📖 Úvod
Francouzský nový román, v originále Nouveau Roman, je významný literární směr, který se rozvíjel především v poválečné Francii, konkrétně od poloviny 50. let přes 60. léta až do počátku 70. let 20. století, a jeho epicentrem byla jednoznačně Francie.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Nového románu je hluboce zakořeněno v poválečné Francii, která se potýkala s deziluzí z tradičních hodnot a ideologií po hrůzách druhé světové války a po kolapsu koloniální říše (Indočína, Alžírsko), což vedlo k hluboké krizi národní i individuální identity a obecné skepsi vůči velkým narativům a utopiím. Společnost prožívala rychlou modernizaci, urbanizaci a nástup konzumní kultury, jež přinášely pocity odcizení a fragmentace. Filozoficky se směr formoval v době rozmachu existencialismu (Sartre, Camus), ale zároveň se od něj v mnoha aspektech kriticky distancoval, zejména v odmítání angažovanosti a důrazu na subjektivní svobodnou volbu ve prospěch pasivnějšího pozorování a zkoumání percepce. Silný vliv měla také fenomenologie Edmunda Husserla a Maurice Merleau-Pontyho, která se soustředila na strukturu vědomí a vnímání, a později i strukturalismus (např. Roland Barthes, Claude Lévi-Strauss), který zpochybňoval autonomii subjektu a kladl důraz na jazykové systémy a struktury, v nichž se jedinec ztrácí. U zrodu Nového románu nestál jeden zakladatel, nýbrž spíše skupina autorů a teoretiků, kteří se sdružili kolem podobných estetických a filozofických záměrů a byli často publikováni nakladatelstvím Les Éditions de Minuit. Mezi klíčové osobnosti, které stály u jeho zrodu a formovaly jeho podobu, patří zejména Alain Robbe-Grillet, který se stal hlavním teoretickým mluvčím a propagátorem hnutí s esejem „Pour un Nouveau Roman“ (Pro nový román), Nathalie Sarraute (často považovaná za prekurzorku s její teorií „tropismů„ a románem “Portrét neznámého„), Michel Butor, Claude Simon (nositel Nobelovy ceny za literaturu za jeho komplexní díla o paměti a historii), Robert Pinget a Marguerite Duras. Kritici jako Roland Barthes a Jean Ricardou rovněž významně přispěli k jeho teoretickému ukotvení a propagaci. Politická situace poválečné Francie byla poznamenána nestabilitou Čtvrté republiky, dekolonizací a následným obdobím De Gaullovy Páté republiky, což vše přispívalo k obecné skepsi a hledání nových forem vyjádření, které by reflektovaly ztrátu pevných bodů a narativů. Společenské změny zahrnovaly rapidní modernizaci, urbanizaci, nástup konzumní kultury a masmédií, což vedlo k pocitu odcizení a ztráty individuální identity, a to se projevilo i v literatuře. Nový román se vymezoval především proti konvencím tradičního románu 19. století (realismu, naturalismu), který považoval za anachronický a založený na iluzi objektivního popisu reality a psychologického románu, který se soustředil na hlubokou psychologii postav, jejich motivace a vnitřní život. Odmítal také vševědoucího vypravěče, lineární děj, jasně definované, konzistentní postavy a psychologickou kauzalitu, které považoval za buržoazní konstrukce. Proti existencialismu se vymezoval v jeho důrazu na “angažovanost“ a morální volbu, místo toho se soustředil na pasivní, často odcizené vnímání světa a zpochybňování samotné možnosti smyslu. Na co navazoval? Částečně na experimenty modernistické literatury první poloviny 20. století, jako byli Marcel Proust (práce s pamětí, subjektivním vnímáním a časem), James Joyce (proud vědomí, fragmentace, jazykové experimenty), William Faulkner (nelineární vyprávění, více perspektiv, zpochybnění chronologie) a Franz Kafka (pocit absurdity, odcizení, byrokratického útlaku). Přestože se od nich lišil v radikálnosti svého programu, sdílel s nimi touhu po formální inovaci a zpochybnění tradičních vyprávěcích struktur. Lze také vidět návaznost na některé aspekty surrealismu v jeho experimentech s jazykem a narací, ale bez jeho důrazu na podvědomí a sny.