo o krátké komické vložky, tzv. intermédia, vkládané mezi akty vážných náboženských her (miráklů a mystérií), aby pobavily publikum a poskytly mu oddech, ale postupně se fraška osamostatnila a získala vlastní formu. V době renesance a baroka se rozvíjela v celé Evropě, s výrazným projevem například v Itálii v rámci improvizovaného divadla “commedia dell’arte“, v Anglii za alžbětinské éry a v době restaurace, ve Španělsku, v německých zemích a samozřejmě v České republice, kde má bohatou tradici od lidového divadla až po moderní inscenace; je to globálně rozšířený žánr, který si udržuje popularitu napříč kontinenty a historickými epochami, vždy reflektující specifika dané kultury, ale s univerzálními komediálními prvky.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku frašky je pestré a koresponduje s jejím dlouhým vývojem; ve středověku, kdy fraška začala jako krátké, často vulgární vložky v náboženských hrách, sloužila k odreagování publika z monotónnosti či vážnosti hlavního děje, přičemž tyto rané formy byly anonymní a odrážely každodenní život prostých lidí, jejich starosti, pošetilosti a touhy. S rozvojem divadla v renesanci se fraška osamostatnila a stala se součástí světských představení; v Itálii se v 16. století vyvinula „commedia dell’arte“, která sice nebyla čistou fraškou, ale sdílela s ní mnoho prvků – fixní typy postav, improvizaci, akrobatické výstupy a situační komiku, přičemž její “zakladatelé„ byli spíše kočovné herecké skupiny, které si své role a scénáře utvářely za pochodu. V 17. století ve Francii pak mistr dramatu Molière, ačkoliv především autor komedií charakterů, ve svém díle hojně využíval fraškovitých prvků (např. “Scapinova šibalství“, “Měšťák šlechticem“), čímž dodal žánru uměleckou úroveň a popularitu. V 19. století s nástupem a upevňováním pozice měšťanstva se fraška stala oblíbenou formou zábavy pro široké vrstvy; společenské změny, jako byl rozvoj měst, nárůst volného času a zakládání profesionálních divadel, vytvořily ideální podmínky pro její rozkvět, vznikala tzv. “měšťanská fraška,„ která satirizovala pokrytectví, touhu po společenském postavení, manželskou nevěru a ekonomické starosti střední třídy. Klíčovou postavou tohoto období byl francouzský dramatik Georges Feydeau, který svým mistrovským ovládáním zápletek a situační komiky (např. “Brouk v hlavě“) redefinoval žánr a posunul ho k perfektně propracované, precizní mechanice. Filozofické pozadí frašky není hluboké v akademickém smyslu, spíše spočívá v lidské potřebě smát se sobě samým a absurdním situacím, do nichž se lidé dostávají; fraška často funguje jako ventil pro společenské napětí, umožňuje zpochybnit autoritu, zesměšnit konvence a tabu bez přímé konfrontace. Politická situace se ve fraškách objevuje spíše nepřímo, často skrze satiru na byrokracii, mocenské boje v malém měřítku nebo společenskou hierarchii, aniž by se žánr primárně zaměřoval na politickou kritiku v širším smyslu. Fraška se vymezuje proti vážnému dramatu a tragédii tím, že staví na lehkosti, humoru a často iracionálních zápletkách, vymanila se z role pouhé “výplně“ a stala se samostatným a uznávaným žánrem; zároveň navazuje na starší komediální tradice, jako jsou antické komedie Plauta a Terentia, a připravuje půdu pro pozdější formy komedií, včetně moderního absurdního dramatu, které sdílí s fraškou fascinaci chaosem a nelogičností lidské existence.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou frašky je především její důraz na situační komiku, rychlý spád děje a komplikované zápletky, které vedou k maximálnímu zmatku a nedorozuměním. Typickými tématy a motivy jsou manželská nevěra, záměny osob, převleky, utajované skutečnosti, snaha o společenský vzestup, finanční intriky, byrokratické absurdity, erotické tužby a lidská pokrytectví, přičemž fraška často zkoumá lidské slabosti a pošetilosti s lehkostí a bez moralizování. Obraz typického hrdiny (spíše antihrdiny) je často komická figura, člověk lapený do pasti vlastních lží, nešikovnosti nebo okolností; může to být žárlivý manžel, pronásledovaný milenec, snaživý sluha, naivní venkovan nebo nafoukaný byrokrat, vždy