📖 Úvod
Francouzská literatura 18. století, v originále často označovaná jako Littérature française du XVIIIe siècle, je neodmyslitelně spjata s celoevropským myšlenkovým hnutím známým jako osvícenství, ve Francii nazývaným Siècle des Lumières, což lze přeložit jako Století světel či Století osvícenství. Toto literární a filozofické období se rozvíjelo v průběhu celého 18. století, zhruba od roku 1701 do roku 1800. Geograficky se tento literární směr primárně rozvíjel v “Francii“, která sloužila jako epicentrum osvícenského myšlení a kultury, odkud se jeho vliv šířil do celé Evropy a dále, ovlivňující politické, společenské a kulturní dění na kontinentu. Konkrétní zakladatel literárního směru jako takového není přesně definovatelný, neboť se jedná o široký myšlenkový proud, nicméně jeho základní pilíře položili a u jeho zrodu stáli klíčoví osvícenští myslitelé a spisovatelé jako Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu, François-Marie Arouet známý jako Voltaire, Jean-Jacques Rousseau a encyklopedisté Denis Diderot a Jean le Rond d’Alembert, kteří formovali jeho ideologické základy a literární projevy.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku francouzské literatury 18. století bylo hluboce zakořeněno v hluboké krizi Ancien Régime neboli starého režimu, absolutistické monarchie, která vládla Francii, jejíž vrchol za Ludvíka XIV. vystřídala postupná dekadence a neschopnost řešit narůstající problémy za vlády Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Společnost byla rigidně hierarchizována do tří stavů: privilegovaná šlechta, duchovenstvo a třetí stav, který zahrnoval drtivou většinu obyvatelstva, od bohaté, ale politicky bezmocné buržoazie až po chudé rolníky a městské dělníky. Tato hluboká sociální nerovnost, politický útlak a finanční krach státu způsobený nákladnými válkami a neefektivním daňovým systémem vedly k rostoucí nespokojenosti a volání po reformách. Filozofické pozadí dominovalo osvícenství (Les Lumières), které povýšilo lidský rozum, vědu a kritické myšlení nad náboženské dogma, tradici a předsudky. Osvícenci hlásali ideály svobody myšlení, náboženské tolerance, spravedlnosti, lidských práv a pokroku s vírou ve schopnost člověka zlepšit sebe i svět. Politická situace byla charakterizována oslabováním královské autority, rostoucí korupcí u dvora a neschopností vlády efektivně spravovat zemi, což vedlo k postupnému rozkladu absolutismu a vytváření podmínek pro revoluci. Společenské změny se projevovaly šířením osvícenských idejí prostřednictvím salonů, kaváren, novin, knih a především monumentální Encyklopedie, která demokratizovala vědění. Tyto ideje inspirovaly touhu po reformách a daly základ moderním konceptům občanství a právního státu, což ve výsledku vedlo k Francouzské revoluci v roce 1789. Francouzská literatura 18. století se “vymezovala“ především proti tmářství, dogmatismu a náboženské intoleranci, proti absolutismu a privilegiím šlechty a církve, které považovala za překážky pokroku a rozumu. Odmítala pompéznost, přehnanou ornamentálnost a často i morální relativismus barokní literatury a v některých aspektech kritizovala i strohou racionalitu a moralismus klasicismu 17. století, pokud se neopíraly o kritické myšlení a humanitu. Naopak “navazovala“ na renesanční humanismus s jeho důrazem na člověka a jeho důstojnost, na racionalismus 17. století (např. René Descartes) s jeho vírou v sílu rozumu, ale obohacovala jej o anglický empirismus Johna Locka a vědecké poznatky Isaaca Newtona, zdůrazňující důležitost pozorování, zkušenosti a kritického ověřování.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou francouzské literatury 18. století bylo propojení umělecké tvorby s didaktickým a filozofickým posláním, kde literatura sloužila jako nástroj pro šíření osvícenských idejí a kritiku společenských neduhů. Typická témata a motivy zahrnovaly ústřední roli rozumu a logiky, myšlenky pokroku, svobody myšlení, projevu a náboženské tolerance, spravedlnosti, lidskosti, morálky a lidských práv. Častá byla ostrá kritika absolutistické moci, korupce, náboženského fanatismu, církevního pokrytectví, feudálních přežitků a společenských předsudků. Zkoumaly se otázky ideálního státního zřízení, společenské smlouvy, smyslu života a cesty ke štěstí, často s důrazem na přirozená práva člověka. Příroda byla často zobrazována jako zdroj inspirace, harmonie a vzor přirozeného řádu, kontrastující s pokřivenou civilizací. