📖 Úvod
Dolce stil nuovo, v češtině „Sladký nový styl“, je významný literární směr a poetická škola, která se rozvíjela koncem 13. století, přibližně v letech 1280 až 1310, a to primárně v Itálii, s epicentrem v Toskánsku, zejména ve Florencii, Pise a Bologni. Jde o přelomové období ve vývoji italské, a potažmo evropské, lyrické poezie.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Dolce stil nuovo je úzce spjato s dynamickým vývojem italských městských států ve 13. století. Itálie té doby nebyla jednotným státem, nýbrž mozaikou nezávislých komun, kde se střetávaly politické zájmy papežství a Svaté říše římské (Guelphové vs. Ghibellinové), nicméně pro stilnovisty byly relevantnější vnitřní společenské změny. Toskánské komuny, jako Florencie, Bologna a Pisa, zažívaly v tomto období mimořádný ekonomický rozkvět, poháněný rozvojem obchodu, bankovnictví a řemeslné výroby. Tento blahobyt vedl ke vzniku a posílení nové společenské vrstvy – vzdělané městské buržoazie, často bohatých obchodníků, bankéřů, právníků a notářů, která začala konkurovat tradiční feudální šlechtě. Tato nová elita toužila po vlastní kulturní identitě, která by odrážela jejich vzdělanost, rafinovanost a nový pohled na svět, odlišný od dvorní kultury minulosti i od prostého lidu. Roste také význam univerzit, zejména Univerzity v Bologni, která byla centrem právního a scholastického myšlení a formovala intelektuální základ pro novou generaci básníků. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno scholastikou a aristotelismem, který se do Evropy dostával skrze arabské komentátory, zejména Averroese. Důraz byl kladen na racionální poznání, logiku a analýzu, což se projevilo i v poezii stilnovistů. Zároveň však byl přítomen silný vliv neoplatonismu a křesťanské mystiky, které pojímaly lásku a krásu jako prostředek k duchovnímu zušlechtění a cestu k božskému poznání. Láska přestávala být pouhou dvorní hrou a stávala se metafyzickým principem. Zakladatelem a prvním teoretikem, který formuloval některé klíčové principy stylu, je považován Guido Guinizzelli z Bologne, jehož kánonická kancóna „Al cor gentil rempaira sempre amore“ (V laskavém srdci láska vždy přebývá) položila základy pro koncept „šlechetného srdce“ jako podmínky pro pravou lásku. Dalšími významnými představitelé, kteří stáli u zrodu a rozvoje, byli Lapo Gianni, Guido Cavalcanti (Danteho blízký přítel), Cino da Pistoia a především Dante Alighieri, který termín „Dolce stil nuovo“ sám poprvé použil ve 24. zpěvu Očistce své Božské komedie, aby označil svůj vlastní a svých přátel umělecký projev, který se lišil od předchozích básníků. Dolce stil nuovo se vymezuje především proti dvěma hlavním proudům. Za prvé, proti starší Sicilské škole (také nazývané Škola z Capuy, působící u dvora Fridricha II. ve 13. století), jejíž poezie byla vnímána jako příliš dvorní, formální, s opakujícími se motivy dvorné lásky bez hlubšího duchovního rozměru a s příliš artificiálním jazykem. Za druhé, stilnovisté se ostře vymezovali proti toskánským básníkům předchozí generace, jako byl Guittone d„Arezzo a jeho následovníci. Guittonův styl byl kritizován za přílišnou drsnost, těžkopádnost, rétorickou složitost, temnotu výrazu a moralizující tón, který postrádal lehkost a duchovní eleganci. Stilnovisté usilovali o „sladkost“ a „jasnost“ výrazu. Naopak, navazuje na Provensálskou lyrickou poezii trubadúrů, od které přejímá motiv dvorné lásky (fin“amor) a uctívání dámy, ale transformuje ji z pozemské a často smyslné roviny do roviny duchovní a metafyzické. Převzali také žánrové formy, jako je sonet a kancóna, které obohatili novým obsahem. Dále navazují na středověkou scholastickou filozofii, z níž si osvojili logickou strukturu argumentace a tendenci k analýze emocí a duchovních jevů.