📖 Úvod
Francouzský sentimentalismus, původně Sentimentalisme français, se rozvíjel především ve druhé polovině 18. století, s vrcholem v 70. a 80. letech, před vypuknutím Velké francouzské revoluce. Je to literární směr a kulturní hnutí, které představuje přechodné období mezi pozdním osvícenstvím/klasicismem a raným romantismem. Jeho domovskou zemí je Francie.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku francouzského sentimentalismu je pevně spjato s obdobím Ancien Régime v předrevoluční Francii, konkrétně s vládou Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Absolutistická monarchie se potýkala s hlubokou finanční krizí, narůstající sociální nerovností a všeobecnou nespokojeností třetího stavu, který byl zatížen daněmi a zbaven politického vlivu, zatímco šlechta a duchovenstvo požívaly nesčetných privilegií. Společnost byla svědkem morálního úpadku aristokracie a povrchnosti dvorského života, což vyvolávalo odpor a touhu po autenticitě a morální obrodě. Filozofické pozadí je složité; na jednu stranu sentimentalismus vyrůstá z osvícenských idejí, jako je důraz na humanitu, pokrok a víra ve schopnost člověka zlepšovat se. Na druhou stranu se vymezuje proti přehnané racionalizaci světa a absolutizaci rozumu, které osvícenství někdy přinášelo, a naopak klade důraz na cit, intuici, přirozenost a hluboké morální prožívání. Klíčovou postavou a nesporným zakladatelem francouzského sentimentalismu je Jean-Jacques Rousseau, jehož román „Julie aneb Nová Heloisa“ (Julie, ou la nouvelle Héloïse, 1761) se stal manifestem směru. Rousseauovy myšlenky o přirozené dobrotě člověka (koncept “ušlechtilého divocha“), kritika civilizace jako zdroje zkaženosti a volání po návratu k přírodě a autentickému citovému životu formovaly celý směr. Politická situace byla charakterizována rostoucím napětím před blížící se revolucí, kde kritika morálního stavu společnosti, zosobněná v sentimentalistických dílech, rezonovala s veřejnou nespokojeností a připravovala půdu pro změnu. Sentimentalismus se tedy vymezoval proti umělosti, strojenosti a rigidním pravidlům klasicismu, povrchnosti dvorského života, a přílišnému důrazu na rozum bez zohlednění citů, který byl vlastní některým proudům osvícenství. Navazoval však na anglický sentimentalismus (Samuela Richardsona a Laurence Sterna) a raný německý preromantismus (Sturm und Drang), čerpaje z jejich důrazu na individualitu a cit. Současně položil základy pro nadcházející romantismus svým zaměřením na prožívání, přírodu a jedinečnost lidského já.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzského sentimentalismu jsou především intenzivní citovost a exaltované prožívání emocí, jako je láska, soucit, smutek, melancholie a utrpení, přičemž slzy jsou často chápány jako projev pravé citlivosti a morální čistoty. Typickými tématy a motivy jsou tragická a nešťastná láska, která překonává společenské bariéry, ale naráží na ně, dále návrat k přírodě, jež je idealizována jako útočiště před zkažeností civilizace, zdroj klidu a morální obrody. Důraz je kladen na morálku a ctnost, vnitřní integritu a upřímnost v protikladu ke společenské přetvářce. Objevuje se také idealizace rodinných hodnot, mateřství a dětství, což bylo v protikladu k dobovým zvyklostem vyšších vrstev. Smrt je často vnímána jako vysvobození z utrpení nebo jako vrcholný akt lásky či oběti. Obraz typického hrdiny je tvořen mimořádně citlivým jedincem, který je vnímavý, schopný hlubokých emocí, často