📖 Úvod
Estetismus (česky též esteticismus, někdy též ztotožňován s dekadencí, ačkoliv dekadence je jeho radikálnější a často pesimističtější odnoží, zatímco estetismus se zaměřuje spíše na kult krásy a umění samotného) je významný umělecký a literární směr, který se primárně rozvíjel ve druhé polovině 19. století, s největším rozkvětem v 80. a 90. letech. Jeho původní anglický název je Aestheticism, zatímco ve Francii je často spojován s hnutím „L„art pour l“art“ (umění pro umění), které formulovalo jeho základní princip. Geograficky se estetismus nejvýrazněji prosadil ve Velké Británii a ve Francii, odkud se jeho vliv šířil i do dalších evropských zemí, jako je Itálie, Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko, kde rezonoval s místními uměleckými proudy, zejména se symbolismem, s nímž sdílel mnoho společných znaků v oblasti estetiky a pojetí umění. Vrchol jeho rozvoje spadá do éry pozdní viktoriánské Anglie a francouzské fin de siècle, tedy do období kolem roku 1880 až 1900, což byl čas hlubokých společenských změn a přehodnocování tradičních hodnot.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku estetismu bylo komplexní a ovlivněno několika protichůdnými faktory a náladami doby. Vznikl jako přímá a často provokativní reakce na dominantní viktoriánskou společnost, která byla charakteristická svým obrovským průmyslovým pokrokem, rostoucím vědeckým pozitivismem, silným utilitarismem (důrazem na užitečnost a praktičnost) a všudypřítomnou morální přísností a měšťáckou konformitou. Průmyslová revoluce přinesla nebývalý materiální blahobyt a rozvoj pro střední vrstvy, ale zároveň vedla k masivní urbanizaci, standardizaci vkusu, nástupu masové kultury a pocitu odcizení u citlivých jedinců. Společnost byla přesvědčena o nevyhnutelném pokroku, který se promítal i do umění, od něhož se běžně očekávala didaktická, moralizující a společensky prospěšná funkce. Proti tomuto převládajícímu názoru se estetismus radikálně vymezil. Jeho filosofickým základem se stala idea „umění pro umění“ (l„art pour l„art), kterou již v polovině 19. století formuloval francouzský spisovatel Théophile Gautier a která hlásala naprostou nezávislost umění na jakékoli vnější účelnosti – ať už morální, politické, sociální, či náboženské. Mezi klíčové postavy, které stály u vzniku a rozvoje estetismu, patří v Anglii především kritik, esejista a profesor Walter Pater, jehož dílo “Studies in the History of the Renaissance„ (1873) je považováno za manifest hnutí, a samozřejmě ikonická a kontroverzní osobnost Oscar Wilde, který ztělesňoval estetické ideály ve svém extravagantním životě i mistrovském díle. Ve Francii byli důležitými předchůdci a inspiračními zdroji Charles Baudelaire a jeho průkopnické “Květy zla“, které položily základy pro dekadentní a moderní estetiku, a Théophile Gautier. Politická situace v té době byla v Británii relativně stabilní, nicméně existoval silný pocit skepse, kritiky a únavy vůči dogmatům, konvencím a pokrytectví měšťanské morálky, která se v té době jevila jako zastaralá a omezující. Společenské změny, jako byl nárůst konzumerismu, industrializace a homogenizace vkusu, vedly k touze po individualitě, rafinovanosti, exkluzivitě a útěku od všednosti. Estetismus se vymezoval především proti realistickým a naturalistickým směrům, které považoval za příliš prozaické, banální, materiální a zaměřené na ošklivost a průměrnost života. Odmítal utilitarismus, praktičnost a moralizující didaktismus, které ovlivňovaly velkou část viktoriánského umění. Naopak navazoval na romantismus, zejména na jeho důraz na individuální prožitek, fantazii, emoce a krásu, i když často s melancholickým, fatalistickým a hédonistickým nádechem. Dále čerpal inspiraci z francouzského parnasismu, který kladl důraz na dokonalou formu, objektivní krásu a precizní zpracování, a v Anglii na Pre-Raphaelite Brotherhood, s nímž sdílel zájem o středověkou romantiku, smyslovost, symboliku a odpor k průmyslové ošklivosti a konvenční akademické malbě.