📖 Úvod
Dívčí román je literární žánr či subžánr, který se zaměřuje na dospívající dívky a jejich vnitřní i vnější svět, jejichž příběhy slouží jako průvodce dospíváním. V českém kontextu je obecně označován jako „dívčí román„, zatímco v anglicky mluvících zemích se pro něj používají termíny jako „girls„ story„, “girls„ novel“, „juvenile fiction for girls“ nebo nověji „young adult fiction“ (i když tento termín je širší a zahrnuje i chlapecké romány). V německy mluvících oblastech se setkáme s „Mädchenbuch“ nebo specificky pro romány o dospívajících dívkách „Backfischroman“ (doslova „román o mladé rybě„, což byla hovorová pejorativní, ale později i neutrální, označení pro dospívající dívky). Vznik a rozmach tohoto žánru spadá především do období konce 19. století, s výrazným rozkvětem a největší popularitou v meziválečném období 20. století (zejména 20. a 30. léta), nicméně jeho kořeny sahají hlouběji do sentimentální a výchovné literatury 18. a 19. století a jeho vliv přetrvává dodnes v moderní young adult literatuře. Žánr se rozvíjel globálně, ale s největší intenzitou v zemích s rozvinutým knižním trhem, rostoucí střední třídou a zvyšující se gramotností ženské populace. Mezi klíčové země, kde se dívčí román etabloval jako významný literární proud, patří Spojené státy americké, Velká Británie, Německo, Francie a především Československo, kde měl dívčí román mimořádně silnou tradici, obrovskou čtenářskou základnu a řadu významných autorek a autorů. V českém kontextu mezi průkopníky a nejznámější autory patří Marie Majerová (“Robinsonka“), Popelka Biliánová, Anna Maria Tilschová, Zdenka Braunerová, Staša Jílovská, Lída Baarová (nejen herečka, ale i autorka), Vlasta Pittnerová, Jaromíra Hüttlová a mnoho dalších, kteří svými díly formovali celé generace čtenářek.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku dívčího románu je komplexní a je úzce spjato s proměnami společnosti na přelomu 19. a 20. století a zejména v dynamickém meziválečném období. Tento žánr se nevyvinul z iniciativy jednoho „zakladatele“ nebo konkrétní osoby, nýbrž jako přirozená reakce na široké společenské změny a rostoucí specifické potřeby mladé ženské čtenářské obce, která byla do té doby často přehlížena. Před nástupem dívčího románu byla literatura pro děti a mládež buď silně didaktická a moralizující, zaměřená na obecné výchovné principy, nebo orientovaná spíše na chlapce (dobrodružné, historické romány, příběhy o objevech a technice), zatímco dívčí svět zůstával opomenutý nebo zredukovaný na úzké role. S industrializací a urbanizací se měnily tradiční rodinné struktury, mizela původní venkovská pospolitost a docházelo k redefinici postavení žen ve společnosti. Zvyšovala se gramotnost, a to i mezi ženami a dívkami, které nově získávaly přístup k základnímu, a stále častěji i střednímu vzdělání (gymnázia pro dívky, obchodní akademie, učitelské ústavy). Tím se vytvořila masivní čtenářská skupina s odlišnými zájmy, emocionálními potřebami a životními otázkami, než měly jejich matky nebo bratři. Společenské změny zahrnovaly postupné, avšak neúplné emancipace žen; v Československu v meziválečném období ženy získaly volební právo a objevovaly se v nových profesích (učitelky, úřednice, zdravotní sestry, prodavačky), ale zároveň na ně společnost kladla silný, často protichůdný, důraz na přípravu k manželství a mateřství jako na jejich primární životní smysl. Filozoficky dívčí román odrážel tehdejší pedagogické ideály, které zdůrazňovaly význam mravní výchovy, rozvoje charakteru, citlivosti, empatie, sociálního cítění a formování „dobrého člověka“. Cílem bylo připravit dívky na jejich budoucí role v rodině a společnosti, ale zároveň jim poskytnout prostor pro sebereflexi, sny a formování vlastní identity v rámci daných společenských norem a očekávání. Politická situace v Československu po vzniku republiky (1918) byla charakterizována demokratickým zřízením a snahou o budování moderní, vzdělané a občanské společnosti. To podporovalo rozvoj vzdělávání a kultury, včetně vydávání literatury pro mládež, která byla vnímána jako důležitý nástroj pro formování budoucích občanů. Dívčí román se vymezoval proti jednostranně chlapecké dobrodružné literatuře, která zanedbávala dívčí prožitky, a proti příliš suchopárné, dogmatické didaktické literatuře, která nedokázala oslovit vnitřní, emocionální svět dospívajících dívek. Navazoval na tradice sentimentálních románů 18. století (např. Clarissa od Samuela Richardsona, Julie aneb Nová Heloisa od J. J. Rousseaua), rodinných ság a výchovných příběhů (např. Jane Austen, Louisa May Alcott), avšak přizpůsoboval je specifické perspektivě a potřebám dospívajících dívek, nabízejíc jim zrcadlo jejich vlastních zkušeností. Často tak plnil funkci průvodce dospíváním, nabízejícího modely chování, strategie řešení dilemat, útěchu, inspiraci a sny o budoucnosti v období, kdy dospívání začalo být vnímáno jako samostatná, důležitá a často turbulentní životní etapa, vyžadující specifickou literární reflexi.