📖 Úvod
Divadlo Semafor (původní název je stejný), jakožto svébytná česká divadelní skupina a fenomén, se časově zařazuje do druhé poloviny 20. století a aktivně působí i v 21. století. Bylo založeno v roce 1959 a svůj zlatý věk prožilo především v 60. a 70. letech, nicméně jeho tvorba je kontinuální a dodnes ovlivňuje českou kulturní scénu. Rozvíjelo se a rozvíjí výhradně v Československu a posléze v České republice, kde se stalo jedním z nejvýznamnějších symbolů a tvůrců tzv. „malých scén“.
🌍 Kontext vzniku
Základem pro vznik Divadla Semafor byla touha po novém, svěžím a nekonvenčním divadle, které by se vymanilo z tehdejšího patosu a ideologické zatíženosti oficiální kultury. U jeho zrodu stáli především dva klíčoví autoři a performeři: Jiří Suchý (textař, zpěvák, herec, režisér) a Jiří Šlitr (hudební skladatel, zpěvák, herec). Jejich tvůrčí tandem, založený na brilantních textech Suchého a melodických, jazzem ovlivněných skladbách Šlitra, položil základ jedinečné poetiky. Historické pozadí konce 50. let bylo charakterizováno pozvolným uvolňováním po stalinském období, tzv. „táním“, které přineslo určitou naději na kulturní liberalizaci, byť stále v mezích komunistického režimu. Společnost byla unavena propagandou a toužila po lehčím, inteligentním humoru a umění, které by reflektovalo všední život s nadhledem. Semafor se tak stal součástí širší vlny „malých scén“, které vznikaly jako protipól velkých, zkostnatělých divadel. Politická situace v 60. letech, vedoucí k Pražskému jaru, byla obdobím největší svobody a rozmachu Semaforu, který se stal ikonou této generace. Po srpnové invazi v roce 1968 a následné normalizaci se však divadlo ocitlo pod silným tlakem cenzury. Jiří Šlitr tragicky zemřel koncem roku 1969, což bylo pro divadlo obrovskou ztrátou. Přesto se Jiří Suchý dokázal s novými partnery (zejména Ferdinand Havlík, později Jitka Molavcová) udržet na scéně, byť za cenu kompromisů a ústupků. Semafor se v době normalizace stal oázou svobody, byť v omezené míře, a útočištěm pro publikum hledající inteligentní zábavu a nonkonformní umění. Filozofické pozadí bylo založeno na poetizaci všednosti, hravosti, nevážnosti, ale zároveň hluboké reflexi lidské existence, lásky, samoty a absurdity. Semafor se vymezoval především proti socialistickému realismu, jeho patosu a didaktismu, proti angažovanému umění a proti nudné a schematické zábavě. Navazoval na prvorepublikovou avantgardu, zejména na Osvobozené divadlo (Voskovec a Werich), kabaretní tradici, dadaismus, surrealismus, americkou revuální zábavu, jazz a chanson. Přijímal vlivy západní popkultury, rock„n“rollu a swingu, které s elegancí adaptoval do českého kontextu. Jiří Suchý sám uváděl jako své inspirace i Jaroslava Haška a jeho humor, a také pohádkové motivy a poezii. V pozadí některých textů lze nalézt i jemné ozvuky existencialismu, zejména co se týče motivů osamělosti a hledání smyslu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Divadla Semafor je především jeho žánrová rozmanitost a originalita, která se pohybuje na pomezí hudebního divadla, kabaretu, revue, komedie a poetické satiry. Typická témata a motivy zahrnují především lásku (často nešťastnou, idealizovanou, s nádechem melancholie), samotu, hledání smyslu života, absurditu a paradox všedních situací, mezilidské vztahy, střet snů a reality, fantazie versus pragmatismu. Časté jsou rovněž poetické obrazy, nonsensy, slovní hříčky a zvířecí motivy (kočka, pes, brouk, pták), které