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Nového románu jsou definovány radikálním přehodnocením a dekonstrukcí tradičních románových konvencí, což vedlo k vytvoření žánru často označovaného jako „anti-román„. Typická témata a motivy zahrnují opakování, nekonečnou banalitu každodennosti, pocit odcizení, rozpad identity, nejistotu paměti a její konstruktivní a nespolehlivou povahu, a především mikroskopicky přesný, neutrální popis objektů a prostředí, často označovaný termínem „choseisme“ (věcnost, zdůraznění věcí). Předměty a jejich povrchy získávají v Novém románu téměř autonomní existenci a stávají se dominantními prvky narace, často důležitějšími než psychologie postav nebo tradiční zápletka. Obraz typického hrdiny je silně anti-tradiční; hrdina je často anonymní, bez hluboké psychologie, minulosti nebo jasně definovaných vnitřních motivací. Jeho identita je nejasná, prchavá a spíše se rozplývá nebo konstruuje v průběhu vyprávění skrze jeho povrchní interakce s okolím a především jeho percepci světa. Jedná se spíše o pasivního pozorovatele, který zaznamenává vnější realitu jako objektiv “čočka„ nebo “kamera„, než o aktivního aktéra s jasnými cíli či vnitřním životem. Často jde o anti-hrdiny, kteří jsou spíše objekty než subjekty dění. Obvyklé prostředí je často klaustrofobické, omezené na uzavřené prostory jako jsou byty, pokoje, domy, hotely, nádraží, nebo na labyrintické městské uličky či krajiny, které se zdají být prázdné nebo se opakují v různých variacích, někdy se vzájemně prolínají či překrývají. Prostředí je detailně popsáno s obsesivní precizností a stává se téměř postavou samotnou, odrážející vnitřní stav nejistoty a prázdnoty. Konflikty nejsou obvykle dramatické ani vnější ve smyslu boje dobra a zla; jedná se spíše o vnitřní, percepční konflikty mezi subjektivním vnímáním a objektivní (nebo spíše neuchopitelnou) realitou, o pocit odcizení jedince od sebe sama i od ostatních, a o neschopnost smysluplné komunikace. Mezilidské vztahy jsou často chladné, bezvýrazné, plné nepochopení nebo jsou zcela absentující. Jazyk a styl jsou charakteristické svou chladnou objektivitou, precizností a důrazem na deskripci bez psychologizujících či emocionálních příměsí. Autoři se vyhýbají metaforám, srovnáním, přívlastkům a jakýmkoli prvkům, které by evokovaly subjektivní interpretaci, emocionální zabarvení nebo moralizování. Jazyk se stává nástrojem k zaznamenání povrchů a faktů. Často se používá přítomný čas, jako by se děj odehrával v reálném čase přímo před očima čtenáře, a vytváří dojem okamžitosti a naléhavosti. Opakování slov, frází a celých pasáží je časté a vytváří dojem fixace, obsese, rozpadu paměti, nebo cykličnosti existence. Kompozice je výrazně fragmentární, nelineární, mozaikovitá, často připomínající skládačku. Absence tradiční zápletky, chronologického vyprávění a uzavřeného konce je klíčová. Děj může být kruhový, spirálový, nebo se může rozpadat do série nesouvisejících či protichůdných scén. Časté je střídání a prolínání perspektiv, které zpochybňuje existenci jediné objektivní pravdy a nutí čtenáře aktivně konstruovat smysl. Vyprávěcí postupy zahrnují radikální zpochybnění spolehlivosti vypravěče; často je použit prvoosobní vypravěč, jehož vnímání je neúplné, zkreslené, mění se v čase nebo je dokonce schizofrenní. Místo tradičního proudu vědomí, zaměřeného na psychiku, se objevuje spíše “proud percepce„ nebo “proud popisu“, kde je pozornost zaměřena na vnější smyslové vjemy, detaily prostředí a pohyb objektů. Vypravěč se stává filtrem, který zaznamenává realitu, aniž by ji interpretoval nebo hodnotil. Někdy se objevuje i polyfonie vypravěčů, jejichž výpovědi se vzájemně doplňují, ale častěji si protiřečí a prohlubují nejistotu čtenáře, zpochybňují autoritu vyprávění. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou především romány, které jsou však často autoři a kritiky označovány jako „anti-romány“ nebo „nové romány“, aby zdůraznily své radikální odlišení od konvenční románové tvorby a jejich snahu o revoluci žánru. Jde o experimentální prózu, která se snaží redefinovat samotnou podstatu románu jako média a zpochybnit jeho tradiční úlohu.
