📖 Úvod
Folkloristika, známá též jako folklorní studia, věda o folkloru, nebo ve svých počátcích často spojovaná s etnografií či národopisem, je vědecká disciplína zabývající se studiem lidové kultury, tradic a ústní slovesnosti. Její původní názvy se liší podle jazykového prostředí a historického kontextu: v anglosaském světě se etabloval termín „folklore studies“, v německojazyčné oblasti se hojně užívalo „Volkskunde“ (národopis), a v románských jazycích často „ethnographie“ nebo „traditions populaires“. Ačkoliv se jednotlivé termíny částečně překrývají a vyvíjely se nezávisle, všechny směřují k obdobnému předmětu studia. Počátky folkloristiky jako organizované vědní disciplíny sahají do konce 18. a především do 19. století, kdy se začala formovat v reakci na osvícenské myšlenky a vzrůstající národní uvědomění. Její rozvoj pokračuje nepřetržitě dodnes, přičemž se předmět a metody jejího bádání neustále rozšiřují a prohlubují. Geograficky se folkloristika rozvíjela prakticky po celém světě, avšak její nejvýraznější centra vzniku a raného rozvoje se nacházela v Evropě. Klíčovou roli sehrálo Německo, zejména díky dílu Johanna Gottfrieda Herdera a bratrů Grimmů. Významně se dále rozvíjela ve skandinávských zemích (Švédsko, Finsko), ve Velké Británii, Francii, ale také v zemích střední a východní Evropy, kde byla úzce spjata s procesy národního obrození a hledáním národní identity, například v českých zemích, Polsku, Rusku a balkánských státech. V 20. století se její působnost rozšířila i do Severní Ameriky a dalších kontinentů.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku folkloristiky je úzce spjato s epochou osvícenství a následným nástupem romantismu, který se v mnohém proti osvícenským ideálům vymezoval. Osvícenství s jeho důrazem na univerzalismus lidského rozumu, pokrok a obecně platné principy vedlo k určitému opomíjení specifických kulturních projevů „prostého lidu„, které byly vnímány jako přežitky minulosti nebo dokonce jako projev nevzdělanosti. Avšak právě tato racionalistická éra paradoxně otevřela cestu pro zájem o národní specifika. Revoluce konce 18. století, zejména Velká francouzská revoluce, a následné napoleonské války rozpoutaly v Evropě vlnu nacionalismu a výrazně posílily národní uvědomění. Lidé začali hledat kořeny své identity nikoli v univerzalistických ideálech, ale v konkrétních národních projevech. Společenské změny spojené s počátky industrializace a urbanizace vedly k úbytku tradičního venkovského života, který byl vnímán jako uchovatel autentické kultury. Vznik moderních národů a snahy o jejich politické sjednocení vyžadovaly i nalezení a definování společné národní identity, často opírající se o sdílenou kulturu a historii. Filozofické pozadí je neodmyslitelně spjato s romantismem, který idealizoval přírodu, emoce, historii a právě „lidového ducha“ (něm. Volksgeist). Za ideového otce folkloristiky je všeobecně považován německý filozof, teolog a literární kritik Johann Gottfried Herder (1744–1803). Herder ve svém díle, zejména v “Idejích k filozofii dějin lidstva„, zdůraznil, že každý národ má svou jedinečnou kulturu, která se projevuje především v jeho jazyce, poezii a lidových tradicích. Argumentoval, že právě lidová slovesnost je pravým odrazem duše národa a je třeba ji sbírat a studovat. Jeho myšlenky silně ovlivnily národní obrození v celé Evropě. U praktického vzniku folkloristiky jako sběratelské a vědecké disciplíny stáli především bratři Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1859) Grimmové, němečtí filologové, lingvisté a právníci, kteří se proslavili sbírkou “Dětské a domácké pohádky„ (Kinder- und Hausmärchen). Jejich práce nebyla pouhým sběrem, ale i vědeckou komparativní analýzou, která položila základy moderní folklorní metody. Politická situace v 19. století, charakterizovaná formováním národních