📖 Úvod
Druhá generace romantických básníků, v originále často označovaná spíše jako „druhá vlna“ či „pozdní romantismus“ (např. v angličtině „Second Generation Romantics“ nebo „Later Romantics“) než jako svébytný proud s vlastním originálním jménem, představuje fázi vývoje literárního romantismu, která se rozvíjela primárně v 19. století, zhruba od 20. let až do poloviny století, s přesahy až do jeho poslední čtvrtiny v některých regionech. Tento směr se rozvíjel v mnoha evropských zemích, především ve Francii (Victor Hugo, Alfred de Musset, Alfred de Vigny), Anglii (Lord Byron, Percy Bysshe Shelley, John Keats, ačkoliv tito patří spíše na pomezí nebo už k té první generaci, jejich vliv je pro druhou generaci stěžejní, a druhá generace přebírá a intenzivně rozvíjí jejich témata melancholie a rebelie), Německu (Heinrich Heine, Nikolaus Lenau, kteří reflektují deziluzi po napoleonských válkách), Polsku (Adam Mickiewicz, Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński s důrazem na národní romantismus), Rusku (Michail Jurjevič Lermontov), Itálii (Giacomo Leopardi) a samozřejmě i v českých zemích (Karel Hynek Mácha).
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku druhé generace romantických básníků je složité a odráží hluboké deziluze a společenské otřesy počátku 19. století. Po skončení napoleonských válek a Vídeňském kongresu (1815) nastala v Evropě vlna restaurace monarchistických režimů a konzervativního pořádku, která potlačovala revoluční ideály svobody a národní nezávislosti. To vedlo k hlubokému pocitu zklamání a skepse, označovanému ve francouzském kontextu jako „mal du siècle“ (nemoc století), který se projevoval melancholií, vnitřní prázdnotou a pocitem marnosti. Industrializace začala měnit sociální strukturu, vytvářela nové společenské problémy a vedla k odcizení člověka od přírody a tradičních hodnot, zatímco vědecký pokrok, ač obdivovaný, zároveň relativizoval náboženské a metafyzické jistoty, což přispívalo k existenciálnímu neklidu. Filozoficky navazovala tato generace na předchozí osvícenské myšlenky svobody jednotlivce, ale zároveň je kriticky reflektovala v kontextu neschopnosti jejich naplnění v realitě. Inspirovala se idealismem (Schopenhauerovo pojetí vůle jako základ světa, které předznamenalo pozdější pesimismus) a estetikou vznešena, která zdůrazňovala krásu hrůzy a nekonečna. U vzniku této „generace“ nestál žádný jediný zakladatel ve smyslu organizátora, spíše se jedná o vývoj a intenzifikaci témat a postojů, které již položila první generace romantiků (např. Rousseau, Goethe, Byron, Schlegelové, Chateaubriand). Nicméně osobnosti jako Lord Byron se stali ikonickými vzory pro svůj životní styl a poezii, která artikulovala pocity vzpoury a osudovosti, a jeho vliv je pro druhou generaci klíčový. Politická situace byla charakterizována nárůstem národního uvědomění, které často vyústilo v revoluční hnutí (např. Červencová revoluce ve Francii 1830, Revoluce 1848), a bojem za ústavní svobody. Společenské změny zahrnovaly urbanizaci, rozšiřování vzdělanosti a vznik širšího čtenářského publika, ale zároveň i prohlubování sociálních rozdílů. Druhá generace romantiků se vymezovala především proti racionalismu osvícenství, který podle nich nedokázal odpovědět na hluboké existenciální