📖 Úvod
Existenciální próza (původní název v závislosti na jazyce nejčastěji Existentialist literature, littérature existentialiste, Existenzialistische Literatur) je literární směr, který se rozvíjel především v polovině 20. století, zejména pak ve 40. až 60. letech. Geograficky se nejvýrazněji prosadil ve Francii, odkud pochází většina jeho klíčových představitelů, ale jeho vliv zasáhl i Německo, Spojené státy americké a další evropské země.
🌍 Kontext vzniku
Vznik existenciální prózy je neoddělitelně spjat s hlubokými historickými, společenskými a filozofickými otřesy 20. století. Filozofické základy tohoto myšlenkového proudu, z něhož existenciální próza vychází, lze vysledovat už v díle dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (19. století), který zdůrazňoval individuální existenci, úzkost a volbu, dále pak u Friedricha Nietzscheho s jeho konceptem vůle k moci a kritiky tradičních hodnot. Klíčový impulz pro literární ztvárnění však přinesly práce německých filozofů Martina Heideggera (zejména jeho dílo „Bytí a čas“, které analyzovalo lidskou existenci jako „bytí k smrti“) a Karla Jasperse. Fenomenologická metoda Edmunda Husserla pak poskytla nástroje pro zkoumání přímé zkušenosti vědomí. Bezprostřední impuls pro rozvoj existenciální prózy jako specifického literárního směru však nastal v poválečné Francii, kde se filozofie existencialismu stala módní a vlivnou myšlenkovou školou. Za jejího hlavního zakladatele a propagátora je považován Jean-Paul Sartre, jehož filozofické eseje i literární díla (romány, dramata) explicitně formulovaly principy existencialismu. Vedle něj stál u vzniku tohoto směru i Albert Camus, ačkoliv se později od striktního existencialismu distancoval a preferoval označení „filozofie absurdity“. Historické pozadí bylo určeno hrůzami dvou světových válek, zejména pak druhou světovou válkou, která otřásla vírou v pokrok, racionalitu a tradiční humanismus. Lidé se po válce cítili dezorientovaní, ztratili smysl života a víru v univerzální hodnoty. Totalitní režimy (fašismus, komunismus) a následná studená válka s hrozbou jaderného zničení jen prohloubily pocit bezmoci, absurdity a individuální izolace. Společenské změny zahrnovaly rapidní technologický rozvoj, urbanizaci, sekularizaci a rozpad tradičních společenských struktur, což vedlo k pocitu odcizení a anonymizace jedince. Existenciální próza se explicitně vymezovala proti předchozím směrům, které hledaly smysl v objektivních systémech, jako byl například pozitivismus, naturalismus s jeho důrazem na determinismus prostředí a dědičnosti, nebo tradiční humanismus, který předpokládal danou lidskou podstatu. Stavěla se též proti jakémukoli esencionalismu, tedy víře v předem danou podstatu věcí nebo člověka. Naopak navazovala na introspektivní tendence modernismu a využívala některé jeho formální postupy, avšak s výrazně jiným filozofickým východiskem. Důraz na subjektivní zkušenost a zpochybňování objektivní reality rezonovalo s modernistickým skepticismem, ale existencialismus šel dál v důrazu na absolutní svobodu a odpovědnost jedince.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou existenciální prózy je především zkoumání lidské existence tváří v tvář absurdnímu a bezvýznamnému světu. Typická témata a motivy zahrnují absurditu, svobodu a zodpovědnost, úzkost (anguish/úzkost), samotu, odcizení, hledání smyslu v bezesmyslném světě, smrt, nicotu, volbu, angažovanost (engagement), autentickou a neautentickou existenci a vzpouru. Častým motivem je „nevolnost“ (la Nausée, Sartre) jako projev pocitu absurdity bytí. Obraz typického hrdiny je komplexní: je to často osamělý jedinec, intelektuál nebo outsider, který je vržen do světa bez předem daného smyslu. Cítí se odcizený, trpí úzkostí z absolutní svobody a tíhy vlastních rozhodnutí. Není nutně hrdinou v