👥 Zastupci
Francouzský nový román (Nouveau Roman) je radikální literární směr, který se snažil dekonstruovat tradiční románovou formu a zpochybnit konvenční vyprávění. Mezi klíčové světové autory tohoto směru patří Alain Robbe-Grillet, jehož díla jako Gumy (Les Gommes, 1953) ukazují snahu o deskriptivní, objektivní popis předmětů a událostí bez psychologického vhledu, což je typické pro jeho „chosisme“, a Žárlivost (La Jalousie, 1957) pak prostřednictvím neosobního, opakujícího se vyprávění dekonstruuje lineární děj a subjektivní realitu. Jeho scénář Za poslední rok v Marienbadu (L„Année dernière à Marienbad, 1961) představuje filmovou manifestaci Nového románu, kde je čas a prostor fragmentovaný a nejasný. Nathalie Sarraute se proslavila již svými Tropismy (Tropismes, 1939), krátkými prozaickými útvary, které se snaží zachytit prchavé, nevědomé psychické pohyby a reakce, čímž opouští tradiční psychologický román, a Zlaté plody (Les Fruits d„or, 1963) pak reflektují autoreferenční povahu směru skrze kritiku literárních kruhů. Michel Butor je autorem Proměny (La Modification, 1957), románu psaného výhradně ve druhé osobě “vy“, který experimentuje s formou a narativní perspektivou, a Rozvrhu (L„Emploi du temps, 1956), složitě strukturovaného díla zpochybňujícího lineární čas. Claude Simon, nositel Nobelovy ceny, se prezentuje románem Flandry (La Route des Flandres, 1960), který v nelineárním čase, s častými odbočkami a změnami perspektivy, zrcadlí válečnou zkušenost a fragmentaci paměti, a Historií (Histoire, 1967), rozsáhlým dílem s mozaikovitou strukturou, kde se mísí vzpomínky, sny a historické události. Marguerite Duras, jejíž tvorba se pohybuje na hranici Nového románu a vlastní poetiky, je známa románem Milenec (L“Amant, 1984), autobiografickým dílem s fragmentárním vyprávěním explorujícím paměť a identitu, a Moderato cantabile (1958), minimalistickým textem naznačujícím skryté vášně bez přímého popisu.
📈 Vývoj
Vývoj Francouzského nového románu začal ve 40. a počátkem 50. let 20. století, když se někteří francouzští autoři začali distancovat od tradičního psychologického a existencialistického románu, který dominoval poválečné literatuře. K jeho vzniku přispěly teoretické eseje jako Éra podezření (L’Ère du soupçon, 1956) Nathalie Sarraute nebo Za nový román (Pour un Nouveau Roman, 1963) Alaina Robbe-Grilleta, které poskytly teoretické základy pro tento literární směr. Období vrcholu nastalo koncem 50. a v 60. letech, kdy se kolem pařížského nakladatelství Les Éditions de Minuit soustředila skupina autorů s podobnými estetickými principy. Charakteristickými rysy tohoto období byly anti-realismus a anti-psychologismus, odmítání hluboké psychologie postav a tradičního zobrazení „reálného“ světa, nahrazené tzv. „chosisme“ neboli objektismem, což je důraz na detailní, objektivní popis věcí a povrchu světa bez lidského vhledu či symboliky. Děj byl často rozložen na fragmenty, nelineární sekvence a opakování, čímž byl zpochybněn lineární čas a objektivní vyprávění. Postavy ztratily svou jasnou identitu, jména a motivace, staly se spíše funkcemi textu. Stejně tak byl zpochybněn vševědoucí vypravěč, text se často jevil jako sebereflexivní „román o románu“. Postupný ústup a proměna nastaly od 70. let, kdy se autoři Nového románu začali individuálně vyvíjet a směr se rozplynul jako jednotná škola. Někteří se vrátili k přístupnějšímu psaní (např. Duras), zatímco jiní pokračovali v experimentech, ale již mimo rámec hnutí. Francouzský nový román nebyl nikdy zcela jednotnou doktrínou, ale spíše souborem tendencí, což vedlo k existenci raných fází s větším teoretickým důrazem a pozdních fází s individuálnějšími projevmy. Mezi národní a žánrové varianty přímo nepatří, jelikož se jedná o výhradně francouzský fenomén, ale ovlivnil mnoho dalších literatur.
