📖 Úvod
„Filosofie„, jako označení pro literární směr, období či skupinu, není tradičním pojmem v literární vědě. Nejedná se o ucelené hnutí s jednotným manifestem a vymezenými estetickými principy v tom smyslu jako například romantismus či surrealismus. Místo toho je vhodnější hovořit o „filozofické literatuře“ nebo o literárních dílech, kde je filozofická myšlenka a její prezentace ústředním prvkem a hybnou silou. Tento jev se projevoval v různých dobách a kulturách, ale nejvýraznějšího rozkvětu, kdy filozofie přímo formovala literární vyjádření a stala se jeho dominantním rysem, dosáhl v období „osvícenství (18. století)“. V tomto kontextu lze tedy termín “Filosofie„ vnímat jako označení pro období, kdy se filozofické ideje staly určujícími pro literární tvorbu. Český název pro tuto tendenci je “Filozofie„ nebo “filozofická literatura„. Původní názvy pro “disciplínu“ jsou Philosophy (anglicky), Philosophie (francouzsky, německy), Filozofija (rusky). Neexistuje však jednotný “původní název“ pro “literární směr“ s tímto označením. Časové zařazení je, jak již bylo zmíněno, primárně “18. století“, s kořeny v 17. století a dozvuky v 19. a 20. století, například v existencialismu. Geograficky se tento fenomén rozvíjel globálně, ale jeho hlavní centra byla v období osvícenství zejména ve “Francii, Anglii a Německu“, odkud se šířily myšlenky po celé Evropě a do Severní Ameriky.
🌍 Kontext vzniku
Vznik a rozvoj filozofické literatury v osvícenství byl úzce spjat s hlubokými historickými, společenskými a filozofickými změnami tehdejší doby. „Historické pozadí“ bylo charakterizováno postupným úpadkem absolutistických monarchií a feudálních struktur, které dominovaly Evropě po staletí. Docházelo k rozvoji obchodu, řemesel a měst, což vedlo k posilování “buržoazie“, nové společenské třídy, která se dožadovala většího vlivu a práv. “Společenské změny“ zahrnovaly také nárůst gramotnosti, rozvoj knihtisku a snadnější šíření informací, což umožnilo masovější recepci nových myšlenek. Vznikaly intelektuální salony, kavárny a diskusní kroužky, které se staly centry vzdělanosti a kritického myšlení, kde se diskutovalo o politice, vědě, morálce a filozofii. “Filozofické pozadí“ bylo určeno především triumfem “racionalismu“ a “empirismu“, filozofických proudů 17. století (Descartes, Locke, Spinoza), které zdůrazňovaly význam rozumu a zkušenosti jako jediných spolehlivých zdrojů poznání. Došlo k odmítání dogmatismu, pověr a slepé víry. Klíčovými postavami tohoto období byli myslitelé jako “John Locke“, jehož teorie přirozených práv ovlivnila politické myšlení, “Isaac Newton“, jehož vědecké objevy potvrdily řádovost světa, a především osvícenští “encyklopedisté“ ve Francii (Diderot, D’Alembert), kteří se snažili shromáždit veškeré lidské vědění a zpřístupnit je široké veřejnosti. Mezi hlavní představitele, kteří stáli u zrodu této filozoficko-literární tendence, patřili “Voltaire“ se svými satirickými filozofickými povídkami, “Jean-Jacques Rousseau“ s teoriemi o společenské smlouvě a výchově, “Montesquieu“ s dílem o dělbě moci a “Denis Diderot“ s filozofickými romány a esejemi. Neexistuje jeden “zakladatel“, ale spíše celá generace myslitelů, kteří společně formovali směr. “Politická situace“ byla napjatá, charakterizovaná absolutistickými režimy (např. ve Francii Ludvíka XV. a XVI.) čelícími rostoucí kritice ze strany osvícenských myslitelů. Jejich myšlenky o svobodě, rovnosti a bratrství připravovaly půdu pro budoucí revoluce, zejména pro Velkou francouzskou revoluci roku 1789. “Filozofická literatura se vymezovala“ především proti “náboženskému dogmatismu“ a “církevní moci“, proti “feudálnímu uspořádání společnosti“, proti “absolutismu“ a “nespravedlnosti“, proti “pověrám, předsudkům a iracionalitě“. Odmítala temnotu středověku a barokní mysticismus, který kládal důraz na citovou religiozitu a pomíjivost světa. Naopak “navazovala na“ “renesanční humanismus“ s jeho důrazem na člověka a jeho schopnosti, na “vědeckou revoluci 17. století“ a na “filozofický racionalismus a empirismus“, čerpala inspiraci z antických ideálů rozumu a harmonie.