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním osvíceného člověka: racionální, kriticky myslící, vzdělaný, zvídavý, usilující o dobro společnosti nebo bojující proti nespravedlnosti. Může to být filozof cestovatel, satirický pozorovatel, reformátor nebo oběť nespravedlivého systému, jako je například Voltaireův Candide, který na vlastní kůži zažívá absurditu a krutost světa. Obvyklé prostředí se pohybovalo od pařížských salonů, kaváren a diskusních kroužků, kde se nové ideje rodily a šířily, přes královské dvory (často zobrazované s kritickým odstupem), až po exotické země (Persie, Orient), které sloužily jako fiktivní zrcadlo pro kritiku evropské společnosti a jejích zvyků. Konflikty se soustředily na střet osvíceného jedince s dogmatickým a útlaku plným společenským řádem, rozumu s předsudky a iracionalitou, svobody s tyranií, spravedlnosti s bezprávím a morální integrity s korupcí. Jazyk a styl byl charakterizován precizností, jasností, racionalitou a elegancí; často se vyznačoval polemickou ostrostí, sarkasmem a satirickým tónem, který sloužil k zesměšňování společenských neduhů a předsudků. Byl argumentativní, didaktický a usiloval o přesvědčení čtenáře silou rozumu a logiky, často s využitím ironie, paradoxu a hyperboly. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnovaly různé formy, jako jsou dopisové struktury (umožňující intimnější pohled do nitra postav a různé perspektivy), rámcové příběhy, vložené epizody a hojné užití dialogu k prezentaci filozofických úvah a diskusí. Filozofické romány často využívaly dobrodružné zápletky a cestování jako záminku pro reflexi společenských jevů a idejí. Nejčastější literární žánry či podžánry byly: “Filozofický román (roman philosophique)“, jako je Voltaireův Candide či Diderotův Jakub Fatalista a jeho pán, které prostřednictvím fiktivního příběhu zkoumaly komplexní filozofické a společenské otázky. “Dopisový román (roman épistolaire)“, příkladem jsou Montesquieuovy Perské listy nebo Rousseauova Julie aneb Nová Heloisa, umožňující intimní vyjádření a kritiku společnosti skrze korespondenci. “Esej a filozofické pojednání“, zahrnující monumentální díla jako Montesquieuovo O duchu zákonů, Rousseauova Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi a Společenská smlouva, která přímo rozebírala politické, sociální a etické problémy. “Encyklopedie (Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers)“, společné dílo Diderota a d’Alemberta, jež se stalo symbolem osvícenství a hlavním nástrojem šíření vědění a kritických myšlenek. “Drama“, rozvíjelo se ve formách jako komedie s morálním poselstvím (např. Beaumarchaisova Figarova svatba) nebo drame bourgeois (měšťanské drama), zaměřené na morální dilemata střední třídy. “Satira a bajky“ sloužily jako účinné nástroje pro kritiku mocenských a církevních kruhů.
👥 Zastupci
Francouzská literatura 18. století je neodmyslitelně spjata s osvícenstvím, které se projevovalo v kritice starého režimu, volání po rozumu, svobodě a lidských právech, a také v rozvoji nových literárních žánrů. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Voltaire (François-Marie Arouet), jehož filozofický román “Candide aneb Optimismus“ (1759) satiricky zpochybňuje dobové filozofické proudy a poukazuje na nesmyslnost války a utrpení, a jeho “Filozofické listy“ (Lettres philosophiques, 1734) porovnávají anglickou a francouzskou společnost, čímž kritizují francouzský absolutismus a netoleranci. Tato díla dokonale ilustrují boj za svobodu myšlení a kritiku církevní i státní moci, jež jsou jádrem osvícenství. Jean-Jacques Rousseau, autor díla “Emil aneb O výchově“ (Émile ou De l„éducation, 1762), položil základy moderního pedagogického myšlení a zdůrazňoval přirozenou výchovu, zatímco jeho spis “O společenské smlouvě“ (Du Contrat social, 1762) formuloval principy lidové suverenity a vlivu na státní uspořádání, což z něj činí klíčového představitele myšlenek, které vedly k Francouzské revoluci a romantickému individualismu. Denis Diderot je znám především jako hlavní redaktor a spoluautor monumentální “Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel“ (Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, 1751-1772), která shrnovala veškeré tehdejší poznání a stala se symbolem osvícenského úsilí o šíření vědění a kritického myšlení. Jeho román “Jakub Fatalista a jeho pán“ (Jacques le fataliste et son maître, 1796) experimentuje s formou románu a zpochybňuje determinismus, což ukazuje na jeho inovativní a nekonvenční přístup. Charles de Secondat, baron de Montesquieu, ve svých “Perských listech“ (Lettres persanes, 1721) satiricky kritizuje poměry ve Francii z perspektivy fiktivních perských