📖 Úvod
Existencialismus (původní název Existentialism) je významný filozofický a literární směr 20. století, jehož kořeny sahají již do 19. století, avšak jeho rozkvět a popularita nastaly zejména po druhé světové válce. Geograficky se rozvíjel především ve Francii, která se stala jeho epicentrem, ale významně se projevoval také v Německu, Dánsku a Spojených státech amerických, s vlivem patrným i v dalších evropských zemích jako Itálie či Španělsko. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Simone de Beauvoir (Francie), Martin Heidegger a Karl Jaspers (Německo), a za jeho předchůdce jsou považováni Søren Kierkegaard (Dánsko) a Friedrich Nietzsche (Německo), stejně jako spisovatelé jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Rusko). Tento směr se zabývá otázkami bytí, existence, svobody, odpovědnosti, absurdity a hledání smyslu lidského života v bezesmyslném světě.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku existencialismu je komplexní a hluboce propojené s přelomovými událostmi 19. a 20. století. Filozofické kořeny existencialismu sahají k dánskému mysliteli Søranu Kierkegaardovi (19. století), který zdůrazňoval individuální existenci, svobodu volby, úzkost a subjektivitu pravdy. Jeho důraz na osamělého jednotlivce čelícího morálním dilematům a absurditě náboženské víry předznamenal mnohé existenciální témata. Dalším klíčovým předchůdcem byl německý filozof Friedrich Nietzsche s jeho radikální kritikou tradiční morálky, pojmem „smrti Boha“, vůlí k moci a voláním po přehodnocení všech hodnot, což vedlo k pocitu nihilismu a prázdnoty, s nimiž se existencialismus později snažil vyrovnat. Spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij svými romány prozkoumával hloubku lidské svobody, utrpení a etických dilemat, často v kontextu odcizení a duchovního rozkladu. Formální filozofické základy existencialismu položil německý filozof Martin Heidegger svým stěžejním dílem “Bytí a čas“ (Sein und Zeit, 1927), v němž analyzoval lidské bytí (Dasein) ve světě, jeho konečnost, úzkost a bytí k smrti. Ačkoli se Heidegger později od existencialistické nálepky distancoval, jeho fenomenologická analýza měla pro směr zásadní význam. Hlavním popularizátorem a teoretikem literárního i filozofického existencialismu se stal francouzský myslitel Jean-Paul Sartre, zejména po vydání jeho hlavního filozofického díla “Bytí a nicota“ (L„Être et le Néant, 1943) a eseje “Existencialismus je humanismus“ (L“existentialisme est un humanisme, 1946). Sartreova teze „existence předchází esenci“ se stala ústředním heslem. Dalšími klíčovými osobnostmi byli Albert Camus, který se sice sám neoznačoval za existencialistu, ale jehož dílo “Mýtus o Sisyfovi“ a román “Cizinec“ dokonale ilustrují koncept absurdity, a Simone de Beauvoir, jejíž filozofické a feministické práce rozšiřovaly existencialistické myšlenky na otázky genderu a svobody žen. Politické pozadí vzniku bylo poznamenáno otřesnými událostmi 20. století. Meziválečné období přineslo vzestup totalitních režimů (fašismus, nacismus, stalinismus), které zásadně zpochybnily individuální svobodu a hodnotu lidského života. Druhá světová válka, s jejími masivními ztrátami na životech, koncentračními tábory, okupací Francie a atomovými bombami, vyvolala hlubokou krizi tradičních hodnot a absolutní zpochybnění smyslu. Lidé se po válce cítili beznadějně, odcizeně, konfrontováni s absurditou existence, když viděli, čeho je člověk schopen. Tyto pocity absurdity, úzkosti a hledání smyslu v rozvráceném světě byly živnou půdou pro existencialistické myšlenky. Společenské změny zahrnovaly krach tradičních autorit (církev, stát, rodina), masovou dehumanizaci v průmyslové společnosti a ve válečném konfliktu, což vedlo k pocitům odcizení a osamělosti. Existencialismus se vymezoval proti řadě předchozích směrů: kritizoval racionalismus a osvícenství pro přehnanou víru v rozum a objektivní pravdu, která ignoruje subjektivní prožitek a emocionální rozměr existence. Odmítal idealismus, který stavěl ideu nad materiální realitu, a determinismus, jenž popíral lidskou svobodu a odpovědnost předurčeností osudu, přírody či boží vůle. Vymezoval se též proti tradičním náboženským systémům, které člověka zbavují plné odpovědnosti za jeho volby tím, že mu nabízejí předem daný smysl a morální kódy. Existencialisté se stavěli i proti pozitivismu a scientismu, které redukovaly veškerou realitu na vědecky ověřitelná fakta, opomíjejíce otázky bytí a smyslu. Naopak existencialismus navazoval na filozofickou fenomenologii Edmunda Husserla, která se snažila zkoumat vědomí a jeho obsahy bez předpojatostí, a přiblížil se tématům filozofie života (Nietzsche, Bergson) s důrazem na prožitek, vůli a životní sílu. Některé prvky nacházel i v romantismu, zejména v subjektivismu a důrazu na individuální prožitek, byť existencialismus byl mnohem realističtější a pesimističtější.