📖 Úvod
Francouzská středověká literatura (francouzsky Littérature médiévale française) je literární období, které se rozvíjelo přibližně od 9. do 15. století, tedy po většinu středověku, a jeho domovskou zemí je Francie, ale ovlivňovalo i další regiony jako například Anglii v době normanských panovníků.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku francouzské středověké literatury je hluboce zakořeněno v transformaci Evropy po pádu Západořímské říše a následném formování feudální společnosti. Po rozpadu Římské říše (476 n. l.) se na území dnešní Francie ustálila Franská říše, která se v průběhu 9. století rozdělila, a západní část se stala základem budoucího francouzského království. Středověk byl charakterizován silnou mocí katolické církve, která dominovala myšlení a kultuře, prosazovala křesťanský teocentrismus a scholastickou filozofii, jež se snažila racionalizovat a systematizovat křesťanské učení. Společnost byla přísně hierarchická, rozdělená na „ty, kdo se modlí“ (duchovenstvo), „ty, kdo bojují“ (šlechta, rytíři), a „ty, kdo pracují“ (poddaní). Rytířství s jeho ideály cti, statečnosti, věrnosti a zbožnosti hrálo klíčovou roli v kultuře a bylo inspirací pro mnoho literárních děl. Vzestup křížových výprav (od konce 11. století) přinesl nové impulsy, motivy a témata, stejně jako rozvoj měst a univerzit (od 12. století), které postupně měnily společenské struktury a umožnily vznik měšťanského stavu a nové vzdělanosti. Za zakladatele celého období nelze jmenovat jednoho konkrétního autora, spíše se jedná o kolektivní dílo anonymních tvůrců, klášterních písařů, žonglérů, trubadúrů a truverů, kteří přenášeli a rozvíjeli ústní tradici. Politická situace raného středověku byla poznamenána fragmentací moci a neustálými boji mezi feudálními pány, což se postupně měnilo s posilováním královské autority, například za Kapetovců. Společenské změny zahrnovaly postupné uvolňování poddanství, nárůst obchodu a řemesel a vznik nového měšťanského světonázoru, který se později odrazil v literatuře. Francouzská středověká literatura se vymezovala proti antické literatuře především svým křesťanským a feudálním světovým názorem a ideály, ale zároveň na ni do jisté míry navazovala prostřednictvím latinské vzdělanosti, jež přežívala v klášterech a univerzitách, a čerpala také z lidové ústní tradice, mýtů a legend germánských kmenů.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzské středověké literatury jsou především silný didaktický a moralistický prvek, který často slouží k šíření křesťanské morálky a rytířských ideálů. Charakteristické jsou alegorie a symbolismus, zejména v pozdním středověku. Typická témata zahrnují hrdinské činy, válku, náboženskou zbožnost, svatost, dobrodružství, morální ponaučení a dvorskou lásku. Motivy se často točí kolem křížových výprav, rytířských soubojů, obléhání hradů, zázraků, mystických putování (např. hledání svatého Grálu) a střetu dobra se zlem. Obraz typického hrdiny je zpočátku především rytíř – statečný, věrný svému pánovi a Bohu, čestný, ochránce slabých a často také oddaný své vyvolené dámě v duchu dvorské lásky. Později se objevují i hrdinové z řad měšťanstva nebo prostých lidí, často s prohnanými nebo satirickými rysy. Obvyklé prostředí je široké, od bojišť a hradů přes kláštery a katedrály, poutní cesty, tajemné lesy (často symbolizující neznámo či pokoušení) až po rozvíjející se města. Konflikty jsou nejčastěji mezi dobrem a zlem, vírou a pohanstvím, láskou a povinností, světskou a duchovní mocí, nebo mezi feudálními pány. Jazyk a styl se vyvíjely; zpočátku se psalo ve staré francouzštině (langues d„oïl na severu a langues d“oc na jihu), která se postupně standardizovala. Styl je často vznešený, epický, lyrický a didaktický. Využívá se jambický verš, rýmované dvojverší, asonance a aliterace pro rytmus a melodii. Kompozice je často cyklická, zejména u rozsáhlých artušovských románů, nebo epizodická, s opakujícími se motivy a frázemi. Vyprávěcí postupy zahrnují často vševědoucího, ale anonymního vypravěče, detailní popisy bitev a dvorského života, dlouhé dialogy a občasné digrese. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou: chansons de geste (hrdinské eposy, např. Píseň o Rolandovi), dvorský román (např. artušovské romány Chrétiena de Troyes, Tristan a Isolda), lyrická poezie (trubadúrská a truverská lyrika, pastorely, balady), fables a zvířecí eposy (např. Román o lišákovi Reinardovi), didaktická a alegorická díla (např. Roman de la Rose), rané formy divadla (mysteriózní hry, mirákly, morality, frašky) a kroniky.
