📖 Úvod
Deníková literatura, anglicky Diary Literature nebo Journal Literature, německy Tagebuchliteratur, francouzsky Littérature du journal intime, je literární směr, resp. spíše žánrová forma či modus psaní, který se sice vyvíjel po staletí, ale jako svébytná literární kategorie a předmět zvýšeného zájmu se výrazněji prosadil především ve 20. a 21. století. Jeho kořeny sahají hluboko do minulosti, k prvním osobním záznamům a kronikám. Deníková literatura je rozšířená celosvětově, nicméně silnou a bohatou tradici má v evropských zemích, jako je Francie (kde se hovoří o „journal intime“), Velká Británie, Německo, Itálie, Rusko, ale i v Severní Americe. Nejde o hnutí s pevně daným původním názvem, nýbrž o deskriptivní označení souboru literárních děl psaných ve formě deníku, ať už skutečného nebo fiktivního. Proto nelze hovořit o jednom „původním názvu“ ve smyslu manifestu nebo programového prohlášení, spíše o překladu daného termínu do různých jazyků. Jde o formu psaní, která v různých kulturách a dobách nachází své specifické uplatnění a interpretaci, odrážející místní kulturní a historické kontexty.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku deníkové literatury je komplexní a mnohovrstevné. Její rozvoj úzce souvisí s nástupem a upevňováním individualismu od renesance, s rostoucím zájmem o vnitřní život člověka a psychologické procesy, což vyvrcholilo s rozvojem moderní psychologie v 19. a 20. století. Filozoficky se odráží posun od kolektivního k individuálnímu, od vnějšího k vnitřnímu světu, a také zpochybňování objektivní pravdy ve prospěch subjektivní zkušenosti. Válečné konflikty 20. století, jako byly obě světové války, a následné politické turbulence, totalitní režimy, studená válka a celospolečenské krize, sehrály klíčovou roli ve zvýšené potřebě dokumentovat osobní prožitky, uchovávat paměť a vzdorovat oficiálním narativům či propagandě. Deník se stal útočištěm pro autentické svědectví o hrůzách, radostech i každodenním přežívání. Není znám jeden „zakladatel“ deníkové literatury, jelikož se jedná o přirozeně se vyvíjející žánrovou formu. Avšak mezi rané významné osobnosti, které stály u zrodu moderního pojetí deníku, patří například Angličan Samuel Pepys (17. století), jehož deníky detailně popisují život v Londýně, nebo v 19. století Marie Baškirceffová, jejíž deník se stal symbolem ženské introspekce a umělecké ambice. Dalšími průkopníky byli například bratři Goncourtové ve Francii. Politická situace, zejména v dobách cenzury a totalitních režimů, vedla k tomu, že deník sloužil jako bezpečný, soukromý prostor pro vyjádření zakázaných myšlenek, kritiky a nesouhlasu, pro zachování osobní integrity a zaznamenání pravdy. Společenské změny, jako je emancipace žen, vedly k tomu, že deník se stal jedním z mála dostupných médií pro vyjádření ženského hlasu, subjektivity a zkušenosti v patriarchální společnosti. S rozvojem technologií v konci 20. a 21. století se deníková literatura rozšířila do digitálního prostoru ve formě blogů a online deníků, což demokratizovalo přístup k psaní a publikování osobních záznamů. Deníková literatura se často vymezuje proti objektivnímu, všeobjímajícímu