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika dívčího románu jsou precizně definovány s ohledem na jeho cílovou skupinu a jeho komplexní výchovné i zábavné poslání, které spočívá v provázení mladých čtenářek životními výzvami. Typickými tématy jsou především první lásky a romantické vztahy, často platonické, nevinné, s lehkými překážkami nebo idealizované, které však významně formují charakter hrdinky a učí ji empatii a sebeuvědomění; dále silná dívčí přátelství, jejich krize, zrady, zkoušky a upevnění, která jsou základem sociálního rozvoje hrdinky; rodinné vztahy, včetně konfliktů s rodiči, sourozenci, širší rodinou a hledání vlastního místa a pochopení v rodinném kruhu; školní život, od běžných starostí s učením, zkouškami, vztahy s učiteli a spolužáky, až po drama internátních škol s jejich specifickou dynamikou. Klíčové je téma dospívání neboli coming-of-age, hledání vlastní identity, sebeuvědomění, morální růst a překonávání dětské naivity na cestě k dospělosti. Dalšími častými motivy jsou tajemství (rodinná, osobní), sny o budoucím povolání (často tradiční, jako učitelka, lékařka, zdravotní sestra, ale někdy i umělkyně či spisovatelka, vždy s akcentem na společenskou prospěšnost), sociální rozdíly a jejich překonávání, chudoba, nemoc, ztráta blízké osoby, osamělost a hledání útěchy, ale vždy s dominantní nadějí na překonání a pozitivní rozuzlení. Obraz typického hrdiny je zpravidla mladá dívka ve věku 12-18 let, často inteligentní, citlivá, snivá, introspektivní, ale i praktická, někdy zpočátku trochu naivní, rozmazlená nebo lehkomyslná, která se v průběhu příběhu dynamicky vyvíjí, zraje a učí se životním pravdám. Může být sirotek, nebo mít komplikované rodinné zázemí, aby se zdůraznila její cesta k samostatnosti, odolnosti a vnitřní síle. Obvykle pochází ze středostavovského prostředí, což umožňuje maximální identifikaci a vztahování se čtenářek k jejím zkušenostem a problémům. Obvyklé prostředí zahrnuje především domov (útulný, tradiční rodinný dům, měšťanská vila či byt s důrazem na atmosféru bezpečí a lásky), školu (základní, střední, gymnázium, internátní škola s detailním popisem tamního života), venkov (prázdniny, letní sídlo, chalupa), lázně nebo výlety do přírody, které často slouží jako kulisa pro důležité emocionální prožitky, sebereflexi a upevnění vztahů. Konflikty jsou primárně interpersonální (s rodiči kvůli neshodám, s přáteli kvůli nedorozuměním, s rivaly v lásce či ve škole), interní (rozpor mezi touhami a povinnostmi, morální dilemata, boj se sebou samou, překonávání studu, ostychu či pýchy) a v menší míře i vnější (sociální tlak, materiální chudoba, nemoc, nedorozumění s okolím, nespravedlnost), ale vždy se zaměřením na to, jak hrdinka tyto výzvy vnitřně zpracovává a překonává. Jazyk a styl jsou charakteristické svou přístupností, srozumitelností a přímou srozumitelností, bohatým využitím dialogů, které věrně zachycují a stylizují řeč mládeže a její specifické výrazové prostředky. Je často emocionální, lyrický a někdy sentimentální, ale zároveň udržuje určitou míru realismu v popisu prožitků a pocitů, aniž by sklouzával k laciné banalitě. Velký důraz je kladen na vnitřní svět hrdinky, její pocity, myšlenky, sny, strachy a introspekci, což posiluje identifikaci čtenářky. Kompozice bývá obvykle chronologická a lineární, s dějem zaměřeným na konkrétní období života hrdinky (školní rok, prázdniny, období první lásky či důležitého rozhodnutí). Časté jsou kapitoly s jasně definovaným dějem a dílčími vrcholy, které vedou k postupnému rozuzlení a hrdinčině vývoji. Vyprávěcí postupy zahrnují převážně er-formu (3. osoba) s omezeným vševědoucím vypravěčem, který se soustředí na perspektivu hrdinky a její prožívání, nebo ich-formu (1. osoba), často ve formě deníku či dopisů, což umožňuje mimořádně intimní a subjektivní vhled do prožitků a vnitřního světa. Zpravidla příběh směřuje k šťastnému nebo alespoň pozitivnímu a nadějnému rozuzlení, které naznačuje úspěšné začlenění hrdinky do dospělého světa, její mravní vítězství a světlou budoucnost, čímž poskytuje čtenářkám pocit naděje a poučení. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou výchovný román (Bildungsroman) pro dívky, školní román, rodinný román (specificky zaměřený na dceru či dcery), román o první lásce, deníkový román, prázdninový román a později i variace na fantasy či historické romány s dívčí hrdinkou. Dívčí román tak představuje specifický a mimořádně vlivný proud v literatuře pro mládež, který formoval generace čtenářek a dodnes rezonuje v moderních příbězích o dospívání, i když v transformované podobě.
