📖 Úvod
Feminismus je široký a rozmanitý literární směr, který se soustředí na kritiku patriarchátu, genderových nerovností a na podporu práv a postavení žen ve společnosti. Jeho český název je feminismus, původní anglický „feminism“. Chronologicky se nejedná o jeden ucelený směr, ale spíše o kontinuální ideologii a pohyb, který se projevuje v různých vlnách: první vlna (polovina 19. století až počátek 20. století) se zaměřovala na volební právo a právo na vzdělání; druhá vlna (60. léta až 80. léta 20. století) se soustředila na širší společenskou a ekonomickou rovnost, reprodukční práva a kritiku genderových rolí; třetí vlna (90. léta 20. století) reagovala na limity předchozích vln, zahrnula otázky identity, intersekcionality a postkolonialismu; a čtvrtá vlna (od počátku 21. století) se prolíná s digitální dobou a zaměřuje se na online aktivismus, boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí. Tento směr se rozvíjel a rozvíjí globálně, s významnými ohnisky ve Velké Británii, Spojených státech amerických, Francii, Německu a Skandinávii, odkud se šířil do dalších částí světa včetně Latinské Ameriky, Asie a Afriky, adaptujíc se na lokální kulturní a politické kontexty.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku feminismu je hluboce zakořeněno v osvícenských ideálech o lidských právech a rovnosti, které se zpočátku týkaly převážně mužů. První výzvy k rozšíření těchto práv na ženy se objevily již na konci 18. století. Mezi klíčové postavy u vzniku patří Mary Wollstonecraft s dílem „A Vindication of the Rights of Woman“ (1792) a Olympe de Gouges s „Deklarací práv ženy a občanky“ (1791), které položily základy pro feministické myšlení. Společenské změny vyvolané průmyslovou revolucí, která ženy přivedla do továren a mimo domácnost, a abolicionistické hnutí za zrušení otroctví, v němž mnoho žen aktivně působilo a uvědomilo si paralely mezi útlakem otroků a žen, výrazně přispěly k formování první vlny. Klíčovým mezníkem byla konference v Seneca Falls (1848) ve Spojených státech, kde Elizabeth Cady Stanton a Susan B. Anthony formulovaly požadavky na ženská práva, včetně volebního práva. Ve 20. století, zejména po obou světových válkách, kdy ženy převzaly tradičně mužské role v ekonomice, se zintenzivnil tlak na rovnoprávnost. Filozoficky se feminismus opíral o liberální myšlenky rovnosti, socialistické analýzy spojující útlak žen s kapitalismem a třídním bojem, a později o existencialismus, zejména díky Simone de Beauvoir a jejímu dílu „Druhé pohlaví“ (1949), které dekonstruovalo koncept ženy jako „druhého“ pohlaví ve vztahu k muži. Politická situace v průběhu 19. a 20. století byla charakterizována bojem za základní občanská práva, včetně práva volit (sufražetky), práva na vzdělání, práva vlastnit majetek, práva na práci a rovnou mzdu, a později za reprodukční práva. Společenské změny zahrnovaly postupné uznávání těchto práv, vstup žen do veřejného a profesního života a redefinici rodinných rolí. Feminismus se vymezuje především proti patriarchátu, sexismu, androcentrismu (pohled na svět z mužské perspektivy jako univerzální), misogynii, tradičním genderovým rolím a stereotypům, které omezují a utlačují ženy. Navazuje na osvícenské myšlenky humanismu a lidských práv a často se prolíná s dalšími hnutími za sociální spravedlnost, jako je abolicionismus, hnutí za občanská práva a LGBTQ+ hnutí.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního feminismu je hluboké zkoumání a kritika genderové nerovnosti a patriarchálních struktur ve společnosti. Typická témata a motivy zahrnují útlak žen, sexism a diskriminaci, mateřství a reprodukční práva, ženskou sexualitu a tělesnost (často tabuizovanou nebo objektifikovanou), domácí násilí a sexuální obtěžování, stereotypy a genderové role, hledání ženské identity a hlasu, ženskou zkušenost v různých kulturách, sesterství a ženskou solidaritu, a přehodnocení historie z ženské perspektivy. Častým motivem je „bildungsroman“ ženské hrdinky, která prochází procesem sebeobjevování a emancipace. Obraz typického hrdiny je často ženská postava, která se staví proti společenským normám, bojuje za svou autonomii a prožívá vnitřní i vnější konflikty spojené s genderem. Může jít o ženu, která se snaží skloubit kariéru a rodinu, o oběť násilí hledající spravedlnost, nebo o ženu, která dekonstruuje tradiční role a hledá vlastní cestu. Obvyklé prostředí je často realistické a každodenní, zahrnující domácnost (jako místo útlaku, ale i potenciální síly a solidarity), pracoviště (ukazující diskriminaci), vzdělávací instituce (boj za rovné příležitosti), veřejný prostor a politické arény. Konflikty se obvykle týkají individuálního boje proti společenským očekáváním, vnitřního konfliktu s internalizovanými patriarchálními normami, konfliktu s muži nebo institucemi a generačních střetů ohledně ženských rolí. Jazyk a styl jsou často kritické, analytické, sebereflexivní a někdy polemické nebo provokativní. Autoři se snaží o demytizaci a dekonstrukci jazyka, který je považován za maskulinní a androcentrický, a experimentují s „écriture féminine“ (ženským psaním), které má reflektovat odlišnou ženskou zkušenost a perspektivu. Využívá se ironie, sarkasmus a satirické prvky ke kritice společenských jevů. Kompozice je různorodá, od klasických románových struktur po experimentální formy, často s nelineárním vyprávěním, polyfonií a deníkovými záznamy. Vyprávěcí postupy zahrnují časté používání první osoby (pro autenticitu ženské zkušenosti), vnitřní monolog, proud vědomí a přehodnocování známých příběhů (mýtů, pohádek, historických událostí) z ženské perspektivy. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou romány (včetně společenského románu, dystopie s feministickým podtextem), povídky, eseje (klíčové pro feministickou teorii), poezie (často lyrická, osobní, s tématy tělesnosti a identity), drama, memoáry a autorská literatura faktu, které poskytují prostor pro osobní svědectví a kritické analýzy. Nechybí ani žánrová literatura (např. sci-fi a fantasy s feministickými dystopiemi), která zkoumá alternativní společenské uspořádání a genderové role.