a zdánlivě nezaujatému vyprávění románu 19. století, proti konvenčním literárním formám, které potlačují subjektivitu a individualitu, a proti oficiálním dějepisným záznamům. Naopak navazuje na starší tradice osobních záznamů, jako jsou kroniky, paměti, cestovní zápisy a bohatá tradice epistolární literatury. Rovněž se prolíná s autobiografickou literaturou a psychologickým románem, s nimiž sdílí zájem o lidskou psychiku a vnitřní svět. Filosoficky pak reflektuje existenciální otázky, problematiku paměti, identity a smyslu lidské existence v proměnlivém světě.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou deníkové literatury je především její autenticita, subjektivita a introspektivní charakter. Typická témata a motivy zahrnují každodennost, intimní zpovědi, osobní krize, reflexe mezilidských vztahů, prožívání historických událostí z osobní perspektivy, hledání sebepoznání, pocity osamělosti, existenciální úzkosti, morální dilemata, reakce na umění, politiku či společnost, a samozřejmě téma paměti a plynutí času. Obraz typického hrdiny je v podstatě obrazem samotného autora-vypravěče, který je introspektivní, často osamělý, citlivý pozorovatel, zranitelný, hledající smysl v chaosu světa a vlastního života. Hrdina je aktivně reflektující, analyzující své pocity, myšlenky a zážitky. Obvyklé prostředí je často vnitřní svět hrdiny, jeho domov, rodina, nejbližší okolí, ale i široké společenské a politické dění, které se filtruje skrze individuální prožitek. Konflikty jsou převážně vnitřní: boj s osamělostí, snaha porozumět sobě a světu, vyrovnávání se s traumatem, hledání identity, etické volby. Vnější konflikty jsou transformovány do vnitřního prožívání. Jazyk a styl deníkové literatury je charakteristický svou neformálností, často hovorovostí, fragmentárností a expresivitou. Je přímý, bezprostřední, subjektivní a často nevybíravý, plný opakování, nedokončených myšlenek, pochybností a citových výlevů. Může se projevovat i jako tok vědomí. Kompozice je obvykle chronologická, založená na datovaných záznamech, ale může být i fragmentární, nelineární, asociativní a vždy je inherentně otevřená a nedokončená, odrážející neuzavřenost života samotného. Vyprávěcí postupy zahrnují primárně první osobu jednotného čísla (já-vypravěč), vnitřní monolog, přímou řeč (často autora k sobě samému nebo k imaginárnímu adresátovi deníku), záznam prožitku a myšlenek v reálném čase, což vytváří iluzi bezprostřednosti. Objevuje se i retrospektiva, ale vždy podána z perspektivy přítomného okamžiku zápisu. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou osobní deník, válečný deník, umělecký deník (reflektující tvorbu), duchovní deník, cestovní deník, paměti (pokud jsou psány deníkovou formou), a v moderní době se prolíná s fenoménem blogu. Může jít i o fiktivní deníky, které se snaží napodobit autenticitu skutečných záznamů, a často bývají použity v románech jako vyprávěcí rámec (např. Dnevnik Ane Frank, The Diary of a Young Girl; Dnevník Bridget Jonesové, Bridget Jones’s Diary). Deníková literatura se stala důležitým nástrojem pro uchování osobní a kolektivní paměti a pro zkoumání složitosti lidské existence.