👥 Zastupci
Dívčí román, jakožto specifický žánr pro mladé čtenářky, má bohatou historii jak v české, tak ve světové literatuře, přičemž jeho autoři se snažili zachytit témata dospívání, hledání identity, morální výchovy a vztahů. Mezi významné české autorky a díla patří “Eliška Krásnohorská“ s romány jako “Svéhlavička“ a “Zuzanka“, které ilustrují boj mladých dívek s dobovými konvencemi a touhu po sebeurčení, což je klíčové pro ranou českou dívčí literaturu. “Marie Majerová“ svou “Robinsonkou“ přinesla hlubší psychologický pohled na dospívající dívku čelící životním těžkostem a hledající vnitřní sílu, což je charakteristické pro sociálně laděné dívčí romány meziválečného období. “Helena Šmahelová“ a její “Písničky pro Zuzanku“ zase zachycují radosti i starosti dětských přátelství a prvních lásek, což je základní kámen dívčího románu zaměřeného na každodenní život a emoce. Ze světové literatury je nezbytné zmínit “Louisu May Alcottovou“ a její ikonické “Malé ženy“, jež mistrně vykreslují ideály sesterství, morální výchovy a dospívání v rodinném kruhu, čímž položily základy moderního dívčího románu. “Lucy Maud Montgomeryová“ se proslavila sérií o “Anně ze Zeleného domu“, která skrze postavu Anny Shirleyové ztělesňuje fantazii, citlivost a nezdolného ducha dívky hledající své místo ve světě, a stala se tak archetypem idealistické hrdinky. “Frances Hodgson Burnettová“ svými díly “Malá princezna“ a “Tajemná zahrada“ ukazuje témata vnitřní síly, morální odolnosti a léčivé moci přátelství a přírody v životech osamělých dívek. “Johanna Spyri“ a její “Heidi“ představuje idylický obraz dětství a návratu k přírodě, což je častý motiv v evropské literatuře pro mládež, zdůrazňující čistotu a nevinnost. “Jean Websterová“ románem “Táta Dlouhán“ přinesla příběh inteligentní sirotky usilující o vzdělání a nezávislost, čímž obohatila žánr o hrdinky s výraznými ambicemi a smyslem pro humor. V pozdějším období se pak objevují autoři jako “Judy Blumeová“ s dílem “Jsi tam, Bože? To jsem já, Margaret“, která otevřeně reflektuje témata puberty, sexuality a duchovního hledání dospívajících dívek, posouvajíc žánr k realističtějšímu a psychologicky hlubšímu zobrazení vnitřního světa teenagerů. “Meg Cabotová“ a její série “Deník princezny“ modernizuje žánr kombinací snu o královském životě s každodenními problémy dospívání a hledání vlastní identity v současném světě.
