📖 Úvod
Fin de siècle, česky Konec století, je literární a umělecký směr, který se rozvíjel především v posledních dekádách 19. století, zejména v letech 1880 až 1914, s vrcholem v 90. letech 19. století. Geograficky se rozvíjel především ve Francii (Paříž), Anglii (Londýn), Rakousku-Uhersku (Vídeň, Praha), Německu, Belgii, Skandinávii a částečně i v Rusku a dalších evropských zemích, šlo o celoevropský fenomén s centry ve velkých metropolích.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Fin de siècle je hluboce zakořeněno v atmosféře konce 19. století, kdy se Evropa nacházela v období relativního míru, tzv. Pax Britannica, ale zároveň byla prostoupena pocity blížící se krize a rozkladu starých pořádků. Průmyslová revoluce a urbanizace vedly k rychlým společenským změnám, vzniku masové společnosti a odcizení jednotlivce. Tradiční hodnoty a morálka se otřásaly v základech, buržoazie upevňovala svou moc, ale zároveň čelila kritice pro svůj materialismus a pokrytectví. Vznikaly sociální nerovnosti a emancipační hnutí, například ženské, začalo nabírat na síle. Politická situace byla charakterizována zdánlivě stabilními impérii (Rakousko-Uhersko, Německé císařství, Britské impérium, Třetí Francouzská republika), avšak v pozadí rostl nacionalismus, antisemitismus a imperialistické ambice, které nevyhnutelně směřovaly k první světové válce. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pesimistickými myšlenkami Arthura Schopenhauera o nesmyslnosti vůle k životu, nihilismem a kritikou morálky Friedricha Nietzscheho, a také se objevovaly rané úvahy o podvědomí a iracionálních silách, které později vyústily v psychoanalýzu Sigmunda Freuda. Fin de siècle se vymezuje především proti racionalismu a optimismu pozitivismu, který věřil v neomezený pokrok vědy a rozumu. Odmítá také objektivní zobrazení vnější reality, vědeckou metodu a determinismus realismu a naturalismu, místo toho se obrací k subjektivitě, iracionalitě a niternému světu. Důrazně se vymezuje i proti měšťácké morálce, puritanismu a materialismu, které považuje za prázdné a pokrytecké. Namísto toho hledá krásu v opaku, v úpadku, nemorálnosti a umělosti. Směr navazuje na některé aspekty romantismu (důraz na individualitu, emoce, fantasii, rozervanost, exotiku, ale s pesimistickým nádechem) a parnasismu (kult krásy a formální dokonalosti). Klíčovým předchůdcem a zároveň souběžným směrem je symbolismus, jehož francouzští básníci jako Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé silně ovlivnili dekadentní estetiku. Nelze hovořit o jednom zakladateli, spíše o souboru umělců a intelektuálů, kteří sdíleli podobnou atmosféru a pocity doby. Mezi klíčové postavy patřili například Oscar Wilde v Anglii nebo Joris-Karl Huysmans ve Francii, jejichž díla se stala ikonickými pro tento směr.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Fin de siècle se vyznačuje komplexním souborem znaků, které dohromady vytvářejí atmosféru úpadku, melancholie a estetického extremismu. Mezi hlavní znaky patří dekadence, esteticismus (kult krásy, umění pro umění – l„art pour l“art), senzualismus, mysticismus (často zvrácený nebo pseudomysticismus), cynismus, individualismus, pesimismus, melancholie, nuda (ennui), úzkost a fascinace zlem, smrtí, sexualitou, tabu, umělostí, exotikou a morbiditou. Typická témata a motivy zahrnují úpadek a zánik civilizace, morální rozklad, smrt a nemoc (často s fascinací chorobami, umíráním, rozkladem těla), sexualitu a erotiku (často perverzní, zakázanou, destruktivní, s motivem femme fatale), umělost a stylizaci (odmítání přirozenosti, preference rafinované, umělé krásy, estetika ošklivosti), nudu, skepsi, pesimismus, sny, halucinace, podvědomí a hledání reality za hranicí racionálního. Častým motivem je také město jako místo rozkoší, hříchu, ale i odcizení a úpadku, a únik do orientu, exotiky či mytologie. Obraz typického hrdiny je často znechucený, přesycený, unavený životem, apatický intelektuál nebo estét, který je pasivní, introvertní a uzavřený ve vlastním světě, často trpící vnitřními konflikty. Může jít o bohémského umělce, šlechtice či rentiéra, jehož morálka je ambivalentní. Další ikonickou postavou je femme fatale – osudová žena, krásná, svůdná, ale zároveň zrádná, krutá, destruktivní a manipulativní, vedoucí muže do zkázy. Obvyklé prostředí jsou interiéry plné uměleckých předmětů, parfémy, exotické květiny, noční scény, velkoměstské salony, kavárny, budoáry, kláštery, ale i temné uličky, nevěstince a hřbitovy, vše s atmosférou luxusu, přepychu, ale i temnoty a zmaru. Konflikty se často odehrávají na úrovni jedince versus společnost (konvenční morálka), estetiky versus etiky, života versus umění, přírody versus umělosti, těla versus ducha, vůle versus apatie, krásy versus ošklivosti a touhy versus znechucení. Jazyk a styl je vytříbený, rafinovaný, ornamentální, přemrštěný, plný symbolů, metafor a synestézií. Je snahou o evokaci nálady, atmosféry a smyslových vjemů, často s vyhledáváním neobvyklých, archaických či exotických slov, s hudebností, rytmičností a aliteracemi. Důraz je kladen na detailní popisy smyslových vjemů, často s ironií a sarkasmem. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou často volné, fragmentární, asociativní, s důrazem na subjektivní prožitek a vnitřní monolog. Autoři experimentují s formou, tempo je pomalé, plné introspekce, a vyprávění může být nelineární. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují poezii (lyrika, lyricko-epické básně, sonety, často symbolistní), psychologický a umělecký román (román-esej, s filozofickými úvahami a autobiografickými prvky), novely a povídky (krátké formy zaměřené na náladu, detail a psychologii), symbolistické drama a esejistiku, kde autoři teoreticky obhajují své nové estetické principy.