slouží jako symboly lidských vlastností či osudů. Obraz typického hrdiny je často inspirován samotným Jiřím Suchým – je to snílek, lehce naivní, melancholický, v zásadě dobrácký, ale s jemnou ironií a nadhledem. Bývá to outsider, který se snaží vyrovnat se světem, často s neúspěchem, ale s poetickou grácií. Je to intelektuál, který se brání šedi a byrokracii fantazií a humorem, často osamělý muž s kytarou. Obvyklé prostředí je městské, často kavárny, ulice, domácí interiéry, ale s nádechem fantazie a stylizace, což může vést i do zcela abstraktních či snových krajin. Konflikty jsou spíše vnitřní než vnější – člověk versus osud, sny versus skutečnost, individuální svoboda versus společenské konvence, láska versus rozčarování. Jsou vyjádřeny skrze pocity, dialogy a především písňové texty. Jazyk a styl je brilantní, poetický, hravý, plný inteligentních slovních hříček, dvojsmyslů, paradoxů a nonsensu. Jiří Suchý mistrně kombinuje hovorový jazyk s kultivovaným, literárním stylem, čímž vytváří unikátní, rozpoznatelný rukopis, který je jednoduchý a rafinovaný zároveň. Kompozice Semaforu je zpočátku velmi volná, často jde o pásmovou strukturu, revue, kabaret, sled scének, písní a dialogů, které jsou spojeny spíše atmosférou a motivy než pevnou dějovou linkou. Postupně se objevují i celistvější hry, muzikály a komedie, ale i ty si uchovávají lehkost a žánrovou volnost. Charakteristické je prolínání žánrů a neustálé vracení se k oblíbeným postavám a motivům, čímž se vytváří svébytná semaforská mytologie. Vyprávěcí postupy zahrnují dialogy, monology, ale především písňové texty, které jsou často klíčovým nositelem sdělení a atmosféry. Klasická dramatičnost je často potlačena ve prospěch sledu situací, nálad a nápadů. Silná je interakce s publikem a živá atmosféra, někdy s prvky improvizace. Příběh je často podružný, důraz je na sdělení, poetiku, atmosféru a samozřejmě na hudbu. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou hudební komedie, revuální divadlo, kabaret, malé formy, muzikál, opereta, pásmo písní a scének. Písňová tvorba, oscilující mezi chansonem, popem, jazzem a občasným vlivem rock„n“rollu, je naprosto klíčová. Kromě divadelních her píše Jiří Suchý i poezii, povídky, aforismy a prózu, které všechny nesou typické rysy semaforské poetiky.
👥 Zastupci
Divadlo Semafor, založené v roce 1959, se stalo ikonou českého divadla a kultury, představující unikátní syntézu hudby, humoru a poezie. Jeho hlavními tvůrci a autory byli: Jiří Suchý: Jeho díla jako „Jonáš a tingl-tangl“, film „Kdyby tisíc klarinetů“ (scénář a texty) nebo rané písně ze hry „Zuzana je sama doma“ dokonale ilustrují směr Semaforu, neboť jeho osobitá lyrika, plná jazykových hříček, poetické absurdity a melancholického humoru, spolu s jeho hereckým projevem, definovala jedinečný styl divadla, mísícího zábavu s hlubšími podtóny. Jiří Šlitr: Reprezentativní jsou jeho hudební kompozice k inscenacím jako „Jonáš a tingl-tangl“, „Dobře placená procházka“ nebo film „Kdyby tisíc klarinetů“, neboť jeho nezaměnitelné melodie, kombinující jazz s šansonem a popem, společně s jeho suchým, nonšalantním hereckým projevem, tvořily nedílnou součást hudební a komediální identity Semaforu a dodávaly mu specifický zvukový charakter. Ačkoliv Semafor neměl přímé světové autory ve svém tvůrčím týmu, čerpal inspiraci z globálních proudů, jako je jazz, francouzský šanson, vaudeville a divadlo absurdity, což přispělo k jeho univerzálnímu, avšak osobitému výrazu.
