📖 Úvod
Epické divadlo, původně známé jako Episches Theater, je významný literární a divadelní směr 20. století, který se rozvíjel především v meziválečném období a poválečných letech, s epicentrem v Německu, odkud se jeho myšlenky a postupy rozšířily do celého světa. Tento proud ovlivnil dramatickou tvorbu a divadelní praxi po celé století a rezonuje dodnes.
🌍 Kontext vzniku
Vznik epického divadla je nerozlučně spjat s bouřlivým historickým, společenským a filozofickým pozadím 20. století. Objevuje se po hrůzách první světové války, v období Výmarské republiky, která se potýkala s obrovskou politickou nestabilitou, hospodářskou krizí a hlubokými sociálními rozdíly. Společenské změny zahrnovaly rapidní industrializaci, urbanizaci a rozvoj masových médií, které měnily vnímání světa a lidskou existenci. Filozoficky bylo epické divadlo silně ovlivněno marxismem a jeho kritikou kapitalistické společnosti, třídního útlaku a ideologií, které brání vnímání reality. Zastánci tohoto směru věřili v roli divadla jako nástroje společenské změny a osvěty. K jeho zrodu významně přispěl německý režisér a teoretik Erwin Piscator, ale nejvýznamnější postavou a hlavním teoretikem se stal Bertolt Brecht. Brecht dále rozvíjel myšlenky o didaktické funkci divadla a potřebě zapojit diváka intelektuálně, nikoliv emocionálně. Epické divadlo se vymezovalo především proti tradičnímu aristotelovskému dramatu, které usiluje o emoční identifikaci diváka s hrdinou, katarzi a iluzi skutečnosti. Kritizovalo tzv. „kulinářské divadlo“, které slouží pouze k zábavě a úniku od reality, bez hlubšího společenského či kritického poselství. Odmítalo naturalistické a psychologické divadlo pro jeho pasivizující účinek na diváka. Brecht se rovněž distancoval od iracionality a subjektivismu expresionismu, ačkoli s ním sdílel kritický postoj k měšťanské společnosti a kapitalismu. Naopak navazovalo na některé aspekty ruského konstruktivismu (např. Vsevoloda Mejercholda), který zdůrazňoval sociální a ideologickou funkci umění, a na politický kabaret, který využíval satiry a přímého oslovení publika k vyjádření společenské kritiky.
✨ Známé znaky
Hlavním znakem a poetikou epického divadla je především tzv. Verfremdungseffekt, neboli efekt odcizení. Jeho cílem je zabránit divákovi v emoční identifikaci s postavami a dějem, a místo toho ho přimět k racionálnímu, kritickému přemýšlení o tom, co vidí. Divák nemá prožívat, ale reflektovat a chápat společenské mechanismy a možnost jejich změny. Epické divadlo si klade za cíl vzdělávat, provokovat a ukazovat, že společenské uspořádání není neměnné, ale je výsledkem lidského jednání a může být změněno. Typická témata a motivy zahrnují sociální nespravedlnost, třídní boj, válku, korupci, morální dilemata v extrémních společenských situacích, vykořisťování, lidskou adaptabilitu a kritiku ideologií. Časté je zkoumání společenských systémů a jejich dopadu na jednotlivce. Obraz typického hrdiny je daleko od idealizovaného, často je to průměrný člověk, který se vlivem vnějších okolností mění a je vystaven složitým volbám. Hrdina není nositelem osudové tragédie, ale spíše produktem nebo obětí společenských sil, jejichž fungování má divadlo odhalit. Postavy jsou často spíše prototypy nebo ilustrace určitých společenských jevů. Obvyklé prostředí a konflikty jsou zasazeny do reálného světa – historické události, války, revoluce, ekonomické krize, továrny, chudinské čtvrti. Konflikty jsou primárně společenské, politické a ekonomické, nikoli individuálně psychologické. Jazyk a styl jsou obvykle jednoduché, jasné a prozaické, často s prvky didaktiky a přímého komentáře. Brecht hojně využíval písní (songy), básní, přímočarých prohlášení a chórů, které sloužily k přerušení děje a jeho komentování. Kompozice je volná, epizodická, často nelineární, bez snahy o plynulost a iluzi. Děj je často přerušován, komentován, a divákům je dokonce předem sdělováno, co se stane, aby se zaměřili na „jak“ a „proč“, nikoliv na „co“. Mezi vyprávěcí postupy patří přímé oslovování diváka, kdy herci vystupují z rolí a komentují děj nebo své postavy. Často se používají projekce, titulky, tabule s informacemi, statistikami nebo historickými fakty. Expozice jevištní techniky (odhalené reflektory, kulisy, provazy) rovněž narušuje iluzi. Herectví je non-iluzivní, herec má ukázat postavu, ne se s ní ztotožnit – hrát ji, nikoliv ji být. Dalšími postupy jsou montáž různorodých prvků (dokumenty, scény, písně) a historizace, kdy se děj zasazuje do minulosti, aby se ukázaly analogie se současností a aby se zdůraznila možnost změny společenských podmínek. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou drama, didaktické hry (Lehrstücke) a politické drama.
