📖 Úvod
Literární skupina Devětsil, jejíž název je totožný s jejím původním českým názvem, se rozvíjela primárně v Československu, zejména v Praze, v první polovině 20. století, konkrétně v období od počátku 20. let do konce 30. let, s významnými fázemi poetismu (cca 1920-1930) a surrealismu (od 1934).
🌍 Kontext vzniku
Vznik Devětsilu je neodmyslitelně spojen s historickým a společenským pozadím poválečného Československa. Po skončení první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 prožívala mladá Československá republika euforii z nově nabyté svobody a touhu po modernizaci ve všech oblastech života, včetně umění. Toto období První republiky bylo charakterizováno relativní politickou stabilitou a rozvojem demokracie, což vytvářelo živnou půdu pro experimentální umělecké proudy. Společenské změny zahrnovaly rychlou urbanizaci, industrializaci, nástup nových technologií (film, rozhlas, automobil, letadlo) a masové kultury, které zásadně ovlivňovaly každodenní život a vnímání světa. Mladá generace pociťovala potřebu zcela nového výrazu, který by reflektoval dynamiku doby a rozchod s tradicí. Filozofické pozadí Devětsilu je silně ovlivněno mezinárodní avantgardou, zejména futurismem (důraz na dynamiku, techniku, moderní život), kubismem (nové vnímání reality, mnohopohledovost), dadaismem (revolta proti rozumu, hravost, absurdita, anti-umění) a konstruktivismem (funkčnost, jednoduchost, užitost umění). Devětsil se snažil o syntézu těchto prvků a vytvoření originálního českého přístupu. U zrodu Devětsilu stáli klíčoví autoři a teoretici jako Karel Teige, který byl hlavním ideologem a nejdůslednějším teoretikem skupiny, dále básníci Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jiří Wolker (který však brzy zemřel a v poetismu se plně neprojevil, spíše patřil k proletářské poezii, ale ovlivnil ranou fázi), Artuš Černík a mnozí další, včetně malířů a architektů (např. Toyen, Jindřich Štyrský). Skupina se zásadně vymezovala proti starým, konzervativním a patetickým uměleckým směrům, jako byl realismus, naturalismus, symbolismus, ale i proti všem formám akademického umění, které považovali za přežitek a brzdu pokroku. Odmítali sentimentálnost, vážnost a maloměšťáckou estetiku minulosti. Navazovali na odkaz světové avantgardy, snahu o internacionalizaci umění a víru v transformativní sílu umění pro novou, moderní společnost. Ačkoliv raná fáze (poetismus) byla záměrně apolitická a soustředěná na čistou estetiku a radost z bytí, později se vlivem sílících sociálních a politických tlaků (Velká hospodářská krize, nástup fašismu) někteří členové přiklonili k levicovému myšlení a sociálně angažovanému umění, což vyvrcholilo v přechodu k surrealismu, který v sobě nesl i revoluční a emancipativní potenciál. Jejich cílem bylo vytvořit „umění života“, které by prostupovalo každodennost a učinilo z ní poetický zážitek, a zároveň revoluci mysli a společnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Devětsilu, zejména v jeho dominantní fázi poetismu, byla radost ze života, optimismus, hravost, spontánnost a oslava moderní doby. Cílem poetismu bylo proměnit umění v hru a život v poezii, vytvořit „umění pro radost“ a „umění života“, které by prostupovalo každodennost a učinilo z ní poetický zážitek, oproštěný od veškeré ideologie a moralizování. Typickými tématy a motivy byly cesty a exotické kraje (Dálný východ, Středomoří), velkoměsto (Paříž, Praha), cirkus, lunapark, jarmark, film, jazz, tanec, sport, technické vynálezy (vlak, automobil, loď, letadlo), láska, erotika, sen, dětství, volnost, dobrodružství a každodenní předměty povýšené na umělecký objekt. Obraz typického hrdiny nebyl tradiční; často šlo o pozorovatele, flaneura, cestovatele, snílka, milovníka, který se nechává unášet prožitky a dojmy z moderního světa, objevuje krásu v obyčejných věcech a žije naplno