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Dolce stil nuovo je komplexní a inovativní přístup k lyrice, který proměnil dosavadní chápání lásky a role básníka. Typickým tématem je především láska (Amore), avšak pojatá zcela novým způsobem. Není to pouhá pozemská touha či smyslná vášeň, nýbrž síla, která zušlechťuje duši, vede k duchovnímu poznání, morálnímu růstu a přibližuje člověka k božskému. Láska je spíše intelektuální a metafyzický proces než fyzický prožitek. Klíčovým motivem je idealizovaná žena, tzv. „donna angelicata“ (andělská žena). Není to reálná bytost, ale spíše ztělesnění krásy, milosti a ctnosti, bytost na hranici pozemského a nebeského. Její krása je odrazem božské krásy a jejím prostřednictvím může milenec dosáhnout vyššího duchovního stavu. Její pohled (sguardo), úsměv (sorriso) nebo dokonce pouhý pozdrav (saluto salvifico) má zázračnou, spásnou moc, která očišťuje duši básníka, přináší mu blaženost, ale zároveň i hlubokou bolest a melancholii, která je však vnímána jako očistná. Dalším ústředním motivem je „šlechetné srdce“ (cor gentil). Podle stilnovistů pravá láska může přebývat pouze v srdci, které je přirozeně šlechetné, nikoli díky urozenému původu, ale díky vnitřní ctnosti, mravní čistotě a schopnosti vnímat duchovní krásu. „Šlechta“ je tedy chápána jako morální a intelektuální kvalita. Básník-milovník je typickým hrdinou: je to vzdělaný, citlivý, melancholický a introvertní intelektuál, často filozoficky založený. Jeho láska je převážně platonická a duchovní, hluboká a vášnivá, ale projevuje se spíše v introspekci a analýze vnitřních pocitů. Obvyklé prostředí je spíše symbolické a vnitřní než reálné. Často se odehrává ve světě básníkových myšlenek, představ a emocí, případně v idealizovaném městském prostředí, kde dojde k osudovému setkání s milovanou. Konflikty jsou primárně vnitřní: mezi pozemskou touhou a duchovní touhou milence, mezi blažeností a utrpením, které láska přináší. Často dochází i ke konfliktu s „la gente vile“ (hrubými a nevzdělanými lidmi), kteří nejsou schopni pochopit vznešenost a hloubku jeho lásky. Jazyk a styl Dolce stil nuovo je charakterizován „sladkostí“ (dolcezza), „plynulostí“ a „jasností“ (chiarezza). Básníci používají zušlechtěný toskánský dialekt, který povyšují na literární jazyk. Jejich styl je elegantní, vznešený a vybroušený, ale zároveň působí přirozeně a nenuceně. Vyhýbají se drsnosti a přehnané rétorice typické pro jejich předchůdce. Hojně využívají metafor, alegorií a symboliky, často s náboženským a filozofickým podtextem. Důležitá je melodičnost verše a „parlare soave“ (jemný, sladký projev). Kompozice básní je často logická a racionální, ovlivněná scholastickými argumentačními postupy. Básník detailně analyzuje své pocity, účinky lásky a podstatu milované ženy. Vyprávěcí postupy zahrnují hlubokou introspekci, sebezpytování a detailní popis vnitřních stavů. Časté jsou personifikace (např. Láska jako samostatná bytost), alegorie a antiteze. Občas se objevuje i dialektická forma. Nejčastějšími literárními žánry jsou sonet, který se stal ideální formou pro zhuštěné vyjádření myšlenek a emocí, a kancóna, delší a komplexnější lyrická báseň, často s filozofickým obsahem. Méně často se objevují ballaty. Vrcholné dílo tohoto směru, Danteho „Vita Nuova“ (Nový život), je unikátní kombinací poezie (sonetů a kancón) s prozaickým komentářem, který analyzuje a vysvětluje básně a jejich souvislost s básníkovým životem a jeho láskou k Beatrice. Toto dílo představuje syntézu a nejúplnější vyjádření poetiky Dolce stil nuovo.