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika existencialismu se vyznačují hlubokým zaměřením na individuální lidskou zkušenost a bytí. Typická témata a motivy jsou především “absurdita existence“, tedy přesvědčení, že svět postrádá inherentní smysl a člověk je do něj vržen bez předem daného účelu. S tím souvisí “úzkost (Angst)“, která pramení z uvědomění si absolutní svobody volby a plné odpovědnosti za své činy v bezesmyslném světě, stejně jako z konečnosti bytí a nicoty. Dalším klíčovým motivem je “odcizení“ – člověk se cítí cizincem ve vlastním světě, odcizený sobě samému, druhým i společnosti. ústředním pojmem je “svoboda a odpovědnost“: člověk je „odsouzen ke svobodě“, což znamená, že neexistují žádné vnější autority (Bůh, osud, předem dané morální zákony), které by ho vedly, a je tak plně odpovědný za každou svou volbu. „Existence předchází esenci“ – člověk se nejprve rodí (existuje) a až poté si svými volbami vytváří svou podstatu (esenci). Dále se objevuje “nicota“ jako neodvratná součást bytí, absence předurčeného smyslu a prázdnota, která provází lidské rozhodování. Neustálá nutnost “volby a rozhodování“ v každodenním životě je hlavním motorem děje. “Smrt“ je vnímána jako neodvratná, absolutní konec bytí, ale zároveň jako katalyzátor pro uvědomění si hodnoty života a nutnosti jednat. Důležité jsou “hraniční situace“ – momenty, kdy je člověk konfrontován s extrémními okolnostmi (válka, nemoc, ztráta, nespravedlnost), které ho nutí činit radikální volby a konfrontovat se s hlubokými otázkami vlastní existence. Z toho vyplývá téma “autenticity a neautenticity“: žít autenticky znamená přijmout svobodu a odpovědnost; neautenticky pak znamená utíkat před nimi, skrývat se za společenskými normami nebo „špatnou vírou“. Obraz typického hrdiny je často osamělý, odcizený jedinec, který se potýká s vnitřními démony a absurditou světa. Často je to intelektuál, filozof, umělec, nebo i obyčejný člověk, který se ocitne v existenciální krizi. Hrdina prožívá hlubokou úzkost, vnitřní konflikty a pochybnosti. Je nucen neustále volit a nést následky, což ho definuje. Někdy se cítí bezmocný, jindy se vzpírá. Typické prostředí je často “městské“, například Paříž se svými kavárnami a ulicemi, ale také prostředí války, koncentračních táborů nebo izolovaných míst. Konflikty jsou převážně “vnitřní“: člověk proti sobě samému, proti své svobodě, proti existenciální úzkosti a strachu z nicoty. Mezilidské konflikty jsou charakterizovány odcizením ve vztazích, neschopností plného porozumění a snahou o manipulaci. Častý je také konflikt jedince se společností, která se snaží potlačit jeho individualitu nebo mu nabídnout falešný smysl. Jazyk a styl jsou obvykle “jasné, precizní a často analytické“, s tendencí k filosofickým úvahám a reflexím přímo v textu. Text je psychologicky propracovaný, introspektivní, někdy chladný a objektivizující, jindy velmi emotivní a subjektivní. Metafory a symboly se používají pro vyjádření abstraktních konceptů (např. roura v Camusově “Cizinci“ symbolizující lhostejnost či absurditu), ale styl není přehnaně zdobný. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují často “chronologické vyprávění“, které je však přerušováno retrospektivními úvahami nebo filosofickými pasážemi. Oblíbená je “první osoba (ich-forma)“ pro zdůraznění subjektivního prožitku, vnitřního monologu a proudu vědomí, avšak setkáváme se i s er-formou, která se snaží o objektivizaci vnitřního světa postavy. Důležitou roli hrají “detailní popisy vnitřních stavů a psychologických procesů“. Dlouhé dialogy jsou často plné filosofických argumentů a úvah. Často chybí tradiční zápletka s klasickým rozuzlením; důraz je spíše na prožívání a uvědomování si existence. Konec nemusí přinést řešení, ale spíše konfrontaci s novou situací nebo prohloubení existenciálního dilematu. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou “román“, který umožňuje rozsáhlé úvahy a psychologickou analýzu (např. Sartre: “Nevolnost“, Camus: “Cizinec“), a “drama“, které je ideální pro přímou konfrontaci postav s existenciálními dilematy a filosofickými disputacemi (Sartre: “S vyloučením veřejnosti“, Camus: “Caligula“). Důležitou formu tvoří také “esej“, a to jak jako filozofický základ (Sartre: “Existencialismus je humanismus“), tak i jako svébytná literární forma (Camus: “Mýtus o Sisyfovi“). Objevují se i novely.