👥 Zastupci
Francouzská středověká literatura, rozprostírající se přibližně od 11. do 15. století, je základním kamenem západní literární tradice a formovala jak francouzský jazyk, tak literární žánry, které přetrvávají dodnes. Mezi její nejdůležitější autory a díla patří: “Turold“ (připisován) a jeho “Píseň o Rolandovi“ (La Chanson de Roland), která představuje vrchol hrdinského eposu s tématy křesťanství, rytířské cti a vazalství, typickými pro rané středověké období. “Chrétien de Troyes“ s díly jako “Erec a Enida“, “Yvain aneb Rytíř se lvem“ a “Perceval aneb Příběh grálu“ je považován za zakladatele artušovského románu, který rozvíjel koncept dvorské lásky (fin„amor), rytířských ideálů a mystických prvků, což byly dominantní rysy 12. a 13. století. “Guillaume de Lorris“ a “Jean de Meun“ společně vytvořili rozsáhlý “Román o Růži“ (Roman de la Rose), který je klíčový pro svou alegorickou formu, encyklopedický záběr a rozdílné pojetí lásky a společnosti, jež odráží vývoj myšlení od 13. do 14. století. Básník a hudebník “Guillaume de Machaut“ svými díly jako “Le Remède de Fortune“ představuje vrchol francouzské lyrické poezie a hudby 14. století, propojující komplexní poetické formy s tématy lásky a osudu. “Jean Froissart“ je autorem monumentálních “Kronik“ (Chroniques), které jsou primárním zdrojem pro poznání Stoleté války a rytířské kultury 14. století, zobrazujíce historické události se smyslem pro detail a drama. Mezi pozdně středověké autory patří “Charles d“Orléans“ se svými lyrickými básněmi (např. balady a ronda), jenž je významným představitelem dvorské lyriky vyznačující se melancholií, jemností a formální precizností. Přechod mezi středověkem a raným novověkem pak reprezentuje “François Villon“ s díly jako “Velká závěť“ (Le Grand Testament), jehož tvorba je unikátní směsí osobní výpovědi, realismu, cynismu a lyrické krásy, často s tématy smrti a pomíjivosti, což ho činí výjimečnou postavou v dějinách francouzské literatury.
📈 Vývoj
Francouzská středověká literatura se vyvíjela v průběhu pěti staletí a prošla dynamickým vývojem od svých raných, převážně ústních a latinských kořenů až po pozdní fázi, která předznamenávala renesanci. “Vznik“ francouzské literatury je spojen s postupným formováním starofrancouzštiny (langue d„oïl) z vulgární latiny. Nejstaršími písemnými památkami jsou například “Štrasburské přísahy“ (842) a “Sekvence svaté Eulálie“ (konec 9. století), které ukazují počátky psané literatury v národním jazyce. “Rané období (11. a 12. století)“ je dominováno žánrem “chansons de geste“, hrdinských eposů, které opěvovaly činy rytířů a bojovníků, často s náboženským a vlasteneckým podtextem. Příkladem je “Píseň o Rolandovi“, která ztělesňuje ideály rytířství, vazalství a křesťanské víry v bojích proti pohanům. Tyto eposy byly šířeny potulnými žongléry a představovaly kolektivní národní paměť. Současně se v tomto období objevují první lyrické básně a počátky dvorské literatury, ovlivněné okcitánskou lyrikou trubadúrů z jihu Francie (langue d“oc). “Období vrcholu (12. a 13. století)“ je charakterizováno rozvojem “dvorského románu“ (roman de chevalerie), který se stává dominantním žánrem. Autoři jako Chrétien de Troyes transformovali rytířské příběhy do propracovaných vyprávění s důrazem na dvorskou lásku (fin„amor), psychologický rozvoj postav a fantastické prvky, často zasazené do artušovského světa. Paralelně se rozvíjela “lyrika trouvères“ (severofrancouzští trubadúři), “fabliaux“ – krátké, často satirické a realistické příběhy z každodenního života – a také “alegorická díla“, jako například první část “Románu o Růži“. Rozvíjelo se i “náboženské drama“ (liturgické hry, miráky). “Pozdní středověk (14. a 15. století)“ byl poznamenán Stoletou válkou, morovými epidemiemi a sociálními nepokoji, což se odrazilo i v literatuře. Odvracení od idealizovaných témat vedlo k rozvoji “kronikářství“ (Jean Froissart) a “realistické poezie“, která často reflektovala melancholii, nejistotu a desiluzi. Vznikala komplexní lyrická poezie (Guillaume de Machaut, Charles d“Orléans) a pozdní fáze dramatu zahrnovala mystérie (rozsáhlé náboženské hry), morality a frašky (komické hry). Nejdůležitějším představitelem konce tohoto období je François Villon, jehož dílo již anticipuje renesanci svým důrazem na individualismus a drsný realismus. “Postupný ústup a proměna“ nastaly s nástupem humanismu a renesance v 16. století, kdy se zájem přesunul k antickým vzorům a novým literárním formám, i když středověké žánry, zejména drama, přežívaly v některých regionech ještě dlouho. “Žánrové varianty“ byly velmi rozmanité: epika (chansons de geste), román (dvorský, alegorický), lyrika (dvorská, didaktická, satirická), drama (liturgické, miráky, mystérie, morality, frašky), kroniky, hagiografie a fabliaux. “Regionální varianty“ zahrnovaly severní Francii (langue d„oïl) s jejími hrdinskými eposy a dvorskými romány, a jižní Francii (langue d“oc neboli okcitánština) s její bohatou trubadúrskou tradicí, která sice není francouzská v moderním slova smyslu, ale měla obrovský vliv na severofrancouzskou literaturu a je neoddělitelnou součástí středověkého kulturního prostoru.