📈 Vývoj
Vývoj dívčího románu jako svébytného literárního žánru je úzce spjat s proměnami společnosti a postavením žen. Jeho vznik se datuje do poloviny 19. století, kdy se s rozvojem gramotnosti a formováním střední třídy objevila poptávka po literatuře určené speciálně pro mladé dívky. Raná fáze (konec 19. a počátek 20. století) byla charakterizována silným morálním a výchovným zaměřením; romány měly dívky připravit na roli ženy ve společnosti, učit je ctnostem jako poslušnost, skromnost, pracovitost a obětavost. Příkladem jsou díla Louisy May Alcottové či Elišky Krásnohorské, kde hrdinky často procházejí procesem sebezapření a nalezení svého místa v rodině a společnosti. Období vrcholu žánru nastalo v meziválečném období (20. až 40. léta 20. století). Témata se rozšířila, přibylo humoru, romantiky a dobrodružství. Hrdinky se staly aktivnějšími, toužily po vzdělání, cestování a nezávislosti, i když stále v mantinelech dobových očekávání. Lucy Maud Montgomeryová a Jean Websterová přinesly dívkám idealistické, ale zároveň inteligentní a ambiciózní vzory. V české literatuře se v tomto období objevily sociálně kritické romány Marie Majerové, ale i optimistické příběhy o dospívání a prvních láskách, jako byly ty od Staši Jílovské nebo Heleny Šmahelové. Po druhé světové válce, zejména v socialistických zemích, byl žánr dívčího románu podroben ideologickému tlaku, který upřednostňoval kolektivismus a potlačoval individuální romantické touhy, což vedlo k určitému útlumu a změně obsahu. V západních zemích však vývoj pokračoval, a od 70. let 20. století dochází k postupné transformaci. Dívčí román se začal prolínat s nově vznikající literaturou pro mládež (Young Adult – YA fiction), která se otevřeněji zabývala tabuizovanými tématy jako sexualita, drogy, rozvody nebo duševní zdraví. Autoři jako Judy Blumeová se nebáli ukázat vnitřní boje a pochybnosti dospívajících, čímž posunuli žánr k větší realističnosti a psychologické hloubce. V rané fázi 21. století došlo k výraznému rozšíření žánrových variant, kdy se „dívčí román“ často fúzuje s fantasy, science fiction, dystopickou literaturou (např. série Hunger Games) nebo s novými formami realistické fikce, které reflektují diverzitu moderního světa. Klasický termín „dívčí román“ se tak dnes spíše vztahuje k historickým dílům, zatímco pro současnou produkci je adekvátnější širší označení YA fiction, často s výraznými ženskými protagonistkami. Národní a regionální varianty se liší důrazem: americký dívčí román často zdůrazňoval individualismus a přežití, britský kladl důraz na morální výchovu a rodinné hodnoty, zatímco v českém prostředí se mísil výchovný prvek s realistickým zobrazením každodenního života a později i sociálními aspekty.
💫 Vliv
Vliv dívčího románu na pozdější literaturu a umění je značný, ačkoli byl často přehlížen. Žánr položil základ pro celou moderní literaturu pro mládež (Young Adult fiction), zejména pro „coming-of-age“ příběhy, které se zaměřují na dospívání, hledání identity, první lásky a přátelství. Dívčí romány vytvořily bohatou paletu ženských archetypů, od poslušných a ctnostných dívek po rebelské a nezávislé hrdinky, které inspirovaly pozdější ženské postavy v literatuře, filmu a televizi. Z jejich tradice vycházejí autoři současné YA literatury jako John Green, Jenny Han nebo Nicola Yoon, stejně jako autoři fantasy a sci-fi, kteří kladou důraz na silné ženské protagonistky a jejich vnitřní svět, jako je Sarah J. Maas nebo Leigh Bardugo. Romantické komedie a dramata o dospívání ve filmu a televizi často čerpají z klasických motivů a narativních struktur dívčích románů. V době svého vzniku byl dívčí román přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl chválen jako užitečná a zábavná četba pro mladé dívky, která je morálně vychovává a nabízí jim poučení a zábavu v době, kdy chyběla specifická literatura pro tuto skupinu čtenářů. Pomohl významně rozvíjet čtenářství mezi mladými ženami. Na straně druhé byl však často podceňován, vnímán jako „lehká“ literatura, méně hodnotná než díla pro chlapce nebo dospělé, a kritizován za sentimentálnost, idealizaci reality nebo přílišnou didaktičnost. V některých případech, kdy romány naznačovaly silnější emancipační tendence nebo se dotýkaly citlivějších témat, čelily kritice za „nepřístojnost“ a narušování tradičních společenských hodnot. V totalitních režimech, jako bylo socialistické Československo, byly některé dívčí romány kritizovány za „buržoazní přežitky“ (individualismus, romantika) a jejich vydávání bylo omezováno nebo byly ideologicky upravovány. Dnes je dívčí román vnímán komplexněji a s větším respektem. Klasické tituly jsou ceněny pro svou historickou hodnotu, autentické zobrazení dobových reálií a jako klíčový předchůdce moderní YA literatury. Mnohé z nich jsou považovány za literární klenoty, které stále oslovují nové generace čtenářek. Celý žánr je nyní lépe chápán jako dynamická a vlivná součást literární historie. O popularitě a trvalém významu dívčího románu svědčí i nesčetné filmové, televizní a divadelní adaptace. Mezi nejznámější patří opakované filmové a televizní zpracování „Malých žen“ (např. verze z let 1933, 1949, 1994 a 2019), seriály a filmy inspirované “Annou ze Zeleného domu“ (např. populární kanadská série z 80. let nebo moderní seriál “Anne with an E“ na Netflixu), adaptace “Heidi“ či “Tajemné zahrady“. V českém prostředí byl zfilmován například “Robinsonka“ (1956). Vliv se projevuje i v popkultuře, kde klasické dívčí romány inspirovaly módní styly, jména postav a archetypy, které nadále rezonují v moderních médiích.