📖 Úvod
Český název: Druhá vlna undergroundu, Původní název: Stejný, nebo též označované jako pozdní český underground. Časové zařazení: Konec 70. let a 80. léta 20. století. Země kde se rozvíjel: Československo, primárně na území dnešní České republiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku druhé vlny undergroundu je neodmyslitelně spjato s obdobím tzv. normalizace po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Po potlačení Pražského jara následovalo období hluboké politické represe, cenzury a ideologického dohledu, které se prohlubovalo zejména po roce 1970. Společnost se rozdělila na oficiální sféru, ovládanou komunistickou stranou a její ideologií, a neoficiální, disidentské či undergroundové proudy. Vznik Charty 77 v roce 1977 a následné represe proti signatářům i neformální kultuře (např. proces s The Plastic People of the Universe v roce 1976, který byl jedním z impulsů pro vznik Charty) ještě více zostřily atmosféru a posunuly underground do ještě hlubší ilegality a izolace. Zakladatel v pravém slova smyslu u druhé vlny neexistuje, jelikož se jedná spíše o pokračování a rozvíjení myšlenek první vlny undergroundu, která krystalizovala kolem osobností jako Egon Bondy (filozof a básník, jehož vliv se táhl oběma vlnami) a Ivan Martin Jirous („Magor“, teoretik undergroundu a umělecký manažer The Plastic People of the Universe, který formuloval ideu „druhé kultury“). Nicméně, druhá vlna byla tvořena převážně mladší generací, která dospívala již plně v normalizačním režimu a pro kterou byl underground přirozenou reakcí na sterilní a lživou oficiální kulturu. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno existencialismem, absurditou života v totalitním systému, touhou po autenticitě a vnitřní svobodě. Odmítala se veškerá oficiální ideologie (marxismus-leninismus), konzum, materialismem prosazovaný režim (ač paradoxně v nedostatkové ekonomice), a hledala se smysl existence navzdory útlaku. Politická situace byla charakterizována všudypřítomným dohledem Státní bezpečnosti (StB), politickými procesy, vězněním disidentů a zákazem veškeré nezávislé kulturní a vydavatelské činnosti. Společenské změny zahrnovaly narůstající apatii většinové společnosti, ale zároveň i silnou touhu po alternativních formách života a kultury mezi mládeží a intelektuály, kteří odmítali oficiální systém. Druhá vlna undergroundu se vymezovala především proti oficiální socialistické kultuře, socialistickému realismu a propagandě. Dále se vymezovala proti kompromisům a konformismu tzv. „šedé zóny“, která se snažila přežívat bez otevřeného odporu. Na předchozí směry a skupiny navazovala zejména na první vlnu undergroundu, jejíž ideje nekonformity, DIY (Do It Yourself) etiky, odmítnutí establishmentu a zájem o rockovou hudbu, experimentální poezii a filozofii rozvíjela. Dále čerpala inspiraci z americké Beat Generation (antiestablishmentový postoj, spontánnost), existencialismu (svoboda jednotlivce, absurdita) a v jistých aspektech i ze surrealismu (práce s podvědomím, iracionálnem). Globální punk rocková scéna (s jejím DIY přístupem, syrovostí a odmítnutím systému) také rezonovala s duchem českého undergroundu, ačkoliv se často vyvíjela paralelně nebo dokonce i částečně předcházela.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou druhé vlny undergroundu byla především autentičnost, nekompromisnost, duchovní nezávislost a radikální odmítnutí oficiální kultury a konzumu. Charakteristická byla DIY etika, kdy si umělci často sami psali, vydávali (samizdat), distribuovali svá díla a organizovali akce. Typická témata a motivy zahrnovaly hlubokou pocity odcizení, samoty a izolace, absurditu lidské existence v totalitním režimu, ztrátu smyslu a duchovní prázdnotu, konflikt mezi svobodou a represí, surovou realitu každodenního života v „šedé“ společnosti, otázky lásky, sexu a zrady (často v neidealizované, drsné podobě), smrt, úpadek, beznaděj, implicitní kritiku režimu, hledání transcendentna nebo smyslu mimo oficiální rámec, a také témata spojená s alkoholem, drogami a okrajovými skupinami společnosti. Často se objevoval i motiv přírody jako útočiště či odraz vnitřního stavu. Obraz typického hrdiny byl ztělesněn outsiderem, marginalizovaným