💫 Vliv
Vliv Francouzského nového románu na pozdější literaturu a umění je značný a dalekosáhlý, a to i přes jeho zpočátku kontroverzní přijetí. Je často považován za jednoho z klíčových předchůdců a inspirátorů postmodernismu v literatuře i jiných uměleckých formách, neboť jeho důraz na zpochybňování tradičních narativů, fragmentaci, intertextualitu a autoreferenčnost se stal charakteristickým pro postmoderní estetiku. Ovlivnil mnoho experimentálních autorů po celém světě, kteří se snažili o inovativní přístupy k vyprávění a struktuře. V širším uměleckém kontextu jeho myšlenky o dekonstrukci a sebereflexi rezonovaly i v konceptuálním umění, kde je proces tvorby stejně důležitý jako hotové dílo. V české literatuře jeho vliv není přímý v podobě školy, ale je patrný v dílech některých autorů pracujících s formou, například u Daniela Hodrové s jejími „bludnými romány“ či částečně u Milana Kundery v jeho esejistických pasážích a reflexi románové formy. V době svého vzniku byl Francouzský nový román přijímán s velkou kontroverzí a kritikou. Mnozí kritici a čtenáři jej označovali za „nudný“, „suchopárný“, „nelidský“, „nesrozumitelný“ a za „anti-román“, který ničí podstatu vyprávění. Odmítání psychologie postav, děje a tradiční románové struktury bylo pro tehdejší literární kruhy šokující. Na druhé straně si však získal silné zastánce mezi intelektuály a akademiky, jako byli Roland Barthes nebo Maurice Blanchot, kteří v něm viděli zásadní revoluci v románové formě, osvobození od buržoazních konvencí a důležitý krok k modernímu vyjádření složitosti světa. Přestože nečelil přímým zákazům či cenzuře v politickém smyslu, jeho nekonvenčnost mu bránila v masovém přijetí. Dnes je Francouzský nový román vnímán jako klíčový a zásadní směr moderní literatury 20. století. Jeho experimenty jsou s odstupem času lépe chápány jako hluboká reflexe komplexnosti moderní existence, subjektivity a povahy vyprávění. Je součástí literárního kánonu a jeho vliv na estetiku a teorii literatury je uznáván celosvětově. Získal si uznání i mimo literární sféru, zejména ve filmu. Nejslavnější filmovou adaptací, která je zároveň ikonickým dílem francouzské nové vlny, je Za poslední rok v Marienbadu (L’Année dernière à Marienbad, 1961), režírovaný Alainem Resnaisem podle scénáře Alaina Robbe-Grilleta, který dokonale přenesl fragmentovanou naraci a nejasnost času a prostoru na plátno. Filmová tvorba Marguerite Duras, například Nezničitelná (India Song, 1975), rovněž reflektuje experimentální estetiku Nového románu v práci s obrazem a zvukem. Nový román ovlivnil mnoho filmařů nové vlny a experimentálních tvůrců v jejich práci s nelineárním vyprávěním, subjektivní kamerou a zpochybňováním objektivní reality. Divadelní adaptace jsou méně časté, ale estetika Nového románu nepřímo ovlivnila i experimentální divadlo, zejména v práci s jazykem, minimalizací děje a důrazem na atmosféru.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzský nový román na Rozbor-dila.cz →