👥 Zastupci
Epické divadlo je zásadní divadelní směr 20. století, který radikálně proměnil přístup k dramatické tvorbě a inscenaci, kladoucí důraz na racionální reflexi a sociální kritiku namísto emočního ztotožnění; jeho nejdůležitějším světovým autorem je Bertolt Brecht, jehož díla definují podstatu tohoto směru: Matka Kuráž a její děti, tragédie o dopadech války na obyčejného člověka, ilustruje skrze osud titulní hrdinky odcizení a kritiku válečných konfliktů; Třígrošová opera, satirická hra s hudbou, odhaluje pokrytectví a morální úpadek společnosti a využívá techniky odcizení k divákově reflexi; Kavkazský křídový kruh, parabola o spravedlnosti a vlastnictví v poválečném chaosu, uplatňuje vypravěčské prvky a morální dilema, které nutí diváka k přemýšlení. Dalším klíčovým představitelem je Erwin Piscator, považovaný za jednoho z průkopníků epického divadla, jehož díla a teoretické spisy, jako je Hoppla, wir leben!, využívaly projekce, dokumentární materiály a fragmentovanou strukturu k zobrazení politických a sociálních otřesů, což předcházelo Brechtovým teoriím. Mezi další autory s prvky epického divadla, ačkoliv se nejedná o čisté brechtovce, patří Friedrich Dürrenmatt, švýcarský dramatik, jehož Návštěva staré dámy exponuje morální korupci společnosti pod tlakem peněz a pomsty chladným, analytickým pohledem, a Fyzikové, kteří představují morální dilema vědců a jejich zodpovědnost v jaderném věku s didaktickým podtextem. Max Frisch, další švýcarský autor, ve hře Andorra zkoumá předsudky a vinu ve společnosti, nutící diváka k reflexi vlastní role v udržování stereotypů, a Biedermann a žháři je satirická hra o maloměšťácké pasivitě tváří v tvář hrozbě, používající prvky didaktického divadla. V české literatuře a divadle neexistuje dominantní „epický dramatik“ v brechtovském smyslu, ale Brechtův vliv byl značný a projevil se v kritickém přístupu k realitě a snaze o aktivizaci diváka u autorů jako byli například Voskovec a Werich s jejich politicky angažovanými revuemi v Osvobozeném divadle, byť s odlišnou estetikou, a později v některých aspektech české absurdní dramatiky či dokumentárního divadla.