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika filozofické literatury, zejména v období osvícenství, odrážely její didaktický a kritický záměr. „Typická témata a motivy“ zahrnovaly oslavu rozumu, svobodu myšlení a projevu, toleranci, lidská práva, spravedlnost, osvětu a pokrok. Často se objevovala kritika společenských nešvarů, jako je náboženský fanatismus, předsudky, cenzura, tyranské vládnutí, korupce a sociální nerovnost. Důležitým motivem bylo hledání pravdy a smyslu existence prostřednictvím racionální úvahy. Setkáváme se také s motivy přirozeného stavu člověka a společenské smlouvy, utopickými vizemi ideální společnosti a důrazem na morální a etické otázky. “Obraz typického hrdiny“ je často spjat s postavou myslitele, filozofa, vzdělaného cestovatele nebo naivního pozorovatele, který je konfrontován s reáliemi světa a klade kritické otázky. Není to primárně hrdina jednalý, ale spíše reflexivní. Často je inteligentní, racionální, morálně založený, usilující o poznání a zlepšení světa. Příkladem je Candide od Voltaira, jehož naivita slouží k obnažování absurdity světa. “Obvyklé prostředí“ je různorodé, často se objevují salony, města jako centra intelektuálního života, nebo exotické země, kam hrdina cestuje a kde srovnává různé kultury a zvyklosti (např. Montesquieuovy “Perské listy“). Někdy je prostředí abstraktní, sloužící jako kulisa pro filozofické dialogy. “Konflikty“ jsou převážně ideologické a morální: konflikt rozumu proti pověře a předsudkům, svobody proti útlaku, individuálního svědomí proti zkorumpované moci, osvěty proti nevzdělanosti a tmářství. Jde o střet idejí, který má vést k morálnímu poučení čtenáře. “Jazyk a styl“ jsou charakteristické svou jasností, precizností a logičností. Cílem je srozumitelně přednést argumenty a přesvědčit. Styl je často polemický, satirický a ironický, aby kritika byla co nejúčinnější. Nevyhýbá se sarkasmu a břitkému humoru. Texty mají často esejistické prvky, s důrazem na rétoriku a argumentaci. “Kompozice a vyprávěcí postupy“ jsou podřízeny didaktickému záměru. Často se využívá alegorie a satira, aby se vyhrocené společenské problémy daly snadněji kritizovat pod rouškou fikce. Objevují se filozofické dialogy, které slouží k prezentaci různých názorů a k jejich kritickému rozboru. Časté jsou také cestopisné romány, kde hrdina na svých cestách poznává různé systémy a srovnává je. Dopisová forma románu (epistolární román) byla populární, neboť umožňovala bezprostřední vyjádření názorů a reflexí postav. Důraz je kladen na přehlednost a logickou stavbu textu, aby čtenář mohl sledovat myšlenkové pochody a argumentaci. “Nejčastější literární žánry či podžánry“ zahrnovaly: “filozofické romány“ (tzv. “conte philosophique“, např. Voltaireův “Candide“), “eseje“ (např. Rousseauovy pojednání), “pamflety“ (Voltaire), “dialogy“ (Diderot), “satirické povídky“, “utopie“ (např. Moreova “Utopia“ jako předchůdce, ale osvícenství přineslo nové vize), a také “dramata s výrazným filozofickým podtextem“. Tyto žánry sloužily k rozšiřování osvícenských idejí a k formování veřejného mínění, často s cílem vyprovokovat k zamyšlení a společenské změně.