však s výrazně nadsazenými charakterovými rysy, které slouží k zesměšnění, a tito hrdinové jsou poháněni jednoduchými, často nízkými motivacemi – sexem, penězi, touhou po společenském uznání, nebo snahou vyhnout se průšvihu. Obvyklé prostředí je často uzavřené a klaustrofobické, plné dveří, za nimiž se skrývají milenci, svědci nebo důkazy; jsou to typicky domácí prostředí (ložnice, obývací pokoje, kuchyně), hotely, restaurace, kanceláře či jiná veřejná, ale zároveň intimní místa, kde dochází k absurdním kolizím. Konflikty jsou primárně situační a vyplývají ze střetu protichůdných zájmů, nedorozumění a nešťastných náhod, které se vrší až do extrému. Jazyk a styl frašky je charakteristický rychlými dialogy plnými vtipných hlášek, slovních hříček, dvojsmyslů, ironie a přehánění; postavy často mluví ve zrychleném tempu, s přerývanými větami a expresivními výkřiky, což umocňuje pocit chaosu, a důležitou roli hraje i neverbální komunikace – grimasy, pantomima a fyzická komika. Kompozice je obvykle vysoce strukturovaná, s precizní architekturou zápletky, kde jeden gag navazuje na druhý a vede k závěrečnému vyvrcholení; vyprávěcí postupy zahrnují řetězení náhod, budování napětí skrze tajemství a odhalení, časté využívání principu „dveří,“ kdy se postavy neustále míjejí, skrývají a objevují, a děj je často cyklický nebo spirálovitý, kdy se postavy vrací na stejné místo, ale situace je vždy vyhrocenější. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou divadelní hra, konkrétně „dveřní fraška“ (door-slamming farce), „ložnicová fraška“ (bedroom farce), „komedie omylů“ a „vaudeville“; ačkoliv se jedná primárně o divadelní žánr, fraškovité prvky lze najít i v próze či filmu, kde tvoří základ pro gagy a situační komiku, přičemž jejím hlavním cílem je vyvolat nakažlivý smích a bezstarostnou zábavu skrze nadsázku, hyperbolu a absurditu lidského chování.
👥 Zastupci
Fraška je literární žánr dramatického umění, který se vyznačuje primárně cílem pobavit diváka skrze situační komiku, rychlé tempo, nadsázku, groteskní prvky, převleky, záměny identit, nedorozumění a často absurdní, spletité zápletky. Děj bývá typicky jednoduchý, zaměřený na triviální cíl, který se ale pod tíhou komických událostí a chybného jednání postav neúměrně komplikuje. Postavy jsou často karikatury, s přehnanými vlastnostmi, a jejich psychologie je podřízena komickému efektu. Dialogy bývají ostré, rychlé a plné dvojsmyslů. Mezi nejvýznamnější české a světové autory frašek patří: Molière (Jean-Baptiste Poquelin) s díly jako “Lakomec“ a “Zdravý nemocný“. Molière mistrně využívá situační komiku, groteskní karikatury lidských neřestí a zběsilé zápletky k zesměšnění společenských konvencí, což jsou stěžejní znaky frašky. Georges Feydeau s díly jako “Brouk v hlavě“ a “Dámský krejčí“. Feydeau je nepřekonatelným mistrem bulevární frašky, jehož díla jsou postavena na neuvěřitelně spletitých nedorozuměních, rychlých zvratech, převlecích a neustálém fyzickém pohybu postav, vedoucím k eskalujícímu chaosu. Eugène Labiche s díly jako “Slaměný klobouk“ a “Cesta kolem světa za osmdesát dní“ (divadelní adaptace). Labicheho hry představují archetypální francouzské frašky, které se soustředí na zběsilé tempo, nečekané události a hon za předmětem nebo osobou, což generuje sérii komických katastrof a záměn. Václav Kliment Klicpera s díly jako “Rohovín Čtverrohý“ a “Hadrián z Římsů“. Klicpera je zakladatelem české národní frašky, která využívá převleků, záměn identit, dvojsmyslů a situačního humoru k pobavení publika a občasnému jemnému zesměšnění maloměšťáckých manýrů a venkovských sporů. Carlo Goldoni s dílem “Sluha dvou pánů“. Ačkoli Goldoni reformoval italskou komedii, jeho raná díla a zejména “Sluha dvou pánů“ s akrobatickými gagy, improvizovanými výstupy a komickými záměnami silně čerpají z tradice frašky a commedie dell’arte. Thomas Brandon s dílem “Charleyova teta“. Toto dílo je klasickým příkladem viktoriánské frašky, která se opírá o jednu velkou záměnu identity a následnou řadu komických nedorozumění a trapasů, z nichž se postavy snaží vybruslit s čestí, což jen umocňuje absurditu situace.