👥 Zastupci
Deníková literatura je specifický literární žánr, který se vyznačuje autenticitou, intimním charakterem a subjektivním pohledem na svět, zaznamenávaným v chronologickém sledu. Zahrnuje jak soukromé záznamy určené jen autorovi, tak i díla psaná s vědomím možného budoucího zveřejnění. Nejdůležitějšími autory deníkové literatury, a to jak české, tak světové provenience, jsou například: “Světoví autoři:“ “Anne Franková:“ “Deník Anny Frankové“ (1947) – Tento deník je nejslavnějším příkladem deníkové literatury, neboť jde o autentické a dojímavé svědectví dospívající dívky o hrůzách holokaustu a životě v úkrytu, zapsané s neuvěřitelnou hloubkou a nadějí. “Franz Kafka:“ “Deníky“ (posmrtně vydáno) – Kafkovy deníky poskytují jedinečný vhled do jeho niterného světa plného úzkosti, sebekritiky a filozofických úvah, jež jsou klíčové pro pochopení jeho geniálního a zároveň trýznivého literárního díla. “Virginia Woolfová:“ “Deník spisovatelky“ (posmrtně vydáno) – Její deníky zaznamenávají s pozoruhodnou upřímností tvůrčí proces, osobní prožitky, duševní rozpoložení a bystré postřehy o literárním světě a společnosti. “Albert Camus:“ “Zápisníky“ (1962-1964) – Camusovy zápisníky jsou plné filozofických úvah o absurditě lidské existence, morálních dilematech a tvůrčích nápadech, které tvoří základ jeho esejistiky a románů. “Witold Gombrowicz:“ “Deník“ (1953-1969) – Jeho deník je osobitou směsicí filozofické esejistiky, literární kritiky, autobiografie a úvah o exilu, formě a národnosti, psanou s jízlivým humorem a intelektuální provokací. “Sylvia Plathová:“ “Deníky Sylvie Plathové“ (1982) – Syrová a nekompromisní výpověď o jejích vnitřních bojích, tvůrčím zápase, mateřství a postupující duševní nemoci, která otevírá hluboký pohled do psychiky jedné z nejvýraznějších básnířek 20. století. “Anaïs Nin:“ “Deníky“ (1966-1980) – Rozsáhlé deníky poskytují intimní a detailní pohled na bohémský život Paříže a New Yorku poloviny 20. století, její milostné vztahy, psychologické úvahy a tvůrčí rozvoj, čímž představují výjimečný dokument ženské subjektivity. “Samuel Pepys:“ “Deník“ (1660-1669, vydáno posmrtně 1825) – Jedno z nejdůležitějších raných děl deníkové literatury, detailně popisuje každodenní život v Londýně 17. století včetně Velkého moru a Velkého požáru, čímž nabízí neocenitelný historický pramen. “Čeští autoři:“ “Josef Čapek:“ “Deníky z koncentračního tábora“ (posmrtně vydáno) – Tyto útržkovité, ale nesmírně silné záznamy jsou svědectvím o nelidských podmínkách v nacistických koncentračních táborech, umělcově vytrvalosti a snaze zachytit i v těch nejstrašnějších chvílích lidskou podstatu. “Václav Havel:“ “Dopisy Olze“ (1983) – Ačkoliv se jedná o dopisy manželce z vězení, fungují jako deník plný hlubokých filozofických úvah o existenci, odpovědnosti a svědomí, které zrcadlí Havlovo morální a politické přesvědčení. “Jan Zábrana:“ “Celý život“ (posmrtně vydáno, 1992) – Monumentální deníkové dílo, které na pozadí osobních tragédií a intelektuálních reflexí podává komplexní a syrový obraz života v totalitním Československu, kritickou analýzu kultury a společnosti. “Bohumil Hrabal:“ “Protokoly“ (např. “Krásná Poldi“, “Harlekýnovy miliony“, vydáno 1981-1986) – Tyto texty, psané ve stylu volných záznamů a postřehů, reflektují Hrabalovu fascinaci každodenností, bizarními detaily a osudy obyčejných lidí, čímž dotváří jeho unikátní poetiku. “Jiří Kolář:“ “Prométheova játra“ (1990) – Deníkové zápisy Jiřího Koláře, zejména z období jeho věznění a disentu, představují reflexi doby, umění a osobní statečnosti, zachycující jeho myšlenkové proudy a boj s totalitou. “Ivan Blatný:“ “Deník“ (posmrtně, např. součást “Staré bydliště“) – Blatného básnické deníkové záznamy z ústavu jsou intimní výpovědí o duševní nemoci, ztrátě domova a básnickém zápase, která šokuje svou otevřeností a sugestivností.
