📖 Úvod
Demokratismus není v literární historii široce uznávaným samostatným směrem jako například romantismus či realismus, nýbrž spíše ideovým proudem či tendencí, která se projevuje v literatuře usilující o demokratické hodnoty, sociální spravedlnost a rovnost. Přestože nemá pevně daný český ani originální název v podobě specifického „-ismu“ v anglosaském kontextu, kde se spíše hovoří o „democratic tendencies in literature“ či „literature of democratic ideals“, koncept „demokratických tendencí v literatuře“ je v české literární teorii uchopitelný. Jeho rozvoj spadá především do 19. a 20. století, ale kořeny má již v osvícenství a revolučních dobách. Geograficky se neomezuje na jednu zemi, ale výrazně se projevoval všude, kde probíhaly zásadní společenské a politické změny a kde literatura sloužila jako nástroj společenské kritiky a osvěty. Patří sem například Francie (po revolucích), Velká Británie (zejména viktoriánská éra s jejími sociálními romány a kritikou společnosti), Rusko (realismus, revoluční literatura), Spojené státy (transcendentalismus, populismus, sociální realismus) a země střední Evropy (národní obrození, snahy o sociální reformy a zrovnoprávnění obyčejného lidu). Tento proud je spíše tematicky a ideově definovaný než stylově či formálně. Historické prameny o specifické skupině či zakladateli „Demokratismu“ jakožto formálního literárního směru neexistují, neboť se jedná o průřezovou tendenci.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku této tendence je úzce spjato s epochálními změnami od konce 18. století. Filozofický základ položil racionalismus a humanismus osvícenství (např. Jean-Jacques Rousseau s jeho ideami o přirozených právech a společenské smlouvě), které zdůrazňovaly důstojnost a práva jednotlivce. Následovaly politické revoluce (Americká, Francouzská), které prohlásily ideály svobody, rovnosti a bratrství, ačkoliv jejich realizace byla často nedokonalá. Klíčový byl nástup průmyslové revoluce v 19. století, která přinesla radikální společenské změny: masivní urbanizaci, vznik nových sociálních vrstev (průmyslový proletariát), prohloubení sociálních nerovností, chudoby a sociálního napětí. To vše vytvořilo živnou půdu pro literaturu zaměřenou na životy obyčejných lidí a prosazující jejich práva. Zároveň stoupala gramotnost a rozšiřovalo se čtenářské publikum, což vedlo k poptávce po literatuře, která byla srozumitelná, relevantní a reflektovala životy širokých mas. Politická situace v mnoha zemích byla charakterizována autoritářskými režimy, třídními společnostmi a absencí všeobecného volebního práva, což posilovalo potřebu literární kritiky a agitace. Na filozofické úrovni se kromě osvícenských idejí uplatňoval liberalismus (práva jednotlivce, občanské svobody) a později socialismus či marxismus, které kritizovaly kapitalismus a volaly po sociální rovnosti a posílení dělnické třídy, často vnímající literaturu jako nástroj propagace těchto myšlenek. Demokratismus se vymezoval proti aristokratické a dvorní literatuře, která se soustředila na životy elit, sofistikovaný jazyk a abstraktní témata, stejně tak se částečně odlišoval od romantismu, který sice někdy zdůrazňoval prostý život (např. Wordsworth) nebo revolučního ducha (Byron), ale demokratické tendence šly dál v přímém angažmá se sociální realitou a kolektivními problémy, odmítaje romantickou únikovost. Ostře se vymezoval proti „umění pro umění“, které odmítalo společenský či morální účel literatury. Navazoval na osvícenský důraz na rozum a lidská práva, na sentimentální literaturu s její empatií k utrpení a silně čerpal z realismu a naturalismu, které poskytly metody pro detailní, objektivní a často kritické zobrazení každodenního života a sociálních podmínek.