👥 Zastupci
Filosofie, ačkoliv není primárně literárním směrem v klasickém slova smyslu, představuje hluboký myšlenkový základ, který zásadně ovlivňuje a často přímo formuje literární tvorbu. Lze ji vnímat jako ústřední téma, metodu, nebo přímo žánr „filosofické literatury“, kde se abstraktní myšlenky zhmotňují v příbězích, postavách a dialozích, čímž oslovují čtenáře na intelektuální i emocionální úrovni. Mezi nejdůležitější světové autory, jejichž dílo je protnuto filosofií, patří Platón s jeho “Dialogy“ (např. “Ústava“, “Symposion“), jež skrze formu dialogu a mýtu zkoumají fundamentální otázky etiky, politiky a poznání, čímž činí filosofii literárně přístupnou. Friedrich Nietzsche, například s díly “Tak pravil Zarathustra“ a “Mimo dobro a zlo“, revolučním způsobem propojil filosofickou myšlenku s literární formou, využívající poetický jazyk, metafory a aforismy k převratnému přehodnocení morálky a lidské existence. Albert Camus se svou novelou “Cizinec“ a esejem “Mýtus o Sisyfovi“ stal klíčovým představitelem existencialismu a filosofie absurdity, kde beletrie slouží jako nosič hlubokých myšlenek o smyslu života, svobodě a vzpouře. Jean-Paul Sartre, s románem “Nevolnost“ a hrou “Za zavřenými dveřmi“, přímo dramatizoval svou existencialistickou filosofii, propojující abstraktní koncepty s konkrétními osudy postav, čímž ilustruje lidskou svobodu a odpovědnost. Umberto Eco, filozof a sémiolog, ve svém románu “Jméno růže“ brilantně kombinuje detektivní zápletku s hlubokými filosofickými, teologickými a sémiotickými úvahami, ukazující, jak lze komplexní myšlenky integrovat do poutavého narativu. Z českých autorů je to především Karel Čapek, jehož díla jako “R.U.R.“ a “Válka s mloky“ s lehkostí, ale hluboce prozkoumávají etické dilemata moderní doby, vliv technologií a podstatu lidství, což z něj činí mistra filosofické fikce. Jan Patočka, ač primárně filozof, svými “Kacířskými eseji o filosofii dějin“ ukázal schopnost reflektovat lidské dějiny a existenci s hlubokým vhledem a sugestivním jazykem, který přesahuje akademický diskurz. Václav Havel, se svými hrami jako “Pokoušení“ a esejemi jako “Dálkový výslech“, formuloval jedinečnou filosofii odpovědnosti, pravdy a moci v totalitním a posttotalitním světě, čímž jeho literární tvorba získala univerzální filosofický rozměr.
📈 Vývoj
Vývoj filosofické literatury sahá až do antického Řecka, kde Platónovy dialogy představovaly ranou a zásadní formu, v níž se filosofické myšlenky propojovaly s rétorickou a literární elegancí. Období Středověku a Renesance pokračovalo v užívání alegorie a teologických traktátů, které často přebíraly literární formy k vyjádření komplexních idejí. Vrcholný rozkvět přišel s Osvícenstvím, kdy autoři jako Voltaire a Rousseau využívali romány a dramata k šíření svých filosofických a společenských kritik, často satirickou nebo polemickou formou. V 19. století se filosofie a literatura propojily s romantismem (např. Goetheho “Faust“) a posléze s díly Dostojevského, Kierkegaarda a Nietzscheho, kde se hluboké etické, psychologické a existenciální otázky staly ústředním motivem a určující silou literárního vyjádření. 20. století pak přineslo explicitní fúzi filosofie a literatury zejména s existencialismem po druhé světové válce, kde autoři jako Camus a Sartre přímo vytvářeli filosofickou fikci a divadelní hry, jež dramatizovaly jejich teze o absurditě, svobodě a odpovědnosti. Tato fáze se posléze proměnila do postmoderní literatury, která často zkoumá jazykové hry, dekonstrukci a složité epistemologické otázky (např. Borges, Eco). Filosofická literatura nezažila ústup, spíše kontinuální proměnu a integraci do rozmanitých žánrů a směrů, kde se filosofické otázky stávají integrální součástí narativu, nikoliv jen jeho pozadím. Národní a regionální varianty zahrnují například francouzský existencialismus, německou romantickou filosofii, ruskou morální a spirituální filosofii v románech nebo český humanismus a etiku odpovědnosti v dílech Čapka a Havla. Žánrové varianty se pohybují od filosofického románu, dramatu, esejistické prózy až po spekulativní fikci (sci-fi), která často slouží k prozkoumávání etických a metafyzických dilemat.