👥 Zastupci
Feministická literatura představuje rozsáhlé a mnohovrstevnaté hnutí, které se snaží reflektovat ženskou zkušenost, kritizovat patriarchální struktury a prosazovat rovnoprávnost pohlaví. Mezi nejvýznamnější české autorky patří Božena Němcová s díly „Babička“ a „Divá Bára“, kde Babička představuje archetyp silné a nezávislé ženy, která se vyrovnává s osudem, a Bára aktivně vzdoruje konvencím venkovské společnosti, čímž její postavy ukazují rané prvky ženské autonomie a odporu proti společenským normám. Karolína Světlá proslula romány jako „Kříž u potoka“ a „Vesnický román“, v nichž zkoumala postavení žen na venkově a jejich morální volby, čímž naznačovala ženskou vnitřní sílu a schopnost rozhodování i v těžkých podmínkách. Eliška Krásnohorská se ve své tvorbě i publicistice (např. „Z mého mládí“) aktivně zasazovala za vzdělání a emancipaci žen v české společnosti, což je klíčové pro rozvoj ženských práv. V současnosti je důležitou českou feministickou autorkou Radka Denemarková s romány „Peníze od Hitlera“ a „Hodiny z olova“, které se radikálně vyrovnávají s ženskou traumatickou zkušeností a kritikou postavení ženy v moderní společnosti, čímž přináší silnou a nekompromisní perspektivu. Mezi světové průkopnice patří Mary Wollstonecraft s dílem „A Vindication of the Rights of Woman“, jež je považováno za zakládající text moderního feminismu, neboť zde argumentuje pro racionální vzdělání žen jako základ pro jejich rovnoprávnost. Virginia Woolf ve svých esejích a románech, jako je „Vlastní pokoj“ a „Paní Dallowayová“, mistrně analyzovala materiální a společenské překážky, které bránily ženám v tvůrčí činnosti a v plném rozvoji jejich identity, čímž ovlivnila modernistické vnímání ženské subjektivity. Simone de Beauvoir svým stěžejním dílem „Druhé pohlaví“ definovala ženu jako „Druhé“ v patriarchální společnosti a položila teoretické základy pro druhou vlnu feminismu, čímž nabídla komplexní analýzu ženského útlaku. Sylvia Plath s románem „Skleněný zvon“ a svou poezií otevřeně hovořila o ženské duševní nemoci a pocitu uvěznění v ženských rolích 50. let, což představuje silnou výpověď o vnitřních tlacích. Alice Walker ve svém románu „Barva nachu“ zpracovává téma rasové a genderové diskriminace a ukazuje sílu ženského společenství a odolnosti, čímž přinesla perspektivu černošského ženství (womanismu). Margaret Atwoodová se proslavila dystopickými romány „Příběh služebnice“ a „Svědectví“, kde zkoumá útlak žen v totalitních režimech a varuje před ztrátou práv, což je silnou metaforou pro ohrožení ženských svobod. Elena Ferrante v sérii „Geniální přítelkyně“ detailně vykresluje komplexní dynamiku ženského přátelství, ambicí a vlivu společenských struktur na životy žen, čímž nabízí niterný pohled na ženskou zkušenost.
