📖 Úvod
Filozofie 20. století (často označovaná anglicky jako Philosophy of the 20th Century nebo německy Philosophie des 20. Jahrhunderts) není jednotný směr, nýbrž rozsáhlé a mimořádně diverzifikované období ve vývoji západního myšlení, které zahrnuje celou škálu filozofických škol, tradic a proudů. Časově je zařazeno do období zhruba od počátku 20. století (kolem roku 1900) až po jeho konec (rok 1999), přičemž mnoho z jeho témat a metod přirozeně přechází i do 21. století. Geograficky se rozvíjela s globálním dosahem, avšak s koncentrací klíčových center v Evropě a Severní Americe. Mezi nejvýznamnější země, kde se filozofie 20. století intenzivně formovala a rozvíjela, patří především Německo (fenomenologie, hermeneutika, kritická teorie), Francie (existencialismus, strukturalismus, poststrukturalismus, postmodernismus), Velká Británie (analytická filozofie, logický pozitivismus), Rakousko (Vídeňský kroužek, Ludwig Wittgenstein), Spojené státy americké (pragmatismus, analytická filozofie, filozofie mysli, politická filozofie) a v menší míře i skandinávské země a Itálie. Tyto regiony se staly kolébkou pro odlišné, často vzájemně si konkurující, filozofické tradice, které definovaly myšlenkovou krajinu století.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku filozofie 20. století bylo mimořádně bouřlivé a komplexní, plné převratných změn a krizí, které zásadně ovlivnily charakter myšlení. Klíčovými událostmi byly dvě světové války (1914–1918 a 1939–1945), které otřásly základy evropské civilizace, zpochybnily osvícenské ideály pokroku a rozumu a přinesly masivní utrpení, genocidu a vznik totalitních režimů (fašismus, nacismus, stalinismus). Po válkách následovala éra studené války, rozdělení světa na ideologické bloky a hrozba jaderného konfliktu, což vedlo k hlubokému pesimismu a hledání nových etických a politických fundamentů. Společensky se století vyznačovalo rozvojem masové společnosti, urbanizací, technologickým pokrokem (automobil, letadlo, rádio, televize, počítač, internet), vzestupem vědy jako dominantní formy poznání, ale i kolonialismu a dekolonizace. Vznikla nová sociální hnutí, jako bylo hnutí za ženská práva, občanská práva či environmentální hnutí. Na filozofické rovině se 20. století vymezovalo proti mnoha předchozím směrům. Jednalo se především o kritiku metafyzického idealismu 19. století, objektivistického pozitivismu, který redukoval veškeré poznání na empirická data a odmítal otázky smyslu, a také proti tradičním náboženským dogmatům. Zároveň navazovalo na některé kritické myšlenkové proudy z 19. století, zejména na filozofii života Sørena Kierkegaarda (individualita, úzkost, volba), Friedricha Nietzscheho (kritika morálky, vůle k moci, nihilizmus), na myšlenky Karla Marxe (sociální kritika, vztah ideologie a společnosti) a na počátky moderní psychologie (Sigmund Freud, Carl Gustav Jung – nevědomí, symbolika). Nelze identifikovat jediného zakladatele filozofie 20. století, neboť jde o pluralitní období. Nicméně u zrodu klíčových směrů stáli významní myslitelé: Edmund Husserl, který založil fenomenologii, metodu zkoumání struktur vědomí a prožívání; Gottlob Frege, Bertrand Russell a G. E. Moore, kteří položili základy analytické filozofie s důrazem na logickou analýzu jazyka; a Ludwig Wittgenstein, jehož raná i pozdní filozofie zásadně ovlivnila chápání jazyka a jeho limitů. Mezi dalšími průkopníky byli Martin Heidegger (existenciální ontologie, hermeneutika), Jean-Paul Sartre (existencialismus, svoboda a odpovědnost), členové Vídeňského kroužku (Moritz Schlick, Rudolf Carnap – logický pozitivismus) a myslitelé jako Michel Foucault či Jacques Derrida, kteří později rozvíjeli poststrukturalistické a postmoderní myšlenky. Politická situace, zejména vzestup totalitarismu, měla přímý dopad na myšlenky o moci, lidské svobodě a etice, což se projevilo v dílech Hanny Arendtové, Karla Poppera či ve filozofii Frankfurtské školy. Společenské změny jako globalizace a technologický rozvoj pak podnítily otázky identity, interkulturních vztahů a etiky technologií.