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou estetismu je primárně centrální dogma „l„art pour l“art“ (umění pro umění), které zdůrazňuje, že jediným, svrchovaným a absolutním účelem umění je krása a estetično samotné, nikoli výchova, morální poselství, politický komentář, sociální kritika, ani jakákoli utilitární funkce. Krása je v estetismu považována za absolutní a svrchovanou hodnotu, nadřazenou jakékoli morálce, užitečnosti či praktičnosti. Umělci se soustředili na pěstování kultu krásy, dokonalé formy, smyslovosti, rafinovaných prožitků a individuálního estetického vnímání. Často se obdivuje umělost a rafinovanost nad přírodou. Typickými tématy a motivy jsou krása ve všech jejích podobách, často však krása umělá, exotická, dekadentní, extravagantní, nebo dokonce morbidní či hříšná, která provokuje konvenční vkus. Velký důraz je kladen na umění samotné, jeho proces tvorby, dopad na jedince a jeho autonomii. Objevují se motivy exotiky, orientu, dávných a zapomenutých kultur, mystiky, ale i městského úpadku, melancholie (francouzské „ennui“ – nuda, únavu ze života), osamělosti a prožitku neuchopitelného. Sensualita, hédonismus, kult vybraných rozkoší, ale i pocit únavy ze života, osamělost a hledání intenzivních prožitků jsou klíčové. Časté jsou rovněž motivy hříchu, neřesti, zakázaných rozkoší, démonického a střetu s pokryteckou konvenční morálkou. Hrdinou estetismu je často „dandy“ – rafinovaný, inteligentní, skeptický, ironický, často cynický, společensky odcizený a poněkud vykořeněný jedinec, který pěstuje kult krásy, elegance, dokonalého vkusu a umělosti ve svém životě, často až k sebedestrukci. Žije pro umění a krásu, obklopuje se vzácnými a bizarními předměty a prožívá svůj život jako umělecké dílo, snaží se být originální a šokovat. Typickým příkladem je Dorian Gray z románu Oscara Wilda „Obraz Doriana Graye“ (The Picture of Dorian Gray), nebo Jean des Esseintes z Huysmansova díla „Naruby“ (À rebours). Tito hrdinové často čelí vnitřním konfliktům mezi touhou po kráse a morálními důsledky svých činů, nebo konfliktům s konvenční a „filisterskou“ (měšťáckou, nevkusnou) společností, která nerozumí jejich ideálům. Obvyklé prostředí je často přepychové, umělé a vyumělkované – opulentní interiéry, soukromé sbírky umění, galerie, soukromé studovny, exotické zahrady, divadla, ale i melancholické městské scenérie plné temných zákoutí. Jazyk a styl je vysoce kultivovaný, ornamentální, přesný, rafinovaný, bohatý na metaforu, symboliku a literární aluze. Důraz je kladen na znění, rytmus, eufonii a melodii jazyka, texty jsou často plné paradoxů, bonmotů, břitkého vtipu a brilantní rétoriky. Kompozice děl se často vyznačuje volnou epizodičností, kdy je děj méně důležitý než detailní popisy atmosféry, pocitů, myšlenek hrdinů a estetických objektů. Vyprávěcí postupy zahrnují hlubokou introspekci, detailní psychologickou analýzu, často z pohledu první osoby nebo s úzkým zaměřením na vnitřní svět postavy. Často se objevuje esejistický prvek a filosofické úvahy o umění, životě a kráse. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou psychologické romány (např. „Obraz Doriana Graye“), lyrická poezie s bohatou obrazností a symbolismem (např. poezie Charlese Baudelaira či Algernona Charlese Swinburna), povídky, eseje, aforismy a divadelní hry (zejména komedie plné paradoxů, duchaplných dialogů a společenské satiry, jako jsou Wildovy hry). Estetismus ovlivnil i dekadenci, která se často považuje za jeho radikálnější, temnější a pesimističtější odnož, zdůrazňující úpadek, morbiditu, temnější stránky krásy a zánik.
