📖 Úvod
Francouzská renesance, původně La Renaissance française, je literární a kulturní období, které se v zásadě rozvíjelo ve Francii především v průběhu 15. a 16. století, přičemž jeho počátky lze datovat do konce 15. století, okolo roku 1494, a jeho vrchol a postupný útlum pak spadá do období druhé poloviny 16. století, přibližně do roku 1610, kdy začíná plynulý přechod k baroku.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku Francouzské renesance je komplexně provázané s celoevropským vývojem, avšak s výraznými francouzskými specifiky. Za jejího přímého předchůdce a inspiraci je považována Italská renesance, zejména autoři jako Petrarka, Boccaccio a Dante, jejichž díla a myšlenky se do Francie šířily s rostoucími kulturními kontakty a během Italských válek (1494-1559), kdy francouzští šlechtici a králové přicházeli do styku s vyspělou italskou kulturou a uměním. U vzniku francouzského humanismu, který je základem celé renesance, stály významné postavy intelektuálního života, jako byli Guillaume Budé, klasicista a filolog, a Jacques Lefèvre d„Étaples, teolog a humanista, kteří se zasloužili o překlady antických textů a kritické studium Bible. Politická situace byla charakterizována centralizací královské moci pod dynastií Valois, zejména za Františka I. a Jindřicha II., kteří byli velkými patrony umění a vědy, podporovali humanisty a zakládali instituce jako Collège de France. Tato centralizace však byla narušena dlouhými a ničivými náboženskými válkami (Huguenotské války, 1562-1598) mezi katolíky a protestanty (hugenoty), které výrazně ovlivnily myšlení mnoha spisovatelů (např. Montaigneho skepse, Agrippy d“Aubigného náboženský epos). Tyto konflikty vedly k hledání nových filozofických základů pro společenské soužití a individuální postoj. Společenské změny zahrnovaly vzestup měšťanstva, které se stalo nositelem humanistických ideálů a vzdělanosti. Vynález knihtisku způsobil revoluci v šíření textů, vedl k nárůstu gramotnosti a dostupnosti vzdělání. Rozvíjely se univerzity a vznikaly nové akademie. Objev Nového světa a rozšíření geografických obzorů také přispělo k proměně světonázoru a otevřelo mysl novým možnostem a relativizaci dosud platných pravd. Filozofické pozadí bylo dominantně ovlivněno humanismem, vyznačujícím se antropocentrismem (člověk jako střed světa), individualizmem, důrazem na pozemský život a obnoveným zájmem o antickou moudrost. Rozvíjela se kritika středověké scholastiky. S renesancí přišel návrat k filozofickým směrům antiky, jako byl stoicismus (důraz na ctnost, rozum a vnitřní klid) a epikureismus (hledání štěstí a klidu v umírněné a rozumové podobě). Skepse, reprezentovaná Montaignem, se stala reakcí na náboženské a filozofické konflikty, zpochybňující možnost absolutní pravdy a zdůrazňující relativitu lidského poznání. Francouzská renesance se vymezovala především proti předchozímu středověkému období: proti teocentrismu, proti askezi a potlačování tělesných radostí, proti dogmatismu scholastiky a církevní autoritě, a proti dominantnímu užívání latiny jako jediného literárního jazyka. V estetické rovině se vymezovala proti gotickému slohu. Navazovala na antickou vzdělanost, literaturu a filozofii, na již zmíněnou Italskou renesanci a na rozvíjející se myšlenky humanismu a individualismu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Francouzské renesance jsou hluboce ovlivněny humanismem a návratem k antice. Typická témata a motivy zahrnují oslavu lidské důstojnosti, potenciálu a svobodné vůle, důraz na pozemské radosti, lásku (jak platónskou, idealizovanou, tak i smyslnou a carnální), krásu přírody, hledání moudrosti a vědění prostřednictvím vzdělání a rozumu, zkoumání otázek osudu a svobodné volby, pomíjivosti života (memento mori) a vanitas, a to vše často s prvky skepticismu či stoicismu. Objevuje se také téma objevitelských cest, utopických společností a kritiky soudobé společnosti a církve. Obraz typického hrdiny se transformuje. Namísto středověkého rytíře či světce se objevuje „honnête homme“ – čestný, vzdělaný a kultivovaný