cestovatelů, čímž mistrně využívá cizí pohled k odhalení absurdity evropské společnosti, a jeho “O duchu zákonů“ (De l“esprit des lois, 1748) systematicky analyzuje různé formy vlád a navrhuje dělbu moci jako záruku svobody, což položilo základy moderní politologie. Pierre Augustin Caron de Beaumarchais je autorem slavných komedií “Lazebník sevillský“ (Le Barbier de Séville, 1775) a “Figarova svatba“ (Le Mariage de Figaro, 1784), které nejen baví duchaplnými dialogy a intrikami, ale také ostře kritizují společenské rozdíly a privilegia šlechty, čímž zachycují předrevoluční napětí a volání po rovnosti. Antoine François Prévost d’Exiles, známý jako Abbé Prévost, se proslavil románem “Manon Lescaut“ (Histoire du Chevalier des Grieux et de Manon Lescaut, 1731), který patří k prvním dílům sentimentalismu a dojímá čtenáře příběhem tragické lásky a vášně, jenž stojí v protikladu k racionalistickým tendencím doby. Pierre Choderlos de Laclos svým epistolárním románem “Nebezpečné známosti“ (Les Liaisons dangereuses, 1782) mistrně vykresluje psychologické nuance lásky, zrady a morálního úpadku aristokracie před revolucí, čímž dokonale ilustruje morální zmatek a sofistikovanost pozdního osvícenství. Donatien Alphonse François de Sade, známý jako markýz de Sade, ve svých dílech jako “Justýna aneb Prostopášnost ctnosti“ (Justine ou les Malheurs de la vertu, 1791) či “Sto dvacet dní Sodomy“ (Les Cent Vingt Journées de Sodome, 1785), posouvá hranice morálky a zkoumá temné stránky lidské sexuality a touhy po moci, což představuje radikální a kontroverzní projev osvícenského skepticismu a svobody myšlení do krajností.
📈 Vývoj
Francouzská literatura 18. století prošla fascinujícím vývojem, který odrážel hluboké společenské, politické a filozofické proměny vedoucí k Francouzské revoluci. Její vznik je datován přibližně do počátku Regency (1715), období po smrti Ludvíka XIV., kdy uvolnění cenzury a vzestup salonní kultury umožnily šíření nových myšlenek. Raná fáze (cca 1715-1750) byla charakterizována především satirickou a kritickou literaturou, často inspirovanou anglickým empirismem a osvícenstvím, s autory jako Montesquieu („Perské listy“) a raným Voltairem (“Filozofické listy“), kteří začali zpochybňovat absolutismus, církevní autoritu a společenské konvence. V tomto období se rozvíjela také komedie (Marivaux s psychologicky jemnými hrami jako “Hra lásky a náhody“) a raný sentimentální román (Abbé Prévost s “Manon Lescaut“), které signalizovaly posun od klasicistní racionality k zájmu o emoce a individuální prožitek. Období vrcholu osvícenské literatury nastalo přibližně v letech 1750-1770, kdy se naplno rozběhl projekt “Encyklopedie“ pod vedením Diderota a d’Alemberta, což představovalo monumentální snahu o systematizaci veškerého poznání a šíření kritického myšlení. V této éře vznikají klíčová díla Rousseaua (“O společenské smlouvě“, “Emil“) a Diderota (“Jeptiška“, “Jakub Fatalista“), která prohlubují filozofickou reflexi, kladou základy moderní pedagogiky a politologie a experimentují s literární formou. Vzniká také takzvané “drame bourgeois“ (měšťanské drama), které se zaměřuje na osudy obyčejných lidí a morální dilemata, což je odklon od klasicistní tragédie. Pozdní fáze (cca 1770-1789) se vyznačovala sílící radikalizací myšlenek a prohlubováním předrevolučního napětí. Společenská satira dosáhla vrcholu v Beaumarchaisových hrách (“Figarova svatba“), které otevřeně kritizovaly šlechtu. Epistolární román, jako “Nebezpečné známosti“ od Laclose, se stal nástrojem pro hlubokou psychologickou analýzu a vykreslení mravního úpadku starého režimu. Objevily se i extrémnější projevy osvícenského individualismu a svobody, jako v dílech markýze de Sade, které posouvaly etické hranice. Postupný ústup osvícenské literatury byl přirozeným důsledkem nástupu Francouzské revoluce, která sice mnohé z jejích ideálů naplnila, ale zároveň otevřela cestu novým literárním a uměleckým proudům, především romantismu. Romantismus sice převzal osvícenský důraz na svobodu a individualitu, ale přesunul fokus z rozumu na emoce, vášeň a subjektivní prožitek. Charakteristické žánrové varianty zahrnovaly filozofické povídky (contes philosophiques), satirické dopisy (lettres persanes), eseje, pamflety, encyklopedické slovníky, sentimentální romány, epistolární romány a měšťanské drama. Zatímco národní varianty se uplatnily v jiných zemích (např. německé Aufklärung), francouzská literatura 18. století si udržela svou jedinečnost a dominanci v rámci Evropy díky intenzivnímu propojení s filozofickými proudy osvícenství.