📈 Vývoj
Vývoj feminismu v literatuře se úzce prolíná s širšími společenskými vlnami feministického hnutí. Jeho rané fáze sahají do období osvícenství, kde se objevovaly první hlasy volající po rovnoprávnosti, například již zmíněná Mary Wollstonecraft. První vlna feminismu (přibližně od poloviny 19. století do 20. let 20. století) se zaměřovala především na získání volebního práva pro ženy, majetkových práv a přístupu ke vzdělání. V literatuře se to projevovalo především snahou autorek psát a vydávat, ačkoliv často pod pseudonymy, a tematizovat postavení žen v manželství a společnosti (např. sestry Brontëovy, Jane Austen, Božena Němcová). Období vrcholu pro feminismus jako explicitní literární směr nastalo s druhou vlnou feminismu v 60. a 70. letech 20. století, kdy se v literatuře plně rozvinula kritika patriarchátu, genderových rolí, sexuality a reprodukčních práv. Klíčovými díly byly tehdy „Druhé pohlaví“ od Simone de Beauvoir nebo „Ženská mystika“ Betty Friedan, které inspirovaly autorky k otevřenějšímu zkoumání ženské zkušenosti, ženského těla a sexuality (např. Erica Jong, Shulamith Firestone). Postupný ústup ve smyslu jednotného hlasu nenastal, spíše došlo k proměně a diverzifikaci v rámci třetí vlny feminismu (90. léta), která reagovala na kritiku druhé vlny z hlediska absence intersekcionality. Třetí vlna zdůraznila rozmanitost ženských zkušeností podle rasy, třídy, sexuální orientace a národnosti, což se promítlo do literatury zvýšeným zájmem o postkoloniální feminismus, queer literaturu a hledání nových forem vyjádření ženské identity. Čtvrtá vlna (od 2010s) využívá digitální platformy a sociální média (např. hnutí #MeToo) k šíření povědomí o sexismu, násilí a k posilování ženského hlasu, což se odráží v literatuře s důrazem na aktivismus, přeživší a nové formy solidarity. Rané fáze se vyznačovaly spíše kritickým realismem a esejistikou, zatímco pozdní fáze zahrnují široké spektrum žánrů od dystopií (Atwood), přes autofikci, experimentální prózu až po poezii a drama. Národní a regionální varianty jsou velmi důležité; například francouzský feminismus se zaměřoval na otázky jazyka a écriture féminine (Hélène Cixous, Luce Irigaray), americký na právní a sociální aspekty, zatímco feminismus třetího světa (postkoloniální feminismus) se soustředí na dopady kolonialismu a globalizace na ženy (např. Gayatri Spivak, Chandra Mohanty). Žánrové varianty zahrnují feministickou science fiction (Ursula K. Le Guin), fantasy, detektivky s ženskými protagonistkami a silným sociálním komentářem, a samozřejmě bohatou non-fiction a literární teorii.
💫 Vliv
Vliv feminismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, neboť zásadně přetvořil způsob, jakým jsou ženy zobrazovány, jaké příběhy jsou vyprávěny a kdo je vypráví. Z feminismu jako literárního a teoretického směru vycházejí prakticky všechny proudy, které se zabývají genderovými studiemi, queer teorií, postkoloniální literaturou a obecně literaturou identity. Ovlivnil autory jako je Toni Morrison, která ve své tvorbě (např. „Milovaná“) hluboce propojila rasové a genderové útlaky, nebo Arundhati Roy s románem „Bůh maličkostí“, kde se dotýká kastovních a ženských témat. Feministická kritika a teorie otevřela cestu novým interpretačním rámcům a přinesla „znovuzpřístupnění“ dříve opomíjených ženských hlasů v literární historii. V době svého vzniku byl feminismus a jeho literární projevy často přijímán s velkou kritikou, nepochopením, výsměchem a dokonce i cenzurou a zákazy. Díla Mary Wollstonecraftové byla po její smrti dlouho odsuzována a ona sama hanobena, podobně jako sufražetky byly terčem karikatur a násilí. V 60. a 70. letech čelila feministická literatura obviněním z „man-hatingu“, zničení tradičních rodinných hodnot a sexuality, což vedlo k marginalizaci v akademickém i mainstreamovém prostředí. Knihy otevřeně hovořící o ženské sexualitě, domácím násilí nebo útlaku byly často považovány za kontroverzní, skandální a pro mnohé nepřijatelné. Dnes je vnímání feminismu mnohem komplexnější a většinově pozitivnější, i když stále čelí odporu a zkreslování. Feministická literatura je nedílnou součástí literárního kánonu, vyučuje se na univerzitách po celém světě a její vliv je patrný v mnoha žánrech. Mnoho klasických děl (např. romány Jane Austenové, sester Brontëových) je dnes reinterpretováno skrze feministickou optiku, což obohacuje jejich chápání. Existuje obrovské množství filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací, které čerpají z feministických témat a děl. Příkladem je již zmíněný úspěšný seriál „Příběh služebnice“, filmové adaptace děl Virginie Woolf („Hodiny“), Alice Walker („Barva nachu“), nebo divadelní hry jako „Monology vagíny“ Eve Ensler, které se staly celosvětovým fenoménem a aktivistickým nástrojem. Vizuální umění, hudba a performance art rovněž reflektují feministické myšlenky, od děl umělkyň jako Judy Chicago po současné hudebnice a video umělkyně, které zkoumají gender, tělo a moc. Feminismus se stal esenciálním nástrojem pro kritickou reflexi společnosti a kultury.