💫 Vliv
Vliv filosofické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry a generacemi. Z existencialismu například vychází celá řada autorů a uměleckých směrů po druhé světové válce, včetně absurdního divadla (Beckett, Ionesco), filmové nové vlny a literatury zabývající se tématy odcizení, svobody a hledání smyslu v absurdním světě. Nietzscheho myšlenky inspirovaly modernismus (Thomas Mann, Hermann Hesse), postmodernismus a umělecké hnutí zaměřená na individualitu a kritiku tradičních hodnot. Platónovy ideje, jako je jeskyně nebo teorie forem, se staly věčným zdrojem pro alegorickou literaturu, utopické a dystopické vize. Obecně filosofická literatura neustále provokuje k novému myšlení, zkoumá etická dilemata a posouvá hranice lidského chápání, čímž ovlivňuje, jak autoři přistupují k postavám, zápletkám a tématům. Žánr science fiction, například díla Philipa K. Dicka, často přímo pracuje s filosofickými otázkami o realitě, identitě a vědomí, zatímco dystopická literatura (Orwell, Huxley) je inherentně filosofická ve své kritice společenských systémů. Přijímání filosofické literatury v době jejího vzniku bylo různorodé. Platónovy dialogy byly vysoce ceněné, ale také terčem kritiky jiných filosofických škol. Autoři Osvícenství jako Voltaire a Rousseau byli často cenzurováni nebo zakazováni pro své radikální společenské a náboženské názory. Kierkegaard a Nietzsche získali vliv postupně, často byli zpočátku nepochopeni nebo kontroverzně interpretováni. Existencialisté jako Sartre a Camus byli po válce nesmírně populární, ale zároveň kritizováni za pesimismus nebo údajnou nemorálnost. Díla Karla Čapka, například “R.U.R.“, byla sice přijímána s nadšením, ale zároveň vyvolávala obavy z dopadů techniky, a jeho politicky angažované texty čelily kritice. Václav Havel a jeho filosofické eseje a divadelní hry byly v komunistickém Československu zakázány a cenzurovány, ale staly se symboly disentu a získaly mezinárodní uznání. Dnes je filosofická literatura vnímána jako klíčová součást světového literárního dědictví, ceněná pro svou intelektuální hloubku, nadčasovou relevanci a schopnost propojovat abstraktní myšlení s konkrétními lidskými zkušenostmi. Je předmětem neustálého akademického studia v literárních vědách i filosofii a díla autorů jako Camus, Nietzsche, Dostojevskij nebo Platón zůstávají široce čtená a diskutovaná. Mnoho z těchto děl se dočkalo filmových, divadelních nebo jiných uměleckých adaptací: Camusův “Cizinec“ byl adaptován do filmu Luchina Viscontiho, Sartreho “Za zavřenými dveřmi“ je často uváděnou divadelní hrou, Čapkův “R.U.R.“ měl řadu rozhlasových a televizních adaptací a ovlivnil celou sci-fi. Havlovy hry se pravidelně hrají po celém světě a Ecoův “Jméno růže“ se dočkal úspěšné filmové adaptace i televizního seriálu, což jen podtrhuje trvalou sílu a rezonanci filosofické literatury v současné kultuře.