💫 Vliv
Francouzská středověká literatura měla hluboký a trvalý “vliv na pozdější literaturu a umění“, a to nejen ve Francii, ale i v celé Evropě. “Romantismus“ 19. století se intenzivně inspiroval středověkem, jeho rytířskými ideály, legendami a gotickou estetikou. Autoři jako Victor Hugo (“Chrám Matky Boží v Paříži“) a malíři pre-rafaelité čerpali z romantiky dvorských románů a tragédie hrdinských eposů. Středověké legendy, zejména artušovský cyklus, byly základem pro díla anglických básníků jako Alfred Tennyson (“Idyly královské“) a ovlivnily i historické romány Waltera Scotta. V moderní době se “fantasy literatura“ stala přímým dědicem středověkých mýtů a legend; J. R. R. Tolkien (“Pán prstenů“) je silně inspirován středověkou mytologií a epickými příběhy rytířů, stejně jako autoři moderní fantasy jako George R. R. Martin (“Hra o trůny“), kteří adaptují středověké politické intriky a rytířské řády. Koncept “dvorské lásky“ (fin’amor) zformoval západní pojetí romantické lásky a stal se archetypem, který se opakovaně objevuje v literatuře a umění. Historické kroniky inspirovaly žánr “historického románu“. V oblasti “jazyka“ se starofrancouzština vyvinula do moderní francouzštiny, a tak jsou středověká díla klíčová pro pochopení etymologie a jazykového vývoje. “V době svého vzniku“ byla francouzská středověká literatura přijímána s velkým nadšením. “Chansons de geste“ byly nesmírně populární, přednášeny potulnými žongléry na jarmarcích i na šlechtických dvorech, a sloužily k zábavě, budování národní identity a morální výchově. Dvorské romány byly oblíbené u šlechty, která v nich nacházela odraz svých ideálů a zábavu. Fabliaux, ačkoliv často kritizovány církví pro svou obscénnost a satiru, byly populární u širšího publika pro svůj humor a realismus. Náboženské drama (miráky, mystérie) se těšilo obrovské popularity, organizovala ho města a cechy a sloužilo k náboženské výuce i jako masová zábava. Tato představení však někdy čelila kritice pro svou rozsáhlost, vulgaritu nebo potenciální neuctivost, což vedlo k postupnému zákazu mystérií pařížským parlamentem v roce 1548. Obecně byla literatura považována za důležitou součást kultury, podporující etické a náboženské hodnoty, avšak podléhala kontrole církevních a světských autorit. “Dnes“ je francouzská středověká literatura vnímána jako neocenitelné kulturní dědictví a základní kámen evropské literární historie. Je předmětem intenzivního akademického studia, které zkoumá její jazykové, historické a literární aspekty. Zájem o ni trvá a projevuje se v mnoha “uměleckých adaptacích“. Příběhy jako “Píseň o Rolandovi“ a artušovské legendy jsou často adaptovány do “filmů“ (např. “Excalibur“ z roku 1981, různé verze příběhu o králi Artušovi a Merlinovi, nebo i komediální “Monty Python a Svatý grál“). Život a legendy o Johance z Arku inspirovaly řadu filmových děl, například snímek Luca Bessona. Mnohé historické romány a dramata čerpají z reálií a příběhů středověku. V “divadle“ se občas inscenují středověké mystérie, i když spíše pro historický zájem. “Videohry, komiksy a grafické romány“ často využívají středověké kulisy, rytířské archetypy a mytologii, čímž udržují středověké příběhy živé v moderním médiu. Středověká literatura je ceněna nejen pro svou historickou hodnotu, ale i pro její schopnost reflektovat univerzální lidské zkušenosti – lásku, válku, víru, zradu a hledání smyslu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzská středověká literatura na Rozbor-dila.cz →