👥 Zastupci
Estetismus je literární a umělecký směr, který se rozvinul v druhé polovině 19. století, s hlavním heslem „umění pro umění“ (l„art pour l„art), zdůrazňujícím autonomii umění, jehož jediným účelem je krása a estetický prožitek, nezávislý na morálce či didaktické funkci. Mezi nejvýznamnější světové autory estetismu patří: “Oscar Wilde“, jehož román “Obraz Doriana Graye“ brilantně ilustruje estetismus skrze ústřední téma krásy, morálního rozkladu a nadřazenosti estetického prožitku nad etikou, a jeho komedie “Jak je důležité míti Filipa“ ironicky, avšak s velkým stylem, oslavuje povrchnost, vtip a estetiku mluvy, což jsou klíčové aspekty estetismu. “Walter Pater“ se svou sbírkou esejů “Studie o renesanci“ položil teoretické základy směru, když zdůrazňoval význam intenzivního prožitku krásy a umění jako cesty k plnějšímu životu a osobní seberealizaci. “Algernon Charles Swinburne“ svou sbírkou “Básně a balady“ šokoval viktoriánskou společnost smyslností a oslavou zakázaných témat, čistě pro jejich estetickou hodnotu a revoltu proti konvencím, což je pro estetismus typické. “J.K. Huysmans“ a jeho román “Naruby“ (À rebours) je považován za manifest dekadence a estetismu, popisující život hrdiny, který se zcela uzavírá do umělého světa umění a rafinovaných prožitků. Ačkoliv předcházeli čistému estetismu a byli spíše spojeni se symbolismem a ranou dekadencí, “Charles Baudelaire“ s “Květy zla“ připravil půdu pro estetismus svou oslavou zvrácené krásy a hledáním estetiky v ošklivosti, a “Théophile Gautier“ zformuloval princip “umění pro umění“, jenž se stal základním mottem. V českém prostředí se estetismus projevoval často v rámci širšího proudu dekadence a symbolismu. “Jiří Karásek ze Lvovic“ ve své poezii, například ve sbírce “Sodoma“, představuje esenci české dekadence a estetismu s motivy osamělosti, zvrácenosti a intenzivní kultivace krásy, často spojené s morbiditou a mysticismem. “Karel Hlaváček“ s básnickou sbírkou “Pozdě k ránu“ ukazuje silné prvky estetismu a dekadence, s důrazem na hudebnost verše, rafinovanou smyslovost a melancholickou krásu, která je cílem sama o sobě. “Arnošt Procházka“ byl předním teoretikem a kritikem, který skrze své eseje a překlady výrazně přispěl k šíření estetických a dekadentních idejí v českém prostředí, zdůrazňující hodnotu formy a umělecké rafinovanosti. Raná tvorba “Stanislava Kostky Neumanna“, zejména sbírka “Nemesis, bohatýrka pomsty“, nese stopy estetismu a dekadence, kde je krása často spojena se smyslností a hříchem, popírajíc konvenční morálku.
📈 Vývoj
Estetismus jako literární a umělecký směr má své kořeny ve Francii v polovině 19. století, kde se objevil jako reakce na romantismus a realistický naturalismus, s teoretickými základy v díle Théophila Gautiera a jeho hesle „l„art pour l“art“ (umění pro umění), zdůrazňujícím autonomii umění. Raná fáze v Anglii je spojena s Pre-Raphaelitským bratrstvem, které usilovalo o návrat k estetice rané renesance a středověku, a především s teoretickým dílem Waltera Patera, jehož “Studie o renesanci“ (1873) se staly manifestem a hlavním pilířem anglického estetismu, vyzývajícího k intenzivnímu prožívání krásy a umění. Období vrcholu estetismu nastalo v 80. a 90. letech 19. století, zejména ve Velké Británii, kde se stal dominantním kulturním hnutím, spojeným s osobnostmi jako Oscar Wilde, James McNeill Whistler a Algernon Charles Swinburne. V této době se estetismus stal nejen uměleckým, ale i životním stylem, propagujícím dandyismus a estetické prožívání každodenního života. V kontinentální Evropě se estetismus často proplétal s dekadencí a symbolismem, kde sdílel důraz na styl, formu, rafinovanost a fascinaci zlem, krásou a morbiditou. Postupný ústup estetismu jako samostatného a dominantního směru nastal kolem přelomu století, výrazně urychlen skandálem a pádem Oscara Wilda v roce 1895, který znamenal konec jeho veřejného působení a diskreditoval estetismus v očích konzervativní veřejnosti. Tím se estetismus rozpustil a transformoval do jiných směrů; jeho myšlenky se integrovaly do symbolismu, secese (Art Nouveau) a raného modernismu. Francouzská dekadence (např. Huysmansovo “Naruby“) je často považována za temnější a hlouběji psychologickou variantu estetismu. V německém prostředí se jeho vliv projevil v hnutí Jugendstil, které kladlo důraz na krásu linie a ornamentu. V českém prostředí nebyl estetismus tak vyhraněným a masivním hnutím jako v Anglii, ale projevoval se jako silný proud v rámci české dekadence a symbolismu, kde ovlivnil autory jako Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček a raný Stanislav Kostka Neumann, s důrazem na hudebnost verše, rafinovanou smyslovost a kult temné krásy, a to zejména v poezii a esejistice. Raná fáze tedy zahrnovala teoretické ukotvení a předchůdce, vrcholná fáze pak plné rozvinutí myšlenek do literatury, umění a životního stylu, zatímco pozdní fáze se vyznačovala splynutím s dalšími modernistickými proudy a ústupem z pozice samostatného směru, avšak s trvalým vlivem.