✨ Známé znaky
Vzhledem k tomu, že filozofie 20. století není primárně literární směr, nýbrž myšlenkové období, její „poetika“ v literatuře se projevuje jako hluboký vliv na témata, motivy, charaktery a styl literárních děl. Hlavními znaky literárních děl ovlivněných touto filozofií jsou intenzivní reflexe lidské existence a jejího smyslu, často v kontextu absurdity a nihilizmu. Typická témata a motivy zahrnují úzkost (Kierkegaard, existencialismus), odcizení (Marx, Camus), svobodu a břemeno odpovědnosti (Sartre), samotu, smrtelnost, krizi identity v moderním světě, zpochybnění tradičních hodnot a morálky (Nietzsche), důraz na subjektivní prožívání a vědomí (fenomenologie), vztah jazyka k realitě a jeho limity (Wittgenstein, analytická filozofie, poststrukturalismus), kritiku moci a totalitarismu (Frankfurtská škola, Foucault), a roli dějin a paměti. Obraz typického hrdiny je často člověk zmítaný vnitřními konflikty, osamělý, hledající smysl v nesmyslném světě, úzkostný, pasivní či naopak vzpurný proti absurditě existence. Může to být intelektuál, outsider, oběť dějin nebo jedinec postavený před existenciální volbu, který si plně uvědomuje svou svobodu a s ní spojenou tíhu odpovědnosti. Obvyklé prostředí je často urbanizované, anonymní, odlidštěné, postindustriální, ale může jít i o válečné zóny, koncentrační tábory, nebo velmi intimní, psychologické krajiny mysli, kde se odehrává hlavní dramatická akce. Konflikty jsou primárně vnitřní – hrdina bojuje sám se sebou, se svým místem ve světě, s absurditou reality, se společností, s dějinami, s totalitní mocí, nebo je vystaven morálním dilematům bez jasného řešení. Jazyk a styl jsou často komplexní, reflexivní, analytické, experimentální, fragmentární a polyfonní. Autoři často využívají proud vědomí, vnitřní monology, nelineární vyprávění a metaforické jazykové konstrukce, aby vyjádřili složitost vnitřního života a krizi jazyka jako prostředku k popsání reality. Kompozice je často nelineární, mozaikovitá, s otevřenými konci, plná intertextuality a odkazů. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní perspektivu, často nehodnověrného vypravěče, absenci vševědoucího vypravěče a silný důraz na ich-formu nebo er-formu, která se zaměřuje na vnitřní prožívání postavy. Mezi nejčastější literární žánry či podžánry, které byly hluboce ovlivněny filozofií 20. století, patří existenciální román (např. Camus, Sartre), absurdní drama (Beckett, Ionesco), antiromán, román proudu vědomí (Joyce, Woolf), kritické eseje, filozofické sci-fi (Orwell, Huxley), postmoderní román (Eco, Calvino) a v jistém smyslu i magický realismus (Márquez), který často pracuje s tématy identity a reality. Tato literární díla slouží nejen k vyprávění příběhů, ale také k prozkoumávání a artikulaci klíčových filozofických otázek doby.
👥 Zastupci
Filozofie 20. století představuje mimořádně dynamické a rozmanité období lidského myšlení, charakterizované hlubokými proměnami ve vědě, společnosti a chápání člověka samotného, které vyústily v nespočet proudů a směrů, jež se často vzájemně kritizovaly a doplňovaly. Mezi klíčové světové autory patří Edmund Husserl, jehož díla jako „Logická zkoumání“ a “Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie“ založila fenomenologii, zdůrazňující návrat k “věcem samým“ a zkoumání struktur vědomí, což představuje základ pro mnohé pozdější kontinentální směry. Martin Heidegger, s jeho monumentálním dílem “Bytí a čas“, je ústřední postavou existenciální fenomenologie, která se snaží pochopit smysl bytí prostřednictvím analýzy lidské existence (Dasein) a jeho časovosti, čímž zásadně ovlivnil kontinentální filozofii a literaturu. Ludwig Wittgenstein, se svými spisy “Logicko-filosofický traktát“ a “Filosofická zkoumání“, je klíčovou postavou analytické filozofie, přičemž jeho rané dílo se snažilo vymezit hranice smysluplného jazyka a poznání, zatímco pozdní práce zkoumala jazykové hry a použití jazyka v každodenním životě, což transformovalo filozofii jazyka. Jean-Paul Sartre, s díly jako “Bytí a nicota“ a esejem “Existencialismus je humanismus“, se stal symbolem francouzského existencialismu, zdůrazňujícího absolutní svobodu, odpovědnost a úzkost, s nimiž se člověk musí vyrovnat v bezvýznamném světě. Albert Camus, ačkoli se zdráhal být označován za existencialistu, jeho “Mýtus o Sisyfovi“ a román “Cizinec“ dokonale ilustrují téma absurdity lidské existence a nutnost vzdoru tváří v tvář nesmyslnosti světa. Hannah Arendt, se svým dílem “Původ totalitarismu“ a “Eichmann v Jeruzalémě“, analyzovala povahu zla, totalitních režimů a kriticky zkoumala veřejný prostor a politické