📖 Úvod
Francouzský romantismus (původní název Romantisme français) je významný literární a umělecký směr, který se rozvíjel především v 19. století, s předzvěstmi již koncem 18. století a plným rozkvětem v první polovině 19. století. Zemí jeho vzniku a nejintenzivnějšího rozvoje byla Francie.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku francouzského romantismu bylo mimořádně turbulentní a složité. Po Velké francouzské revoluci (1789) a následných napoleonských válkách (do 1815) zažila Francie hluboké otřesy, které radikálně změnily společenský řád i myšlení. Politická situace byla charakterizována střídáním režimů: od revoluční republiky přes Napoleonské císařství k Restauraci Bourbonů (1814/1815–1830) a poté k Červencové monarchii (1830–1848). Tato neustálá nestabilita a opakovaná zklamání z politických ideálů vedly k všeobecné deziluzi, pocitu „mal du siècle“ (nemoc století), melancholii a nespokojenosti. Společenské změny zahrnovaly úpadek staré aristokracie a naopak vzestup měšťanstva (buržoazie), což s sebou přinášelo nové hodnoty, ale i konflikty a ztrátu tradičních jistot. Počínající industrializace a urbanizace měnily životní styl a vytvářely nové sociální problémy. Filozoficky se romantismus vymezoval proti chladnému racionalismu Osvícenství a jeho víře v rozum a pokrok. Reagoval na něj důrazem na cit, intuici, subjektivní prožitek, fantazii a individualitu. Silný vliv měl Jean-Jacques Rousseau se svou koncepcí přirozeného člověka a důrazem na emoce. U vzniku francouzského romantismu stáli jako raní představitelé a teoretici především François-René de Chateaubriand, jehož díla jako „René“ či „Atala“ z počátku 19. století ztělesňovala romantickou melancholii a obdiv k přírodě, a Germaine de Staël (Madame de Staël), která ve svém díle „O Německu“ (De l’Allemagne) představila francouzskému publiku myšlenky německého romantismu a kritizovala klasicistní estetiku. Nicméně, za skutečného vůdce a teoretika zralého francouzského romantismu je považován Victor Hugo, zejména po vydání předmluvy k dramatu „Cromwell“ (1827), která se stala manifestem nového směru. Francouzský romantismus se ostře vymezoval především proti předchozímu klasicismu, jehož pevné žánrové a kompoziční pravidla, důraz na antické vzory, rozum a objektivitu považoval za svazující, neživé a zastaralé. Rovněž se odkláněl od didaktismu a univerzálnosti osvícenských myslitelů. Naopak navazoval na preromantické tendence konce 18. století (sentimentalismus Rousseaua, gotické romány, ossianismus), čerpal inspiraci z německého romantismu (Sturm und Drang, bratři Schlegelové, Goethe, Schiller) a anglického romantismu (Byron, Walter Scott), který nabízel vzory byronského hrdiny a historického románu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika francouzského romantismu se soustředily na vnitřní svět jedince, emoce a svobodu uměleckého vyjádření. Typická témata a motivy zahrnovaly především individuální svobodu, často v rozporu se společenskými konvencemi; intenzivní, často nešťastnou, osudovou a idealizovanou lásku, která bývá zdrojem utrpení i vznešenosti; přírodu, jež slouží jako útočiště před civilizací, zrcadlo duše, ale i divoká a nespoutaná síla; fascinaci historií, zejména středověkem a jeho mystikou, rytířstvím a národními mýty; obdiv k exotice a vzdáleným kulturám; motiv tajemna, nadpřirozena a snu; smrt jako únik z pozemského utrpení či romantickou katarzi; hlubokou melancholii, pocit vykořeněnosti a již zmíněný „mal du siècle“; vzpouru proti jakékoliv autoritě a konvencím; téma osudovosti a nevyhnutelného údělu; a často synkretické náboženské motivy, kde se mísí křesťanství s panteismem či mystikou. Obraz typického hrdiny je komplexní: jedná se o osamělého, citlivého, často tragického a nepochopeného jedince, zmítaného vnitřními protiklady a vášněmi. Je to hrdina, který se vzpírá společenským normám, touží po absolutní svobodě, je idealista, snílek, ale zároveň si uvědomuje marnost svých