📈 Vývoj
Divadlo Semafor vzniklo v roce 1959 z iniciativy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, kteří si pronajali sál v pasáži Alfa, s původní myšlenkou sedmi malých forem (Sedm malých forem – poezie, jazz, loutky, film, tanec, pantomima, varieté), z čehož vznikl název Semafor. První inscenací byl „Člověk z Pangea“. Raná fáze (1959–1969) je neodmyslitelně spjata s tvůrčí dvojicí Suchý–Šlitr. Toto období, často označované za zlatou éru, představovalo vrchol Semaforu, kdy divadlo získalo obrovskou popularitu díky inscenacím jako „Zuzana je sama doma“, „Taková ztráta krve“, „Štědrý večer každý den“ a především „Jonáš a tingl-tangl“, které byly inovativní kombinací inteligentního humoru, poetické lyriky a jazzových melodií. Semafor v té době také hostil hvězdy jako Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott či Hana Hegerová, čímž se stal fenoménem šedesátých let. Klíčovým zlomem a počátkem pozvolné proměny byl tragický odchod Jiřího Šlitra koncem roku 1969. Následná normalizace v sedmdesátých letech přinesla divadlu politické tlaky a cenzuru, což vedlo k odchodu některých umělců a změně stylu. Jiří Suchý však dokázal Semafor udržet při životě a adaptovat se na novou situaci. Vznikla tak druhá tvůrčí fáze (1970–1989), kdy se divadlo více soustředilo na Suchého autorskou tvorbu, často v duu s Jitkou Molavcovou v inscenacích s postavou Jonáše, které získaly melancholičtější a intimnější charakter. Semafor se z velkého revue stal spíše komornějším kabaretem, zachovávajícím však svou charakteristickou poetiku a humor. Po roce 1989 pokračoval Semafor pod vedením Jiřího Suchého, který i v pokročilém věku nadále psal nové hry a písně, často se vracel k archivním materiálům a s láskou připomínal své začátky. Toto období je charakterizováno udržováním odkazu a kontinuitou, s novými inscenacemi i oživováním klasiky. Semafor je čistě národní fenomén bez přímých regionálních či žánrových variant, nicméně jeho žánrová pestrost (od poezie přes jazz, film až po loutky) byla od počátku jeho základním kamenem.
💫 Vliv
Vliv Divadla Semafor na pozdější českou literaturu a umění je obrovský a mnohostranný. Jeho unikátní styl – kombinace jazykové hravosti, nonsensu, poetické absurdity, melancholického humoru a originální hudby – ovlivnil celou generaci tvůrců. Semafor se stal předobrazem pro řadu malých divadel v 60. letech a výrazně formoval český šanson a populární hudbu. Jeho texty se staly součástí moderní české poezie a jeho humor ovlivnil komediální žánry, včetně filmu a animace. Lze říci, že jeho specifický přístup k humoru, poetice a hudbě zanechal stopu v mnoha českých umělcích, kteří se inspirovali jeho lehkostí, inteligencí a schopností spojit zdánlivě nespojitelné. V době svého vzniku byl Semafor přijímán s nadšením a stal se symbolem kulturního uvolnění 60. let. Mladé publikum a intelektuálové ho milovali pro jeho svěžest, modernost a vtip, který ostře kontrastoval s předchozím socialistickým realismem. Zatímco široká veřejnost divadlo zbožňovala, konzervativnější kruhy ho někdy kritizovaly za přílišnou lehkost nebo „neserióznost“. S nástupem normalizace po roce 1968 se Semafor dostal pod drobnohled cenzury. Některé inscenace nebo písně musely být upraveny, jiné byly dočasně zakázány, a tvůrci čelili neustálému tlaku, avšak díky obrovské popularitě a Suchého diplomatické obratnosti se divadlo nikdy nepodařilo zcela umlčet. Dnes je Divadlo Semafor vnímáno jako nesporná klasika české kultury. Je považováno za jeden z pilířů moderního českého divadla a jeho písně jsou evergreeny, které neztrácejí na aktuálnosti. Pro starší generace představuje Semafor silnou nostalgii po zlaté éře 60. let, zatímco mladší publikum stále oceňuje jeho nadčasový humor a poetiku. Vliv Semaforu je patrný i v četných filmových a televizních adaptacích, jako jsou filmy „Kdyby tisíc klarinetů“ a „Dobře placená procházka“, nespočet televizních záznamů inscenací a koncertů, rozhlasové hry a obrovské množství hudebních alb. Jiří Suchý sám je dodnes aktivní a jeho životní dílo je předmětem mnoha dokumentárních filmů, výstav a knih, včetně jeho velkolepého projektu „Kudykam“ s Michalem Horáčkem, což svědčí o trvalé relevanci a obdivu k jeho tvůrčímu odkazu.