států a národními obrozeními, silně podporovala zájem o lidovou kulturu jako důkaz svébytnosti a historické kontinuity národa. Lidová kultura se stala symbolem národní identity a nástrojem pro její posílení. Folkloristika se vymezovala proti kosmopolitismu osvícenství, který nadřazoval univerzální rozum nad národní specifika, a také proti elitářství, které pohrdalo kulturou “prostého lidu„ ve prospěch “vysoké“ kultury šlechtických dvorů a vzdělaneckých kruhů. Zároveň navazovala na starší antikvářské zájmy o sběr kuriozit a rané etnografické záznamy cestovatelů a badatelů, které však postrádaly systematický vědecký přístup.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky folkloristiky jako vědní disciplíny je systematický sběr, dokumentace, archivace, analýza a interpretace lidové kultury ve všech jejích podobách. Zahrnuje studium lidové slovesnosti (ústní tradice), lidových zvyků, rituálů, obyčejů, tanců, hudby, lidového výtvarného umění, řemesel, lidové architektury, lidové víry a mytologie. Důraz je kladen na autenticitu získávaných materiálů a jejich původnost, s cílem zachytit je v co nejvěrnější podobě, než zmizí pod tlakem modernizace. Vědecký přístup k lidovému umění se projevuje v komparativních studiích, typologických klasifikacích a hledání historických souvislostí. Pokud se folkloristika, jak je naznačeno v zadání, má chápat jako „literární směr“ ve smyslu sběru a prezentace lidových literárních projevů, pak její „poetika“ spočívá v charakteristikách folklorních děl, která jsou jejím předmětem studia. Typická témata a motivy folklorních děl jsou univerzální, často archetypální, a zahrnují boj dobra se zlem, morální dilemata, proměny (člověka ve zvíře, ošklivosti v krásu), nadpřirozené jevy a bytosti, hrdinské činy, lásku, zradu, rodinné vztahy, společenské normy a jejich porušení, magii, stvoření světa a člověka, cykličnost přírody, životní cyklus (narození, svatba, smrt), a často obsahují ponaučení. Obraz typického hrdiny se liší podle žánru: v pohádkách to bývá prostý člověk (sedlák, chudák, sirotek), který díky své chytrosti, dobrosrdečnosti nebo odvaze přemůže zlo, ale také princ či princezna, kteří musí projít zkouškami. V pověstech se hrdina může setkat s nadpřirozenými silami nebo historickými postavami. Hrdina je často nositelem archetypálních vlastností jako statečnost, mazanost, dobrota, ale i chamtivost nebo krutost. Obvyklé prostředí je často venkovské: chalupa, vesnice, les, hrad, mlýn, ale i fantastické říše za devatero horami a řekami. Prostředí často souzní s dějem a může být obdařeno magickými vlastnostmi. Konflikty jsou rozmanité: sociální nespravedlnost, boj s nadpřirozenými bytostmi (draci, čerti, víly), morální zápasy, střety individuálních tužeb s komunitními pravidly, boj o přežití a o spravedlnost. Jazyk a styl folklorních děl je charakteristický svou jednoduchostí, ústní tradice vede k opakování ustálených frází, epitetonů a formulí („jednou za dávných časů“, „široko daleko“), což usnadňuje zapamatování a přenos. Využívá se rým, rytmus, aliterace a paralelismus, zejména v písních a baladách. Symbolika je často přímočará a archetypální (les jako místo nebezpečí, pramen jako zdroj života). Kompozice je obvykle lineární s jasným začátkem a koncem. Typické je trojnásobné opakování motivů, zkoušek či postav, které zvyšuje napětí a přispívá k rytmu vyprávění. Vyprávěcí postupy zahrnují vševědoucího vypravěče, časté užívání přímé řeči a didaktický či moralizující tón, který je patrný zejména v bajkách a některých pohádkách. Nejčastější literární žánry a podžánry, které folkloristika studuje a shromažďuje, jsou pohádky (kouzelné, zvířecí, novelové), pověsti (místní, historické, démonologické), mýty, báje, balady, lidové písně (milostné, pracovní, obřadní), říkadla, přísloví, hádanky, dětské hry a eposy (např. Kalevala).
