📖 Úvod
Divadlo malých forem, známé pod stejným českým názvem, je literární a divadelní směr, který se rozvíjel především v Československu, zejména v českých zemích, ve druhé polovině 20. století, s největším rozkvětem v 60. letech. Přestože obecná myšlenka „malých forem“ v divadle má mezinárodní přesahy, jako specifický a vymezený kulturní fenomén se „Divadlo malých forem“ etablovalo a pojmenovalo právě v Československu, kde představovalo originální syntézu mnoha inspiračních zdrojů, čímž získalo unikátní lokální charakter. Historicky je jeho existence úzce svázána s politickými a společenskými událostmi dané doby.
🌍 Kontext vzniku
Vznik Divadla malých forem je neodmyslitelně spojen s politickým a společenským uvolňováním, tzv. „obdobím tání“ po smrti Stalina a projevu Nikity Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, což vedlo k postupnému oslabování dogmat socialistického realismu a ke snaze o novou kulturní identitu v komunistickém Československu. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pocitem existenciální úzkosti a absurditou života v totalitním režimu, stejně jako touhou po autentičnosti, svobodě projevu a bezprostřední komunikaci s publikem. Mezi klíčové postavy, které stály u zrodu tohoto hnutí, patří Jiří Suchý, Ivan Vyskočil, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a další. Důležitým impulsem byl vznik divadla Semafor (SEdm MAlých FORem) v roce 1959, které se stalo ikonickým zástupcem tohoto proudu. Předcházela tomu ale již experimentální scéna Reduta, kde působil Ivan Vyskočil s Jiřím Suchým, stejně jako inspirační vliv Jana Wericha a Osvobozeného divadla. Politická situace v 60. letech umožňovala relativní svobodu projevu, která byla využita ke kritice byrokracie, konzumerismu a prázdných ideologických hesel, avšak většinou formou jemné satiry a alegorie, aby se předešlo přímé konfrontaci s režimem. Společenské změny zahrnovaly především touhu po úniku z šedi všedního dne a oficiální, státem nařízené kultury, hledání humoru a lehkosti, stejně jako potřebu reflexe běžného života a individuálního prožívání namísto kolektivních a heroických narativů. Divadlo malých forem se programově vymezovalo proti patosu, didaktičnosti, ideologické zatíženosti socialistického realismu a státního, často pompézního divadla. Naopak navazovalo na předválečnou českou i evropskou avantgardu, zejména na poetiku Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha (od nichž přebíralo lehkost, inteligentní humor, hravost, improvizaci a interakci s publikem), kabaretní tradici, dadaismus, surrealismus a ve své hravosti a schopnosti improvizace také na lidovou komiku a drobné scénické formy. Čerpalo inspiraci i z anglosaského nonsensu a existenciálního divadla absurdity, adaptujíc tyto vlivy do originálního českého kontextu, často s prvky autorské výpovědi, kde autoři byli zároveň interprety.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Divadla malých forem je intimita, bezprostřednost, lehkost, hravost, improvizace a důraz na autorskou individualitu. Typická témata a motivy zahrnují každodenní život s jeho banalitami i jemnými radostmi, mezilidské vztahy (láska, přátelství, osamělost), absurditu a paradox běžné existence, konfrontaci s byrokracií a neosobním systémem, melancholii, nostalgii, snění, ale i kritiku společenských nešvarů. Často se objevuje i reflexe umělecké tvorby samotné a jejího smyslu, sebereflexe a metateatrální prvky. Obraz typického hrdiny je „malý člověk“ – obyčejný jedinec, často mírně ztroskotaný, naivní, ale s poetickou duší a smyslem pro humor, hledající smysl v nesmyslném světě, který se snaží překonat životní překážky s humorem a nadhledem. Není to žádný revoluční typ, spíše snílek, pozorovatel či lyrický protagonista. Obvyklé prostředí je neheroické, často minimalistické a symbolické – malá divadelní scéna, kavárna, byt, ulice, park, občas i abstraktní prostředí naznačené světlem a zvukem. Konflikty jsou spíše vnitřní, psychologické, vyplývají z drobných nedorozumění a absurdních situací, případně z nesouladu mezi individuální touhou a společenskými normami či z neschopnosti komunikace. Jazyk a styl jsou charakteristické svou básnickostí, hravostí, používáním nonsensu, slovních hříček, ironie, sebeironie a jemného humoru. Je často hovorový, ale zároveň vysoce stylizovaný a rytmický, často s vkládanými písňovými texty, které mají status plnohodnotných básní. Dialogy jsou svižné, plné point a nečekaných zvratů, často balancující na hranici lyriky a grotesky. Kompozice je volná, často připomínající koláž nebo mozaiku krátkých scének, písní, monologů a skečů, které se nemusí nutně držet jedné pevné dějové linie. Časté je střídání mluveného slova, zpěvu, pantomimy a tance. Vyprávěcí postupy zahrnují přímou komunikaci s publikem, prolomení čtvrté stěny, komentování děje samotnými aktéry, parodii, satiru a grotesku. Využívá se principu „divadlo na divadle“, kdy se hraje s iluzí a realitou. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou písňová revue, kabaret, jednoaktovka, skeč, pantomima, absurdní komedie, lyrické pásmo, koláž a muzikál v komorním pojetí. Klade se důraz na autorskou tvorbu, kde jsou autoři často zároveň interprety svých děl, což posiluje autenticitu a bezprostřednost projevu.