jednání. Michel Foucault, s knihami “Dohlížet a trestat“ a “Dějiny sexuality“, představuje klíčového post-strukturalistického myslitele, který zkoumal vztahy mezi mocí, poznáním a diskurzem ve společnosti a v institucích. Jacques Derrida, s dílem “O gramatologii“, založil dekonstrukci, radikální kritiku západní metafyziky a jazyka, která rozkládá binární opozice a odhaluje jejich inherentní hierarchie. Mezi nejdůležitější české autory patří Jan Patočka, jehož “Přirozený svět a fenomenologie“ a “Kacířské eseje o filosofii dějin“ rozvíjely fenomenologii v českém kontextu a ústily v hlubokou reflexi smyslu dějin a odpovědnosti, často v kritické opozici k totalitě. Václav Havel, s esejem “Moc bezmocných“ a “Dálkový výslech“, ač primárně dramatik a politik, ztělesnil filozofii post-totalitního myšlení, existenciální reflexe a „života v pravdě“, což je hluboce zakořeněno v etice a fenomenologii. Egon Bondy, se svými “Útěchou z nesmyslu“ a “Poznámkami k dějinám filosofie“, představuje radikálního kritika ideologií a konzumní společnosti, jehož neo-marxistické a nihilistické myšlení ovlivnilo český underground a disidentskou scénu. Ladislav Klíma, s díly jako “Utrpení knížete Sternenhocha“, ač částečně působil před 20. stoletím, jeho radikální subjektivismus, solipsismus a vliv nietzscheovského myšlení předznamenaly mnohé existenciální a nihilistické proudy raného 20. století a ovlivnily českou literaturu.
📈 Vývoj
Filozofie 20. století se zrodila na přelomu 19. a 20. století jako reakce na krizi tradičních metafyzických systémů, na vzestup vědeckého pozitivismu a na hluboké společenské změny. Raná fáze byla charakterizována vznikem dvou hlavních proudů: na jedné straně “analytická filozofie“, jejíž kořeny sahají k Gottlobu Fregemu a Bertrandu Russellovi, a která se soustředila na logiku, jazyk a vědu (vídeňský kroužek, raný Wittgenstein), a na straně druhé “kontinentální filozofie“, jež se vyvinula z “fenomenologie“ Edmunda Husserla, která usilovala o rigorózní popis subjektivní zkušenosti a vědomí. Období před druhou světovou válkou a bezprostředně po ní zažilo vzestup “existencialismu“, nejprve v pracích Sørena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho (které se staly posthumálně velmi vlivnými), a poté v plné síle u Martina Heideggera a Karla Jasperse, a nakonec u Jean-Paula Sartra a Alberta Camuse. Existencialismus, s důrazem na svobodu, volbu, úzkost a absurditu, dosáhl vrcholu v poválečné Francii, kde se stal společenským fenoménem, ovlivňujícím nejen filozofii, ale i literaturu, divadlo a životní styl. Souběžně se v anglosaském světě rozvíjela “analytická filozofie jazyka“ (pozdní Wittgenstein, J. L. Austin, Gilbert Ryle), která zkoumala běžné užití jazyka a jeho vliv na filozofické problémy. V Německu a později v exilu v USA se rozvíjela “Frankfurtská škola“ (Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse), která aplikovala kritickou teorii na analýzu moderní společnosti, kapitalismu a masové kultury. Od 60. let 20. století se objevily nové proudy, často označované jako “post-strukturalismus“ a “postmodernismus“, které zpochybňovaly velké narativy západního myšlení, objektivitu poznání a univerzální platnost rozumu. K významným představitelům patřili Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Gilles Deleuze. Tyto směry zkoumaly vztahy mezi mocí a poznáním, dekonstruovaly texty a kritizovaly metafyzické předpoklady. Postupný ústup dominantního postavení existencialismu a strukturalismu/post-strukturalismu vedl k diverzifikaci filozofie a nárůstu specializovaných oblastí, jako je filozofie mysli (se silným propojením s kognitivními vědami), etika, politická filozofie, environmentální filozofie a filozofie vědy. V rámci “národních a regionálních variant“ se v anglosaském světě udržela převaha analytické filozofie, zaměřené na jasnost, preciznost a logickou argumentaci. Naopak v kontinentální Evropě (zejména Francie, Německo) dominovaly fenomenologie, existencialismus, hermeneutika a post-strukturalismus, s větším důrazem na historický kontext, subjektivitu a kritiku kultury. “Česká filozofie“ 20. století byla silně ovlivněna německou fenomenologií (Jan Patočka) a později francouzským existencialismem a post-strukturalismem, přičemž často získávala specifický charakter skrze propojování filozofické reflexe s otázkami politického útlaku, disentu a etické odpovědnosti v totalitním režimu (např. Václav Havel, Egon Bondy). Raná fáze české filozofie se také potýkala s recepci pozitivismu a pragmatismu, zatímco pozdní fáze po roce 1989 se otevřela širokému spektru světových filozofických směrů.
