📖 Úvod
Francouzský klasicismus (Classicisme français) je významný literární směr, který se rozvíjel ve Francii, především v 17. století, s vrcholem v období vlády krále Ludvíka XIV., takzvaného Krále Slunce. Ačkoliv se jeho počátky datují přibližně do let 1630-1640 s díly Pierra Corneille, jeho zlatá éra spadá do druhé poloviny století, zhruba od roku 1660 do roku 1685, kdy dosáhl největšího rozmachu a ovlivnil celou evropskou kulturu. Rozvíjel se výhradně ve Francii, kde vznikla i jeho teoretická východiska a kanonická díla, která pak sloužila jako vzor pro klasicistní tendence v jiných zemích.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku francouzského klasicismu je neodmyslitelně spjato s nástupem a upevňováním absolutistické monarchie ve Francii. Po letech náboženských válek v 16. století a vnitřních konfliktů na počátku 17. století, které vyvrcholily povstáním Frondy (1648-1653), toužila francouzská společnost po řádu, stabilitě a jednotě. Tuto touhu naplnil a ztělesnil král Ludvík XIV., který se ujal samostatné vlády v roce 1661 a vybudoval silný, centralizovaný stát s králem v čele jako nejvyšším arbitrem moci i kultury. Politická situace byla charakterizována konsolidací královské moci, ústřední rolí dvora ve Versailles a snahou o kontrolu nad všemi sférami života, včetně umění a věd. Královská moc systematicky podporovala vznik institucí jako Académie française (založená již 1635 kardinálem Richelieuem), která měla za úkol kodifikovat francouzský jazyk a dohlížet na literární tvorbu. Ačkoliv nelze hovořit o jediném zakladateli, ideové základy položil již kardinál Richelieu a dále je rozvíjeli kardinál Mazarin a následně ministr financí Jean-Baptiste Colbert, který aktivně podporoval umění a vědu a podpořil vznik akademií a královských manufaktur. Samotný Ludvík XIV. byl pak největším patronem a iniciátorem klasicistního umění a architektury, která odrážela jeho majestát a moc. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno racionalismem René Descarta a jeho dílem „Rozprava o metodě“ (1637), které zdůrazňovalo význam rozumu, logického myšlení a snahu o jasné a zřetelné poznání („Cogito, ergo sum“ – Myslím, tedy jsem). Klasicismus se tak snažil aplikovat racionální principy i na umění, hledal univerzální pravdy a krásu spočívající v řádu a harmonii. Společenské změny zahrnovaly vzestup dvorské kultury, rafinované etikety a kultivace mravů. Klasicismus se vymezoval proti předchozímu baroknímu slohu, který vnímal jako příliš emotivní, nestřídmý, dynamický, plný nadsázky a bizarnosti. Odmítal barokní složitost, nepravidelnost a nadbytečné zdobení. Naopak navazoval na antickou estetiku, zejména na poetiky Aristotela a Horatia, a na renesanční ideály harmonie, proporcí a nápodoby přírody, ovšem očištěné rozumem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzského klasicismu jsou především důraz na rozum (raison), řád (ordre), jasnost (clarté), harmonii (harmonie) a uměřenost (mesure). Cílem umění bylo nejen bavit, ale především poučovat (plaire et instruire) a kultivovat mravy. Krása spočívala v pravdě a pravdivosti, která byla univerzální a nadčasová. Klasicismus se snažil o nápodobu antických vzorů, které považoval za ideál dokonalosti. Typickými tématy a motivy byly konflikty mezi rozumem a citem, povinností a vášní, ctností a prohřeškem, láskou a ctí. Častá byla dilemata mezi osobními touhami a společenskými závazky, osudem a svobodnou vůlí. Obraz typického hrdiny byl vznešený, často šlechtického původu, s hlubokým vnitřním životem. Hrdina byl nucen volit mezi morálními imperativy a vlastními city, často s tragickými důsledky. Snažil