📖 Úvod
Francouzský realismus, původně Réalisme français, je literární směr, který se rozvíjel především ve Francii v polovině 19. století, přibližně od 30. let do 80. let. Jeho počátky lze vysledovat již v dílech Stendhala a Balzaca, avšak svého plného rozkvětu dosáhl s Gustavem Flaubertem a Guyem de Maupassantem.
🌍 Kontext vzniku
Francouzský realismus vznikl na pozadí bouřlivého 19. století, které bylo ve Francii poznamenáno řadou politických převratů a sociálních změn. Po skončení napoleonských válek a restauraci monarchie následovala červencová revoluce v roce 1830, která nastolila liberálnější monarchii, a únorová revoluce v roce 1848, jež vedla k vyhlášení Druhé republiky. Krátce poté, v roce 1852, se moci chopil Ludvík Napoleon Bonaparte, který se prohlásil císařem Napoleonem III. a založil Druhé císařství, období hospodářského rozmachu, ale i politické represe. Toto období skončilo porážkou Francie ve francouzsko-pruské válce (1870-1871) a následnou Pařížskou komunou, což byla krátce trvající revoluční vláda. Společenské změny zahrnovaly intenzivní industrializaci, urbanizaci a s ní spojený růst velkých měst, zejména Paříže, a s tím i vznik nových sociálních tříd a prohlubování sociálních rozdílů. Vzestup buržoazie jako dominantní společenské třídy, s jejími hodnotami pragmatismu a materialismu, se stal klíčovým tématem realistické literatury. Současně docházelo k rychlému vědeckému a technickému pokroku, který ovlivnil myšlení doby. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno pozitivismem Augusta Comta, který zdůrazňoval význam vědeckého poznání založeného na empirii a faktech, a odmítal metafyzické spekulace. Důraz na objektivní pozorování a analýzu skutečnosti se odrazil i v literární tvorbě. K zakladatelům francouzského realismu jako literárního hnutí se řadí spíše pozdější spisovatelé, i když Stendhal a Honoré de Balzac svými detailními a psychologicky propracovanými romány připravili půdu. Gustave Flaubert je pak často označován za klíčovou postavu, která posunula realismus k vrcholné formě. Realismus se vymezoval především proti předcházejícímu romantismu, který byl kritizován za svou subjektivitu, emocionální přehánění, idealizaci, únik od reality do minulosti, exotických krajin či iracionálna, a za zdůrazňování individuality na úkor společenského kontextu. Realisté naopak usilovali o přesné a objektivní zobrazení současné reality a každodenního života. Zároveň navazovali na některé osvícenské myšlenky racionality a kritické reflexe společnosti, avšak s mnohem větším důrazem na empirické pozorování a detailní popis.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzského realismu je snaha o co nejvěrnější a nejpřesnější zobrazení skutečnosti, často popisované jako „zrcadlo nastavené podél cesty“. Typická témata a motivy zahrnují každodenní život všech společenských vrstev, ale s prioritou na střední a nižší vrstvy, sociální problematiku, konflikty mezi jedincem a společností, morální dilemata, dopad prostředí a dědičnosti na osud člověka, lásku, ambice, zradu, společenskou korupci, manželství jako instituci, politiku a roli peněz. Častým motivem je také zklamání z měšťanských ideálů a kritika pokrytectví. Obraz typického hrdiny je komplexní a realistický; není to idealizovaná postava, nýbrž člověk s reálnými přednostmi i nedostatky, ovlivněný svým sociálním prostředím, výchovou a psychologickými rysy. Hrdiny jsou často obyčejní lidé – mladí ambiciózní muži z provincie toužící po úspěchu v Paříži, zklamané ženy hledající smysl života, úředníci, vojáci, umělci, prostitutky nebo řemeslníci. Jejich osudy jsou často tragické, nejsou to hrdinové ve smyslu romantických ideálů. Obvyklé prostředí je konkrétní a detailně popsáno – města (Paříž s jejími čtvrtěmi, bulváry, ale i chudinskými periferiemi), provinční města, venkov, měšťanské salony, továrny, kasárna, chudinské byty. Prostředí není jen kulisou, ale aktivně ovlivňuje charaktery a osudy postav. Konflikty jsou často společenské (třídní střety, nespravedlnost), morální, psychologické, existenciální, ale i vnitřní konflikty postav. Jazyk a styl jsou charakteristické objektivitou, věcností a absencí autorských komentářů, které by narušovaly iluzi reality. Vypravěč se snaží být nezaujatým pozorovatelem. Používá se bohatý, detailní a přesný popis, často se zdlouhavými pasážemi popisujícími prostředí, vzhled postav nebo jejich psychiku. Styl je často precizní, vybroušený, ale zároveň usiluje o autentičnost. Dialogy jsou přirozené, odpovídají sociálnímu statusu a charakteru postav, někdy zahrnují hovorový jazyk nebo dialekt. Kompozice je obvykle chronologická a lineární, s logickou posloupností událostí. Romány bývají rozsáhlé, s propracovanou architekturou a často mnoha postavami a odbočkami, které detailně vykreslují společenský obraz doby. Vyprávěcí postupy zahrnují především vševědoucího vypravěče, který však usiluje o objektivitu a často se snaží potlačit své vlastní názory. Vypravěč zná vnitřní svět postav, ale často ho zprostředkovává skrze jejich činy, dialogy a vnitřní monology. Snaha o dokumentární přesnost se projevuje i v rešerších a sběru materiálu. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román, zejména společenský román, psychologický román a román-řeka (cykly propojených románů, jako je Balzacova Lidská komedie), a dále povídka. Drama bylo méně typické, ale objevovalo se.