okamžikem. V pozdější, surrealistické fázi se hrdina stává spíše průzkumníkem vlastního nitra a podvědomí. Obvyklým prostředím bylo dynamické velkoměsto, přístavy, cirkusové šapitó, kabarety, filmová plátna nebo fantaskní krajiny snů. Konflikty nebyly primárně vnější a dramatické, ale spíše vnitřní – střet s nudou, konvencemi, průměrností, nepochopením krásy v denním životě. Devětsil se snažil o „odkouzlení“ reality a její nové, poetické uchopení. Jazyk a styl byly charakteristické bohatou obrazností, lyrismem, metaforami a přirovnáními, často nečekanými a asociativními. Preferoval se volný verš, rytmická próza, hudebnost, eufonie a spontánnost projevu. Jazyk byl chápán jako hravý nástroj, experimentovalo se s kaligramy a typografickými hříčkami. Kompozice byla často volná, asociativní, inspirovaná filmovou montáží (střídání záběrů, rychlé střihy) nebo proudem vědomí, s častým prolínáním různých časových a prostorových rovin. Důraz byl kladen na překvapení a nečekané spojení. Vyprávěcí postupy zahrnovaly subjektivní perspektivu, lyrické vyprávění, básnickou reportáž a potlačení klasické dějové linie ve prospěch řetězce obrazů a nálad. V surrealismu pak dominovalo automatické psaní. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byla lyrická poezie, často ve formě „pásma“ (poetická koláž různých obrazů a dojmů), lyrická próza, cestopisy s básnickými prvky, manifesty, teoretické eseje, recenze, a v pozdější fázi také experimentální drama a scénáře pro film, reportáže a fejetony. Surrealistická fáze pak přinesla důraz na osvobození lidské psychiky a společnosti skrze prozkoumávání podvědomí, snů a automatického psaní, s cílem provést „revoluci ducha“. Cílem bylo setřít hranice mezi jednotlivými uměleckými druhy a žánry, vytvořit komplexní umělecké dílo.
👥 Zastupci
Devětsil byl klíčovým českým avantgardním uměleckým sdružením, které výrazně ovlivnilo literaturu, výtvarné umění, divadlo a film ve 20. letech 20. století. Mezi nejdůležitější české autory Devětsilu patří Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl a Karel Teige. Vítězslav Nezval, jeden z hlavních teoretiků a praktiků poetismu, je reprezentován díly jako “Edison“, které svou hravostí, oslavou moderní techniky a lyrickou fantazií dokonale ilustruje radostnou vizi poetismu; a “Manon Lescaut“, jež ukazuje hlubší emocionální a romantickou stránku poetistické lyrismu a snění. Jeho sbírka “Pantomima“ je programovým dílem, které představuje základy poetistické poetiky a zdůrazňuje propojení různých uměleckých forem. Jaroslav Seifert, pozdější nositel Nobelovy ceny, se v rané fázi Devětsilu prosadil sbírkou “Na vlnách TSF“, která vyjadřuje fascinaci moderní dobou, technikou (rádiem) a městským životem, což bylo pro raný poetismus typické. Konstantin Biebl svými díly jako “Zloděj z Bagdádu“ přinášel exotiku, dobrodružství a prvky snění, jež obohacovaly poetistickou představivost o vzdálené světy a fantastické motivy. Karel Teige, hlavní teoretik Devětsilu a autor manifestů, je zásadní pro pochopení celého směru; ačkoliv nebyl primárně básníkem, jeho “Manifest poetismu“ definoval program a cíle celého hnutí, zdůrazňoval autonomii umění, hravost a radost ze života, čímž zásadně ovlivnil tvorbu svých kolegů. Jeho scénáře pro experimentální filmy, například pro “Kouzelníka“, dokládají experimentální a vizuální rozměr Devětsilu a jeho přesah do filmu a výtvarného umění, zdůrazňující syntézu umění. Mezi světové umělce, kteří Devětsil inspirovali, patřili například představitelé futurismu (Marinetti), dadaismu (Tzara) či raného surrealismu (Breton), jejichž myšlenky o modernitě, revoluci v umění a podvědomí se v českém prostředí transformovaly do jedinečné podoby poetismu. Autoři jako Guillaume Apollinaire se svou “Kaligramy“ inspirovali vizuální poezii a typografické experimenty, jež byly pro Devětsil charakteristické.