vnitřně rozervaný mezi svými city a společenskými konvencemi nebo morálními povinnostmi. Je morálně čistý, i přes své chyby, introvertní, kontemplativní, vyhledávající samotu a blízkost přírody. Často je obětí okolností, trpí kvůli své přecitlivělosti nebo nespravedlnosti světa a je nešťastně zamilován. Obvyklým prostředím je idylický venkov s přírodními scenériemi (lesy, jezera, hory, zahrady), který slouží jako kulisa pro vnitřní prožívání hrdinů. Kontrastem je zkažené a povrchní město nebo dvorské prostředí. Konflikty se nejčastěji točí kolem střetu individuální citlivosti a morálky s represivními společenskými normami a konvencemi, dále mezi citem a rozumem či povinností, a vnitřními boji s vlastními vášněmi a melancholií. Jazyk a styl jsou emotivní a expresivní, bohaté na citově zabarvená slova, zvolání a interjekce, s cílem vyvolat silnou empatii u čtenáře. Jsou popisné, detailně vykreslující přírodu i vnitřní stavy, poetické a rétorické, využívající metafory a řečnické otázky k zesílení patosu a exaltace. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují převážně subjektivní perspektivu, často v první osobě, což umožňuje hluboký vhled do psychiky postavy. Dominantním žánrem je epistolární román (román v dopisech), jako “Nová Heloisa“, který umožňuje přímé vyjádření citů a střídání perspektiv. Dále se objevují memoárové romány a dramata, zejména sentimentální drama (drame bourgeois), zaměřené na morální dilemata měšťanských rodin. Texty jsou často prokládány dlouhými pasážemi reflexe a introspekce, kde postavy filozofují o životě a utrpení.
👥 Zastupci
Francouzský sentimentalismus je literární směr druhé poloviny 18. století, který se zaměřoval na emoce, citovost, individuální prožitek, přírodu a morální hodnoty, často jako reakce na racionalismus osvícenství a umělost klasicismu. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří Jean-Jacques Rousseau se svými díly “Julie aneb Nová Héloïsa“, “Emil aneb O výchově“ a “Vyznání“. “Julie aneb Nová Héloïsa“ je epistolární román, který skrze vášnivou, avšak společensky odsouzenou lásku a hluboké popisy přírody jako útočiště citů dokonale ilustruje sentimentální idealizaci morální čistoty a konfliktu s konvencemi. “Emil aneb O výchově“, ač pedagogické dílo, předkládá ideu přirozené dobroty člověka a význam výchovy založené na citu a spojení s přírodou, což jsou klíčové sentimentální principy. “Vyznání“ představuje Rousseauovo introspektivní a sebereflexivní autobiografické dílo, které otevřeně vyjadřuje osobní pocity, morální dilemata a snahu o autenticitu, což je vrchol sentimentální proklamace individuality. Dalším významným autorem je Antoine-François Prévost (abbé Prévost) s románem “Manon Lescaut“. Tento příběh nešťastné, osudové lásky a morálního pádu, s postavami zmítajícími se mezi vášní a společenskými tlaky, předvádí temnější stránku sentimentální prožitosti a tragického osudu. Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre je reprezentován dílem “Pavel a Virginie“. Tento idylický příběh nevinné lásky v exotickém přírodním ráji, narušené krutostí civilizace, je archetypálním příkladem sentimentálního idealizování přírody a kritiky společenské zkaženosti. Přímí čeští autoři tohoto specificky francouzského literárního směru neexistují, neboť česká literatura v této době teprve hledala svou formu a byla ovlivňována spíše osvícenskými a německými literárními proudy, ačkoli později přejímala sentimentální prvky.