📈 Vývoj
Vývoj deníkové literatury sahá hluboko do historie a odráží proměny lidského vnímání sebe sama a světa. „Vznik a rané fáze:“ Kořeny deníkové formy lze nalézt již ve starověku, například v “Hovorech k sobě“ římského císaře Marca Aurelia z 2. století n. l., což jsou filozofické reflexe určené pouze jemu samému. Tyto záznamy však postrádají chronologickou kontinuitu moderních deníků. Skutečný rozvoj deníkové formy, jak ji známe dnes, nastal v raném novověku. Klíčovou postavou je zde anglický úředník Samuel Pepys, jehož podrobný “Deník“ ze 17. století je neocenitelným zdrojem informací o životě v Londýně té doby, psaný pro soukromou potřebu ve speciálním šifrování. V 18. století se deníky stávají populárním žánrem mezi vzdělanou vrstvou, často s moralizujícím či osvětovým podtextem, avšak stále primárně pro soukromé použití nebo okruh blízkých. “Období vrcholu a transformace:“ Skutečný rozkvět a literární zhodnocení deníkové literatury nastává v 19. a především 20. století, s nástupem romantismu a následně modernismu a psychologické prózy. Autoři začali v denících hledat prostor pro introspekci, psychologické zkoumání sebe sama a reflexi vnitřního světa. Deníky se staly laboratoří pro literární experimenty, místem, kde se rodily nápady, analyzovaly pocity a zpracovávaly traumatické zážitky. Příkladem jsou deníky Franze Kafky, Virginie Woolfové, Anny Frankové nebo Alberta Camuse, které už nejsou jen prostým záznamem událostí, ale hlubokou analýzou lidské existence a tvůrčího procesu. Válečné deníky, jako ten Anny Frankové nebo Josefa Čapka, přinášely syrové a autentické svědectví o historických událostech a lidském utrpení, čímž získaly obrovský společenský význam. V Československu v období totality se deníky staly často jedinou možnou formou svobodného vyjádření a kritické reflexe, psané “do šuplíku„ s vědomím, že jejich zveřejnění by bylo nebezpečné (např. Jan Zábrana, Václav Havel – jeho dopisy Olze fungovaly jako deník). “Postupný ústup a proměna v digitální éře:“ Klasická deníková forma, psaná rukou do sešitu, zažívá od konce 20. století částečný ústup, avšak samotný princip deníkového záznamu se transformuje do nových podob. S nástupem internetu a digitálních technologií se objevují nové formy deníkové literatury – blogy, mikroblogy (Twitter), sociální sítě (Facebook, Instagram) a video deníky (vlogy). Tyto digitální “deníky“ se často vyznačují větší veřejnou expozicí, interaktivitou a okamžitostí, což mění povahu intimy a autenticity. Namísto soukromého záznamu se stávají platformou pro seberealizaci a komunikaci s publikem. “Národní, regionální a žánrové varianty:“ “ “Filozofické deníky:“ Zaměřené na hluboké myšlenkové úvahy a otázky bytí (Kafka, Camus, Wittgenstein). “ “Umělecké/Literární deníky:“ Sloužící k záznamu tvůrčího procesu, literárních nápadů, kritiky a sebereflexe umělce (Woolfová, Gombrowicz, Nin). “ “Válečné/Politické deníky:“ Přinášející svědectví o historických událostech a politickém útlaku (Anne Franková, Josef Čapek, části Orwella). “ “Cestovní deníky:“ Kombinující záznamy z cest s osobními postřehy a reflexemi. “ “Fiktivní deníky:“ Romány a povídky, které využívají deníkovou formu jako narativní rámec (např. “Deník Bridget Jonesové“, “Růže pro Algernona“ od Daniela Keyese, “Smrt je mým řemeslem“ od Roberta Merleho). “ “Online deníky/Blogy/Vlogy:“ Moderní digitální formy, které posouvají deníkové psaní do veřejné sféry.