👥 Zastupci
Fin de siècle, neboli „konec století“, představuje komplexní kulturní fenomén, který se objevil v Evropě koncem 19. století, zhruba od roku 1880 do počátku 20. století, a projevoval se v literatuře silnými pocity úzkosti, melancholie, únavy ze světa, pesimismu a fascinace dekadencí, úpadkem a umělou krásou. Mezi klíčové světové autory tohoto směru patří: Oscar Wilde svými díly “Obraz Doriana Graye“ a “Salome“ ztělesňuje dekadentní esteticismus, kde je krása nadřazena morálce a tragický osud hrdinů odráží úpadek a zvrácenost společnosti konce století. Joris-Karl Huysmans v románu “Naruby“ (À rebours) vytvořil archetyp dekadentního estéta, který se uchyluje od banální reality do umělého světa rafinovaných smyslových požitků a sebezničující nudy. Stéphane Mallarmé je s básní “Faunovo odpoledne“ ikonickým představitelem symbolismu, jenž usiloval o evokaci smyslových dojmů a erotických tužeb skrze hudebnost jazyka, náznaky a obraznost namísto přímého popisu. Maurice Maeterlinck svým dramatem “Pelléas a Mélisanda“ dokonale ilustruje symbolistické divadlo s jeho tajemnou atmosférou, osudovostí a pocitem úzkosti z neuchopitelné, nevysvětlitelné reality. Gabriele D’Annunzio ve svém románu “Rozkoš“ (Il Piacere) oslavuje kult krásy, smyslnosti a úpadek římské aristokracie, čímž exemplárně projevuje principy esteticismu a dekadence. V českém prostředí byl směr reprezentován především: Jiří Karásek ze Lvovic, jehož sbírka “Sodoma“ a “Zahrady pelyňku“ provokativně zobrazuje dekadentní, homoerotické a fatalistické motivy, společně s melancholií a krásou zmaru, čímž odráží pocity úzkosti a vykořenění konce století v české literatuře. Karel Hlaváček je s básnickými sbírkami “Pozdě k ránu“ a “Mstivá kantiléna“ příkladem české dekadence a symbolismu, charakterizované hudebností, melancholií, estetikou zmaru a stylizovanou rytmickou poezií evokující úpadek a snovost. Otokar Březina ve svých “Tajemných dálkách“ a “Svítání na západě“ představuje vrchol českého symbolismu, který skrze mystiku, kosmickou vizi a hledání transcendentního smyslu reflektuje duchovní krizi a touhu po univerzální jednotě, jež byla typická pro některé proudy konce století.