📈 Vývoj
Francouzský sentimentalismus se vyvinul v průběhu 18. století, přičemž jeho vznik lze datovat do padesátých let, kdy se začaly projevovat tendence k prolamování racionalistických a klasicistních norem ve prospěch subjektivního prožitku a emocí. Byl silně ovlivněn anglickým sentimentálním románem (např. Samuelem Richardsonem a Laurencem Sternem) a představoval reakci na strohý rozum osvícenství. Období vrcholu pro francouzský sentimentalismus nastalo v šedesátých až osmdesátých letech 18. století, kdy dominoval Jean-Jacques Rousseau se svými stěžejními díly, která definovala směr a jeho ideály. Rousseauův důraz na přirozenou dobrotu člověka, význam citu a blízkosti k přírodě rezonoval s dobovou náladou. Postupný ústup a proměna směru nastaly koncem 18. století, kdy se sentimentalismus plynule přeléval do předromantismu a poté do plného romantismu. Francouzská revoluce sice naplnila některé jeho ideály svobody a přirozených práv, ale zároveň posunula důraz na dramatičtější a intenzivnější emocionální projevy, které se staly charakteristickými pro romantiky. Sentimentalismus položil základy pro romantické vnímání světa a lidské psychiky. Raná fáze se často projevovala v moralistických a filozofických románech, zdůrazňujících ctnost a přírodní čistotu (Rousseauovy rané práce). Pozdní fáze pak inklinovala k intenzivnějšímu citovému projevu, někdy až k nadměrné plačtivosti a melancholii, což vedlo k pozdějšímu pejorativnímu vnímání termínu „sentimentální“. Žánrové varianty zahrnovaly především epistolární romány, konfesionální romány, ale také tzv. „slzavé komedie“ (comédie larmoyante) v divadle. Národní a regionální varianty se projevily zejména v silném vlivu na německý proud Sturm und Drang (např. Goethův “Utrpení mladého Werthera“), který sdílel mnoho sentimentálních rysů, ale s větší intenzitou a důrazem na individualismus.
💫 Vliv
Vliv francouzského sentimentalismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a představuje klíčový most mezi osvícenstvím a romantismem. Je přímým předchůdcem romantismu, neboť jeho důraz na emoce, přírodu, individualismus, introspekci a kritiku společnosti položil základy pro romantické autory jako byli Chateaubriand, Lamartine a Victor Hugo ve Francii, ale i autoři jiných národností. Formoval také základy psychologického románu svým zaměřením na vnitřní život postav a složité motivace. Rousseauovy politické a společenské myšlenky měly zásadní vliv na osvícenství a Francouzskou revoluci, čímž ovlivnily politické myšlení a snahy o společenské reformy. V umění připravil cestu pro romantické malířství, které se rovněž zaměřilo na přírodní scenérie, dramatické scény a emocionální výraz. V době svého vzniku byl sentimentalismus přijímán s velkým nadšením; díla jako Rousseauova “Julie aneb Nová Héloïsa“ se stala bestsellery a byla široce čtena vzdělanou veřejností, která v nich nacházela autenticitu a citovou hloubku. Na druhou stranu se setkal i s kritikou, někteří ho považovali za přehnaně emotivní, morálně pochybný (například “Manon Lescaut“ byla původně zakázána pro nemorálnost) nebo příliš idealistický. Jeho zaměření na individuální cit namísto společenského řádu bylo někdy vnímáno jako podvratné, a Rousseau sám čelil exilu a odsouzení za svá filozofická a politická díla. Dnes je francouzský sentimentalismus vnímán jako zásadní literární směr, který je studován pro svůj historický a literární význam, neboť demonstruje vývoj románu a emocionálního vyjádření. Ačkoli termín „sentimentální“ dnes často nese pejorativní konotaci (znamená přehnaně emotivní nebo povrchní), původní hnutí bylo hluboce inovativní a ovlivnilo budoucí generace umělců. Z mnoha děl se dočkaly adaptací především “Manon Lescaut“, která byla několikrát převedena do operní podoby (např. Massenet, Puccini) a filmových zpracování, stejně jako “Pavel a Virginie“ inspiroval opery a balety. Rousseauova díla, ač méně přímo adaptovaná, jsou základem pro pochopení evropské kultury a myšlení.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzský sentimentalismus na Rozbor-dila.cz →