se ovládat své vášně rozumem a plnit své povinnosti, i když to pro něj znamenalo osobní oběť nebo utrpení. Měl být příkladem ctnosti, i když bojoval s lidskými slabostmi. Obvyklé prostředí bylo vznešené a stylizované: královské dvory, paláce, antické kulisy nebo mytologická prostředí. Děj se často odehrával v jednom místě, aby se zachovala jednota místa. Konflikty byly převážně vnitřní (psychologické) mezi rozumem a vášní, nebo vnější, ale vždy s morálním podtextem (jednotlivec vs. stát, čest vs. láska). Jazyk a styl byly kultivované, vznešené, přesné, jasné a bez jakýchkoli vulgarismů či nadbytečných ozdob. Důraz byl kladen na srozumitelnost, logiku a rétoriku. Požadovala se tzv. „dekorace“ (bienséance), tedy vhodné chování postav a jazyk odpovídající jejich společenskému postavení. Kompozice se řídila přísnými pravidly, zejména v dramatu: „pravidlo tří jednot“ (jednota času, místa a děje), které požadovalo, aby se děj odehrál během 24 hodin, na jednom místě a měl pouze jednu hlavní zápletku. Dramata musela mít pět jednání a veršovaná forma (alexandrín). Vyprávěcí postupy zahrnovaly dlouhé monology, které sloužily k vyjádření vnitřního boje postav a k expozici morálních dilemat. Násilí se nezobrazovalo přímo na scéně, ale bylo o něm referováno, aby se zachovala vznešenost a estetická čistota. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly tragédie (Pierre Corneille, Jean Racine), která se zabývala vznešenými tématy a hrdiny, a komedie (Molière), která s humorem a satirou kritizovala lidské slabosti a společenské nešvary. Dále byly populární bajky (Jean de La Fontaine), epigramy, satiry a didaktická poezie. V próze se objevovaly moralizující romány a povídky (Madame de La Fayette – „Princezna z Clèves“), paměti a eseje. Teoretickým základem klasicistní poetiky se stalo dílo Nicolase Boileaua „Umění básnické“ (L’Art poétique, 1674).
👥 Zastupci
Francouzský klasicismus, literární směr vrcholící v 17. století, je spjat především s francouzskou literaturou, a proto v české literatuře nenacházíme přímé a významné klasicistní autory v tomto smyslu, neboť české písemnictví se v daném období ubíralo převážně barokní cestou. Mezi klíčové světové autory francouzského klasicismu patří Jean-Baptiste Poquelin, známý jako Molière, jehož komedie jako “Lakomec“, “Misantrop“ a “Tartuffe“ skvěle ilustrují směr tím, že satiricky zobrazují univerzální lidské vady a typy, dodržují dramatické jednoty a prosazují rozum a morální řád. Dalším pilířem je Jean Racine s tragédiemi jako “Faidra“, “Andromacha“ a “Britannicus“, které dokonale vystihují klasicismus skrze svou psychologickou hloubku, osudové konflikty, vznešený jazyk a přísné dodržování antických pravidel. Pierre Corneille, raný mistr tragédie, je reprezentován díly “Cid“, “Horatius“ a “Cinna“, které ukazují klasicistní ideály tím, že se soustředí na konflikt vášně a povinnosti, ctnost a vůli hrdinů a estetiku vznešenosti. Nicolas Boileau-Despréaux je stěžejní postavou jako teoretik, s jeho dílem “Umění básnické“, které shrnuje a kodifikuje pravidla klasicismu, jako je rozum, jasnost, umírněnost a nápodoba antiky, čímž představuje normativní základ směru. Jean de La Fontaine svými “Bajkami“ ilustruje klasicismus tím, že v elegantní a stručné formě, často inspirované antickými vzory, předává univerzální morální poučení a kritizuje lidské slabosti. Madame de La Fayette s románem “Princezna z Clèves“ sice stojí na okraji žánrového kánonu, ale svým důrazem na psychologickou analýzu, vnitřní morální dilemata a snahu o realistické zobrazení aristokratické společnosti je významnou ranou ukázkou klasicismu v próze.
