📖 Úvod
Expresionismus (německy Expressionismus, anglicky Expressionism) je literární a umělecký směr, který se rozvíjel především v první třetině 20. století, s vrcholem v letech před a po první světové válce (cca 1905-1930). Přestože jeho kořeny sahají až do konce 19. století, plně se manifestoval až na počátku 20. století. Geograficky se rozvíjel především v německy mluvících zemích, tedy v Německu a Rakousku, odkud se rozšířil do dalších částí Evropy (Skandinávie, Rusko, Francie, Československo) a ovlivnil i zámořskou tvorbu. Byl to jeden z nejvýznamnějších avantgardních směrů v německé kultuře.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku expresionismu bylo složité a plné napětí. Na přelomu 19. a 20. století procházela Evropa obdobím rychlé industrializace, urbanizace a modernizace, což vedlo k zásadním společenským změnám. Lidé se stěhovali do velkých měst, kde se potýkali s odcizením, anonymitou, ztrátou tradičních hodnot a sociálními nerovnostmi. Před první světovou válkou panovala atmosféra vnitřního napětí, pocitů ohrožení, morální krize a blížícího se konfliktu, který se následně přerodil v hrůzy světové války. Poválečné období bylo charakterizováno chaosem, revolučními náladami, ekonomickou nestabilitou (např. hyperinflace v Německu) a nástupem totalitních ideologií, které nakonec vedly k potlačení expresionismu nacistickým režimem jako „zvrhlého umění“. Filozoficky expresionismus navazoval na myšlenky Friedricha Nietzscheho (krize morálky, iracionalita, vůle k moci), Henriho Bergsona (intuice, životní síla, protiklad k racionalismu) a hluboce byl ovlivněn psychoanalýzou Sigmunda Freuda (důraz na podvědomí, instinkty, potlačené touhy). Vliv měl i existenciální tíseň a úzkost popisovaná Sørena Kierkegaarda. U vzniku expresionismu nestál jeden konkrétní zakladatel, spíše se jednalo o spontánní reakci a sdružování umělců s podobným cítěním. V literatuře k hlavním představitelům patřili například Georg Heym, Georg Trakl, Franz Werfel, Alfred Döblin, Ernst Toller. Expresionismus se vymezoval proti předchozím směrům, především proti objektivnímu a deterministickému naturalismu, který podle expresionistů pasivně zrcadlil vnější realitu bez hlubšího prožitku. Kritizoval i impresionismus za jeho povrchní zaměření na vnější dojem a esteticismus. Odmítal jednoduché zrcadlení reality realismu. Naopak navazoval na některé aspekty romantismu (subjektivismus, důraz na cit, iracionalitu, fantastično), symbolismu (hledání hlubších významů, práce se symboly) a částečně na raný modernismus s jeho experimenty. Byl to výkřik proti měšťácké spokojenosti a povrchnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou expresionismu je především intenzivní subjektivismus a vyjádření vnitřního prožitku, emocí a úzkosti, často na úkor objektivní reality, která je deformována a znetvořena, aby lépe vyjádřila vnitřní stav autora nebo postavy. Důraz je kladen na expresivnost, tedy silovou výrazovost a schopnost díla vyvolat silný dojem. Typická témata a motivy zahrnují válku, smrt, rozklad, zánik, samotu, odcizení, úzkost, šílenství, nemoc, ale i revoluci, vzpouru proti stávajícímu řádu a hledání nového člověka nebo nového smyslu. Častými motivy jsou také velkoměsto (vnímané jako místo úpadku, ale i intenzivních prožitků), motiv otce a syna (generační konflikt, revolta mládí proti autoritě), prostituce jako symbol morálního úpadku, vize apokalypsy či extáze. Obraz typického hrdiny je rozervaný, úzkostný, osamělý, trpící jedinec, často na hranici šílenství, hledající smysl v chaotickém světě. Může být vizionářem, revolucionářem nebo obětí. Hrdina je často anonymní, typizovaný, spíše než individuální postava je ztělesněním krize moderního člověka. Obvyklé prostředí zahrnuje temná, stísněná místa, velkoměstské slumy, nemocnice, válečné zákopy, ale i snové nebo fantastické krajiny, které odrážejí vnitřní stav hrdiny. Konflikty jsou především vnitřní (duševní rozervanost, schizofrenie), mezi jedincem a odcizenou společností, generační a mezi duchem a hmotou. Jazyk a styl je velmi expresivní, dynamický, často patetický, plný metafor, symbolů a zcizujících prvků. Vyznačuje se deformací syntaxe, fragmentárností, telegrafičností, neologismy a deklamativností. Časté jsou vykřičníky, otazníky a apostrofy k imaginárnímu adresátovi. Slova mají silný emocionální náboj. Kompozice je často fragmentární, mozaikovitá, bez tradiční dějové linky, soustředěná na sled vizí, momentek a vnitřních monologů. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní perspektivu, proud vědomí, halucinace, snové sekvence a vnitřní monology. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou poezie (expresionistická lyrika, hymny, básně v próze), drama (silně stylizované expresionistické drama s typizovanými postavami, patetickými replikami a často antickým chórem) a próza (novely, povídky a experimentální romány, které se vyhýbají realistickému popisu).