jedincem, intelektuálem či umělcem, který se odmítá podřídit systému a hledá vlastní cestu. Je často deziluzionovaný, cynický, melancholický, ale zároveň schopný intenzivních emocí a vzdoru. Pohybuje se na okraji společnosti, žije často bohémským životem spojeným s pitím, drogami a volnými vztahy. Nejde o klasického hrdinu, spíše anti-hrdinu, je plný chyb a zranitelnosti. Obvyklé prostředí a konflikty: Prostředí bylo často urbanistické – rozpadající se byty, špinavé hospody, squaty, věznice, psychiatrické léčebny, zapadlé kouty měst či venkova, zkrátka místa mimo dohled a kontrolu režimu. Konflikty se odehrávaly na úrovni jedince proti totalitnímu systému (často internalizovaně), autenticity proti konformismu, svobody proti útlaku, hledání smyslu proti existenciální prázdnotě, a v neposlední řadě i vnitřní psychologické boje a pocity odcizení. Jazyk a styl byly syrové, neuhlazené, často vulgární a hovorové, záměrně antiestetické, přímočaré a nekompromisně upřímné. Využíval se slang, argot, místní nářečí. Časté bylo prolínání prózy a poezie, fragmentárnost, nelinearita, ironie, černý humor a sarkasmus. Symbolismus a metafora byly často temné, groteskní. Kompozice byla často fragmentární, epizodická, s nelineárním vyprávěním, proudem vědomí, odmítající tradiční fabuli. Důraz byl kladen spíše na atmosféru a náladu než na propracovaný děj. Vyprávěcí postupy zahrnovaly převážně ich-formu, vysoce subjektivní vyprávění, často nespolehlivého vypravěče. Někdy se objevoval deníkový nebo dokumentární styl smíchaný s vysoce poetickým jazykem. Nejčastější literární žánry či podžánry byly poezie (často lyrická, konfesijní, experimentální, anti-poetická, silně ovlivněná rockovými texty), próza (novely, povídky, fragmenty, deníky, často s autobiografickými prvky či jako „romány s klíčem“ odkazující na skutečné postavy a události, stírající hranice mezi žánry). Méně časté, ale přesto existující, byly experimentální divadelní texty a esejistická tvorba.
👥 Zastupci
Druhá vlna undergroundu, rozvíjející se především v Československu po roce 1968, představovala radikální opozici vůči normalizačnímu režimu a jeho oficiální kultuře, propojující literaturu, hudbu a životní styl v jeden celek; hlavními rysy byly nonkonformita, autentičnost, svoboda projevu a odpor k totalitní moci. Mezi klíčové české autory patří Ivan Martin Jirous (Magor), jehož dílo “Magorova summa“ je reprezentativní sbírkou poezie definující estetiku undergroundu a jeho filozofii vzdoru, zatímco “Zpráva o třetím českém hudebním obrození“ slouží jako manifest, který jasně formuloval principy nezávislosti a odmítání kompromisů s režimem. Egon Bondy (Zbyněk Fišer), filozof a básník, stál u ideových základů undergroundu; jeho román “Invalidní sourozenci“ s existenciální skepsí a černým humorem popisuje život na okraji společnosti v totalitě, což skvěle ilustruje undergroundovou prozaickou tendenci, a filozofické dílo “Útěcha z ontologie“ zásadně ovlivňovalo myšlení celé skupiny kritikou konzumní společnosti a totality. Vratislav Brabenec, básník a člen The Plastic People of the Universe, skrze svou “Knihu královskou“ zprostředkovává syrovou mystiku a vzdor, jež byly esenciální pro duchovní i fyzický boj undergroundu proti útlaku. J. H. Krchovský, byť nastupující později, ilustruje pokračující undergroundovou citlivost; jeho sbírka “Noc po revoluci“ zachycuje temné, existenciální pocity a dekadentní estetiku, typickou pro toto vnímání světa. V širším světovém kontextu, který český underground inspiroval, nelze opomenout Williama S. Burroughse; jeho “Nahý oběd (Naked Lunch)“ s nelineárním, šokujícím stylem a kritikou autorit silně rezonoval s undergroundovou snahou o destrukci konvenčních forem a hodnot. Charles Bukowski, se svou syrovou a nekompromisní tvorbou o životě na dně, jež je patrná například v románu “Pošta (Post Office)“, se stal kultovní postavou, neboť jeho texty odráží existenciální pocit marnosti a vzdoru vůči „normálnímu“ životu, což bylo společné i českému undergroundu. Allen Ginsberg, beatnický básník, inspiroval svobodou projevu a kritikou společnosti; jeho “Kvílení (Howl)“ je manifestem, který svojí otevřeností a antikonformismem ukazoval cestu k překračování hranic a hledání autenticity.