👥 Zastupci
Folkloristika, jako literární směr, období či skupina, se soustředí na sběr, studium a literární zpracování ústní lidové slovesnosti, čímž ji povyšuje z efemérní ústní tradice na součást psané literatury a národní kultury. Mezi klíčové postavy, které tento směr v českém i světovém kontextu nejvýrazněji reprezentují, patří: Čeští autoři: Karel Jaromír Erben: Jeho sbírka Kytice z pověstí národních (1853) a České pohádky (1865) jsou stěžejními díly, neboť Erben s brilantní básnickou i jazykovou citem přetvořil lidové balady a pohádky do uměleckých textů, které dodnes formují české národní povědomí a literární kánon. Božena Němcová: Díla jako Národní báchorky a pověsti (1845-1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858) představují rozsáhlý soubor sesbíraných a literárně upravených lidových vyprávění, která zachránila mnoho příběhů před zapomenutím a zpřístupnila je široké veřejnosti, ukazujíce bohatství české a slovenské ústní tradice. Alois Jirásek: Jeho Staré pověsti české (1894) jsou sice autorským dílem, ale s mistrovstvím literárně zpracovávají a adaptují tradiční české mýty, legendy a historické události opředené lidovou fantazií, čímž trvale zakotvil folkloristické motivy v české historické próze. Světoví autoři: Jacob a Wilhelm Grimmové (Brothers Grimm): Jejich Kinder- und Hausmärchen (Dětské a domácí pohádky, 1812-1815) je průkopnickou sbírkou, která položila základy moderní folkloristiky a dokázala, jak mohou lidové pohádky ovlivnit světovou literaturu a psychologii, a staly se archetypálními texty pro generace čtenářů. Elias Lönnrot: Sestavitel finského národního eposu Kalevala (1835, rozšířená 1849) z ústních básní a zpěvů, jehož dílo je monumentálním příkladem, jak může pečlivý sběr a redakční práce vytvořit ucelené a umělecky hodnotné dílo z roztříštěné ústní tradice, a stalo se pilířem finské národní identity. Andrew Lang: Jeho série The Blue Fairy Book (Modrá kniha pohádek, 1889) a navazující sbírky z celého světa popularizovaly pohádky napříč kulturami, zpřístupňujíce globální folklor anglofonnímu světu a zdůrazňujíce univerzální příběhové archetypy. Vladimir Propp: Dílo Morfologie pohádky (1928) nebylo sbírkou, nýbrž teoretickou prací, která revolučně analyzovala strukturu ruských kouzelných pohádek a odhalila opakující se vzorce v narativních funkcích postav, čímž zásadně ovlivnilo literární teorii, sémiotiku a studium narativu.
📈 Vývoj
Vývoj folkloristiky jako literárního a akademického směru je úzce spjat s proměnami společenského a vědeckého myšlení, zejména od konce 18. století. Vznik tohoto zájmu je datován do období romantismu a národního obrození, kdy se v Evropě rozhořela fascinace lidovou kulturou, jazykem a tradicemi jako základem národní identity a autenticity, což silně ovlivnily myšlenky Johanna Gottfrieda Herdera o „Volksgeistu„ (duchu lidu). Raná fáze (počátek 19. století) byla charakterizována především sběrem a konzervací ústní slovesnosti, často motivovaným obavou z jejího vymizení v době industrializace a sílícího státního centralismu; autoři jako bratři Grimmové v Německu, Erben a Němcová v Čechách se soustředili na zapisování pohádek, pověstí, písní a pořekadel, přičemž jejich zápisy často podléhaly jisté literární úpravě a stylizaci, aby byly přístupné psanému publiku a odpovídaly dobovým estetickým normám, někdy i národně-buditelským cílům. Toto období představuje vrchol z hlediska literárního vlivu, kdy se folkloristické sbírky staly klíčovými literárními díly a symboly národní kultury. Ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století dochází k profesionalizaci oboru, kdy se z pouhého sběru stává systematické vědecké studium, a folkloristika se konstituuje jako akademická disciplína, často v rámci etnografie, antropologie či literární komparatistiky. Vznikají metodiky sběru, klasifikace a analýzy, například Aarne-Thompsonův index pohádkových typů, který umožnil srovnávací studium folkloru napříč kulturami. V této fázi se zájem rozšiřuje z pouhých textů na celý kontext lidové kultury: zvyky, obřady, víru, lidové umění a hudbu. Po polovině 20. století dochází k další proměně a teoretickému posunu. Od pouhé textové analýzy se přechází k strukturálním přístupům (např. Vladimír Propp a Claude Lévi-Strauss), které se snaží odhalit univerzální hlubinné struktury v narativech, a posléze k kontextuálním a performativním teoriím (např. Dell Hymes, Richard Bauman), které zdůrazňují význam sociálního kontextu, interakce a samotného procesu vyprávění či performace folkloru. Postupný ústup od původního “romantického“ pojetí folkloru jako neměnného a archaického prvku je doprovázen uznáním, že folklor je dynamický, neustále se vyvíjející jev, který existuje i v moderní a urbánní společnosti (městské legendy, moderní mýty, internetové memy). Národní a regionální varianty jsou pro folkloristiku esenciální: existují silné tradice sběru a studia v německém prostoru (bratři Grimmové), skandinávských zemích (Kalevala ve Finsku, islandské ságy), ruské folkloristice (Alexandr Afanasjev, Propp), keltské tradici (Irské literární obrození s W.B. Yeatsem) a samozřejmě v českém a slovenském prostředí (rozsáhlé sbírky Erbenovy, Němcové, ale i dalších regionálních sběratelů). Každá z těchto oblastí přinášela specifické žánry a formy – od hrdinských eposů (bylyny v Rusku) přes pohádky a balady až po rituální písně a přísloví. Žánrové varianty tak sahají od vyprávěcí slovesnosti (pohádky, pověsti, mýty, anekdoty) přes písňovou slovesnost (lidové písně, balady, říkadla) až po dramatickou slovesnost (lidové hry) a malé žánry (přísloví, hádanky, zaříkávání). Dnešní folkloristika se pak zabývá i digitálním folklorem a subkulturami.
