📖 Úvod
Francouzské baroko (původní název Baroque français) je literární směr, který se ve Francii rozvíjel především v 17. století, zhruba od konce 16. století (kolem roku 1598, kdy byl vydán Edikt nantský) až do poloviny nebo třetí čtvrtiny 17. století (asi 1660-1680), kdy postupně transformoval do klasicismu či s ním koexistoval. Tento dominantní proud se rozvíjel především ve Francii, sdílel však mnohé rysy s širším evropským barokem.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku francouzského baroka bylo komplexní. Na konci 16. století Francie vydechla po dlouhých a vyčerpávajících náboženských válkách (Hugenotské války), které ukončil Edikt nantský v roce 1598, zajišťující protestantům omezenou náboženskou svobodu. Tato doba byla charakterizována obnovou a konsolidací královské moci pod Jindřichem IV., Ludvíkem XIII. a posléze absolutistickou vládou Ludvíka XIV. („krále Slunce“). Politická situace se soustředila na upevnění centralizované monarchie a posílení státní prestiže, což bylo dílo kardinálů Richelieua a Mazarina. Přestože absolutismus sliboval řád, celkové ovzduší bylo poznamenáno nedávnými konflikty, probíhající třicetiletou válkou a vnitřními nepokoji, jako byla Fronda (poloviny 17. století), což vytvářelo pocit nestability a nejistoty. Společenské změny zahrnovaly vzestup dvorské kultury a snahu šlechty o reprezentaci a vliv, byť podřízený králi. Církev, zejména katolická protireformace, sehrála klíčovou roli v obnově náboženské horlivosti. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pozdně renesančním skepticismem (Michel de Montaigne), který zpochybňoval lidskou schopnost poznání, a zároveň raným racionalismem (René Descartes s jeho „Cogito, ergo sum“), který hledal jistotu v rozumu. Vedle toho však existoval silný proud náboženského mysticismu a protireformačního myšlení, zdůrazňujícího pomíjivost pozemského života a nutnost spásy. Pocit pomíjivosti a marnosti byl všudypřítomný. Není znám jeden jediný „zakladatel“ francouzského baroka; spíše se jedná o kolektivní reakci spisovatelů na dobové výzvy. Mezi významné rané autory, kteří ovlivnili směr, patří Honoré d„Urfé se svým pastýřským románem “L“Astrée“, básníci Théophile de Viau, Vincent Voiture a François de Malherbe, který sice sám inklinoval k pozdějšímu klasicismu, ale svou snahou o jazykovou čistotu ovlivnil i barokní tvorbu. Francouzské baroko se vymezovalo proti renesančnímu antropocentrismu a optimismu, zdůrazňujícímu lidskou dokonalost, a rovněž proti zmatkům náboženských válek. Současně navazovalo na pozdní renesanci a manýrismus, přejímajíc od nich zálibu v rafinovaných metaforách, hře s protiklady a dynamice, avšak s posíleným důrazem na náboženské otázky, iluzi a nestálost světa. Zřetelný byl také vliv italského a španělského baroka.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzského baroka byly dynamika, pohyb, neustálá proměnlivost, opulentnost a bohatost výrazu, silné kontrasty a paradoxy. Typický je dualismus mezi světlem a tmou, životem a smrtí, pozemským a nebeským, realitou a iluzí. Zvláštní důraz byl kladen na pomíjivost („vanitas“), nestálost a marnost světa, což se projevovalo v melancholickém tónu a fascinaci smrtí. Cílem bylo ohromit, překvapit a dojmout čtenáře silnými emocemi a složitými obrazy. Typická témata a motivy zahrnovaly pomíjivost lidského života a světa (s melancholickým pojetím “carpe diem“ a motivy “memento mori“), nešťastnou, idealizovanou i smyslnou lásku, přírodu jako divokou, nespoutanou sílu nebo zrcadlo vnitřního zmatku, a samozřejmě silné náboženské motivy (mučednictví, extáze, hřích, vykoupení, zázraky). Často se objevovala iluzornost světa, sny a klamy. Dalšími častými tématy byly válka, hrdinství a utrpení, melancholie