👥 Zastupci
Expresionismus byl radikální umělecký směr počátku 20. století, který se snažil vyjádřit vnitřní prožitky, emoce a subjektivní realitu namísto objektivního zobrazení světa, reagující na společenské a existenciální krize doby. Mezi nejdůležitější světové autory expresionismu patří: “Georg Heym“ s díly “Der ewige Tag“ a “Umbra vitae“, v nichž jeho poezie s temnými, apokalyptickými vizemi velkoměsta a předtuchou zániku dokonale ztělesňuje expresionistickou úzkost z moderní civilizace a nevyhnutelné katastrofy. “Georg Trakl“ s básnickými sbírkami “Sebastian im Traum“ a “Helian“ vytváří hluboce melancholický a symbolický svět rozkladu, smrti, viny a duchovního utrpení, čímž exemplárně ilustruje expresionistické pocity samoty a existenciální bolesti v rozpadajícím se světě. “Franz Kafka“ s díly “Proměna“, “Proces“ a “Zámek“ zachycuje absurditu, odcizení a bezmoc jednotlivce tváří v tvář nepřehledným byrokratickým systémům a vnitřním démonům, což je ústřední téma expresionistického pohledu na lidskou existenci. “Ernst Toller“ s dramaty “Masse Mensch“ a “Die Wandlung“ vyjadřuje intenzivní protiválečný a revoluční patos, zobrazuje utrpení mas a volání po radikální společenské proměně, což odpovídá aktivistické a sociálně kritické větvi expresionismu. Mezi významné české autory expresionismu patří: “Ladislav Klíma“ s filosofickými prózami “Utrpení knížete Sternenhocha“ a “Světová revoluce“, které radikálně zpochybňují objektivní realitu a morálku skrze extrémní solipsismus a groteskní vize, jež rezonují s expresionistickým důrazem na absolutní subjektivitu a nihilistický rozklad. “Richard Weiner“ s díly “Lítice“ a “Hra doopravdy“ vytváří komplexní prózy a poezii, jež se zabývají fragmentací identity, existenciální úzkostí a labyrintem lidského vědomí pomocí složité symboliky a psychologické hloubky, což je typické pro expresionistické zkoumání vnitřního světa. “Jakub Deml“ s díly “Z mého protokolu“ a “Moji přátelé“ kombinuje mystiku, vzpouru a hluboce subjektivní, často extatické nebo odsuzující tóny, což reflektuje expresionistickou potřebu intenzivního vnitřního prožitku a anti-měšťanského postoje. “Lev Blatný“ se svými hrami jako “Pokušení“ a “Kolotoč“ zobrazuje psychologické trýznění postav chycených v absurdních situacích, používaje strohé obrazy a symbolická gesta, čímž se blíží expresionistickému dramatu s jeho důrazem na vnitřní stavy a kritiku společnosti.