otázky, proti klasicistní strnulosti a formálním konvencím, a také proti měšťanskému materialismu a pokrytectví, které vnímali jako překážku skutečné svobody a autenticity. Zároveň kritizovali i povrchnější, idylické a sentimentální podoby raného romantismu, požadovali hlubší, tragičtější a pesimističtější pohled na svět. Navazovala na témata individualizmu, subjektivity, emocionality, fascinace přírodou a exotikou, které přinesla první generace, ale prohloubila je o intenzivní pocity osudovosti, společenské odcizenosti a kosmické samoty, často s pesimistickým vyzněním.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou druhé generace romantických básníků je prohloubení a radikalizace prvků zavedených první generací. Typická témata zahrnují hlubokou melancholii, tzv. „spleen“, kosmický pesimismus, osudovost a fatalismus, nešťastnou a nenaplněnou lásku, která často končí smrtí nebo tragickým zánikem. Objevuje se intenzivní téma sociální nespravedlnosti a vzpoury proti společenským konvencím či politickému útlaku (zejména v národních romanticismech, jako je ten polský nebo český). Dále je přítomná fascinace smrtí, zánikem, ruinsmi a minulostí, často v gotickém nebo exotickém hávu, ale s hlubší psychologickou introspekcí. Objevuje se hledání absolutna, často v mystických nebo náboženských vizích, ale s pochybnostmi a skepticismem. Obraz typického hrdiny je komplexní: je to osamělý, nepochopený, často vyvržený jedinec, který se vzpouzí osudu a společnosti. Je to citlivá, vnitřně rozervaná postava, často génius, umělec nebo intelektuál, která se potýká s vnitřními démony, úzkostí a pocitem marnosti. Často je obdařen silnými vášněmi, ale zároveň trpí neschopností je naplnit. Prochází vnitřními konflikty a často končí tragicky, jako oběť osudu nebo společenských předsudků (např. Byronův Manfred, Máchův Vilém, Lermontovův Pečorin). Obvyklé prostředí je divoká, nespoutaná příroda (moře, hory, lesy), často zrcadlící vnitřní bouře hrdiny, ale také opuštěná místa, hřbitovy, ruiny hradů, noční města nebo exotické krajiny. Konflikty se odehrávají na více úrovních: individuální konflikt s nespravedlivou a konvenční společností, vnitřní boj ideálu s realitou, duchovní zápas s hmotným světem, a neustálý střet touhy po svobodě s neúprosným osudem či smrtí. Jazyk a styl jsou vysoce lyrické, emocionální, plné obrazných vyjádření, metafor, symbolů a hyperbol. Často se používá bohatá zvukomalba, patos a dramatické monology. Tón je často melancholický, tragický, ale i vzpurný a vášnivý. V kompozici je patrná volnost od klasicistních pravidel, důraz na plynulost, citovou gradaci a subjektivní prožitek. Občas se objevuje fragmentárnost nebo nedokončenost, odrážející rozervanost ducha. Vyprávěcí postupy zahrnují silnou subjektivitu, často psané v první osobě, s důrazem na vnitřní svět hrdiny a jeho pocity. Je patrné využívání lyrického „já“ a dramatických dialogů. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují lyrickou poezii (balady, elegie, ódy, lyrické cykly), epické básně (často s autobiografickými prvky, např. byronská povídka ve verších), veršované romány, dramata (s důrazem na osudovost a individuální psychologii), historické romány a gotické romány, které prohlubují prvky hrůzy a tajemství do psychologické roviny.