a zmar. Obraz typického hrdiny byl rozervaný, vášnivý, často rozporuplný, zmítaný protikladnými silami, jako je povinnost versus cit, nebo víra versus pochybnost. Byl schopen velkých citů i hrdinských činů, ale zároveň si hluboce uvědomoval svou křehkost a pomíjivost, hledaje smysl nebo spásu v nejistém světě. Obvyklé prostředí bylo pestré: od dvorských paláců a bitevních polí, přes kláštery a melancholické zahrady, až po fantastické a exotické krajiny, vždy s důrazem na dramatické události a velká gesta. Konflikty byly převážně morální dilemata, náboženské střety, milostné tragédie, boj o moc a vnitřní boj hrdiny se sebou samým. Jazyk a styl byly bohaté, ozdobné, vysoce metaforické, plné hyperbole, paradoxů, antitezí a oxymorónů. Vyznačoval se dlouhými, složitými větnými konstrukcemi, častým užíváním alegorií a symbolů, a snahou o zvučnost a malebnost. Kompozice byla volnější a dynamičtější než v klasicismu, často epizodická s četnými odbočkami, s důrazem na dramatickou výstavbu. Vyprávěcí postupy zahrnovaly retrospektivu, paralelní dějové linie a detailní popisy emocí a vnitřních stavů postav. Dialogy byly často plné rétorických otázek a vzrušených promluv. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patřila lyrika (sonety, ódy, elegie s náboženskou nebo milostnou tematikou, často s motivem “vanitas“), epická poezie (hrdinské básně). V dramatu dominovala tragédie (často s mytologickými nebo historickými náměty, plná vášní a krutých osudů, např. raná tvorba Pierra Corneilla) a pastýřské hry prolnuté fantastickými prvky. V próze to byl rozsáhlý hrdinský román (tzv. “román fleuve“, jako “L„Astrée“ od Honoré d“Urfé, s idealizovanými postavami a složitými milostnými zápletkami), a v menší míře pikareskní román. Důležité byly také memoáry a dopisy, které odrážely dvorský a společenský život.
👥 Zastupci
Francouzský barok, literární směr rozvíjející se převážně v 17. století, reflektoval nestálost, dramatické protiklady a náboženské i politické turbulence své doby, často ve velkolepých a emocionálně nabitých formách. Mezi jeho klíčové autory patří Théophile de Viau, jehož “Le Parnasse satyrique“, sbírka básní, ilustruje nonkonformitu, smyslovost a odpor k dogmatům, typické pro raně barokní libertinskou poezii. Pierre Corneille, ačkoli často považován za raného klasicistního dramatika, ve svém díle “Le Cid“ představuje klasický příklad barokního dilematu mezi láskou, ctí a povinností, s výraznými emocionálními a dramatickými konflikty, které jsou jádrem barokní estetiky; jeho tragédie “Horace“ zase zkoumá téma vlastenectví, sebeobětování a kruté osudovosti, což rezonuje s barokním zájmem o morální dilemata a lidské utrpení. Jean de La Fontaine, autor “Bajek“ (Fables choisies, mises en vers), sice často řazen ke klasicismu, svými alegorickými zvířecími příběhy představuje rozmanitost a proměnlivost lidského chování, což odráží barokní zájem o studium povahy a morální ponaučení skryté pod často zdánlivě jednoduchým povrchem. Madeleine de Scudéry se svým románem “Artamène ou le Grand Cyrus“ ukazuje barokní zálibu v rozsáhlých vyprávěních a v idealizované, avšak detailní analýze komplexních lidských vášní a dvorské společnosti, což je typické pro precizní literaturu. Agrippa d’Aubigné ve svém epickém díle “Les Tragiques“ zpracovává hrůzy náboženských válek s apokalyptickou vizí a silnou expresivitou, čímž exemplárně vyjadřuje temnou a vášnivou stránku raného baroku. Je důležité poznamenat, že pro Francouzský barok se primárně uvádějí francouzští autoři, jelikož se jedná o národní literární proud, a tak se zde neobjevují specifičtí čeští či jiní světoví autoři přímo reprezentující “francouzský“ barok, byť evropský barok jako takový měl celokontinentální dopad.