💫 Vliv
Vliv folkloristiky na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry, autory i žánry. Zpřístupnění a literární kanonizace lidových příběhů, mýtů a legend poskytla nevyčerpatelnou studnici inspirace. Romantická literatura čerpala z folkloru pro své náměty, jazyk a idealizaci „lidové duše“ (např. Puškin, Mickiewicz, Scott), a tento vliv pokračoval i do symbolismu a modernismu, kde autoři jako W.B. Yeats a jeho irské literární obrození budovali národní literaturu na keltských mýtech a legendách. V českém prostředí ovlivnil Erben a Němcová generace spisovatelů, od symbolismu (např. F.X. Šalda se zabýval Erbenem) až po moderní prózu, kde se stále objevují ohlasy na lidovou moudrost a vyprávění. Fantasy literatura vděčí folkloristice za svůj samotný vznik; autoři jako J.R.R. Tolkien (čerpající z severské a anglosaské mytologie a folklóru), C.S. Lewis či Ursula K. Le Guin by bez bohaté studnice lidových vyprávění a archetypů neměli základ, na němž stavět své světy. Také velká část dětské literatury se skládá z adaptací a reinterpretací lidových pohádek. V magickém realismu, typickém pro Latinskou Ameriku (Gabriel García Márquez, Isabel Allende), se proplétají reálné události s prvky mytickými a nadpřirozenými, přímo reflektujícími prolínání reality a víry v lidových tradicích. V době svého vzniku byla folkloristika přijímána převážně s velkým nadšením a pochvalou, zejména v zemích procházejících národním obrozením. Byla vnímána jako klíčová pro upevnění národní identity, jazyka a kulturního dědictví. Sběratelé byli často považováni za národní hrdiny, kteří zachraňovali „duši národa“ před zapomenutím. Nicméně, existovala i kritika, především ohledně autenticity a míry literární úpravy – někteří kritici se obávali, že „vylepšování“ lidových textů zkresluje jejich původní podobu. Méně časté byly zákazy nebo cenzura, ale mohly se objevit, pokud byly sbírky interpretovány jako podporující určité politické nebo náboženské názory, které byly v rozporu s vládnoucí mocí (například v kontextu panslavismu v habsburské monarchii). Dnes je folkloristika vnímána jako plnohodnotná a uznávaná akademická disciplína (součást etnologie, kulturní antropologie, literární vědy), jejíž význam pro pochopení kulturní rozmanitosti, historie lidského myšlení a univerzálních narativních vzorců je nezpochybnitelný. Je oceňována za uchování neocenitelného kulturního dědictví a za poskytování vhledů do psychologie, sociologie a lingvistiky. Její vliv na umění je stále živý a transformuje se do nových forem. Filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace jsou nespočetné: Film: Walt Disney Studio založilo značnou část své produkce na animovaných adaptacích evropských lidových pohádek (např. Sněhurka a sedm trpaslíků, Popelka, Šípková Růženka). Existují také temnější a komplexnější filmová zpracování, například Faunův labyrint Guillerma del Tora, silně čerpající z evropského folkloru. Česká kinematografie vytvořila řadu oblíbených filmů inspirovaných Erbenem a Němcovou, například klasické pohádky jako Tři oříšky pro Popelku nebo hororově laděné Deváté srdce. Divadlo a opera: Z folkloru vycházejí opery jako Dvořákova Rusalka (čerpající z vodnických mýtů), balety (např. Prokofjevova Popelka) a nespočet divadelních her pro děti i dospělé. Hudba: Inspirace lidovou hudbou dala vzniknout mnoha klasickým dílům (např. Bartókovy sbírky lidových melodií), stejně jako mnoha moderním žánrům a folkovým obrozením. Videohry: Mnoho moderních her, jako je série Zaklínač (silně inspirovaná slovanským folklorem a postavami z pověstí), nebo God of War (využívající řeckou a severskou mytologii), přímo čerpají z bohatství folkloristických zdrojů, čímž zajišťují, že staré příběhy rezonují s novými generacemi v interaktivním médiu. V konečném důsledku folkloristika není jen studiem minulosti, ale živým pramenem, který neustále obohacuje současnou kulturu a umění.