tradičním smyslu, spíše je to člověk konfrontovaný se základními otázkami existence, nucený k neustálým volbám a zodpovědnosti za své činy. Často je pasivní a introspektivní, ale zároveň si uvědomuje potřebu „angažovanosti“ a aktivního tvoření svého smyslu. Obvyklé prostředí je často městské, anonymní, s kavárnami, bary, ulicemi, vězeními nebo pustými krajinami – často jde o prostředí symbolické, které odráží vnitřní stav hrdiny a jeho pocity odcizení a stísněnosti. Konflikty jsou primárně vnitřní: člověk versus on sám, člověk versus bezvýznamnost existence, individuální svoboda versus společenské konvence a tlaky. Jsou to konflikty metafyzické a psychologické, nikoli primárně společenské či politické (i když angažovanost zahrnuje i tyto aspekty). Jazyk a styl jsou často střízlivé, analytické, přímé, někdy až dokumentární a filozofické. Využívá se suchý, věcný popis, který může působit odtažitě. Časté jsou introspektivní pasáže, vnitřní monology a existenciální dialogy, které odhalují myšlenkové pochody postav. Styl může být i úderný, úsporný a metaforický, symbolizující abstraktní filozofické koncepty. Kompozice bývá často nechronologická, fragmentární, epizodická, soustředěná spíše na psychologickou hloubku a zkoumání vnitřního světa postav než na lineární děj. Často mají díla otevřené konce, které podtrhují nekonečnou volbu a nejistotu. Vyprávěcí postupy zahrnují často první osobu, což zdůrazňuje subjektivní perspektivu a jedinečnost individuální zkušenosti. Používá se omezený třetí pohled, který se soustředí na vědomí jedné postavy. Důraz je kladen na přímou zkušenost a fenomenologické popisy. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou existenciální román (např. Sartre: „Nevolnost“, Camus: „Cizinec“), filozofický esej (často prolínající se s literárními díly), existenciální drama (např. Sartre: „S vyloučením veřejnosti“), a povídky. Tyto žánry poskytovaly prostor pro hlubokou introspekci a filozofickou reflexi lidské situace.
👥 Zastupci
Existenciální próza je literární směr, který se soustředí na témata svobody, odpovědnosti, úzkosti, osamělosti, absurdity existence a hledání smyslu života v bezvýznamném, indiferentním vesmíru. Zkoumá jedincovo postavení ve světě, jeho autenticitu a volbu tváří v tvář existenciální krizi. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří především Francouzi. Jean-Paul Sartre, klíčová postava existencialismu, se proslavil díly jako Nevolnost (La Nausée, 1938), které detailně zobrazuje existenciální úzkost a pocit hnusu z nahodilosti a absurdity bytí prostřednictvím deníkových záznamů protagonisty Roquentina. Jeho povídkový soubor Zeď (Le Mur, 1939) pak představuje různé postavy v mezních situacích, kde jsou nuceny čelit volbě, což dokonale ilustruje sartrovskou tezi o absolutní svobodě a z ní vyplývající odpovědnosti. Albert Camus, ačkoli se sám od označení existencialista distancoval a preferoval termín absurdismus, je s existenciální prózou neodmyslitelně spojen díky románu Cizinec (L„Étranger, 1942), který ikonicky představuje odcizeného jedince Meursaulta, jehož lhostejnost k společenským normám a přijetí absurdního světa ztělesňuje základní existenciální témata. Jeho román Mor (La Peste, 1947) pak metaforicky zkoumá lidskou solidaritu a vzpouru proti osudu a utrpení, čímž ukazuje existenciální volbu čelit zlu a hledat smysl v kolektivním odporu. Simone de Beauvoir, významná filozofka a spisovatelka, se existenciálními otázkami zabývala v románu Pozvaná (L“Invitée, 1943), který zkoumá složité vztahy a žárlivost mezi třemi postavami, čímž ilustruje existenciální zápas o autenticitu, svobodu a uznání v mezilidských vztazích. K předchůdcům existenciální prózy, kteří zásadně ovlivnili její formování, patří Fjodor Michajlovič Dostojevskij s románem Zápisky z podzemí (1864), jenž brilantně předjímá