člověk, který je všestranně rozvinutý, ovládá jazyky, umění, vědu a etiketu. Je to myslící, svobodný a někdy i dobrodružný jedinec, který se snaží poznat svět i sám sebe. Může to být humanista, učenec, ale i král či šlechtic, který se zajímá o kulturu. Obvyklé prostředí je často idealizované, ať už se jedná o dvorské salony, nově zakládané akademie, univerzity nebo bukolické krajiny v souladu s antickými idylami. Objevují se i utopické či alegorické světy, které slouží jako zrcadlo pro kritiku současnosti. Konflikty jsou rozmanité: člověk versus společenské konvence, rozum versus vášeň, víra versus pochybnost, tradice versus inovace, svobodná vůle versus osud, a především vnitřní boj jedince o nalezení smyslu a štěstí. Jazyk a styl procházejí zásadní proměnou díky úsilí básníků Plejády (např. Pierre de Ronsard, Joachim du Bellay), kteří se snažili obohatit, povýšit a pročistit francouzštinu, učinit z ní plnohodnotný literární jazyk schopný konkurovat latině. To se projevovalo snahou o přesnost, eleganci, rétorickou bohatost, využívání metafor, přirovnání a antických aluzí. Vedle vysokého, vznešeného stylu (poezie, eposy) existuje i styl hravý, bujný a někdy až vulgární, plný neologismů a lidových výrazů (zejména u Rabelais), který sloužil k satiře a vyjádření vitálnosti. Kompozice je často inspirována antickými vzory, což se projevuje v symetrii, harmonii a jasné struktuře děl. Uplatňuje se princip jednoty a logické výstavby. Básně jsou často strofické, s pevnou formou (např. sonet), próza může mít formu dialogu, eseje či vyprávění s bohatou fabulí. Vyprávěcí postupy zahrnují širokou škálu, od epického vyprávění s vševědoucím vypravěčem (Rabelais) přes filozofický diskurz a první osobu v esejích (Montaigne), až po alegorie, fabel a satirické vyprávění. Často se objevují vložené příběhy, digrese a úvahy, které narušují lineární plynutí děje a obohacují text o filozofické a kritické rozměry. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují v poezii především sonet, ódu, elegii, epigram, epickou poezii (s návratem k Homérovi a Vergiliovi). V dramatu se rozvíjejí tragédie (často inspirované Senekou a řeckými tragiky) a komedie (pod vlivem Plauta a Terentia), někdy i pastorále. V próze dominují novely (např. Heptameron Marguerite de Navarre), romány (Rabelaisovy Gargantua a Pantagruel, často satirické a filozofické), esej (Montaigneho Eseje jako zakladatelské dílo žánru), dialogy, pamflety a kroniky. Tyto žánry sloužily k vyjádření bohaté škály renesančních myšlenek, od oslavy života po hlubokou filozofickou reflexi.
👥 Zastupci
Francouzská renesance, rozvíjející se v 15. a 16. století, představuje klíčové období pro formování moderní francouzské identity a literatury, čerpající inspiraci z antiky a italského humanismu. Mezi nejdůležitější francouzské autory tohoto směru patří François Rabelais, Pierre de Ronsard, Joachim du Bellay a Michel de Montaigne. François Rabelais je známý pro svůj cyklus románů “Gargantua a Pantagruel“, které satiricky a humorně kritizují středověká dogmata, oslavují lidský rozum, vzdělání a svobodu, čímž dokonale ilustrují renesanční humanismus a vitalitu. Pierre de Ronsard, vedoucí postava básnické skupiny Plejáda, proslul svými sbírkami jako “Lásky (Les Amours)“ a “Ódy (Odes)“, v nichž s velkou elegancí oslavuje krásu přírody, lásku a antické vzory, čímž zásadně přispěl k obohacení a povýšení francouzského jazyka na úroveň klasických jazyků. Joachim du Bellay, další člen Plejády, je autorem programového spisu “Obrana a oslava francouzského jazyka (Défense et illustration de la langue française)“, který teoreticky zdůvodnil potřebu rozvíjet francouzštinu, a sbírky sonetů “Žalozpěvy (Les Regrets)“, které vyjadřují osobní zklamání a melancholii s renesanční introspekcí. Michel de Montaigne je tvůrcem literárního žánru eseje se svým monumentálním dílem “Eseje (Essais)“, ve kterém se hloubavě zabývá lidskou přirozeností, pochybováním a tolerancí, čímž představuje vrchol renesančního skepticismu a individualismu a zakládá tradici moderního myšlení.
