📖 Úvod
Drama. Originální název: Drama, z řeckého δρᾶμα (drâma), znamenající „akce“. Časové zařazení: Drama jako literární žánr se vyvíjí od antiky (konkrétně 5. století př. n. l. v Antickém Řecku) až do současnosti. Rozvíjelo se a rozvíjí se globálně, s klíčovými centry vývoje v Antickém Řecku, Římské říši, středověké Evropě, renesanční Anglii, Španělsku a Itálii, barokní Francii a Španělsku, osvícenské Evropě, a dále v moderní době ve všech významných literárních kulturách, včetně Francie, Ruska, Německa, Spojených států amerických a Spojeného království, stejně jako v mnoha dalších zemích po celém světě. Drama je základní literární forma, která se přizpůsobuje a transformuje napříč všemi literárními epochami a směry, spíše než aby bylo samo o sobě specifickým „směrem“ v úzkém slova smyslu. Představuje způsob vyprávění příběhu prostřednictvím dialogu a akce určený k divadelnímu představení.
🌍 Kontext vzniku
Drama má za sebou bohaté a složité historické, společenské a filozofické pozadí, které se proměňuje s každou epochou. Vznik dramatu v Antickém Řecku je úzce spjat s náboženskými rituály, zejména s Dionýsiemi, slavnostmi k poctě boha vína a plodnosti Dionýsa. Z těchto rituálních sborových zpěvů (dithyrambů) se postupně vyvinula forma, kde jeden člen sboru vystoupil jako „odpovídající“ sboru. Za zakladatele dramatu a prvního herce je tradičně považován Thespis v 6. století př. n. l. Následně Aischylos zavedl druhého herce a Sophoklés třetího, čímž umožnili komplexnější interakci a konflikt na jevišti. Filosofické pozadí antického dramatu ovlivnil Aristotelés se svou Poetiku, kde definoval tragédii a pojem katarze (očištění emocí diváka). Politická situace v Athénách, prosperující polis s rozvíjející se demokracií, poskytovala ideální podmínky pro veřejné umění, které sloužilo nejen zábavě, ale i občanské výchově a reflexi společenských hodnot. Ve středověké Evropě bylo drama silně ovlivněno křesťanstvím a církví, vyvíjelo se z liturgických her, mystérií a miráklů, jež měly vzdělávat a moralizovat věřící. Společenské změny s příchodem renesance v 14. až 16. století, charakterizované humanismem, zájmem o antiku a vznikem národních států, vedly k sekularizaci dramatu a rozvoji divadelních forem financovaných mecenáši a určených pro širší veřejnost. V této době, například ve Španělsku („Zlatý věk“ s Lope de Vegou a Calderónem) a Anglii (Alžbětinské drama s Williamem Shakespearem), dochází k nevídanému rozkvětu dramatu. Renesanční drama sice navazovalo na antické vzory, ale zároveň je nově interpretovalo a obohacovalo o lidský rozměr a komplexní charaktery. Barokní drama, ovlivněné absolutismem a protireformací, se vyznačovalo okázalostí a pevnými pravidly (např. francouzský klasicismus s Corneillem a Racinenem, který se vymezoval proti nerespektování jednot časoprostoru a děje, zatímco čerpal z antických témat). Osvícenství v 18. století přineslo drama poučné a morální, zaměřené na rozum a měšťanskou morálku (např. Diderot, Lessing), odmítající přehnanou patetičnost baroka. Romantismus (konec 18. a 1. polovina 19. století) se naopak vymezoval proti striktním pravidlům klasicismu a zdůrazňoval emoce, individualitu, svobodu a historické náměty, často s prvky melodramatu. Realismus a naturalismus (2. polovina 19. století) se snažily o vědecky přesné zobrazení reality, sociálních problémů a psychologické hloubky postav, čímž se vymezovaly