📖 Úvod
Dramatická literatura (původně řecky δράμα – dráma, „čin, jednání“; anglicky Dramatic literature, Drama) není v pravém slova smyslu jedním literárním směrem, obdobím či skupinou, nýbrž primárním literárním žánrem či formou umění určenou k divadelnímu předvádění, jejíž kořeny sahají až do starověku a která se nepřetržitě rozvíjí a transformuje napříč všemi epochami a kulturami. Její prvopočátky lze nalézt v rituálních obřadech starověkého Řecka v 6. století př. n. l., kde se postupně vyvinula z dithyrambů, chvalozpěvů na boha Dionýsa, a následně se zformovala do tragédie a komedie. Od té doby se dramatická literatura rozvíjí prakticky po celém světě – od antického Řecka a Říma přes středověkou Evropu s jejími mirákly a mystérii, renesanční Anglii (Shakespeare), Španělsko (Lope de Vega, Calderón de la Barca) a Itálii (Commedia dell’arte), osvícenskou Francii (Molière, Racine), až po moderní a postmoderní epochy v celém západním i východním světě. Nelze jí tedy přesně vymezit konkrétní „časové zařazení“ jako u literárních směrů, spíše se jedná o neustále se vyvíjející formu umění, která se přizpůsobuje a reflektuje společenské, politické a kulturní změny skrze tisíciletí. Zahrnuje veškerou literární tvorbu psanou pro jevištní provedení, což ji činí jedním z nejstarších a nejtrvalejších uměleckých projevů lidstva.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku dramatické literatury je úzce spjato s civilizačním vývojem a náboženskými, sociálními a filozofickými potřebami společnosti. Ve starověkém Řecku drama vznikalo z náboženských kultů boha Dionýsa, sloužilo nejen k oslavám, ale i k rituálnímu očištění (katarzi) a reflexi základních společenských hodnot a morálních dilemat v rámci městských států (polis), kde se rodila a rozvíjela demokracie. Drama bylo veřejnou záležitostí, často financovanou státem a bohatými občany jako součást občanské povinnosti. Tradičním zakladatelem herectví, tedy oddělení sólového přednesu od chóru, je Thespis (6. stol. př. n. l.). Klíčovými postavami stojícími u zrodu řecké tragédie jsou Aischylos, Sofoklés a Eurípidés, u komedie pak Aristofanés. Filozofické pozadí antické tragédie se zaměřovalo na otázky osudu, božského zasahování do lidských životů, lidské svobody versus předurčení, viny, trestu, pýchy (hybris) a tragického omylu (hamartia), a na morální dilemata hrdinů. Ve středověku se drama přesunulo převážně do sféry křesťanství (mirákly, mystéria, morality), sloužilo jako didaktický nástroj šíření víry a probíhalo často v kostelech či na náměstích, což odráželo teocentrické uspořádání společnosti. Renesanční drama (např. William Shakespeare v Anglii, Lope de Vega ve Španělsku, Carlo Goldoni v Itálii) odráželo humanismus, rozmach měst a monarchií, objevování světa a zrod individuální svobody; navazovalo na antické vzory, ale zároveň se vymanilo z rigidních pravidel, aby lépe vystihlo komplexitu lidského charakteru a vášní. Osvícenství přineslo kritické drama zaměřené na rozum, morálku a společenskou reformu, často kritizující absolutismus a předsudky. Romantismus (konec 18. a 1. pol. 19. stol.) se prudce vymezoval proti klasicistním pravidlům (zejména proti třem jednotám – času, místa, děje), zdůrazňoval cit, individualitu, svobodu, exotiku, fantastično a historické náměty, a často usiloval o národní identitu. Realismus a naturalismus (2. pol. 19. stol.) reagovaly na průmyslovou revoluci, urbanizaci a sociální nerovnosti, zaměřovaly se na objektivní zobrazení reality, hlubokou psychologii postav a kritiku měšťanské společnosti (např. Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov), často se vymezovaly proti romantické idealizaci a melodramatickému patosu, usilujíce o věrnost každodennímu životu. Moderní a postmoderní drama (od počátku 20. století dále) pak reagovalo na světové války, rozpad tradičních hodnot, technologický pokrok, odcizení a krizi komunikace, často navazovalo na existencialismus (např. absurdní drama Samuela Becketta), psychologii (Freud, Jung), sociologii a politické ideologie, přičemž experimentovalo s formou i obsahem. Politická situace vždy ovlivňovala dramatickou tvorbu – od státní cenzury a politické propagandy po podněcování revolucí a reflexi aktuálních politických změn. Společenské změny, jako industrializace, urbanizace, změny rodinných struktur, genderových rolí, třídní konflikty či technologický vývoj, se vždy promítaly do témat, postav a forem dramatu, činíce z něj zrcadlo doby a platformu pro společenskou diskusi.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou dramatické literatury je její inherentní určení k performanci na jevišti, což implikuje přímou interakci mezi herci a publikem a nutnost vizuální a sluchové prezentace. Základním stavebním prvkem je dialog, prostřednictvím kterého se rozvíjí děj, odhalují charaktery postav, jejich motivace a sdělují myšlenky autora. Monology a soliloquia slouží k zobrazení vnitřního světa postav, jejich úvah a dilemat, asides pak k přímé komunikaci s publikem. Důležité jsou i neverbální prvky – mimika, gesta, pohyb herců, scéna, kostýmy, rekvizity, světla a zvuk, které jsou často popsány v jevištních poznámkách (didaskáliích), jež jsou nedílnou součástí textu hry. Typická témata a motivy jsou univerzální a nadčasové: láska a nenávist, moc a intriky, spravedlnost a pomsta, konflikt generací, osud a svobodná vůle, rodinné vztahy, společenská morálka, hledání identity, válka a mír, smrt a život, lidská touha po štěstí a smyslu, etická dilemata, společenská kritika, ale i humor a absurdita. Obraz typického hrdiny je proměnlivý napříč epochami a žánry – od vznešených králů a tragických hrdinů antických tragédií (Oidipus), přes renesanční individualisty zmítané vášněmi (Hamlet), typizované charaktery komedií (lakomec, hypochondr), až po „obyčejné“ lidi v realistickém dramatu, antihrdiny či odcizené a pasivní jedince v moderním dramatu (Vladimír a Estragon v Čekání na Godota). Obvyklé prostředí je nesmírně variabilní, může být konkrétní a detailní (měšťanský salon, venkovský statek, kancelář) nebo abstraktní a symbolické (pustina, bezejmenná místnost), často je samo o sobě nositelem významu a spoluutváří atmosféru. Konflikty jsou jádrem dramatického děje a mohou být vnitřní (člověk versus jeho svědomí, touhy, morální kodex) nebo vnější (člověk versus jiný člověk, společnost, osud, příroda, instituce, božstva). Jazyk a styl se liší dle období, žánru a autorského záměru – od vysokého, poetického verše (jambický pentametr Shakespeara), přes stylizovanou prózu (klasicismus), až po hovorový, naturalistický jazyk s dialekty a argotem (realismus), nebo naopak abstraktní či fragmentovaný jazyk a nonsens v absurdním dramatu. Kompozice se tradičně řídí akty a scénami, často s dramatickou křivkou zahrnující expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu nebo rozuzlení. Moderní drama však tuto strukturu často narušuje nebo zcela ignoruje (např. epizodická kompozice v epickém divadle Bertolta Brechta, proud vědomí, nedokončený konec). Vyprávěcí postupy jsou inherentně „ukazovací“ – děj a charaktery se rozvíjejí především prostřednictvím přímé akce a dialogu, nikoli prostřednictvím objektivního či subjektivního vypravěče. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují klasickou tragédii, komedii (farsu, satiru, komedii charakterů, komedii mravů, romantickou komedii, černou komedii), tragikomedii, melodrama, frašku, historické hry, mystéria, mirákly, morality (středověk), činohru (moderní termín pro vážné, realistické hry), absurdní drama, epické divadlo, psychologické drama, dokumentární drama, kabaret a mnoho dalších specifických forem, které neustále rozšiřují hranice dramatické tvorby.