👥 Zastupci
Francouzský realismus představuje klíčový literární směr 19. století, který se zrodil jako reakce na romantismus a usiloval o objektivní a věrné zobrazení skutečnosti. K jeho nejvýznamnějším francouzským autorům patří Honoré de Balzac s díly jako “Otec Goriot“, “Ztracené iluze“ a cyklem “Lidská komedie“, které detailně a kriticky mapují francouzskou společnost po pádu Napoleona a odhalují morální úpadek a společenské mechanismy, čímž Balzac mistrně ilustruje sociální realismus. Gustave Flaubert je známý svými romány “Paní Bovaryová“ a “Salambo“, kde s precizní objektivitou a propracovaným jazykem analyzuje psychologii postav a kritizuje maloměšťáckou banalitu a pokrytectví, což z něj činí vrcholného představitele realistické estetiky. Stendhal (Henri Beyle) se svými romány “Červený a černý“ a “Parmský klášter“ předznamenal realismus hlubokou psychologickou analýzou ambicí a vnitřních konfliktů jednotlivců v post-revoluční společnosti, čímž položil základy realistického psychologického románu. Guy de Maupassant se proslavil povídkami jako “Kulička“ a romány jako “Miláček“, v nichž s cynickou objektivitou a mistrnou stručností odhaluje lidskou malost, pokrytectví a boj o přežití v nemilosrdné společnosti, což je pro realismus typické. Emile Zola, ačkoliv je spíše zakladatelem naturalismu, navazuje na realismus svým cyklem “Rougon-Macquartové“ a díly jako “Zabiják“ či “Germinal“, v nichž s vědeckou precizností zkoumá vliv dědičnosti a prostředí na osudy dělnické třídy, čímž posouvá realistické metody do radikálnější podoby. Mezi světové autory realismu se řadí Lev Nikolajevič Tolstoj s monumentálními romány “Vojna a mír“ a “Anna Karenina“, které s ohromující šíří a hloubkou zachycují ruskou společnost, její mravní dilemata a vnitřní život postav. Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve svých dílech “Zločin a trest“ a “Bratři Karamazovi“ proniká do nejhlubších zákoutí lidské psychiky, morálky a náboženských otázek na pozadí chudoby a společenské patologie, čímž vytváří specifický psychologický realismus. Charles Dickens s romány jako “Oliver Twist“ a “Nadějné vyhlídky“ podává drsný a sociálně kritický obraz anglické společnosti, její chudoby a sociální nespravedlnosti, čímž apeluje na morální uvědomění. Z českých autorů je prominentní Jan Neruda, jehož “Povídky malostranské“ realisticky a s lehkou ironií zachycují každodenní život, zvyky a charaktery obyvatel pražského maloměsta. Karel Václav Rais v románech jako “Zapadlí vlastenci“ či “Kalibův zločin“ věrně a často tragicky líčí život podhorského a venkovského lidu, jeho strasti a tradice, čímž představuje regionální realismus. Alois Jirásek, ač často historický prozaik, v dílech jako “Psohlavci“ nebo “F. L. Věk“ uplatňuje realistické metody při vykreslení historických postav a událostí, snaží se o věrné zachycení dobové atmosféry a sociálních poměrů, čímž propojuje realismus s historickou tematikou.