📈 Vývoj
Expresionismus se vynořil na počátku 20. století, přibližně v letech 1905–1910, jako reakce na naturalistický a impresionistický objektivismus a pozitivistickou věcnost, inspirován Nietzscheho filozofií, Freudovou psychoanalýzou a obecnou pre-válečnou úzkostí. Jeho vznik je úzce spjat s německým uměním, především s malířskými skupinami Die Brücke (Most) a Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), které zdůrazňovaly deformaci a subjektivní vyjádření. Období vrcholu expresionismu spadá do let 1910–1925, přičemž první světová válka a poválečná deziluze zásadně ovlivnily jeho témata a formy. V této době se expresionismus stal dominantním proudem v německé literatuře, divadle, filmu a výtvarném umění. Válka posílila kritiku společnosti, militarismu a lidského utrpení, zatímco poválečné období přineslo vlny revolučního patosu a utopických vizí. Postupný ústup expresionismu nastal v polovině 20. let s nástupem tzv. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), která se snažila o střízlivější, realističtější a méně emocionálně vypjatý pohled na svět. Mnozí expresionisté se buď přizpůsobili novým trendům, nebo byli odsunuti do pozadí. V rané fázi (přibližně 1905–1914) se expresionismus soustředil především na vyjádření individuální úzkosti, osamělosti, revolty proti měšťáckým hodnotám a na experimenty s formou, často s lyrickým a vizionářským nábojem. Válečná fáze (1914–1918) se vyznačovala silným protiválečným sentimentem a zobrazením lidského utrpení. Poválečná neboli aktivistická fáze (přibližně 1918–1925) byla více politicky angažovaná, s revolučním zápalem, sociální kritikou a často se socialistickými nebo pacifistickými ideály. Co se týče národních a žánrových variant, německý expresionismus byl nejrozvinutější a nejvlivnější, s výraznými proudy v lyrice (tzv. „Schreilyrik“ – poezie křiku), dramatu (Stationendrama, které epizodicky sleduje vnitřní cestu hrdiny, často archetypálního) a próze, kde se objevovaly psychologické sondy a absurdní situace. V českých zemích se expresionismus projevil silným vlivem, zejména v dílech německy píšících pražských autorů jako Franz Kafka a také u českých spisovatelů jako Klíma, Weiner a Deml, kteří sdíleli temné, subjektivní a existenciální motivy, ačkoli často ve směsici s jinými proudy. Rakouský expresionismus, zastoupený například Trakelem, se podobal německému, ale často s ještě intenzivnějším zaměřením na mystiku a duchovní rozklad. Žánrově se expresionismus projevil v lyrice (intenzivní, symbolická, fragmentovaná), dramatu (se stylizovanými postavami, deformovanou scénografií a zaměřením na psychické stavy) a próze (s důrazem na vnitřní monology, sny a podvědomí).
💫 Vliv
Expresionismus měl zásadní vliv na pozdější literaturu a umění. Jeho témata odcizení, úzkosti a absurdity položila základy pro rozvoj „existencialismu“, s Kafkou jako klíčovým mostem mezi oběma proudy. Inspiraci si z expresionismu čerpal i “surrealismus“ s jeho zájmem o podvědomí a sny, ačkoli se lišil v metodách a cílech. Prvky expresionismu, jako jsou groteska, iracionalita a postavy lapené v nesmyslných situacích, se později odrazily v “absurdním dramatu“. Protirežimní sentiment a syrová emocionální exprese ovlivnily i některé aspekty americké “Beat Generation“ a “punkové hnutí“. Vliv na “film“ byl obrovský – německý expresionistický film (např. “Kabinet doktora Caligariho“, “Nosferatu“, “Metropolis“) s jeho deformovanými kulisami, ostrými stíny a psychologickými náměty přímo ovlivnil film noir, horor a avantgardní kinematografii po celém světě. V “divadle“ expresionismus předznamenal Brechtovo epické divadlo a další experimentální formy. Ve “výtvarném umění“ pomohl položit základy pro abstraktní umění a měl přímý dopad na skupiny jako Fauvisté a moderní grafiku. V době svého vzniku byl expresionismus přijímán s polarizovanými názory. Na jedné straně byl chválen jako revoluční a vitální hnutí, které se odvážně postavilo proti zastaralým formám a měšťácké konvenci, oceněn pro svou emocionální upřímnost a sociální angažovanost. Na straně druhé byl kritizován za svou obscurnost, pesimismus, estetickou “ošklivost„, chaotičnost a přehnanou subjektivitu. Zejména jeho radikálnější a politicky angažované projevy vyvolávaly kontroverze. Největší útlak přišel s nástupem nacistického režimu v Německu od roku 1933, kdy byl expresionismus označen za “zvrhlé umění“ (entartete Kunst). Díla byla odstraňována z muzeí, zakazována, páleny knihy, a mnozí autoři byli pronásledováni, nuceni k exilu, nebo dokonce zavražděni, což fakticky ukončilo hlavní fázi hnutí v Německu. Dnes je expresionismus vnímán jako jeden z nejpřevratnějších a nejvýznamnějších uměleckých směrů 20. století, který zásadně proměnil západní umění a literaturu. Jeho témata odcizení, existenciální úzkosti a kritiky společnosti zůstávají i v současné době vysoce relevantní. Jeho formální inovace nadále inspirují umělce napříč různými médii. Je předmětem rozsáhlého akademického studia, jeho divadelní hry se často znovu inscenují a vizuální umění je vysoce ceněno. Existuje mnoho filmových adaptací expresionistických děl (zejména Kafky) a řada filmů, které čerpají z jeho estetiky a tematických prvků, což potvrzuje jeho trvalý dopad, především v žánrech hororu a psychologického dramatu.