👥 Zastupci
Dramatická literatura jako žánr, který v sobě spojuje literární text s divadelní interpretací, má bohatou historii a nespočet významných autorů. Mezi nejvýznamnější světové dramatiky patří “William Shakespeare“, jehož tragédie “Hamlet“ s psychologicky hlubokým titulním hrdinou a otázkami existence, “Romeo a Julie“ ilustrující nesmrtelný příběh zakázané lásky a “Sen noci svatojánské“ ukazující mistrovství v komedii a fantazii, dokonale ilustrují renesanční drama, jeho hloubku, poetiku a schopnost obsáhnout celou škálu lidských emocí a zkušeností. “Molière“ (Jean-Baptiste Poquelin) je ikonou francouzské klasicistní komedie, jeho “Lakomec“ kritizující posedlost majetkem a “Misantrop“ zobrazující konflikt mezi ideály a společností, představují vrchol satirické komedie, která odhaluje lidské slabosti a pokrytectví s mistrnou lehkostí a humorem. “Henrik Ibsen“ je považován za otce moderního realistického dramatu; jeho “Nora (Domov loutek)“ s tématem ženské emancipace a kritikou měšťáckých konvencí a “Hedda Gablerová“ s psychologicky komplexní hrdinkou, která se snaží vymanit ze společenských omezení, zásadně proměnily divadlo směrem k psychologickému realismu a sociální kritice. “Anton Pavlovič Čechov“ proslul jako mistr naturalismu a dramatu „nálad“; jeho “Racek“ zobrazující nešťastné lásky a umělecké ambice v ruské krajině a “Višňový sad“ symbolizující úpadek staré aristokracie, ilustrují jeho jedinečnou schopnost zachytit melancholii, nerealizované naděje a vnitřní život postav skrze dialogy plné podtextů. “Bertolt Brecht“ revolučním způsobem ovlivnil divadlo svým epickým divadlem; “Matka Kuráž a její děti“ ukazující dopady války na obyčejného člověka a “Opera za tři groše“ s politickou satirou a prvky kabaretu, demonstrují jeho snahu vyprovokovat diváka k aktivnímu kritickému myšlení a společenské reflexi. Z českých autorů je nezbytné zmínit “Karla Čapka“, jehož “R.U.R.“ je vizionářské sci-fi drama varující před nekontrolovatelným technologickým pokrokem a dehumanizací, zatímco “Bílá nemoc“ je silná alegorie totalitní hrozby a lhostejnosti, jež reflektují dobové obavy a společenskou kritiku meziválečné éry. “Václav Havel“, přední představitel absurdního divadla a disident, ve svých hrách jako “Audience“ a “Vernisáž“ skrze zdánlivě banální dialogy a situace mistrně odhaluje mechanismy moci, absurditu totalitního režimu a konformismus, čímž zásadně ovlivnil české i světové drama s politickým podtextem.