💫 Vliv
Vliv filozofie 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje téměř všemi moderními a postmoderními tvůrčími projevy. „Existencialismus“ měl možná nejbezprostřednější a nejviditelnější dopad. Autoři jako Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Simone de Beauvoir, ale i Samuel Beckett nebo Eugène Ionesco, přímo tvořili literaturu a divadlo, které ztělesňovalo existenciální témata – absurditu života, úzkost z volby, osamělost a hledání smyslu. Absurdní drama čerpalo inspiraci z existenciálních úvah o nesmyslnosti existence. Filmy jako Bergmanovy “Sedmá pečeť“ nebo Scorseseho “Taxikář“ rezonují s existenciálními dilematy. Myšlenky “fenomenologie“ ovlivnily techniku proudu vědomí v literatuře (Virginia Woolf, James Joyce), zdůrazňující subjektivní vnímání a vnitřní život postav. “Post-strukturalismus a postmodernismus“ zásadně proměnily literární teorii a kritiku, vedly k rozvoji dekonstrukce textů, zpochybňování autorského záměru a zdůrazňování intertextuality. Postmoderní literatura (např. Umberto Eco, Italo Calvino, Milan Kundera) často hraje s metanarativy, parodií a fragmentací, reflektujíc Derridovy a Lyotardovy myšlenky o konci velkých příběhů. Vliv Foucaulta je patrný v literatuře a filmu, které zkoumají mocenské struktury, institucionální kontrolu a konstrukci subjektivity. Filmy jako “Matrix“ jsou často interpretovány skrze Baudrillardovy koncepty simulace a simulaker, nebo se zabývají Foucaultovými úvahami o kontrole. “Kritická teorie“ Frankfurtské školy ovlivnila kulturní studia, mediální kritiku a sociálně angažované umění. V době svého vzniku byla filozofie 20. století přijímána velmi rozmanitě. “Analytická filozofie“ byla v akademickém prostředí anglosaských zemí často vnímána jako vědecky rigorózní a precizní, avšak kritici ji někdy označovali za příliš úzkou a odcizenou “reálným„ filozofickým problémům. Naopak “kontinentální filozofie“, zejména existencialismus, zažila po druhé světové válce obrovskou popularitu, především ve Francii, kde se stal módním trendem a ovlivňoval mládež a intelektuály. Zároveň však čelil ostré kritice: ze strany církve pro svůj často ateistický charakter a zpochybňování tradičních morálních hodnot; ze strany marxistů za individualismus a nedostatečnou sociální angažovanost; a ze strany konzervativců pro údajný nihlismus a podvracení morálky. Díla Sartra byla například v některých zemích cenzurována nebo zakazována. V komunistickém Československu byla řada filozofických směrů (včetně existencialismu, fenomenologie a pozdější post-strukturalismu) označována za buržoazní, ideologicky škodlivá a jejich propagace byla potlačována, což vedlo k rozvoji filozofie v undergroundu a disentu (Jan Patočka, Václav Havel, Egon Bondy). “Post-strukturalismus a postmodernismus“ byly v 70. a 80. letech přijímány s velkým nadšením, ale zároveň i s velkou skepsí a kritikou, často obviňovány z relativismu, obscurantismu a nedostatečné politické angažovanosti. Dnes je filozofie 20. století vnímána jako jedno z nejplodnějších a nejvlivnějších období v dějinách myšlení. Její dědictví je stále živé a studované na univerzitách po celém světě. Mnoho jejích klíčových konceptů – jako je “absurdita„, “existenciální úzkost„, “dekonstrukce„, “mocenský diskurz„, “přirozený svět„ nebo “banalita zla“ – se stalo součástí běžného slovníku a kulturního povědomí. Její myšlenky se stále odrážejí v současné literatuře, umění, filmu a divadle. Existuje nespočet filmových a divadelních adaptací děl filozofů (např. filmové adaptace Camusových románů), nebo uměleckých děl, která explicitně či implicitně zkoumají filozofické otázky 20. století (např. filmy s tématy identity, paměti, svobody či totalitarismu). Filozofie mysli se dnes úzce prolíná s neurovědami a kognitivními vědami. Etika a politická filozofie se potýkají s výzvami globalizace, technologie a ekologické krize, často se odkazujíce na základy položené v předchozím století. Celkově je 20. století vnímáno jako formativní období, které položilo základy pro většinu současných filozofických debat a uměleckých projevů.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Filozofie 20. století na Rozbor-dila.cz →