💫 Vliv
Vliv francouzské literatury 18. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, a to nejen ve Francii, ale po celém světě. Myšlenky svobody, rozumu, lidských práv a kritiky autorit, formulované Voltairem, Rousseauem, Diderotem a Montesquieuem, položily základy moderního západního myšlení a měly přímý dopad na Francouzskou revoluci a následující vlny demokratických hnutí. Mnozí literární a umělečtí autoři a směry z těchto myšlenek vycházeli. Romantismus, který následoval, silně čerpal z Rousseauova důrazu na emoce, přírodu a individualismus, jeho pojetí „ušlechtilého divocha“ a kritiky civilizace. Pozdější realisté a naturalisté, i když se od osvícenské didaktičnosti vzdálili, navazovali na Diderotovo pronikavé pozorování společnosti a jeho realistické vykreslení postav a prostředí, zejména v dramatu a próze. Také myšlenky svobody projevu a skepticismu vůči dogmatům ovlivnily existenciální filozofii a moderní filozofické proudy. V době svého vzniku byla francouzská osvícenská literatura přijímána rozporuplně. Na jedné straně se setkávala s nadšeným přijetím v intelektuálních kruzích, salonech a mezi progresivně smýšlející šlechtou a měšťanstvem, kteří oceňovali její odvahu, intelektuální hloubku a snahu o zlepšení společnosti. Autoři jako Voltaire a Diderot byli považováni za hvězdy své doby, jejich díla se šířila i v tajných tiscích a rukopisech. Na straně druhé se však tato literatura stávala terčem ostré kritiky, především ze strany církve (zejména jezuitů), monarchie a konzervativních kruhů, které v ní viděly ohrožení stávajícího společenského a náboženského řádu. Mnohá díla, včetně “Encyklopedie“, “Filozofických listů“ a “Emila“, byla cenzurována, zakazována, veřejně pálená, a autoři čelili pronásledování, věznění (jako Voltaire v Bastile) nebo nucenému exilu. Diderot dokonce psal část “Encyklopedie“ potají. Dnes je francouzská literatura 18. století vnímána jako jeden z pilířů moderní evropské kultury a myšlení. Její autoři jsou studováni pro svůj filozofický přínos, literární inovace a odvahu. Jsou vnímáni jako předchůdci moderní demokracie, lidských práv a vědeckého přístupu. Jejich díla jsou stále živá a často adaptovaná. Například Beaumarchaisovy komedie “Lazebník sevillský“ a “Figarova svatba“ se staly základem světoznámých oper Wolfganga Amadea Mozarta a Gioacchina Rossiniho a jsou neustále uváděny v divadlech po celém světě. Román “Nebezpečné známosti“ od Laclose inspiroval řadu úspěšných filmových adaptací, jako je “Nebezpečné známosti“ (Dangerous Liaisons, 1988) režiséra Stephena Frearse nebo “Valmont“ (1989) Miloše Formana, stejně jako divadelní hry a televizní seriály, které stále fascinují publikum psychologickou hloubkou a nadčasovými tématy. Diderotova “Jeptiška“ byla rovněž několikrát zfilmována. Voltaireův “Candide“ byl adaptován do muzikálů a filmů, a Rousseauovy myšlenky zůstávají relevantní v diskusích o politice, vzdělání a vztahu člověka k přírodě. Celkově je tato doba vnímána jako kolébka mnoha moderních idejí a literárních forem, které i dnes rezonují a inspirují.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Francouzská literatura 18. století na Rozbor-dila.cz →