📈 Vývoj
Francouzský realismus se začal formovat v první třetině 19. století jako protipól subjektivistického a idealizujícího romantismu, kladoucí důraz na objektivní pozorování, věcné líčení skutečnosti a analýzu sociálního prostředí. Jeho ranou fázi lze spatřovat v dílech Stendhala, který již v 20. letech 19. století (např. “Červený a černý“ z roku 1830) předznamenal psychologickou analýzu, a zejména v rané tvorbě Honoré de Balzaca, který od 30. let budoval svůj cyklus “Lidská komedie“, jenž se stal základním kamenem francouzského realismu. Období vrcholu francouzského realismu spadá do let 1840–1870, kdy dominují díla Balzaca a Gustava Flauberta, jehož “Paní Bovaryová“ (1856) je považována za mistrovské dílo realistické prózy, charakteristické precizností, objektivitou a propracovaným stylem. V této době se realismus vyznačoval detailním popisem prostředí, psychologickou hloubkou postav, typizací a kritickým zobrazením společenských jevů, často s vlivy pozitivismu a vědeckého myšlení. Postupný ústup realismu nastal v poslední třetině 19. století, kdy se začal proměňovat v radikálnější a vědečtější směr – naturalismus, jehož hlavním představitelem byl Émile Zola. Naturalismus přejal realistické metody, ale soustředil se na determinismus, dědičnost a prostředí, s explicitnějším zobrazením sociálních patologií a fyziologických aspektů lidského života. Guy de Maupassant svou tvorbou představuje jak vrcholný realismus, tak i přechod k naturalismu. Mezi národní a žánrové varianty patří například ruský realismus (Tolstoj, Dostojevskij), který byl často hlubší v psychologické a filozofické rovině, anglický realismus (Dickens), zaměřený na sociální reformy a charaktery nižších vrstev, nebo český realismus (Neruda, Rais), jenž reflektoval specifika národního obrození a života na venkově či v maloměstě, často s prvky historického realismu jako u Jiráska. Francouzský realismus sám se soustředil převážně na pařížskou buržoazii, provincie a společenské ambice, morální úpadek a korupci.
💫 Vliv
Vliv francouzského realismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý. Přímo z něj vycházel naturalismus, který realismus radikalizoval a vědecky podložil, ale také moderní psychologický román, jehož základy v detailním vykreslení vnitřního světa postav položil právě realismus. Dále ovlivnil kritický realismus 20. století a verismus v Itálii. V umění se jeho principy promítly do malířství (např. Gustave Courbet, Édouard Manet), které se snažilo zachytit každodenní realitu bez idealizace, a v divadle a filmu položil základy pro realistickou scénografii, herecké metody (např. Stanislavského systém) a narativní struktury. Realismus položil základy pro většinu moderních žánrů, od sociálního románu po detektivku, které stále těží z jeho technik věrného popisu a charakterizace. V době svého vzniku byl francouzský realismus přijímán s velkou kontroverzí. Často čelil ostré kritice za zobrazování „špinavé“ a nemravné reality, za nedostatek idealizace a za cynismus. Mnoho děl bylo předmětem cenzury a soudních procesů, nejznáměji “Paní Bovaryová“ Gustava Flauberta, která byla obviněna z urážky mravnosti a náboženství, což svědčí o tehdejším šoku z realistického pohledu na svět. Zároveň však byl realismus chválen pro svou originalitu, odvahu, psychologickou hloubku a mistrovskou stylistiku, což mu zajistilo postupný, i když zpočátku bouřlivý, vzestup. Dnes je francouzský realismus bezvýhradně uznáván jako jeden z nejdůležitějších literárních směrů všech dob, jehož díla tvoří nedílnou součást světového literárního kánonu a jsou studována na školách a univerzitách po celém světě. Jeho témata – jako ambice, společenský tlak, láska, zrada a hledání smyslu – jsou stále nadčasová a oslovují čtenáře napříč generacemi. Mnohá realistická díla byla a stále jsou opakovaně adaptována do filmové, televizní a divadelní podoby, což svědčí o jejich trvalé kulturní relevanci a přitažlivosti pro současné umělce i publikum. Filmové adaptace románů jako “Otec Goriot“, “Paní Bovaryová“, “Červený a černý“ či “Miláček“ jsou neustále obnovovány, což dokazuje, že realistické zobrazení lidského osudu a společnosti zůstává klíčovým zdrojem inspirace pro uměleckou tvorbu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzský realismus na Rozbor-dila.cz →