💫 Vliv
Estetismus měl významný a trvalý vliv na pozdější literaturu a umění, ačkoliv byl ve své době často kontroverzní. Z něj přímo vycházely a do značné míry se s ním překrývaly literární směry jako symbolismus a dekadence, zejména ve Francii a v zemích střední Evropy. Důraz na formu, styl a autonomii umění položil základy pro modernistické hnutí 20. století, které se dále rozvíjelo v dílech autorů jako W.B. Yeats, James Joyce a Virginia Woolf, kteří sice estetisté nebyli, ale z jeho důrazu na estetickou teorii, subjektivitu prožitku a preciznost jazyka čerpali. V umění ovlivnil především secesi (Art Nouveau), která sdílela estetickou fascinaci linií, ornamenty a krásou čistě pro krásu, a dále měl vliv na módu, design a architekturu té doby. V době svého vzniku byl estetismus přijímán s rozporuplnými reakcemi. Na jedné straně byl oslavován avantgardními umělci a intelektuály, kteří v něm viděli osvobození umění od moralistických a utilitaristických pout viktoriánské společnosti a cestu k hlubšímu prožitku krásy. Kritika přicházela především z řad konzervativní společnosti, církve a morálních autorit, které obviňovaly estetismus z povrchnosti, nemravnosti, narcismu, úpadku a propagace amorálnosti. Heslo „umění pro umění“ bylo chápáno jako útok na společenské hodnoty a zodpovědnost umělce. Skandál a odsouzení Oscara Wilda v roce 1895, který byl v podstatě potrestán za svůj estetistický životní styl, vedly k prudkému poklesu popularity a veřejnému odsouzení celého hnutí v Anglii. Dnes je estetismus vnímán výrazně pozitivněji a je oceňován jako klíčový směr, který se postavil konvencím a zpochybnil utilitární pohled na umění, čímž otevřel cestu k modernistickému pojetí uměleckého díla jako autonomního a svébytného celku. Jeho kritika měšťácké morálky je dnes chápána jako prozíravá a progresivní. Mnoho z jeho děl se stalo klasikou a stále inspiruje. Estetistické texty a témata se dočkaly četných adaptací ve filmu, divadle a dalších uměleckých formách. Například “Obraz Doriana Graye“ Oscara Wilda byl adaptován mnohokrát pro film i divadlo (např. filmová verze z roku 2009). Divadelní hry Oscara Wilda, jako “Jak je důležité míti Filipa“ nebo “Ideální manžel“, jsou neustále uváděny na světových jevištích a patří k oblíbeným komediím. Wildeova “Salome“ se stala předlohou pro slavnou operu Richarda Strausse a dočkala se také mnoha divadelních a filmových interpretací, které zdůrazňují její dekadentní krásu a provokativnost. Estetismus je tak dnes vnímán nejen jako zajímavá historická kapitola, ale jako hnutí, které fundamentálně ovlivnilo směřování moderního umění a stále rezonuje v kulturním prostoru.