📈 Vývoj
Francouzský klasicismus se zrodil koncem 16. a počátkem 17. století ve Francii jako reakce na chaos náboženských válek a manýrismu a byl ovlivněn renesančním humanismem a objevem antiky, přičemž jeho rozvoj silně podpořila absolutní monarchie krále Ludvíka XIII. a zejména kardinála Richelieu, který v roce 1635 založil Académii française pro ustavení jazykové a literární normy. Raná fáze (přibližně 1630-1650) se vyznačovala hledáním pevných pravidel, což se projevilo v dílech Pierra Corneille, kde dominovaly hrdinské tragédie řešící morální dilemata a konflikt rozumu a vášně, s počátečním důrazem na rétoriku a velkolepost. Období vrcholu klasicismu spadá do éry krále Ludvíka XIV., takzvaného Krále Slunce (přibližně 1660-1685), kdy dosáhla největšího rozmachu divadelní tvorba Molièra (komedie), Racina (tragédie) a teoretické práce Boileaua (“Umění básnické“), které pevně stanovily estetické principy jako jsou tři dramatické jednoty (místa, času, děje), pravidlo vhodnosti (bienséance), pravidlo pravděpodobnosti (vraisemblance) a nadvláda rozumu a morálního didaktismu, přičemž Versailles se stalo centrem kultury. Během pozdní fáze (konec 17. a počátek 18. století) začal směr postupně ustupovat s nástupem tzv. „Hádky starých a nových“ (Querelle des Anciens et des Modernes), kde se diskutovalo o tom, zda má moderní umění překonat antické vzory, což signalizovalo narůstající kritiku rigidních pravidel a otevřelo cestu novým proudům, jako bylo rokoko a předromantické tendence. Klasicismus se projevoval především v žánrech tragédie, komedie, bajky, eseje a kritiky, přičemž román byl vnímán jako nižší žánr, a ačkoliv francouzský klasicismus je specifický pro Francii, jeho principy ovlivnily i národní varianty v Anglii (Restoration drama), Německu (Weimarský klasicismus) či Rusku (18. století), kde se však adaptovaly na místní kulturní kontexty.
💫 Vliv
Vliv francouzského klasicismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, a to jak přímo, tak skrze reakci na jeho principy. Z klasicismu přímo vycházelo evropské osvícenství, které sice zpochybňovalo jeho absolutistické rysy, ale převzalo důraz na rozum, jasnost a univerzální morální hodnoty, což se projevilo například v díle Voltaira, který byl velkým obdivovatelem klasicistní tragédie a sám se pokoušel psát tragédie v tomto duchu, stejně jako mnozí autoři 18. století napříč Evropou, kteří rozvíjeli neoklasicismus v architektuře, malířství (např. Jacques-Louis David) a literatuře. Ačkoliv romantismus ve 19. století klasicistní pravidla odmítal a bouřil se proti nim, právě tato polemika svědčí o silném základu, který klasicismus položil, a jehož překonávání bylo pro romantiky klíčové, přičemž i v moderní době se objevují reinterpretace klasických děl a mýtů, například u francouzských dramatiků 20. století jako Jean Anouilh nebo Jean Giraudoux, kteří čerpali inspiraci z antických námětů. V době svého vzniku byl francouzský klasicismus převážně nadšeně přijímán, zejména u dvora Ludvíka XIV. a v intelektuálních kruzích, kde byl považován za vrchol umění a kultury, povznášející francouzský jazyk a identitu, přičemž Académie française sehrála klíčovou roli v jeho prosazování a kodifikaci, čímž získal podporu monarchy a celého kulturního establishmentu. Nebyl však zcela bez kritiky; například Corneilleho “Cid“ vyvolal „Hádku o Cida“, kdy Académie posuzovala, zda dílo dostatečně dodržuje všechna pravidla, a Molièrův “Tartuffe“ čelil dočasnému zákazu ze strany náboženských kruhů pro jeho údajnou nemravnost a kritiku církevních pokrytců, což ukazuje, že striktní dodržování pravidel a společenská přijatelnost byly neustále pod drobnohledem. Dnes je francouzský klasicismus vnímán jako jeden ze zlatých věků francouzské literatury, jehož díla představují základní kameny evropské kultury, ceněná pro svou nadčasovou psychologickou hloubku, morální poselství a jazykovou vytříbenost, a jsou neustále součástí divadelního repertoáru po celém světě. Klasicistní hry Molièra, Racina a Corneille se stále hojně hrají, studují na školách a dočkaly se mnoha filmových a divadelních adaptací, jako jsou filmové verze “Lakomce“ nebo “Tartuffa“, a jejich vliv je patrný i v hudbě (např. Lullyho opery inspirované Molièrem) a výtvarném umění, které často čerpá z antických motivů a klasicistní estetiky, potvrzující trvalou relevanci tohoto směru.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzský klasicismus na Rozbor-dila.cz →