📈 Vývoj
Dramatická literatura má své kořeny ve starověkém Řecku, kde se vyvinula z rituálů zasvěcených bohu Dionýsovi, s tragédiemi Aischyla, Sofokla a Eurípida a komediemi Aristofana dosahujícími svého vrcholu v 5. století př. n. l. Římské drama (Plautus, Terentius, Seneca) na ně navázalo, ale dosáhlo menší umělecké originality. Ve středověku se drama transformovalo v liturgické hry, mystéria, morality a pašijové hry, které sloužily k náboženské výchově a zábavě. Skutečný rozkvět nastal s renesancí v 16. století, kdy se znovu objevily klasické formy, ale zároveň vzniklo zcela originální drama, zejména v Anglii (Shakespeare, Marlowe) se zaměřením na komplexní charaktery a veršovanou formu, a ve Španělsku (Lope de Vega, Calderón de la Barca) s dramaty cti a lásky. V 17. století ovládl Evropu klasicismus, zejména ve Francii (Corneille, Racine, Molière), který se držel striktních pravidel tří jednot a zdůrazňoval rozum, morálku a společenskou kritiku. 18. století přineslo osvícenské a měšťanské drama (Lessing, Diderot), které se soustředilo na problémy střední třídy a realističtější zobrazení života. Na přelomu 18. a 19. století se rozvinul romantismus (Hugo, Schiller), který odmítal klasické konvence, zdůrazňoval emoce, individuální svobodu a historické náměty. Vrchol dramatu v 19. století přišel s realismem a naturalismem (Ibsen, Strindberg, Čechov), kteří se zaměřili na detailní zobrazení každodenního života, psychologickou hloubku postav a společenskou kritiku, čímž položili základy moderního divadla. Rané 20. století přineslo další experimenty – symbolismus, expresionismus (Strindberg, O’Neill), epické divadlo (Brecht) a v polovině století se objevilo absurdní drama (Beckett, Ionesco, Havel), které reagovalo na poválečnou existenciální úzkost a krizi smyslu. V pozdních fázích a současnosti se dramatická literatura dále vyvíjí, integruje multimediální prvky, zkoumá postmoderní témata, performance art a dokumentární divadlo, přičemž reflektuje aktuální společenské a politické otázky. Regionální varianty zahrnují například specifický vývoj anglického alžbětinského dramatu, francouzského klasicismu, německého Sturm und Drang či českého dramatu spjatého s národním obrozením a posléze s disidentskou tvorbou.
💫 Vliv
Vliv dramatické literatury na pozdější umění je obrovský a všudypřítomný. Jako základní narativní forma ovlivnila rozvoj prozy, poezie i filmového a televizního scénáře, kde se principy dramatu – konflikt, postavy, dialog, dějová linie – staly nepostradatelnými stavebními kameny. Směry jako realismus a naturalismus v dramatu přímo inspirovaly literární hnutí 19. a 20. století a poskytly vzor pro psychologickou hloubku a sociální angažovanost. Epické divadlo Bertolta Brechta ovlivnilo nejen divadelní tvůrce, ale i filmové režiséry a dokumentaristy svým důrazem na kritické vnímání reality a zcizovací efekty. Absurdní drama, reprezentované autory jako Beckett, Ionesco nebo Havel, se stalo inspirací pro postmoderní literaturu a umění, které zkoumá nesmyslnost existence a jazyka. Klasické dramatické postavy a archetypy, od Shakespearova Hamleta po Molièrova Lakomce, se staly součástí kulturního vědomí a jsou neustále reinterpretovány a citovány. V době svého vzniku byly mnohé dramatické díla přijímány s velkým ohlasem, ale také s kritikou, zákazy a cenzurou. Řecké tragédie byly součástí náboženských slavností a těšily se státní podpoře. Shakespearovy hry byly populární u všech vrstev společnosti, i když puritáni je kritizovali za nemorálnost. Molière čelil zákazu některých her (např. “Tartuffe“) ze strany církve pro svou ostrou satiru. Ibsenovy realistické hry, jako “Nora“ nebo “Přízraky“, vyvolaly skandály a vášnivé debaty pro svou otevřenost v otázkách ženské emancipace a sociálních tabu, často byly zakazovány. V Československu byla díla Václava Havla v období komunismu zakázána a autor byl perzekvován. Dnes je dramatická literatura vnímána jako klíčová součást světového kulturního dědictví. Klasická i moderní dramata jsou neustále studována na univerzitách, uváděna na divadelních scénách po celém světě a adaptována do filmů, televizních seriálů, oper, baletů a rozhlasových her. Shakespeare je jedním z nejvíce adaptovaných autorů v historii kinematografie. Díla Ibsena, Čechova a Molièra jsou základem repertoáru mnoha divadel a jejich témata zůstávají aktuální. Vliv dramatu přesahuje i do nových médií, jako jsou videohry a interaktivní instalace, kde se principy dramatického vyprávění uplatňují pro tvorbu pohlcujících zážitků. Současní autoři, jako jsou Martin McDonagh, Sarah Kane nebo Tony Kushner, pokračují v tradici dramatické literatury, posouvají její hranice a reflektují výzvy moderního světa.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Dramatická literatura na Rozbor-dila.cz →