📈 Vývoj
Vývoj francouzské renesance se dělí na několik fází, počínaje ranými vlivy z Itálie. Francouzská renesance, započatá koncem 15. století, byla silně ovlivněna italským humanismem a uměním, zejména díky válečným tažením francouzských králů do Itálie a zájmu Františka I. o renesanční kulturu. Raná fáze (přibližně konec 15. století – polovina 16. století) byla charakterizována šířením humanismu, překlady antických děl a rozvojem dvorské poezie, kde se objevovaly vlivy italských petrarcovců. K významným postavám této doby patří Clément Marot, který svou tvorbou propojoval středověkou tradici s novými renesančními tendencemi, a také Lyonská škola s básníky jako Maurice Scève a Pernette du Guillet, kteří experimentovali s formami a tématy lásky a osamění. Období vrcholu (polovina 16. století) je spojeno především s básnickou skupinou Plejáda, kterou vedli Pierre de Ronsard a Joachim du Bellay, a která si kládla za cíl povýšit francouzštinu na úroveň latiny a řečtiny a vytvořit bohatou národní poezii inspirovanou antikou. V této době také tvořil François Rabelais, jehož satirické romány představovaly vrchol renesanční prózy, a později Michel de Montaigne, který svým žánrem eseje přinesl do literatury hlubokou introspekci a filozofický skepticismus. Postupný ústup a proměna renesance nastaly koncem 16. století, kdy Francie procházela náboženskými válkami, což vedlo k rozčarování a pesimismu. Tato pozdní fáze (konec 16. století – počátek 17. století) se vyznačovala přechodem k manýrismu a ranému baroku, kdy se objevovaly prvky úzkosti, deziluze a složitosti. Příkladem může být Théodore Agrippa d’Aubigné se svým epickým dílem “Les Tragiques“, které reflektuje brutalitu a utrpení náboženských konfliktů. V této době se také pomalu formovaly základy francouzského klasicismu, který se snažil o řád, rozum a jasnost jako reakci na chaotické období. Žánrové varianty zahrnovaly bohatou lyrickou poezii (Plejáda), satirickou a fantastickou prózu (Rabelais), filozofickou esej (Montaigne) a rané formy divadla, jako byla první francouzská tragédie “Cléopâtre captive“ od Étienna Jodelleho.
💫 Vliv
Vliv francouzské renesance na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť položila základní kameny pro moderní francouzskou kulturu. Jako první a nejdůležitější je třeba zmínit formování a obohacení francouzského jazyka, za což vděčíme zejména Plejádě, jejíž programový spis „Obrana a oslava francouzského jazyka“ se stal manifestem jazykové autonomie. Klasicismus 17. století, ačkoliv se v mnohém od renesance odlišoval, přímo navazoval na její důraz na řád, antické vzory a touhu po univerzální kráse, přičemž Ronsard a du Bellay byli obdivováni pro svou eleganci. V pozdějších dobách se k renesanci vraceli romantičtí básníci 19. století, kteří znovuobjevovali lyriku Ronsarda a jeho cit pro přírodu a osobní pocity. Moderní esejisté a filozofové dodnes čerpají z Montaignova hlubokého zkoumání lidské přirozenosti, skepticismu a tolerance, což z něj činí předchůdce moderního myšlení. Rabelaisův vliv je patrný u autorů využívajících satiru, grotesku a karnevalový princip, od barokních přes osvícenské autory až po moderní a postmoderní literaturu, kde se cení jeho intertextualita a subverze. V době svého vzniku byla renesance přijímána různě. Plejáda a její básníci se těšili podpoře královského dvora a vzdělaných kruhů, byli oslavováni pro své inovace v jazyce a verši, ačkoliv se objevovaly i kritiky pro jejich umělou archaičnost nebo přílišnou učenost. Naopak Rabelaisova díla, plná narážek, lascivností a ostré satiry na církev a společenské instituce, byla často odsuzována, zejména pařížskou Sorbonnou, a potýkala se se zákazy a cenzurou, přesto však nacházela široké čtenářské publikum. Montaigneho “Eseje“ byly spíše ceněny vzdělanou elitou a jeho tolerantní skepticismus, ačkoliv nebyl vždy přijímán konzervativními kruhy, neměl tak dramatický osud jako Rabelais. Dnes je francouzská renesance vnímána jako jedno z nejzásadnějších období v evropské kultuře, zakládající moderní humanismus, individualismus a vědecké myšlení. Její autoři jsou studováni na univerzitách po celém světě a jsou považováni za klasiky. Rabelais je uznáván jako geniální satirik a vizionář, jehož koncepty “karnevalizace„ a “smíchové kultury“ inspirovaly literární teorii Michaila Bachtina. Montaigne je považován za otce moderní filozofické eseje a inspiraci pro generace myslitelů. Existují četné divadelní adaptace Rabelaisových děl, jeho postavy se objevují v komiksech i populární kultuře. Montaigneho citáty jsou často uváděny v literatuře a publicistice. Ačkoliv filmových adaptací přímo historických událostí francouzské renesance je méně, její estetika, myšlenky a historické postavy se objevují v mnoha historických dramatech a televizních seriálech, které se zabývají daným obdobím, čímž její odkaz stále žije a inspiruje nové generace umělců a diváků.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzská renesance na Rozbor-dila.cz →