tužeb. Často je to tzv. byronský hrdina – hrdý, tajemný, rozervaný, s temnou minulostí a sklonem k cynismu. Obvyklé prostředí je často divoká a nespoutaná příroda (horské scenérie, mořské pobřeží, lesy), která koresponduje s vnitřním stavem hrdiny. Dále historická místa (staré hrady, ruiny, kláštery), exotické kraje, ale i osamělá sídla či ponurá zákoutí měst, která odrážejí izolaci a vnitřní rozervanost postav. Konflikty se nejčastěji točí kolem střetu jedince se společností, vášně s rozumem či společenskou povinností, ideálu s krutou realitou, svobody s osudem, a víry s pochybností. Tyto konflikty často vedou k tragickým koncům. Jazyk a styl jsou bohaté, barvité, emocionální a často hyperbolické, plné metafor, symbolů a expresivních výrazů. Romantici odmítali klasicistní omezení a usilovali o jazykovou svobodu, prolínání vysokého a nízkého stylu, stejně jako míchání tragického s komickým v dramatu. Kompozice se vyznačovala uvolněním pevných forem. V románu byla preferována volná epická stavba s častými odbočkami, digresemi a subjektivními úvahami vypravěče. V dramatu bylo porušeno pravidlo tří jednot (místa, času, děje), což umožňovalo větší dynamiku a komplexnost děje. Vyprávěcí postupy zahrnovaly silnou subjektivizaci, detailní líčení vnitřních stavů postav a jejich psychiky, časté využití ich-formy v lyrice i v románech, a kladení důrazu na vytvoření sugestivní atmosféry. Nejčastější literární žánry a podžánry byly román (zejména historický román – Walter Scott jako velký vzor, psychologický román, dobrodružný román, gotický román), poezie (lyrická poezie, epické básně, balady, básnické sbírky s hlubokou introspekcí), a drama, kde romantické drama (tzv. „drame“) s jeho porušováním konvencí, prolínáním žánrů a důrazem na historické náměty získalo klíčové postavení (Victor Hugo). Neopomenutelné byly i povídky a novely, které často nesly prvky fantastiky a tajemna.
👥 Zastupci
Francouzský romantismus, literární směr, který dominoval ve Francii v první polovině 19. století, se vyznačoval důrazem na individualismus, emoce, vášeň, subjektivitu, svobodu projevu a často i melancholii, spiritualismus či zájem o historii a exotiku. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto období patří Victor Hugo, jehož romány Notre-Dame de Paris (Chrám Matky boží v Paříži) a Les Misérables (Bídníci) a drama Hernani dokonale ilustrují romantický zápal pro historickou velkolepost, sociální spravedlnost, osudové lásky a prolínání vznešeného s groteskním. Alexandre Dumas (otec) svými dobrodružnými historickými romány Les Trois Mousquetaires (Tři mušketýři) a Le Comte de Monte-Cristo (Hrabě Monte Cristo) představuje populárnější proud romantismu plný hrdinství, vášně a intrik, které oslovovaly široké publikum. Alfred de Musset v dramatech jako Lorenzaccio a lyrické poezii jako Nuit de Mai (Květná noc) mistrně zachytil niterný rozervaný stav duše „mal du siècle“ a hluboké osobní prožitky. François-René de Chateaubriand, považovaný za jednoho z předchůdců romantismu, svými díly René a Atala, oběma z knihy Génie du christianisme (Génius křesťanství), ztělesnil romantickou melancholii, kult přírody, exotismu a hlubokou reflexi nad smyslem života a víry. George Sand (vlastním jménem Amantine Lucile Aurore Dupin) ve svých románech jako Indiana a Lélia prosazovala myšlenky ženské emancipace, sociální spravedlnosti a vášnivé lásky, často zasazené do idealizované přírody. Alphonse de Lamartine svými Méditations poétiques (Básnické meditace) a Harmonies poétiques et religieuses (Básnické a náboženské harmonie) reprezentuje vrchol lyrické poezie, vyjadřující hlubokou citlivost, náboženskou víru a úzké spojení s přírodou jako zrcadlem duše. Z českých autorů je typickým představitelem romantismu Karel Hynek Mácha, jehož poema Máj dokládá inspiraci evropským romantismem v zobrazení osudové lásky, tragiky, individualismu a panteistického vnímání přírody, čímž se stává klíčovým dílem české romantické literatury.