📈 Vývoj
Francouzský barok se začal formovat na přelomu 16. a 17. století, jako reakce na chaos náboženských válek a vliv italského baroku, přičemž jeho raná fáze (přibližně od roku 1590 do 1630) byla charakterizována větší svobodou, expresivitou, smyslovostí a někdy i libertinskou nonkonformitou, jindy pak intenzivní mystikou, což odráželo hlubokou nejistotu doby. V tomto období se objevují díla jako d„Aubigné“s “Les Tragiques“ nebo poezie Théophila de Viau, která se často vyznačovala silnými kontrasty, proměnlivostí a zájmem o pomíjivost a smrt. Období vrcholu francouzského baroku lze umístit do první poloviny 17. století (cca 1630–1660), kdy se sice už začínaly klást základy budoucího klasicismu, ale v literatuře stále dominovaly barokní témata vášně, konfliktu mezi povinností a touhou, hrdinských dilemat a složitých intrik, zejména v divadle. Pierre Corneille je v tomto ohledu klíčovou postavou, která mostí barokní estetiku k rané klasicistní disciplíně. Rozvíjela se také precizní literatura v salonech (např. Madeleine de Scudéry), která sice kladla důraz na rafinovanost jazyka, ale zároveň prozkoumávala barokní zájem o komplexní psychologii lásky a dvorských vztahů. Postupný ústup baroku a jeho proměna začala kolem poloviny 17. století s konsolidací královské moci Ludvíka XIV. a vzestupem klasicismu, který prosazoval řád, jasnost, rozum a střídmost namísto barokní extravagance a citové intenzity. Académie française, založená v roce 1635, hrála zásadní roli v kodifikaci jazyka a literárních pravidel, čímž postupně vytlačovala barokní formy. Mnoho barokních prvků však bylo absorbováno a disciplinováno v rámci raného klasicismu, čímž se vytvořila specifická francouzská syntéza. Z žánrových variant dominovala tragédie a tragikomedie, rozsáhlé romány (pastorální, precizní), epická poezie a lyrika, často s náboženskými, filozofickými nebo milostnými náměty. Francouzský barok jako národní varianta evropského baroka se lišil od robustnějšího italského nebo španělského baroku tendencí k větší disciplíně a intelektualizaci, což připravilo půdu pro pozdější klasicismus.
💫 Vliv
Vliv francouzského baroku na pozdější literaturu a umění je značný, byť dlouho podceňovaný. Jeho důraz na dramatické efekty, emocionální intenzitu a velkolepost položil základy pro pozdější romantismus, který sdílel zájem o silné vášně, individuální osud a konflikty, často s podobnou vizuální bohatostí. Studium lidské psychiky, morálních dilemat a vnitřních rozporů, které byly pro barokní dramata a romány klíčové, připravilo cestu pro psychologický realismus a moderní literaturu zabývající se hloubkou lidské duše. Barokní divadelnost, záliba ve spektáklu a bohaté scénografii ovlivnily operu, balet a dvorské zábavy po celá staletí, což se projevilo i v pozdějších operních a divadelních tradicích. V době svého vzniku byl francouzský barok zpočátku velmi populární, zejména mezi šlechtou a v salonech, kde se cenila jeho rafinovanost, složitost a emocionální hloubka, která reflektovala dobovou nejistotu a touhu po transcendenci. Nicméně s nástupem klasicismu a upevňováním moci Ludvíka XIV. začal být kritizován pro svou údajnou extravaganci, přebujelost, nedostatek vkusu a porušování antických pravidel. Autoři jako Malherbe prosazovali čistotu jazyka a řád, zatímco Académie française aktivně potlačovala barokní „přehnanost“. Libertinští autoři, jako Théophile de Viau, čelili cenzuře a perzekuci za své názory. Dnes je francouzský barok vnímán jako svébytné a cenné literární období, které si zaslouží studium a uznání, spíše než jen jako „předklasicistní“ fáze. V 20. století došlo k jeho zásadní rehabilitaci, kdy badatelé jako Eugenio d’Ors nebo Jean Rousset znovu objevili jeho estetickou hodnotu a ukázali jeho komplexnost a dynamiku. Je oceňován pro svou inovativnost, hloubku psychologické analýzy a schopnost vyjádřit existenciální otázky. Mnoho děl s barokními kořeny, jako jsou Corneilleovy tragédie (“Le Cid“), jsou stále inscenovány v divadlech a adaptovány do filmů nebo televizních seriálů, přičemž moderní adaptace často zdůrazňují právě psychologickou složitost, morální ambivalenci a dramatickou intenzitu, které jsou dědictvím barokní citlivosti. Filmy a seriály zobrazující 17. století (např. seriál “Versailles“, filmy o Molièrovi) často vizuálně i tematicky čerpají z barokní estetiky a životního stylu, byť se zaměřují spíše na dvořanstvo a společenské intriky. Adaptace románů jako “Princezna z Clèves“ (i když je často řazena k ranému klasicismu, její témata cti, povinnosti a vnitřního konfliktu mají hluboké barokní kořeny) rovněž ukazují trvalou sílu barokních motivů v moderní kultuře.