👥 Zastupci
Druhá generace romantických básníků představuje vrcholné období evropského romantismu, které se vyznačovalo prohloubením témat osamělosti, vzpoury, tragiky a fascinace individuálním osudem po deziluzi z porevolučního společenského uspořádání. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Karel Hynek Mácha, jehož nejreprezentativnější dílo je lyricko-epická báseň Máj, dále pak novela Cikáni. Máj je vrcholné dílo českého romantismu, ztělesňující pocity osamělosti, revolty proti společenským normám a fascinace tragickým osudem a smrtí, což jsou klíčové aspekty druhé generace romantismu a důvod, proč Mácha tento směr dokonale ilustruje. Z významných světových autorů této generace nutno uvést George Gordona Byrona (Anglie) s díly jako Childe Haroldova pouť a Don Juan. Byron ztělesňuje byronského hrdinu – osamělého, vzpurného, fascinujícího, s temnou minulostí a hlubokou melancholií, který je archetypálním symbolem této generace. Dále Percy Bysshe Shelley (Anglie), jehož reprezentativní díla jsou Osvobozený Prometheus a Óda na západní vítr. Shelleyho dílo je plné utopických vizí, revolučních ideálů a víry v transformativní sílu poezie, což odráží hlubokou touhu po svobodě a společenské změně charakteristickou pro jeho dobu. John Keats (Anglie) se prosadil díly jako Óda na řeckou urnu a Lamia. Keats se soustředil na smyslovou krásu, estetiku a melancholii, často s tématy pomíjivosti a touhy po nesmrtelnosti skrze umění, což je typické pro citlivější a introspektivnější proud romantismu. Victor Hugo (Francie) je známý pro Chrám Matky Boží v Paříži a Bídníky, stejně jako dramata jako Hernani. Hugo byl mistrem historického románu a dramatu, který v sobě spojoval bouřlivé emoce, silný sociální komentář a monumentální obraz lidského osudu, čímž demonstroval schopnost romantismu obsáhnout široké spektrum lidských prožitků a historických epoch. Alfred de Musset (Francie) je autorem Zpovědi dítěte svého věku a dramatu Lorenzaccio. Musset se proslavil introspektivními a vášnivými díly, která se zabývala deziluzí a hledáním smyslu v postnapoleonské Francii, což odráží existenciální krizi a rozčarování typické pro mladé romantiky. Adam Mickiewicz (Polsko) napsal Pan Tadeáš a Dziady. Mickiewicz byl nejvýznamnějším představitelem polského mesianismu, který v epickém rozměru zpracovával národní utrpení, touhu po svobodě a mystické představy o roli Polska mezi národy, čímž exemplárně spojoval romantický individualismus s národní identitou. Alexandr Sergejevič Puškin (Rusko) je autorem románu ve verších Evžen Oněgin a dramatu Boris Godunov. Puškinův „Evžen Oněgin“ je prototypem románu ve verších, který zobrazuje „zbytečného člověka“ a hlubokou psychologii postav, čímž předznamenává realismus, ale stále nese silné znaky romantismu v postavě hlavního hrdiny a jeho neschopnosti najít smysl života.
📈 Vývoj
Vývoj druhé generace romantismu začíná po napoleonských válkách, zhruba v letech 1815-1820, a představuje reakci na předchozí osvícenské ideály a zklamání z politické restaurace a neúspěchu revolučních snah. Je to období, kdy se romantismus prohlubuje a získává temnější, introspektivnější a často pesimističtější tóny. Vrcholné období spadá do 20. a 30. let 19. století, kdy vznikají stěžejní díla Byrona, Shelleyho, Huga, Máchy a Mickiewicze. V této fázi se klade důraz na osamělého hrdinu, často na okraji společnosti, jeho bouřlivé emoce, střet s konvencemi a fascinaci smrtí, nocí, historií a exotikou. Raná fáze je spojena s formováním tohoto nového pohledu na svět, kdy autoři hledají nové výrazové prostředky a témata, často v opozici ke klasicismu. Postupný ústup a proměna nastává od 40. let 19. století, kdy se romantismus začíná transformovat nebo ustupovat novým směrům, zejména realismu a naturalismu, které přebírají jeho zájem o společnost a psychologii, avšak s důrazem na objektivní zobrazení reality. Přesto se romantické prvky udržely, například v pozdní tvorbě Victora Huga, kde se prolínají s prvky sociálního realismu, nebo v dílech ruských autorů, kteří sice předznamenávají realismus, ale zachovávají hlubokou psychologickou a emocionální složku. Národní varianty byly velmi výrazné: anglický romantismus (Byron, Shelley) se vyznačoval individuální svobodou a politickými podtexty; francouzský romantismus (Hugo, Musset) byl bouřlivý, revoluční a často spojený s divadlem a historickým románem; německý romantismus, ačkoliv raná fáze byla mystičtější, ve druhé generaci se objevuje i proud s melancholií a sociální kritikou (např. Heine, i když už na hranici); polský romantismus (Mickiewicz) byl silně spjat s národním bojem za svobodu a mesianismem; český romantismus vyvrcholil v Máchovi, který syntetizoval evropské romantické prvky s českým kontextem osamělosti a tragiky. Ruský romantismus (Puškin, Lermontov) pak kombinoval byronské hrdiny s hlubokou psychologií, čímž položil základy pro budoucí ruský realismus.