📈 Vývoj
Vývoj Fin de siècle jako literárního a kulturního proudu začal ve Francii v 80. letech 19. století, kde termín samotný vznikl a rychle se rozšířil jako označení pro celkovou náladu únavy, pesimismu a očekávání přicházející změny, což bylo reakcí na materialismus a scientismus doby, s hlubokými kořeny v romantismu (melancholie, individualismus) a parnasismu (umění pro umění). Období vrcholu lze umístit do let 1890 až 1900, kdy se směr rozšířil po celé Evropě, s centry ve Francii (symbolismus, dekadence), Velké Británii (esteticismus, Wildeova dekadence), Rakousku (vídeňská moderna) a Německu (Jugendstil), ale také v Rusku (stříbrný věk) a Itálii (decadentismo). Raná fáze se často vyznačovala silným akcentem na estetiku, umění pro umění, kult krásy a experimentování s formou, zatímco pozdní fáze se prohlubovala do psychologických propastí, mystiky, fatalismu a úzkosti, často s nádechem duchovní krize a občasné vzpoury proti měšťáckým hodnotám. Postupný ústup Fin de siècle nastal kolem roku 1900 a dále, kdy se jeho melancholické a pasivní aspekty začaly střetávat s novými, dynamičtějšími proudy modernismu, jako byl futurismus, kubismus či expresionismus, které již netrápila pasivní úzkost, nýbrž aktivní snaha o radikální proměnu. Přestože směr jako celek odezněl, zanechal trvalé stopy v tematice psychologické hloubky, subjektivity a experimentálních forem, přičemž první světová válka definitivně ukončila éru „belle époque“ a s ní i specifickou náladu Fin de siècle. Národní a regionální varianty se projevovaly odlišně: ve Francii dominoval symbolismus s důrazem na hudebnost jazyka a evokaci (Mallarmé, Verlaine) a dekadence s fascinací zlem a umělostí (Huysmans); v Anglii se soustředil na esteticismus a výzvy morálce (Wilde, Yellow Book); v Rakousku a Německu se mísil s Jugendstilem a vídeňskou modernou, kladoucí důraz na psychologickou analýzu a vnitřní svět (Hofmannsthal, Schnitzler, raný Rilke); v Rusku se rozvinul tzv. Stříbrný věk, který propojoval symbolismus s mysticismem a filosofickými úvahami (Blok, Belyj); a v českých zemích se dekadence a symbolismus projevovaly silnou melancholií, introspekcí, estetikou zmaru a občasným mystickým slavjanstvím (Karásek ze Lvovic, Hlaváček, Březina), s ranými autory jako Stanislav Kostka Neumann, kteří později směr opustili. Žánrově se směr projevoval především v poezii, dramatu a méně v próze, a to formou lyrických sbírek plných symbolů a nálad, psychologických her plných předtuch a tajemství a románů zaměřených na niterní prožitky hrdinů.
💫 Vliv
Vliv Fin de siècle na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť představoval most mezi tradičními formami a nastupujícími moderními proudy 20. století. Mnohé jeho myšlenky a techniky se staly základem pro modernismus, především důraz na psychologickou hloubku, subjektivitu, introspekci a zkoumání podvědomí, což ovlivnilo autory jako James Joyce, Marcel Proust a Virginia Woolf. Symbolismus z Fin de siècle přímo ovlivnil básnické směry jako imagismus a později surrealismus, s jeho fascinací sny, iracionálnem a tabu. Expresionismus sdílel s Fin de siècle pocity odcizení, úzkosti, kritiky společnosti a zájem o grotesku. Autoři jako Franz Kafka byli hluboce ovlivněni atmosférou existenciální úzkosti a pocitu absurdity, jež prostupovaly literaturu konce století. V umění se přímým uměleckým protějškem stal secesní sloh (Art Nouveau, Jugendstil, Secese), který sdílel estetické principy a motivy stylizace, ornamentálnosti a inspirace přírodou, zatímco symbolistní malíři jako Gustav Klimt, Alphonse Mucha, Gustave Moreau či Odilon Redon vizuálně ztělesnili literární témata. V době svého vzniku byl směr přijímán velmi rozporuplně: na jedné straně byl oslavován jako inovativní, esteticky vytříbený a odvážný pro ty, kteří se cítili unaveni realismem a konvenční morálkou, zatímco na straně druhé čelil silné kritice, odsudkům a cenzuře pro svou údajnou nemorálnost, pesimismus, fascinaci zlem a provokativní témata sexuality (včetně homosexuality a perverze) a blasfemie. Příkladem je skandál kolem Oscar Wildeova “Obrazu Doriana Graye“ a jeho následný proces, který veřejně ukončil éru anglické dekadence, či cenzura Jiřího Karáska ze Lvovic v českých zemích. Dnes je Fin de siècle vnímán jako klíčové přechodné období, které předvídalo mnohé úzkosti a umělecké inovace 20. století; již nešokuje, ale je oceňován pro svou hloubku, originalitu a krásu. Jeho estetika a nálada jsou často romantizovány a nadále inspirují moderní umělce. Literární díla tohoto období se dočkala četných filmových, divadelních a hudebních adaptací: “Obraz Doriana Graye“ byl mnohokrát zfilmován a inscenován, “Salome“ se stala předlohou pro slavnou operu Richarda Strausse a balety, a “Pelléas a Mélisanda“ inspirovali operu Clauda Debussyho. Celkově se estetika Fin de siècle s oblibou objevuje v dobových dramatech, gotické fikci a určitých fantasy žánrech, které se snaží evokovat jeho jedinečnou atmosféru.