📈 Vývoj
Epické divadlo vzniklo na počátku 20. století v Německu, především jako reakce na naturalistické a impresionistické divadlo, které se soustředilo na emocionální ztotožnění a iluzi; raná fáze je spojena s experimenty Erwina Piscatora ve 20. letech 20. století, který ve svém „Politickém divadle“ využíval nové technologie (filmové projekce, dokumentární materiál) a usiloval o agitační a proletářské divadlo s přímým politickým sdělením. Vrcholu dosáhl směr díky Bertoltu Brechtovi, který v průběhu 20. a 30. let 20. století rozvinul ucelenou teorii epického divadla a definoval koncept „Verfremdungseffekt“ (efekt odcizení), jehož cílem bylo narušit divadelní iluzi a donutit diváka k racionálnímu zamyšlení nad společenskými problémy. Období vrcholu trvalo od 30. do 50. let, kdy Brecht tvořil v exilu a po svém návratu do NDR založil Berliner Ensemble, divadlo, které se stalo vzorovým modelem epické divadelní praxe a šířilo jeho vliv po celém světě. Po 60. letech došlo k postupnému ústupu epického divadla jako rigidního směru, ale jeho myšlenky a techniky byly absorbovány do širšího divadelního slovníku a staly se inspirací pro řadu dalších proudů. Ztratilo svou dogmatickou formu a proměnilo se spíše v soubor nástrojů a principů. Mezi rané formy lze zařadit i rané politické kabarety a agitační soubory, zatímco pozdní fáze se projevuje spíše fragmentací a začleněním „odcizení“ do postmoderních divadelních projevů bez nutně didaktického záměru. Národní a regionální varianty jsou primárně německé, ale směr se rozšířil do zemí s levicovou orientací a do postkoloniálních zemí, kde se hledalo angažované a didaktické divadlo, například v Latinské Americe (Augusto Boal a jeho Divadlo utlačovaných) a v africkém divadle. Východní blok (včetně Československa) přijal Brechta ideologicky jako marxistického autora, což ovlivnilo interpretaci jeho díla. Žánrově se epické divadlo projevilo v „Lehrstücke“ (poučných hrách), dokumentárním divadle a muzikálech s kritickým podtextem, jako je Třígrošová opera.
💫 Vliv
Vliv epického divadla na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý; koncept odcizení a didaktického přístupu se stal základním prvkem moderního divadla a ovlivnil řadu dalších směrů, jako je absurdní drama (sdílí anti-iluzionistické prvky a často přímé oslovování diváka), dokumentární divadlo (např. Peter Weiss a jeho hra Výslech, které přímo vychází z Brechtova chladného analytického přístupu k historickému materiálu) a celkové politické divadlo, kde je Brecht považován za patrona. Postmoderní divadlo přebírá fragmentaci a metateatrální prvky, které narušují iluzi. Ve filmu ovlivnilo autory jako Jean-Luc Godard a Rainer Werner Fassbinder, kteří pracovali s narušením narativu, přímým oslovováním diváka a distancováním. V literatuře se projevuje v románech se silným komentátorským prvkem, které neusilují o pouhé ztotožnění čtenáře s hrdinou. V době svého vzniku bylo epické divadlo přijímáno s pochvalami levicovými intelektuály a umělci, kteří oceňovali jeho společenský a politický přesah a didaktický potenciál jako nástroj změny. Naopak konzervativní kruhy a establishment kritizovaly jeho politickou angažovanost, „nedivadelní“ prvky, obvinění z didacticismu, zničení iluze, chladu a manipulace. V nacistickém Německu byla Brechtova díla zakázána a autor musel emigrovat; v některých kapitalistických zemích bylo jeho dílo vnímáno s nedůvěrou kvůli marxistickým postojům, zatímco v socialistických zemích byl Brecht přijímán s poctami, byť často s ideologicky zjednodušenou interpretací. Dnes je epické divadlo považováno za jeden z klíčových směrů 20. století, který zásadně proměnil divadelní teorii a praxi. Brechtovy hry jsou stále inscenovány po celém světě, často s moderními interpretacemi, které zdůrazňují jejich nadčasovost a společenskou relevanci. Koncept odcizení je dnes natolik zažitý, že je často nevědomě používán i v mainstreamovém divadle a filmu. Existuje mnoho filmových a divadelních adaptací Brechtových her, například filmová adaptace Třígrošové opery z roku 1931 režisérem G. W. Pabstem a nespočet divadelních inscenací po celém světě, které neustále reinterpretují jeho odkaz.