proti romantické idealizaci a melodramatické stylizaci. Zde jsou klíčové osobnosti jako Henrik Ibsen nebo Anton Čechov. Moderní drama (20. století) reagovalo na průmyslovou revoluci, světové války a existencialismus, často zpochybňovalo tradiční formy, narativy a hledalo nové výrazové prostředky, což vedlo ke vzniku avantgardních směrů jako absurdní drama (Beckett, Ionesco), či epické divadlo (Brecht), které se vymezovalo proti iluzivnímu realismu a snažilo se diváka aktivizovat. Všechna tato období ukazují, že drama neustále navazuje na předchozí tradice, reinterpretuje je a zároveň se vůči nim vymezuje, aby reflektovalo aktuální společenské, politické a filozofické proudy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou dramatu je jeho určení k jevištní realizaci, což znamená, že je primárně napsáno pro představení, nikoliv pro čtení. Děj je prezentován přímo prostřednictvím dialogů a akcí postav, nikoli prostřednictvím vypravěče. Typická témata a motivy jsou nesmírně rozmanité, ale opakovaně se objevují témata jako láska a nenávist, pomsta, moc a spravedlnost, osud versus svobodná vůle, morální dilemata, hledání identity, konflikt jedince se společností, psychologické krize a obecně lidská kondice. Také mytologické, historické a sociální komentáře jsou časté. Obraz typického hrdiny se mění s epochou: v antické tragédii to byl často ušlechtilý, ale osudově postižený jedinec s tragickou chybou (hybris), vedoucí k jeho pádu; v renesanci komplexní osobnost zápasící s morálními volbami (např. Hamlet); v romantismu vášnivý, často rebelující a vyhnaný jedinec; v realismu pak obyčejný člověk, psychologicky propracovaný, formovaný svým prostředím; v moderním dramatu pak často anti-hrdina, odcizený, existenciálně tápající, či absurdní postava. Obvyklé prostředí je široké, od královských paláců a chrámů v antických tragédiích, přes náměstí a hospody ve středověkých hrách, po domácí interiéry v realistickém dramatu, nebo abstraktní a symbolická prostředí v moderních avantgardních kusech. Konflikty jsou základem dramatu: interní (postava proti sobě samé), externí (postava proti jiné postavě, postava proti společnosti, postava proti osudu/přírodě). Jazyk a styl se výrazně liší: od poetického verše (např. jambický pentametr u Shakespeara, alexandrin ve francouzském klasicismu) přes prózu (realistické a moderní drama) až po stylizovaný jazyk, rétoriku, nebo naopak velmi naturalistickou a hovorovovou řeč. Monology a solilokvia slouží k vyjádření vnitřních myšlenek postav. Kompozice dramatu je tradičně členěna na akty a scény, s klasickou dramatickou křivkou zahrnující expozici, kolizi (rising action), krizi (climax), peripetii (falling action) a katastrofu/rozuzlení (denouement). Klasické a neoklasické drama často dodržovalo tzv. Aristotelovy jednoty – jednotu času, místa a děje. Vyprávěcí postupy v dramatu se opírají o „ukazování“, nikoli „vyprávění“; divák získává informace přímo z dialogů a akcí postav. Důležité jsou i scénické poznámky, které popisují prostředí, kostýmy, rekvizity a jednání postav. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují tragédii, komedii, tragikomedii, melodrama, frašku, satiru, mystery play, morality play, absurdní drama, epické divadlo, divadlo krutosti a docudrama. Každý z těchto žánrů má specifické konvence a cíle, ale všechny sdílí základní formu dramatu jakožto příběhu vyprávěného skrze představení.