📈 Vývoj
Vznik francouzského romantismu je úzce spjat s politickými a společenskými změnami po Velké francouzské revoluci a napoleonských válkách na počátku 19. století, kdy se společnost ocitla v krizi hodnot a hledala nové cesty, což vedlo k reakci proti racionalismu osvícenství a přísným pravidlům klasicismu. Mezi rané inspirace patřily díla německého hnutí Sturm und Drang a anglických romantiků jako Byron a Walter Scott, stejně jako domácí autoři jako Madame de Staël s její knihou De l„Allemagne (O Německu) a François-René de Chateaubriand, kteří položili ideové základy pro novou estetiku. Období vrcholu francouzského romantismu nastalo v letech 1820 až zhruba 1848, kdy se formovala tzv. „Cénacles“ (literární salóny a kroužky) a v roce 1830 se odehrála slavná „Bataille d“Hernani“ (Bitva o Hernaniho), která znamenala triumf romantického dramatu nad klasicistními konvencemi a etablování Victora Huga jako vůdčí osobnosti. V tomto období se romantismus plně rozvinul ve všech literárních žánrech: v lyrické poezii (Lamartine, Musset, Vigny, Hugo), historickém románu (Hugo, Dumas), dramatu (Hugo, Musset) a později i v románech s výrazným sociálním a filozofickým obsahem (Hugo, Sand). Postupný ústup a proměna romantismu nastala po revoluci roku 1848 a s nástupem druhého císařství, kdy se společnost stávala skeptičtější k emocionálním excesům a idealistickým vizím romantismu, což vedlo k nástupu realismu (Balzac, Stendhal, Flaubert) a později parnasismu v poezii, který se snažil o objektivitu a dokonalou formu jako reakci na romantickou subjektivitu. Přestože vrcholná fáze skončila, někteří autoři jako Victor Hugo psali v romantickém duchu až do pozdního věku, přičemž jejich díla získala sociální a politický přesah, zatímco raná fáze byla charakterizována především melancholií a spiritualitou a pozdní fáze se více zaměřovala na sociální témata a velkolepé historické fresky. Typickými žánrovými variantami byly lyrická poezie vyjadřující vnitřní svět, historický román s epickým rozsahem a romantické drama bořící klasicistní jednoty.
💫 Vliv
Vliv francouzského romantismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, neboť položil základy pro mnoho budoucích směrů a trvale ovlivnil pojetí umělecké svobody a individuálního vyjádření. Z romantismu přímo vycházeli autoři jako Charles Baudelaire, jehož poezie tvoří most k symbolismu, přičemž romantická fascinace temnotou, krásou zla a subjektivitou se transformovala do nové estetiky. Symbolismus i surrealismus čerpaly z romantického důrazu na sny, podvědomí a metaforické myšlení, zatímco v dramatu a opeře se dodnes setkáváme s jeho dědictvím v podobě velkých vášní, osudových zápletek a melodramatické struktury. Romantismus také výrazně ovlivnil žánry jako dobrodružná literatura, historický román a gotická literatura, a jeho témata jako individualismus, svoboda, příroda a sociální spravedlnost rezonují v mnoha moderních literárních a filozofických proudech, včetně některých aspektů existencialismu. V době svého vzniku byl francouzský romantismus přijímán s velkými rozpory; na jedné straně byl nadšeně oslavován mladou generací umělců a intelektuálů, kteří v něm viděli osvobození od zastaralých konvencí, na straně druhé čelil ostré kritice ze strany konzervativních kruhů a klasicistů, kteří mu vytýkali porušování pravidel, estetickou „ošklivost“, morální amoralitu a politickou radikalitu. Některá díla byla předmětem cenzury nebo zákazů kvůli jejich společensky kritickému nebo politicky kontroverznímu obsahu, například Hugoho Le Roi s„amuse (Král se baví). Dnes je francouzský romantismus pevně ukotven jako jeden z klíčových směrů evropské literatury a umění, jehož autoři jako Victor Hugo, Alexandre Dumas a George Sand jsou považováni za klasiky a jejich díla za pilíře světové literární pokladnice. Jejich odkaz je stále živý, o čemž svědčí nesčetné filmové, divadelní, televizní a hudební adaptace, jako jsou slavné muzikálové verze Bídníků (Les Misérables), četné filmové zpracování Tří mušketýrů a Hraběte Monte Crista, opery založené na Hugoho dramatech (např. Verdiho Rigoletto podle Le Roi s“amuse) a balety inspirované romantickými tématy, které nepřestávají oslovovat publikum po celém světě a utvářet populární kulturu v jejím chápání hrdinství, lásky, oběti a tragédie.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzský romantismus na Rozbor-dila.cz →