💫 Vliv
Vliv deníkové literatury na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. “Vliv na literaturu:“ Deníky, ať už zveřejněné či nikoli, pomohly legitimizovat subjektivitu a introspekci jako plnohodnotný literární materiál. Ovlivnily vývoj “autobiografických a autofikčních žánrů“, kde se hranice mezi realitou a fikcí stírají, a osobní zkušenost se stává primárním zdrojem inspirace. Jsou zásadní pro “modernismus a postmodernismus“, které kladou důraz na fragmentaci, proud vědomí a subjektivní vnímání reality. Autoři jako James Joyce nebo Marcel Proust sice nepsali deníky v tradičním smyslu, ale jejich díla jsou hluboce ovlivněna deníkovou introspekcí a snahou zachytit vnitřní čas. Deníky umožnily průnik “existenciálních a filozofických úvah“ do beletrie, což je patrné u autorů jako Camus nebo Jean-Paul Sartre. Formálně ovlivnily “epistolární romány“ a “experimentální prózu“, uvolnily cestu pro nelineární vyprávění a mozaikovitou strukturu textu. Díky deníkům se také rozvinul specifický subžánr “fiktivních deníků“, které využívají deníkovou formu k vytváření realistického nebo parodického obrazu postavy a jejího světa. “Vliv na umění:“ Deníková literatura inspirovala i další umělecké formy. Filmové adaptace se často snaží zachytit intimitu a subjektivní perspektivu deníků, stejně jako divadelní hry nebo výtvarná díla, která reflektují deníkové fragmenty nebo autorovy duševní stavy. Deníky slouží jako neocenitelný podklad pro “životopisné filmy, dokumenty a literární biografie“, které na jejich základě rekonstruují životy a díla významných osobností. V současnosti se tento vliv promítá i do digitálního umění a mediálních projektů, kde se blogy a vlogy stávají základem pro interaktivní vyprávění. “Přijetí v době vzniku:“ Způsob, jakým byly deníky přijímány, se výrazně lišil v závislosti na jejich určení a obsahu. Původně byly deníky ryze soukromými záznamy, často psanými s instrukcemi ke zničení po autorově smrti (jako u Franze Kafky), a nebyly určeny pro veřejnost. Jejich zveřejnění, často posmrtné, bylo provázeno silným zájmem, a to buď jako klíč k pochopení autorova díla a osobnosti, nebo jako významný historický pramen. Deníky jako “Deník Anny Frankové“ byly po zveřejnění přijímány s obrovským soucitem a staly se globálním symbolem utrpení holokaustu a lidské naděje. Některé deníky, například ty od Anais Nin, vyvolaly kontroverze kvůli své otevřenosti v sexuální sféře a intimním detailům. V totalitních režimech (např. komunistické Československo) byly deníky psané s kritickým obsahem často zakazovány a autoři riskovali pronásledování; jejich zveřejnění bylo možné až po pádu režimu, kdy se setkaly s nadšeným přijetím jako svědectví o době. “Současné vnímání a adaptace:“ Dnes jsou deníky stále vysoce ceněny pro svou autentičnost a jako jedinečné primární zdroje informací o minulosti, osobnostech a duševním životě. Jsou předmětem akademického studia, zdrojem pro publicisty a inspirací pro umělce. Nejznámější deníky se dočkaly mnoha “filmových a divadelních adaptací“, přičemž “Deník Anny Frankové“ je v tomto ohledu průkopníkem s nespočtem divadelních her, filmů, televizních seriálů a dokumentů, které přenesly její příběh na plátna a jeviště po celém světě. Deníky autorů jako Virginia Woolfová nebo Franz Kafka jsou základem pro životopisné snímky, dokumentární portréty a inspirují nová umělecká díla. V digitální éře se deníková forma proměnila v populární fenomén “blogů, vlogů a sociálních sítí“, kde miliony lidí sdílí své každodenní prožitky, názory a emoce, čímž deníková literatura paradoxně zažívá novou vlnu popularity, a to často ve velmi veřejném a interaktivním formátu. Tyto moderní formy deníkového záznamu dále rozšiřují pole působnosti a vlivu deníkové literatury do masové kultury.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Deníková literatura na Rozbor-dila.cz →