👥 Zastupci
Drama jako literární forma představuje jeden z nejstarších a nejvýznamnějších způsobů uměleckého vyjádření, který se vyvíjí od antiky až do současnosti, reflektující lidskou zkušenost, společenské a filozofické otázky skrze dialog a akci. Mezi nejdůležitější světové autory a jejich reprezentativní díla patří: Aischylos s „Oresteiou“ (cyklus tragedií, který zakládá západní dramatickou tradici a zkoumá témata viny, trestu a spravedlnosti); Sofokles s „Oidipem Rexem“ (ztělesňuje vrchol antické tragédie s neodvratným osudem a komplexní psychologií hrdiny); Aristofanes s „Lysistratou“ (příklad antické komedie, která satiricky komentuje společenské a politické problémy); William Shakespeare s „Hamletem“ (vrchol alžbětinského dramatu, hluboká psychologická studie pochybností, pomsty a marnosti existence), „Romeem a Julií“ (nadčasová tragédie lásky a nenávisti) a „Králem Learem“ (monumentální tragédie o stáří, moci a šílenství, které dokonale ilustrují jeho mistrovství v jazyce, charakterizaci a komplexnosti lidských emocí); Molière s „Lakomcem“ (klasická komedie charakterů, která mistrně zesměšňuje lidské neřesti, konkrétně chamtivost) a „Misantropem“ (komedie s tragickými prvky, kritizující společenské pokrytectví); Jean Racine s „Faedrou“ (ztělesňuje francouzský klasicismus s tragédií lásky, vášně a osudovosti, dodržující přísná pravidla tří jednot); Henrik Ibsen s „Noru – Domečkem pro panenky“ (průkopník moderního realistického dramatu, který zpochybňuje společenské konvence a postavení ženy) a „Nepřítelem lidu“ (sociální drama, kritizující většinovou společnost a korupci); Anton Pavlovič Čechov s „Rackem“ (příklad lyrického dramatu, které zachycuje stagnaci, nenaplněné touhy a úpadek ruské inteligence) a „Třemi sestrami“ (mistrovské dílo, zobrazující melancholii, nudu a neuskutečněné sny); Bertolt Brecht s „Matkou Kuráž a jejími dětmi“ (příklad epického divadla, které používá efekt odcizení k provokaci kritického myšlení o válce a lidské morálce); Samuel Beckett s „Čekáním na Godota“ (kvintesence absurdního dramatu, které minimalisticky a s černým humorem zkoumá prázdnotu, čekání a smysl existence v poválečném světě). Mezi nejdůležitější české autory patří: Josef Kajetán Tyl s „Fidlovačkou aneb Žádný hněv a žádná rvačka“ (zakladatelské dílo českého národního obrození, které položilo základy moderního českého dramatu a objevilo hymnu); Karel Čapek s „R.U.R.“ (filozofické sci-fi drama, které varuje před riziky technologického pokroku a dehumanizace, ilustrující jeho vizionářské a etické úvahy) a „Bílou nemocí“ (antiutopické drama, kritizující totalitní režimy a válečné šílenství); Václav Havel s „Audience“ (absurdní jednoaktovka, která satiricky zobrazuje absurditu totalitního režimu a mocenské absurdity) a „Largo desolato“ (filozofické drama, které se zabývá osamělostí intelektuála v útlaku a ztrátou identity). Tito autoři a jejich díla přesvědčivě ilustrují široké spektrum „Dramatu“ od jeho počátků po moderní éru, a to jak z hlediska témat, tak i formálních inovací.
📈 Vývoj
Vývoj dramatu jako literárního směru či skupiny je dlouhý a komplexní, sahající od rituálních počátků až po současné experimentální formy. Vznik dramatu lze vystopovat v antickém Řecku, kde se v 6. století př. n. l. z rituálních obřadů a dithyrambů, oslavujících boha Dionýsa, postupně vyvinuly formy tragédie a komedie, přičemž Thespis je považován za prvního herce. Období vrcholu prožilo drama v antickém Řecku s dramatiky jako Aischylos, Sofokles a Eurípidés (tragedie) a Aristofanes (komedie), kde bylo divadlo nedílnou součástí náboženského a společenského života. Po úpadku v Římské říši, kde Plautus a Terentius rozvinuli komedii a Seneca tragédii, se drama v Evropě vrací ve středověku ve formě liturgických her, mystérií, miráklů a moralit, které měly didaktický a náboženský charakter. Další velký vrchol nastává v renesanci s anglickým alžbětinským divadlem (William Shakespeare, Christopher Marlowe), španělským zlatým stoletím (Lope de Vega, Calderón de la Barca) a italskou commedií dell’arte, kdy se divadlo stává světskou zábavou a rozvíjí se složitější charaktery a zápletky. Následuje francouzský klasicismus 17. století (Molière, Racine, Corneille) s jeho důrazem na pravidla tří jednot, psychologickou hloubku a morální poselství. Osvícenství a romantismus přinesly osvobození od přísných pravidel a důraz na emoce a individualitu (Schiller, Goethe). Zásadní proměnu drama