👥 Zastupci
Dolce stil nuovo, což v překladu znamená „sladký nový styl„, byl italský literární směr konce 13. a počátku 14. století, který přinesl revoluci v lyrické poezii, především v tematice lásky a jejího vnímání. Tento styl zdůrazňoval duchovní povahu lásky, idealizaci ženy jako andělské bytosti (donna angelicata), která je prostředníkem k Bohu, a nutnost “ušlechtilého srdce“ jako předpokladu pro opravdovou lásku, přičemž ušlechtilost byla chápána morálně, nikoli rodově. Autoři tohoto směru usilovali o vytříbený jazyk a filozofickou hloubku. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří především Italové, jelikož Dolce stil nuovo byl primárně italským fenoménem. Guido Guinizelli je považován za předchůdce a zakladatele stylu; jeho canzone „Al cor gentil rempaira sempre amore“ (V urozeném srdci vždy přebývá láska) je manifestem celého směru, neboť v jedné větě spojuje lásku s morální vznešeností a naznačuje božský původ obojího. Guido Cavalcanti, jeden z nejvýznamnějších členů skupiny, je znám pro svou hlubokou filozofickou reflexi lásky a jejího často bolestného vlivu na duši; jeho dílo „Donna me prega, – per ch’eo voglio dire“ (Dáma mě žádá, – a proto chci říci) je komplexní filozofická báseň analyzující podstatu lásky a její působení na lidskou duši, čímž ukazuje intelektuální a scholastické kořeny Stilnova. Další reprezentativní dílo je „Chi è questa che vèn, ch’ogni uom la mira“ (Kdo je tato, která přichází, na niž každý hledí), jež krásně ilustruje idealizaci ženy jako zdroje úžasu a duchovní inspirace. Dante Alighieri, nejslavnější z básníků stilnovistů, v raném období své tvorby plně rozvinul principy Dolce stil nuovo, než je ve svém vrcholném díle přesáhl; jeho prosimetrum “Vita Nuova“ (Nový život) je archetypálním dílem Stilnova, neboť vypráví o Dantově platonické lásce k Beatrice a její proměně v duchovní cestu k Bohu, přičemž báseň „Tanto gentile e tanto onesta pare“ (Tak ušlechtilá a tak skromná se jeví) dokonale zachycuje motiv andělské ženy, která zjemňuje a povznáší všechny, kdo ji spatří. Cino da Pistoia je dalším významným básníkem, který překlenul stilnovistickou tradici s raným petrarkismem; jeho rozsáhlé “Rime“ (Básně) obsahují mnoho skladeb věrných stilnovistickému duchu, avšak s jistou dávkou melancholie a osobní reflexe, což ukazuje na proměnu a vývoj stylu. Mezi další významné, ač méně známé florentské stilnovisty patřili Lapo Gianni, Gianni Alfani a Dino Frescobaldi, jejichž “Rime“ dále rozvíjely témata andělské krásy a ušlechtilé lásky, čímž upevňovaly pozici stilnovistické školy. Je důležité poznamenat, že Dolce stil nuovo byl specifickým italským literárním fenoménem pozdního středověku a v české literatuře se v té době nevyskytují přímí autoři ani díla, která by k tomuto směru náležela; středověká česká literatura se vyvíjela pod jinými vlivy a s odlišnou tematikou.
📈 Vývoj
Vývoj Dolce stil nuovo v čase začal ve druhé polovině 13. století. Za kolébku směru je považována Boloňa, kde působil Guido Guinizelli, a posléze Florencie, která se stala jeho hlavním centrem. Vznikl jako reakce na starší lyrickou poezii takzvané Sicilské školy a na „realističtější“ toskánské básníky jako byl Guittone d’Arezzo, přičemž se snažil povznést lyrickou poezii na novou intelektuální a etickou úroveň. Guinizelliho báseň „Al cor gentil rempaira sempre amore“, napsaná kolem roku 1280, je často považována za zakládající text směru, neboť poprvé jasně definuje spojení lásky, ušlechtilosti a božské inspirace. Období vrcholu směru spadá do devadesátých let 13. století a první dekády 14. století, kdy ve Florencii působili Guido Cavalcanti a mladý Dante Alighieri. Cavalcantiho filozofické básně a Dantova “Vita Nuova“ představovaly esenciální vyjádření stilnovistických ideálů a témat, stanovující standardy pro hlubokou introspekci a estetickou vytříbenost. Postupný ústup Dolce stil nuovo v jeho čisté formě nastal kolem roku 1310-1320. Dante Alighieri sám sice vycházel ze Stilnova, ale jeho “Božská komedie“, vznikající v této době, již dalece přesáhla rámec lyrické poezie o lásce, integrujíc filozofické a teologické prvky do rozsáhlého epického díla. Cino da Pistoia představuje přechodnou fázi, neboť jeho poezie si sice zachovávala stilnovistickou rafinovanost a tematiku, ale již se objevovaly prvky větší osobní melancholie a psychologické komplexnosti, které předznamenávaly nástup Petrarkova lyrika. Ranou fází je tedy Guinizelliho definování základních principů. Vrcholná fáze je spojena s Cavalcantim a Dantem, kteří ideály Stilnova plně rozvinuli a systematizovali. Pozdní fáze, reprezentovaná Cino da Pistoiou, ukazuje na transformaci a postupné splývání s novými poetickými proudy, které povedou k petrarkismu. Co se týče národních, regionálních či žánrových variant, Dolce stil nuovo byl primárně regionálním italským fenoménem, dominantně soustředěným ve Florencii, s počátečními kořeny v Bologni. Neexistovaly žádné národní varianty mimo Itálii. Žánrově se projevoval téměř výhradně v lyrické poezii, především v sonetech a canzonách, a Danteho “Vita Nuova“ je unikátním příkladem prosimetra (směs prózy a poezie), které integruje stilnovistické básně do narativního a interpretačního rámce.