👥 Zastupci
V české literatuře neexistoval specifický proud či skupina přímo se hlásící k filozofickému existencialismu ve smyslu francouzských myslitelů. Nicméně, existenciální témata jako absurdita existence, odcizení, svoboda volby a odpovědnost jednotlivce vůči společnosti a sobě samému, silně rezonovala v díle řady českých autorů, zejména v poválečném období a během komunistické éry, reflektující úzkost a tlak doby. Příkladem autorů, kteří se dotýkali existenciálních otázek, aniž by byli přímo existencialisty, jsou například Milan Kundera s jeho romány zkoumajícími lidskou svobodu, paměť a zapomnění v totalitních systémech (např. „Nesnesitelná lehkost bytí“, kde postavy bojují s náhodou, osudem a absurdní tíhou existence), nebo Václav Havel, jehož absurdní dramata (např. “Audience“) reflektují odcizení, ztrátu identity a nesmyslnost byrokratických systémů, čímž vyzdvihují existenciální bezmoc jednotlivce. Světoví autoři existencialismu a jeho předchůdci zahrnují: Søren Kierkegaard: “Bázeň a chvění“ – Toto dílo, zkoumající paradox víry a individuální volby tváří v tvář absolutnímu požadavku, anticipuje existenciální úzkost a břímě osobní odpovědnosti. “Nemoc k smrti“ – Rozebírá pojem zoufalství jako “nemoci k smrti,“ která pramení z neschopnosti přijmout sebe sama a svou existenci před Bohem, a tím se stává předchůdcem existenciálních analýz úzkosti a autenticity. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: “Zápisky z podzemí“ – Hlavní hrdina tohoto románu ztělesňuje iracionální lidskou vůli a vzpouru proti jakémukoli determinismu, čímž představuje ranou reflexi existenciální svobody a absurdity. “Bratři Karamazovi“ – Román zkoumá hluboké morální a filozofické dilema svobody, viny a náboženské víry v konfrontaci s lidským utrpením a zpochybňováním boží existence. Jean-Paul Sartre: “Nevolnost“ – Román sugestivně popisuje hrdinův pocit absurdity, hnusu a osamělosti tváří v tvář holé existenci věcí, čímž exemplárně ilustruje ústřední existenciální téma odcizení. “Bytí a nicota“ – Fundamentální filozofické dílo definující lidskou existenci jako radikální svobodu, jíž předchází esence, a zároveň jako úzkost z nekonečné odpovědnosti. “Zeď“ – Sbírka povídek, v nichž postavy v hraničních situacích poznávají svou absolutní svobodu a nutnost volby, i když se zdá být jakákoli volba marná. Albert Camus: “Cizinec“ – Román o protagonistovi prožívajícím existenciální lhostejnost k životním událostem a uvědomění si absurdity lidské existence tváří v tvář společenským konvencím a trestu. “Mýtus o Sisyfovi“ – Filozofická esej, která definuje absurditu lidské existence a navrhuje vzpouru proti ní jako jedinou smysluplnou odpověď. “Mor“ – Alegorický román zobrazující boj proti nemoci, symbolizující lidskou solidaritu a rezignaci v konfrontaci s absurdním a nevyhnutelným osudem. Simone de Beauvoir: “Druhé pohlaví“ – Přelomová filozofická práce aplikující existencialismus na otázky feminismu, analyzující, jak je ženská identita společensky konstruována, a volající po autentické svobodě pro ženy. “Mandarinové“ – Román sledující pařížské intelektuály po válce, který zkoumá jejich morální dilemata, lásku, politickou angažovanost a boj za svobodu, čímž reflektuje témata existenciální volby a odpovědnosti.