👥 Zastupci
Divadlo malých forem v Československu a ve světě představovalo často komorní, autorskou a experimentální divadelní tvorbu s důrazem na přímý kontakt s divákem, satiru, poezii a hudbu. Mezi nejvýznamnější české autory patří „Jiří Suchý a Jiří Šlitr“ z Divadla Semafor, jejichž hry jako “Jonáš a tingl-tangl“, “Kdyby tisíc klarinetů“ a “Dobře placená procházka“ s lehkostí propojovaly inteligentní texty, jazzovou hudbu a nenápadnou kritiku režimu, čímž dokonale ilustrovaly intimitu a subversivní potenciál malých forem, jež byly schopny oslovit široké publikum s hlubším sdělením. “Václav Havel“ se svým Divadlem Na zábradlí, zejména s jednoaktovkami “Vernisáž“, “Audience“ a “Protest“, známými jako “vančurovské hry“, demonstroval skrze absurdní dialogy a kritiku byrokracie a konformity, jak malé scény umožňovaly hlubokou reflexi společenské reality, jež by na velkých jevištích byla obtížnější. “Ivan Vyskočil“ (rovněž z Divadla Na zábradlí a později Nedivadla) s díly jako “Faust, Markétka, služka a já“ a “Konec masopustu“ posouval hranice herectví a improvizace s filozofickým přesahem, což je typické pro experimentální povahu divadla malých forem, kde se kladl důraz na autorské herectví a psychologické zkoumání. Ačkoliv předchůdci, “Jan Werich a Jiří Voskovec“ z Osvobozeného divadla s hrami jako “Vest pocket revue“ a “Balada z hadrů“ položili základy autorského divadla, kabaretu a politické satiry, jež byly pro pozdější divadlo malých forem zásadní inspirací pro spojení zábavy s kritickým myšlením. Ze slovenské scény nesmíme opomenout duo “Milan Lasica a Július Satinský“ ze Studia L+S, jejichž “Náš priateľ René“ a “Nikto nie je za dverami“ jsou příkladem bystrých dialogů, suchého humoru a improvizace, která citlivě reagovala na dobovou společenskou situaci a ukazovala sílu slovního vtipu. Na světové scéně, ačkoliv s odlišnými kontexty, rezonovaly principy divadla malých forem s prací autorů jako “Samuel Beckett“, jehož minimalistické a absurdní hry, například “Čekání na Godota“ a “Konec hry“, se svou hloubkou a komorním vyzněním skvěle uplatnily na malých scénách, zdůrazňujíce intimní prožitek a univerzální lidské téma. Podobně “Eugène Ionesco“ s “Plešatou zpěvačkou“ a “Nosorožcem“ demonstroval, jak absurdní satira na malých jevištích dokázala zesměšnit konformitu a banalitu moderní společnosti, aniž by potřebovala velkolepou výpravu. Italský dramatik “Dario Fo“ se svými díly jako “Mistero buffo“ a “Náhodná smrt anarchisty“ je ukázkou politicky angažovaného, často improvizovaného divadla jednoho herce, které s prvky commedia dell’arte ostře kritizovalo moc a systém, čímž ztělesňuje mezinárodní rozměr divadla malých forem jako nástroje pro sociální komentář.