zažilo v 19. století s nástupem realismu a naturalismu (Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov, August Strindberg), které se zaměřily na zobrazení všední reality, sociálních problémů a psychologie postav s důrazem na prozaický dialog. Raná fáze 20. století přinesla experimenty se symbolismem (Maeterlinck), expresionismem (Kaiser), epickým divadlem (Brecht) a absurdním dramatem (Beckett, Ionesco), které reflektovaly krize moderního světa, války a existenciální úzkosti. Postupný ústup tradičních forem byl pozorován v druhé polovině 20. století v souvislosti s nástupem filmu a televize, které převzaly část role divadla jako masové zábavy. Drama se však neztratilo, ale spíše se proměnilo a adaptovalo, hledající nové výrazové prostředky a interakci s divákem. Pozdní fáze (současné drama) často dekonstruuje klasické narativy, experimentuje s interaktivitou, novými technologiemi a multidisciplinárními přístupy, jako je imerzivní divadlo nebo performance. Národní a regionální varianty dramatu jsou velmi rozmanité: vedle zmíněného řeckého a římského dramatu existuje bohatá tradice asijského divadla, jako je japonské Nō a Kabuki, indické Kathakali nebo čínská opera, s odlišnými estetickými principy, maskami, tancem a rituálními prvky. V Evropě se vyvinulo anglické renesanční drama, francouzský klasicismus, německý Sturm und Drang, ruský psychologický realismus či americký sociální realismus. České drama prošlo od her národního obrození (Tyl) přes avantgardu (Osvobozené divadlo) až po absurdní divadlo (Havel) a současné autorské divadlo. Žánrové varianty zahrnují tragédii, komedii, tragikomedii, frašku, melodrama, operu, operetu, muzikál a činohru.
💫 Vliv
Vliv dramatu na pozdější literaturu a umění je obrovský a všudypřítomný. Principy dramatické struktury – jako je expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa/rozuzlení, stejně jako vývoj postav a dramatický konflikt – se staly základem pro vyprávění příběhů v románech, povídkách, a zejména ve filmu a televizi. Mnohé literární a umělecké směry, skupiny i jednotliví autoři vycházejí z dramatických tradic, ať už je to v dialogu s klasickými formami, nebo v jejich dekonstrukci. Filmová režie a herecké metody (např. Stanislavského systém) jsou přímo ovlivněny divadelní praxí. Tematicky drama neustále poskytuje inspiraci pro zkoumání věčných otázek lidské existence: lásky, smrti, moci, osudu, morálky a spravedlnosti. V době svého vzniku bylo drama přijímáno velmi rozmanitě. Antické drama bylo klíčovou součástí náboženských svátků a občanského života, ceněné a dotované státem. Středověké drama sloužilo k poučení a bylo součástí náboženských obřadů, takže bylo obecně kladně přijímáno. Renesanční drama v Anglii, i když bylo nesmírně populární zábavou pro všechny vrstvy společnosti, čelilo kritice ze strany puritánů, kteří považovali divadlo za nemravné a marnotratné, což vedlo k častým zákazům a uzavírání divadel. Francouzský klasicismus byl ceněn pro svou estetiku a morálku, ale například Molière se setkal s kritikou za své satirické útoky na církev („Tartuffe“). Realistické a naturalistické drama 19. století, s autory jako Ibsen a Strindberg, často vyvolávalo skandály kvůli zobrazení tabuizovaných témat, jako je sexualita, sociální nerovnost a intimní psychologické konflikty (např. Ibsenova „Nora“). Absurdní divadlo bylo zpočátku mnoha kritiky a diváky nechápáno a považováno za nesmyslné, později však získalo uznání jako hluboká reflexe poválečné úzkosti a odcizení. České drama v období národního obrození bylo nadšeně přijímáno jako nástroj posilování národní identity, zatímco díla Václava Havla byla za komunismu zakázána a šířena pouze v samizdatu. Dnes je drama vnímáno jako jedna z nejzákladnějších a nejživějších uměleckých forem. Klasické hry jsou neustále studovány, uváděny a reinterpretovány na divadelních scénách po celém světě, což dokazuje jejich nadčasovou relevanci. Moderní a současné drama pokračuje v hledání nových forem a témat, reflektujíc aktuální společenské problémy a experimentujíc s hranicemi žánru. Existuje nespočet filmových, televizních, operních a muzikálových adaptací dramatických děl, od Shakespeara po moderní autory, což svědčí o neustálé inspiraci, kterou drama poskytuje. Divadlo samotné prochází renesancí s novými formami, jako je imerzivní divadlo nebo site-specific projekty, což podtrhuje jeho schopnost neustálé adaptace a trvalou přitažlivost pro publikum.