📈 Vývoj
Vývoj frašky jako literárního a divadelního žánru je dlouhý a bohatý, s kořeny sahajícími až do antiky. Její prapůvod lze hledat v antických řeckých komediích, například u Aristofana, které již obsahovaly prvky grotesky a situačního humoru, ale především v římských Atellánských hrách (fabulae Atellanae), jež byly improvizované, plné drsného humoru, obscénností a typických postav (stock characters). Ve středověku se fraška objevuje v podobě francouzských „farces“ a německých „Fastnachtspiele“ (masopustní hry), které byly často satirické a využívaly jednoduché, ale efektivní komické situace pro pobavení lidového publika. Klíčovým mezníkem pro moderní frašku byla italská commedia dell’arte (16.-18. století), která zavedla pevné typy postav (Pantalone, Harlekýn, Kolombína, Doktor atd.), masky, improvizaci a akrobatické gagy, což jsou prvky, které fraška hojně přejímá a rozvíjí. Období vrcholu frašky nastalo v 17. století ve Francii s Molièrem, který transformoval syrovou frašku do sofistikovanějších komedií charakterů, jež si ale ponechaly její základní komické mechanismy. Skutečný zlatý věk frašky v moderním smyslu, se svým důrazem na zběsilé tempo, převleky a nedorozumění, nastal ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století, zejména ve francouzském bulevárním divadle (Georges Feydeau, Eugène Labiche). Tyto tzv. bulevární frašky, či vaudevilly (které často zahrnovaly hudební čísla), se vyznačovaly mistrně propracovanými zápletkami, kde se jedna lež nebo nedorozumění rozrůstalo do laviny absurdních situací. Ve stejném období se fraška rozvíjela i v Anglii (viktoriánská a edwardiánská fraška, např. „Charleyova teta“ Thomase Brandona), kde často reflektovala společenské konvence a morálku s humorným nadhledem. V českém prostředí byl průkopníkem frašky Václav Kliment Klicpera, jehož hry v první polovině 19. století položily základy české komediografie. Po období vrcholu ve 20. století došlo k postupnému ústupu frašky jako dominantního samostatného žánru, ale její prvky se rozplynuly a proměnily v jiných formách. Rané fáze byly více improvizované a fyzické, pozdní fáze se staly propracovanějšími, s důrazem na složité zápletky a verbální humor, byť si zachovaly fyzické gagy. Národní a regionální varianty zahrnovaly specifické společenské satiry, místní dialekty a kulturní reference. Francouzská bulevární fraška se zaměřovala na manželské nevěry a společenské faux pas, zatímco německý “Schwank“ byl často hrubší a více lidový. Fraška se nikdy zcela nestáhla, spíše se integrovala do širšího spektra komediálních forem, což jí umožnilo přežít a adaptovat se.
💫 Vliv
Vliv frašky na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha žánry. Fraška sloužila jako základ pro vývoj moderní komedie obecně. Její principy – rychlé tempo, situační komika, záměny, fyzické gagy, zesměšňování autorit a společenských konvencí – byly absorbovány a transformovány. Mnoho literárních a uměleckých směrů z ní čerpalo, ať už přímo, či nepřímo. Například v absurdním dramatu, ačkoliv se liší hloubkou a filosofickým podtextem (např. Eugène Ionesco, Samuel Beckett), lze nalézt strukturální prvky frašky, jako jsou opakování, mechanické chování postav a nonsensové dialogy, které jsou ale využity k vyjádření existenciální úzkosti a nesmyslnosti. Vliv frašky je zcela zřejmý v raných filmových komediích, především ve slapstick komedii (Buster Keaton, Charlie Chaplin, Laurel & Hardy), která převzala fyzickou komiku a gagy. Dále se rozvinula ve screwball komediích 30. a 40. let v Hollywoodu, jež se vyznačovaly rychlými dialogy a komickými nedorozuměními. V televizi je fraška základem mnoha sitcomů, kde se opakovaně objevují zápletky s převleky, nedorozuměními a snahou skrýt nějakou banální skutečnost, což vede k eskalaci komických situací (např. „Krok za krokem“, “Přátelé“ – i když v sofistikovanější podobě). Fraška ovlivnila také muzikálové divadlo, kde jsou její rychlé zápletky a komické situace ideální pro spojení s hudebními a tanečními čísly (např. “A Funny Thing Happened on the Way to the Forum“). V době svého vzniku byla fraška, zejména její lidové a improvizované formy, často vnímána jako “nízký„ žánr, pouhá zábava pro široké masy, a setkávala se s kritikou ze strany vzdělanějších vrstev, které preferovaly tragédie nebo “vyšší“ komedie s morálním poselstvím. Přesto byla nesmírně populární a plnila divadla. Někdy, pokud se dotýkala politiky nebo náboženství, se setkávala i se zákazy a cenzurou, jako tomu bylo s Molièrovým “Tartuffem“, který byl původně zakázán kvůli kritice náboženského pokrytectví. Dnes je fraška vnímána mnohem pozitivněji a je uznávána jako plnohodnotný a náročný divadelní žánr, který vyžaduje precizní timing, mistrné herectví a důmyslnou dramaturgii. Její schopnost vyvolávat čistou, nespoutanou radost a smích je ceněna. Mnoho klasických frašek je dodnes pravidelně uváděno na divadelních scénách po celém světě a dočkalo se nesčetných filmových a televizních adaptací. Příkladem může být opakované filmové zpracování Feydeauových her nebo divadelní inscenace Goldoniho “Sluhy dvou pánů“, které dodnes baví publikum a svědčí o trvalé vitalitě tohoto komediálního žánru. I v moderní době se objevují nové hry a filmy, které vědomě čerpají z principů frašky, dokazujíce její nadčasovou relevanci v komediální tvorbě.