📈 Vývoj
Vývoj divadla malých forem má své kořeny v meziválečném období s kabarety a avantgardními scénami jako Osvobozené divadlo, které experimentovaly s autorskou tvorbou a satirou. Skutečný vznik a období vrcholu však nastalo v Československu v 50. a zejména 60. letech 20. století, jako bezprostřední reakce na stalinskou kulturní stagnaci a potřebu svobodnějšího uměleckého vyjádření. Vznikaly scény jako Divadlo Semafor (1959), Divadlo Na zábradlí (1958), Rokoko, Viola či brněnské Večerní Brno a Hadivadlo, které přinášely nový typ divadla – autorské, s důrazem na hudbu, poezii, intimní kontakt s divákem a často skrytou politickou satiru. Raná fáze (konec 50. let – polovina 60. let) byla charakteristická nefalšovaným optimismem, radikálními experimenty s formou a obsahem, a budováním silného pouta s mladou generací. Období vrcholu trvalo do roku 1968, kdy se divadla malých forem stala ikonou Pražského jara a symboly intelektuální svobody. Po srpnu 1968 nastoupila normalizace a s ní postupný ústup, transformace a často i útlak. Mnoho souborů bylo nuceno změnit repertoár, jejich autoři a herci čelili cenzuře, zákazům nebo exilu. Některé scény, jako Semafor, přežily díky kompromisům a zaměření na apolitičtější zábavu, jiné se stáhly do menších, často poloprofesionálních či amatérských forem (tzv. bytové divadlo), udržujíce kontinuitu uměleckého odporu. Pozdní fáze (70. a 80. léta) se vyznačovala používáním metafor, jinotajů a symboliky pro vyjádření kritických postojů, ačkoli základní charakteristiky autorského, komorního a dialogického divadla přetrvaly. Národní a regionální varianty byly nejvýraznější právě v Československu, kde se pro tento typ divadla ustálil termín „divadlo malých forem“. Na Slovensku se významně prosadilo Studio L+S. V jiných zemích existovaly paralelní proudy pod názvy jako „fringe theatre“ (Velká Británie), „experimental theatre“ nebo „café theatre“ (Francie), které sdílely podobné charakteristiky jako menší měřítko, experimentální přístup, politický komentář a odklon od tradičních, velkých scén.
💫 Vliv
Vliv divadla malých forem na pozdější literaturu a umění je nezpochybnitelný a dalekosáhlý. Silně ovlivnilo české a slovenské divadlo ve smyslu autorské tvorby, důrazu na text, improvizace a přímého kontaktu s divákem, což je patrné u mnoha současných nezávislých souborů, studentských scén i v profesionálních divadlech. Jeho poetika, jazyková hravost a smysl pro absurditu se promítly i do české literatury, například do prózy Václava Havla nebo poezie Jiřího Suchého. Specifický humor a dialogická forma divadla malých forem ovlivnily i filmovou tvorbu, kde se mnoho autorů a herců z těchto divadel (např. Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak z Divadla Járy Cimrmana, Miloš Macourek, Oldřich Lipský) výrazně uplatnilo a obohatilo český film o jedinečný styl. Hudební tvorba, zejména písně z Divadla Semafor, se stala nedílnou součástí české populární hudby a kulturního dědictví. V době svého vzniku bylo divadlo malých forem přijímáno s nadšením mladou generací, intelektuály a uměleckými kritiky jako osvěžující, moderní a vtipné, nabízející únik od rigidní oficiální kultury a prostor pro svobodné myšlení. Avšak ze strany komunistického režimu se setkávalo s podezřením, kritikou a posléze i tvrdými represemi. Bylo označováno za „západní“, „formalistické“ nebo „ideologicky nepřátelské“, což vedlo k cenzuře textů, zákazům inscenací, propouštění umělců a postupnému omezování jeho činnosti, zvláště po roce 1968. Dnes je divadlo malých forem vnímáno s hlubokou úctou jako jedna z nejoriginálnějších a nejplodnějších kapitol českého a slovenského divadla 20. století. Je považováno za symbol umělecké odvahy, kreativity a intelektuálního vzdoru proti totalitní moci. Jeho díla, autoři a jejich myšlenky jsou součástí kulturního kánonu, studují se na školách a jsou stále živá. Často dochází k filmovým, televizním a rozhlasovým adaptacím her, písní a dokumentů o této éře. Mnoho divadelních souborů se dodnes inspiruje jeho poetikou, schopností přímé komunikace s divákem a odvážným humorem, což dokazuje jeho trvalou relevanci a vliv na současnou uměleckou scénu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Divadlo malých forem na Rozbor-dila.cz →