💫 Vliv
Vliv druhé generace romantických básníků na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, přestože se následující směry často vůči romantismu vymezovaly. Na jedné straně ovlivnil realismus a naturalismus tím, že jim předal zájem o psychologii postav, detailní popis prostředí a sociální problémy, byť s posunem od subjektivní vášně k objektivnímu zobrazení. Autoři jako Balzac nebo Dickens, ač realisté, čerpali z romantické schopnosti vykreslit silné charaktery a dramatické zápletky. Symbolismus a dekadence převzaly od romantismu melancholii, fascinaci smrtí, únik z reality a důraz na individualismus a subjektivní prožitek, přičemž Baudelaire, Poe (americký romantik, ale klíčový pro Evropu) a další symbolisté často navazovali na temnější a estetizující stránku romantismu. Modernismus sice odmítal romantický sentiment, ale přesto sdílel jeho fascinaci individuální krizí, odcizením a existenciálním hledáním smyslu. V hudbě se romantismus stal dominantním slohem (Chopin, Liszt, Wagner, Berlioz, Verdi), přímo vycházel z literárních témat emocí, přírody, historie a tragiky a ovlivnil celou hudební epochu. Ve výtvarném umění se inspirovalo malířství (Delacroix, Turner, Goya) dynamikou, dramatičností, exotikou a zobrazením mocných přírodních sil a lidských emocí. V době svého vzniku byl tento směr přijímán rozporuplně. U mladých a progresivních čtenářů a umělců se těšil oblibě pro svou vzpouru proti klasicistním pravidlům, pro emocionální sílu a pro zdůraznění svobody a individuálního génia; autoři jako Byron a Hugo byli v Evropě celebritami a měli obrovský vliv na mládež. Naopak konzervativní kruhy, představitelé církve a klasicismu je kritizovali za porušování estetických a morálních pravidel, za sentimentalitu, za nedostatek morálky, za přílišnou introspekci a za revoluční a společensky radikální tendence. Mnohá díla byla předmětem cenzury nebo zákazů, například Shelleyho radikální texty nebo byronská „nemorálnost“; v českém kontextu byl Máchův Máj zpočátku přijat s nepochopením a kritikou za „nemravnost“ a údajnou „neznalost“. Dnes je druhá generace romantických básníků obecně uznávána jako klíčová etapa ve vývoji evropské literatury a umění. Jejich díla jsou považována za klasiky, studovaná ve školách a univerzitách po celém světě, a jsou ceněna pro svou uměleckou hodnotu, hloubku myšlenek a nadčasová témata. Díky svým silným příběhům a emotivnímu náboji se dočkaly mnoha filmových, divadelních a hudebních adaptací. Příkladem jsou nesčetné filmové a muzikálové verze Hugaových Bídníků a Chrám Matky Boží v Paříži, filmové zpracování Byronova života a díla (např. Byron, Gothic), nebo česká filmová adaptace Máchova Máje (F. A. Brabec, 2008). Adaptace Puškinových děl jako Evžen Oněgin či Boris Godunov na plátna kin a divadelní scény jsou rovněž hojné. Balet Giselle nebo opery jako Carmen Georges Bizeta, které mají silné romantické kořeny, se stále těší oblibě. Hudba romantických skladatelů inspirovaná těmito literárními díly je pilířem klasické hudby.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Druhá generace romantických básníků na Rozbor-dila.cz →