📈 Vývoj
Existencialismus jako filozofický a literární směr se vyvinul z myšlenek pozdního 19. století a počátku 20. století, přičemž jeho kořeny sahají k filozofům jako Søren Kierkegaard, který zdůrazňoval subjektivní zkušenost, úzkost, individuální volbu a víru tváří v tvář paradoxu, a Friedrich Nietzsche s jeho konceptem vůle k moci a přehodnocením všech hodnot. Velký vliv měl také Fjodor Dostojevskij s jeho literárními exploracemi svobody, utrpení a morálních dilemat. Skutečný vrchol a formalizace existencialismu však nastaly ve 40. a 50. letech 20. století především ve Francii, v době bezprostředně po druhé světové válce, která hluboce otřásla vírou v tradiční hodnoty a smysl lidské existence. Tato éra, často označovaná jako klasický ateistický existencialismus, byla dominantně reprezentována Jeanem-Paulem Sartrem, který svými díly jako „Bytí a nicota“ položil filozofické základy směru s tezí „existence předchází esenci“, zdůrazňující radikální svobodu a odpovědnost člověka. Albert Camus, ačkoliv se sám za existencialistu nepovažoval, je s hnutím úzce spjat skrze své pojetí absurdity a vzpoury, které rozvíjel v dílech jako „Mýtus o Sisyfovi“. Důležitou postavou byla i Simone de Beauvoir, která rozšířila existenciální perspektivu na otázky feminismu a společenské role žen. Raná fáze existencialismu, před francouzským boomem, je tedy charakterizována filozofickými předchůdci jako Kierkegaard a Nietzsche, kteří připravili půdu pro zkoumání individuální subjektivity, svobody a úzkosti. Pozdní fáze a postupný ústup v 60. letech a dále byly ovlivněny nástupem nových filozofických proudů, jako byl strukturalismus a poststrukturalismus, které zpochybňovaly primát subjektu, a také posunem k sociálnějším a politickým otázkám. Existencialismus se sice transformoval, ale jeho myšlenky se integrovaly do širších intelektuálních diskusí a uměleckých projevů, nikdy zcela nezmizely. Existovaly různé národní a žánrové varianty: zatímco francouzský existencialismus byl silně literární a dramatický, německá větev (např. Martin Heidegger, Karl Jaspers) byla více zaměřena na fundamentální ontologii. Dále existoval theistický existencialismus (např. Gabriel Marcel), který se snažil smířit existenciální úzkost s náboženskou vírou, a jeho myšlenky pronikly i do psychoterapie (existenciální psychoterapie).
💫 Vliv
Vliv existencialismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry a žánry. Z existenciálních témat absurdity, úzkosti a nesmyslnosti vycházelo například absurdní divadlo, reprezentované autory jako Samuel Beckett („Čekání na Godota“) a Eugène Ionesco („Plešatá zpěvačka“), kteří zkoumali základní otázky lidské existence skrze grotesku a paradox. Existencialismus ovlivnil i literaturu Beat Generation (Jack Kerouac, Allen Ginsberg), která se zabývala odcizením, hledáním autenticity a vzpourou proti společenským normám. Jeho myšlenky rezonovaly v postmoderní literatuře a filozofii, které sice existencialismus často kritizovaly za jeho „velké narativy“, ale zároveň navazovaly na témata subjektivity, tvorby smyslu a fragmentace identity. V českém kontextu lze existenciální ozvěny najít v díle Milana Kundery a Václava Havla, kteří reflektovali absurditu totalitních režimů a boj jednotlivce za svobodu a integritu. V oblasti filmu ovlivnil existencialismus Novou vlnu (Jean-Luc Godard, François Truffaut), která zdůrazňovala svobodu jednotlivce, odcizení a morální nejednoznačnost. Filmy jako „Blade Runner“, „Klub rváčů“ nebo „Matrix“ také implicitně prozkoumávají existenciální otázky, jako je smysl lidské identity, realita či břímě svobodné volby. V době svého vzniku, zejména po druhé světové válce, byl existencialismus přijímán s obrovským zájmem, protože nabízel intelektuální rámec pro pochopení poválečné deziluze a traumatu, zdůrazňoval individuální svobodu a odpovědnost v rozpadajícím se světě. Zároveň se však setkal s ostrou kritikou; marxisté ho obviňovali z individualismus a nezájmu o třídní boj, náboženské kruhy ho kritizovaly za ateismus a pesimismus, a konzervativci jej považovali za morálně nebezpečný, což vedlo k pokusům o cenzuru či zákazy jeho děl v některých zemích. Dnes je existencialismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších filozofických a literárních směrů 20. století, jehož základní myšlenky o svobodě, úzkosti, odpovědnosti a autenticitě zůstávají vysoce relevantní. Jeho vliv je patrný nejen v literatuře a filozofii, ale i v psychologii, umění a populární kultuře, kde se objevují četné filmové a divadelní adaptace děl klíčových existencialistů a témat, které z jejich myšlenek vycházejí.