📈 Vývoj
Druhá vlna undergroundu se zrodila v Československu po potlačení Pražského jara v roce 1968, jako přímá reakce na nastupující normalizaci, cenzuru a snahu režimu o absolutní kontrolu veškerého společenského i kulturního života; její kořeny tkví v odmítání kompromisu s oficiální mocí a v přesvědčení, že jediná autentická tvorba může vznikat mimo její dosah. Raná fáze v počátku 70. let byla charakterizována především propojením hudebních skupin jako The Plastic People of the Universe a DG 307 s okruhem básníků a myslitelů kolem Ivana Martina Jirouse a Egona Bondyho; tvořil se specifický, na západní kontrakultuře inspirovaný, avšak hluboce český fenomén, kde se hudba stávala nositelem básnických textů a myšlenek, jež nebylo možné publikovat. Období vrcholu nastalo v polovině 70. let, kdy se underground stal trnem v oku komunistického režimu; proces s členy The Plastic People of the Universe a dalších umělců v roce 1976 paradoxně tuto skupinu zviditelnil a dodal jí mezinárodní punc mučedníků, což vedlo k silnějšímu propojení s disidentským hnutím, zejména s Chartou 77. V této době se rozvíjela samizdatová vydavatelská činnost (Edice Expedice, Půlnoc), pořádaly se „bytové“ koncerty a čtení, a underground se stal útočištěm pro lidi odmítající oficiální životní styl; vyznačoval se důrazem na absolutní svobodu, autentičnost, DIY (do-it-yourself) principy, často s prvky mysticismu, punku a psychedelie. Postupný ústup a proměna začaly koncem 70. a počátkem 80. let, kdy někteří členové emigrovali (např. Jan Pelc), jiní byli vězněni nebo pod neustálým dohledem StB; původní jádro se sice rozptýlilo, ale duch undergroundu se šířil a ovlivňoval mladší generace, které přebíraly jeho étos, často s punkovou nebo novovlnou estetikou (např. skupina Garáž, J. H. Krchovský), posouvajíc se od přímého politického odporu k širšímu pojetí nezávislé kultury. Rané fáze se vyznačovaly intenzivní ideologickou a estetickou artikulací, zatímco pozdní fáze (80. léta) se stala více rozrůzněnou a žánrově pestřejší, s narůstajícími regionálními variantami mimo Prahu (např. v Brně, Olomouci), kde se formovaly lokální scény a samizdatové iniciativy. Specifikem českého undergroundu byla jeho silná provázanost s hudbou a filozofií, zatímco v jiných zemích mohl být „underground“ šířeji vnímán jako obecná subkultura bez tak silné disidentské dimenze; v západním kontextu existovaly paralely v beatnických hnutích a punk-rockové scéně, ale český underground byl unikátní svým osudem v totalitním režimu. Po roce 1989 se jeho role jako ilegální kultury rozpustila, a mnozí z jeho aktérů se stali součástí mainstreamové kultury, či se dál věnovali umělecké tvorbě v novém, svobodném kontextu.
💫 Vliv
Vliv druhé vlny undergroundu na pozdější literaturu a umění je nezpochybnitelný a hluboký, neboť zanechal trvalou stopu v české kulturní krajině, inspiroval pozdější generace svou nekompromisní touhou po svobodě projevu a autenticitě a položil základy pro nezávislou kulturu, která se rozvinula po roce 1989. Z undergroundu vycházejí různé literární a umělecké směry a autoři, kteří se inspirovali jeho syrovostí, existenciálními tématy, DIY étosem a odmítáním komerčních kompromisů; konkrétně se jedná o autory jako je již zmíněný J. H. Krchovský, který pokračuje v linii temné, nihilistické poezie, a celou řadu nezávislých hudebních skupin a nakladatelství, jež převzely principy samizdatu a neoficiální distribuce. Underground ovlivnil také celou českou alternativní a nezávislou scénu, která v něm nacházela vzor odvahy a kreativity tváří v tvář útlaku. V době svého vzniku byl směr přijímán oficiální mocí s absolutní nenávistí a perzekucí; umělci byli zatýkáni, vězněni, jejich díla zakazována, cenzurována a likvidována, a samotní aktéři byli vystaveni neustálému dohledu StB a byli nuceni k emigraci nebo k fyzické práci. Kritika ze strany režimu byla drtivá, démonizovala underground jako morální úpadek a rozvratnou sílu, zatímco pro západní svět a domácí disidenty byl underground symbolem statečného odporu a bojovníka za lidská práva, což mu přineslo mezinárodní uznání a podporu. Dnes je druhá vlna undergroundu vnímána jako klíčová součást české kulturní historie, jako symbol boje za svobodu a integritu; jeho odkaz je připomínán a studován v akademických kruzích, vystavován v muzeích a galeriích, a stal se inspirací pro řadu uměleckých adaptací. Existuje několik filmových děl, která se undergroundem přímo či nepřímo zabývají: dokumentární filmy jako “Magor“ (o I. M. Jirousovi) nebo snímky o The Plastic People of the Universe (“Případ PPU“, “Fenomén Plastic People“), které mapují osudy a tvorbu těchto klíčových postav. Hudba The Plastic People of the Universe a DG 307 je dodnes kultovní, vydává se a hraje, a jejich texty jsou předmětem divadelních her a literárních analýz. Celkově je underground dnes považován za jednu z nejautentičtějších a nejinspirativnějších kapitol moderních českých dějin, která stále rezonuje v umění a společnosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Druhá vlna undergroundu na Rozbor-dila.cz →