témata odcizení, svobody a iracionality lidského jednání, čímž se stává jedním z prvních literárních ztělesnění existenciální úzkosti. Dalším klíčovým předchůdcem je Franz Kafka s díly jako Proces (Der Prozess, 1925), který mistrovsky zobrazuje beznaděj a absurditu jedince tváří v tvář nepochopitelné a všemocné byrokratické mašinérii, což je esence existenciálního odcizení a úzkosti. Mezi české autory, kteří se svými díly dotýkají existenciálních témat, patří například Ladislav Fuks, jehož román Spalovač mrtvol (1967) zrcadlí existenciální úzkost a postupnou ztrátu morálky hlavního hrdiny tváří v tvář totalitní ideologii, čímž podtrhuje otázky viny, odpovědnosti a volby v extrémních podmínkách. Milan Kundera ve svém raném díle Žert (1967) sice nezapadá do klasického existencialismu, ale zkoumá absurditu existence, úzkost z nepochopení a ztrátu svobody v totalitním režimu, čímž se přibližuje existenciálním tématům osobní identity a smyslu. Arnošt Lustig ve svých dílech o holokaustu, například v Démantech noci (1958), popisuje jedince v mezních situacích, kde se vyostřují otázky přežití, lidské důstojnosti a morálních voleb, což je silně rezonující s existenciální filozofií.
📈 Vývoj
Vývoj existenciální prózy, která je často neoddělitelně spjata s existenciální filozofií, má své kořeny v 19. století u myslitelů jako Søren Kierkegaard (důraz na individuální volbu a úzkost) a Friedrich Nietzsche (smrt Boha, vůle k moci, superčlověk), a v literatuře u autorů jako již zmíněný Fjodor Dostojevskij, kteří předjímali témata svobody, osamělosti a marnosti. Raná fáze se pak projevuje v dílech Franze Kafky na počátku 20. století, které sice nejsou explicitně existenciální, ale hluboce předznamenávají motivy úzkosti, absurdity a odcizení, jež se staly základem pro pozdější směr. Období vzniku a následného vrcholu existenciální prózy spadá primárně do poválečné Francie 40. a 50. let 20. století, kdy se kolem osobností jako Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Simone de Beauvoir formuje ucelený filozofický a literární proud. Konec druhé světové války, hrůzy holokaustu a pocit ztraceného smyslu v Evropě vytvořily živnou půdu pro myšlenky o lidské svobodě a odpovědnosti v nehostinném světě. V této době se existencialismus stal dominantním intelektuálním proudem, který ovlivňoval nejen literaturu, ale i divadlo, film a celkovou společenskou debatu. Vrcholem byly romány a eseje Sartra a Camuse, které formulovaly klíčové pojmy jako „bytí pro sebe“ (Sartre), „absurdno“ (Camus) a „svoboda volby“. Postupný ústup jakožto uceleného směru nastal v 60. letech, kdy byl existencialismus kritizován z různých stran (strukturalismus, marxismus) za svou údajnou apolitičnost či přílišný individualismus. Přestože jako explicitní literární hnutí existencialistická próza pomalu ustupovala, její myšlenky a témata se staly integrální součástí moderní literatury a filozofie a prostoupily do mnoha dalších směrů. Existují i národní a regionální varianty: zatímco francouzský existencialismus byl dominantně ateistický a sekulární, existovaly i varianty křesťanského existencialismu (např. Gabriel Marcel v literatuře, i když méně prozaicky zaměřený). V anglosaské literatuře se existenciální témata objevila u autorů jako Saul Bellow (např. Herzog) nebo Norman Mailer, kteří zkoumali osamělost a hledání identity v moderní americké společnosti. Ve střední a východní Evropě, jak už bylo zmíněno u Fukse a Kundery, se existenciální témata často propojovala s reflexí totalitních režimů, čímž získávala specifický rozměr otázek individuální svobody a autenticity tváří v tvář státní moci a ideologickému útlaku. Tyto rané a pozdní fáze ukazují, že existencialismus nebyl statickým jevem, ale dynamickým proudem, který se neustále proměňoval a adaptoval na nové společenské a kulturní kontexty.