📈 Vývoj
Devětsil vznikl v Praze v roce 1920 jako „Svaz moderní kultury Devětsil„ a původně sdružoval mladé umělce s levicovým, proletkulturním programem, který se snažil o sociálně angažované umění s důrazem na prostotu a srozumitelnost. Raná fáze (přibližně 1920-1923) byla ovlivněna myšlenkami proletářského umění, nicméně tato etapa byla poměrně krátká a někteří z jejích představitelů (např. Jiří Wolker, i když nebyl přímým členem, byl ideově blízko) se postupně odklonili. Období vrcholu Devětsilu nastalo kolem roku 1924 s formulací a rozvojem poetismu, jehož hlavními teoretiky se stali Karel Teige a Vítězslav Nezval. Poetismus představoval radikální odklon od proletkulturního dogmatismu, zdůrazňoval autonomii umění, hravost, lyrismus, fantazii a radost ze života, čerpaje inspiraci z cirkusu, filmu, exotiky, moderní techniky a každodenních zážitků. Toto období (cca 1924-1929/30) bylo nejplodnější a Devětsil se stal centrem české avantgardy, rozšiřujícím svůj vliv do divadla (Osvobozené divadlo s Voskovcem a Werichem), typografie, architektury a filmu. Postupný ústup poetismu se projevil ke konci 20. let, kdy se někteří členové (např. Jaroslav Seifert) začali vracet k tradičnějším formám, unaveni Teigovým dogmatismem a ideologickými spory. Transformace Devětsilu vyvrcholila na počátku 30. let, kdy se Vítězslav Nezval a Karel Teige obrátili k surrealismu. V roce 1934 Nezval založil Surrealistickou skupinu v ČSR, která se stala přímým nástupcem Devětsilu v oblasti literární avantgardy a dále rozvíjela myšlenky o podvědomí, snu a automatické tvorbě. Ačkoli Devětsil jako skupina formálně zanikl na přelomu 20. a 30. let, jeho odkaz žil dál právě prostřednictvím surrealismu a dalších avantgardních iniciativ. Národní či žánrové varianty se projevily zejména v tom, jak byl poetismus jedinečně českou syntézou světových avantgardních směrů, která se snažila o vytvoření “umění pro život“ plného optimismu a radosti, což ho odlišovalo od někdy nihilistických či příliš vážných zahraničních proudů.
💫 Vliv
Vliv Devětsilu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, utvářel směr české moderní kultury na mnoho desetiletí. Především ovlivnil český surrealismus, když jeho klíčoví členové, Vítězslav Nezval a Karel Teige, stáli u zrodu Surrealistické skupiny v ČSR, která převzala a dále rozvíjela myšlenky automatického psaní, snu a podvědomí. Devětsil položil základy pro experimentální divadlo, z něhož vzešlo Osvobozené divadlo s Voskovcem a Werichem, jež přineslo do české kultury jedinečný humor, satiru a politickou angažovanost. Jeho myšlenky ovlivnily také typografii, filmovou avantgardu a architekturu, zejména funkcionalismus, propagovaný Karlem Teigem. Z poetismu čerpali inspiraci mnozí pozdější autoři a umělci hledající svobodu projevu a inovativní přístupy. V době svého vzniku byl Devětsil přijímán s rozpaky i nadšením. Jeho raná, proletkulturní fáze byla kritizována pro svou politickou angažovanost a dogmatismus, zatímco poetismus byl zpočátku vnímán jako osvěžující, radostný a optimistický směr, který přinesl do české poezie a umění novou energii a hravost. Karel Teige byl uznáván jako bystrý teoretik, ale jeho radikální názory vyvolávaly i kritiku ze strany konzervativnějších kulturních kruhů, například F. X. Šaldy. Navzdory ideologickým sporům a občasným výhradám proti levicové orientaci, Devětsil obecně nebyl vystaven zásadním zákazům nebo cenzuře, spíše se potýkal s polemikami. Dnes je Devětsil vnímán jako jeden z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších českých avantgardních směrů 20. století. Je ceněn pro svou inovaci, interdisciplinární přístup, propojení umění s životem a schopnost mezinárodního dialogu. Jeho odkaz je považován za klíčový pro pochopení vývoje moderní české kultury. Existuje mnoho filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací inspirovaných díly členů Devětsilu. Nezvalova “Manon Lescaut“ byla opakovaně adaptována pro divadlo a film. Poetistické prvky a estetika se objevují například ve filmu “Rozmarné léto“ režiséra Jiřího Menzela. Osvobozené divadlo je dodnes studováno a jeho hry jsou inscenovány. Pravidelně se konají výstavy věnované členům Devětsilu, zejména vizuální poezii Karla Teigeho a dalších umělců. Dokumentární filmy a monografie se neustále věnují analýze a popularizaci dědictví Devětsilu, potvrzujíc jeho trvalý význam pro české i mezinárodní umění.