💫 Vliv
Vliv Dolce stil nuovo na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, ačkoliv často nepřímo. Nejdůležitějším pokračovatelem a transformátorem stilnovistické tradice byl Francesco Petrarca, který ve svém „Zpěvníku“ (Canzoniere) převzal a rozvinul mnoho tematických a formálních prvků stilnovistů, jako je idealizace milované ženy, introspektivní zkoumání lásky a vytříbený jazyk, ačkoliv jeho láska k Lauře je zjevně pozemská a plná vnitřních rozporů. Petrarka tak položil základy pro celoevropský proud petrarkismu, který ovlivňoval lyrickou poezii od renesance až do 17. století. Mnohé renesanční básníky, kteří komponovali milostnou lyriku, tak ovlivnila tradice započatá Stilnovem a dále rozvinutá Petrarkou. Kromě toho, Dantovo dílo jako celek, byť přesahující Stilnovo, neslo v sobě jeho duchovní intenzitu a intelektuální hloubku, ovlivňující nespočet pozdějších spisovatelů, teologů a umělců. V 19. století se k Dolce stil nuovo a k Dantovi obzvláště vrátil anglický umělecký směr Prerafaelitů. Dante Gabriel Rossetti, klíčová postava tohoto bratrstva, přeložil “Vita Nuova“ a mnoho stilnovistických básní do angličtiny a ve své poezii i malbě často ztvárňoval téma čisté, duchovní lásky a idealizované ženy, podobné “donna angelicata“. Prerafaelitské obrazy, jako například Rossettiho “Beata Beatrix,„ přímo vizuálně adaptovaly stilnovistické ideály. V době svého vzniku byl Dolce stil nuovo přijímán s obdivem ze strany svých přívrženců, kteří oceňovali jeho filozofickou hloubku, etickou serióznost a stylistickou rafinovanost. Sám Dante ve “Vita Nuova“ chválí Guinizelliho jako svého mistra. Nicméně, směru se dostalo i kritiky od některých starších básníků, jako byl Bonagiunta Orbicciani, který je v “Božské komedii“ zmiňován jako kritik “nového sladkého stylu“ pro jeho údajnou nejasnost a elitářství, což naznačovalo, že jeho filozofická složitost byla pro širší publikum obtížně srozumitelná. Žádné zákazy ani cenzura vůči Dolce stil nuovo jako takovému nebyly v době jeho vzniku zaznamenány, neboť jeho tematika duchovní lásky a filozofické úvahy byla v souladu s tehdejšími morálními a náboženskými normami. Dnes je Dolce stil nuovo vnímán jako klíčový a inovativní milník v dějinách italské a evropské lyrické poezie. Je předmětem intenzivního akademického zájmu, který se zaměřuje na jeho lingvistické inovace (rozvoj toskánštiny jako literárního jazyka), filozofické základy (vliv tomismu a averroismu) a jeho místo v historii idejí lásky a spirituality. Estetická hodnota básní je stále vysoce ceněna pro jejich krásu, vytříbenost a hlubokou upřímnost v emocionálním a intelektuálním zkoumání lásky. Přímé moderní filmové nebo divadelní adaptace jednotlivých stilnovistických básní jsou vzácné vzhledem k jejich specifické povaze. Nicméně, Dantova “Vita Nuova“ a postava Beatrice, která je ztělesněním “donna angelicata“, inspirují umělce dodnes. Kromě výše zmíněných prerafaelitů, kteří vizuálně a literárně ztvárnili Dantovo rané období, se stilnovistické motivy objevují v literárních dokumentech, uměleckých filmech nebo divadelních hrách, které se zabývají Dantovým životem a dobou, vždy se zaměřením na duchovní rozměr lásky a idealizovanou ženu, ačkoli zřídka se jedná o masově populární adaptace. Spíše než jako přímý předmět adaptací, působí Dolce stil nuovo jako hluboký kulturní a umělecký vliv.