💫 Vliv
Vliv existenciální prózy na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Její myšlenky, zejména důraz na svobodu, odpovědnost, úzkost, absurditu a nutnost volby, se staly základními kameny pro mnoho dalších literárních směrů a uměleckých proudů. Z existencialismu přímo vychází například Absurdní drama a divadlo absurdity, reprezentované autory jako Samuel Beckett (Čekání na Godota) a Eugène Ionesco, kteří dále rozvinuli Camusovu koncepci absurdity a beznaděje lidské existence, ovšem s větším důrazem na formu a jazyk. Existenciální myšlenky se promítly i do postmoderní literatury, která často zpochybňuje velké narativy, klade důraz na subjektivitu a relativitu pravdy, což jsou ozvuky existenciálního odmítnutí předem daných smyslů. Na existencialismus navazovali a jím byli ovlivněni i autoři „rozhněvaných mladých mužů“ v Británii (např. John Osborne), beatnické generace v USA (Jack Kerouac, Allen Ginsberg, kteří se zaměřovali na individuální svobodu a nonkonformismus) a mnoho dalších, kteří reflektovali odcizení moderního člověka. Feministická filozofie, zejména díky dílu Simone de Beauvoir Druhé pohlaví, využila existenciální rámec pro analýzu útlaku a hledání ženské autenticity a svobody. V době svého vzniku byl existencialismus přijímán s velkými kontroverzemi. Na jedné straně byl oslavován jako osvobozující filozofie, která dala hlas poválečné generaci a nabídla nový pohled na smysl lidské existence v krutém světě, zdůrazňující osobní odpovědnost a možnost vlastní tvorby hodnot. Byl vnímán jako intelektuálně vzrušující a relevantní pro dobu plnou nejistot. Na druhé straně čelil ostré kritice. Marxističtí teoretici jej odsuzovali jako buržoazní a individualistický, odvádějící pozornost od společenských a ekonomických problémů. Katolická církev ho kritizovala za jeho ateistické a nihilistické tendence. V totalitních režimech, včetně komunistického Československa, byl existencialismus často zakazován nebo cenzurován, protože jeho důraz na individuální svobodu, autonomii a existenciální vzpouru byl v přímém rozporu s kolektivistickou ideologií a dogmaty státu. Dnes je existenciální próza vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních a filozofických proudů 20. století. Její témata se stala univerzálními a jsou neustále zpracovávána v různých formách umění. Dochází k mnoha filmovým a divadelním adaptacím klíčových děl. Filmové adaptace zahrnují například Camusova Cizince (režie Luchino Visconti, 1967), nebo Sartrovu Huis clos (Na dně, No Exit, několik adaptací). I český film Spalovač mrtvol (režie Juraj Herz, 1968) je ikonickým příkladem, který mistrně převedl Fuksův existenciálně laděný román na plátno. Na divadelních prknech se stále hrají Sartrovy hry (např. Mouchy, S vyloučením veřejnosti) a Camusovy adaptace. Moderní seriály a videohry často čerpají z existenciálních otázek, zkoumají morální dilemata, smysl volby a úzkost z konfrontace s bezvýznamností. Existencialismus tak zůstává živý a relevantní, poskytuje rámec pro zkoumání složitosti lidské existence v jakékoli době a kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Existenciální próza na Rozbor-dila.cz →