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou demokratických tendencí v literatuře je především tematická orientace na sociální spravedlnost a nerovnost, kritika vykořisťování práce, chudoby, třídního boje a nedostatečného přístupu k základním potřebám, jako je vzdělání či zdravotní péče. Typická témata a motivy zahrnují životy obyčejných lidí (dělníci, rolníci, maloměstští obyvatelé, marginalizované skupiny), afirmaci lidské důstojnosti bez ohledu na sociální status, kritiku moci a korupce v politických, ekonomických a náboženských institucích, a často i explicitní či implicitní volání po sociálních reformách a pokroku. Důležitým motivem je i kolektivní identita a boj komunity namísto čistě individuálních aspirací. Obraz typického hrdiny je obyčejný člověk: dělník, sedlák, bojující umělec, malý obchodník, často oběť společenských okolností, ale zároveň postava schopná odolnosti, morální síly a touhy po lepším životě. Někdy je hrdinou přímo společenský kritik či reformátor, nebo dokonce kolektiv – skupina či celá sociální třída. Hodnotí se autenticita a skutečné lidské kvality před zděděným statusem nebo bohatstvím. Obvyklé prostředí zahrnuje městské slumy, továrny, venkovské vesnice, soudy, vězení, školy, nemocnice – tedy místa, kde se projevují sociální podmínky a mocenské nerovnosti. Konflikty jsou často Man vs. Společnost (třídní boj, sociální nespravedlnost), Man vs. Sebě (morální dilemata plynoucí ze společenských podmínek) a mezilidské konflikty, často zakořeněné v ekonomické či sociální nerovnosti. Jazyk a styl je obvykle přístupný, přímý a jasný, často se vyhýbá ornamentálnímu či elitnímu vyjadřování. Časté je využívání hovorového jazyka a dialektů, aby postavy zněly autentičtěji. Styl je realistický, popisný a detailní, usiluje o věrné zobrazení skutečnosti. Tón může být didaktický, přesvědčivý nebo emotivní, s cílem vyvolat empatii. Kompozice je často lineární, s důrazem na vývoj postav a zápletky. Často se objevují detailní popisy prostředí a postav, které posilují realistický dojem. Vyprávěcí postupy zahrnují vševědoucího vypravěče, který nabízí vhled do myšlenek více postav a komentuje sociální problémy, a hojné užití přímé řeči k zachycení autentických hlasů. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou sociální román, realistický román, naturalistický román, historický román (zaměřený na lidové hrdiny), povídka (pro zobrazení jednotlivých sociálních událostí), sociální drama (tzv. „problémové hry“) a poezie se sociálními tématy, často protestní. V 20. století se přidala i reportážní a dokumentární literatura, stírající hranice mezi žurnalistikou a uměním k odhalování sociálních problémů.
👥 Zastupci
Demokratismus v literatuře není samostatným, pevně definovaným literárním směrem v tradičním slova smyslu (jako například romantismus či realismus), nýbrž spíše ideologickým a tematickým proudem či tendencí, která se prolíná různými epochami a žánry; je charakterizován důrazem na hodnotu a důstojnost obyčejného člověka, obhajobou rovnosti, svobody a sociální spravedlnosti, kritikou útlaku, autoritářství, sociální nerovnosti a pokrytectví, a podporou humánních a demokratických principů, často s oslavou lidové moudrosti a sounáležitosti. Mezi nejdůležitější české autory, jejichž dílo silně ilustruje demokratické tendence, patří Jan Neruda, Karel Čapek a Božena Němcová. Jan Neruda svými “Povídky malostranskými“ s jemnou ironií a hlubokým vhledem zachycuje život a charaktery obyčejných lidí z pražské Malé Strany, čímž zdůrazňuje jejich lidskou hodnotu a křehkost v měnící se společnosti. Karel Čapek ve svých dílech jako “Válka s mloky“ a “R.U.R.“ prostřednictvím alegorických a dystopických vizí varuje před totalitními tendencemi, technokratickým útlakem a ztrátou lidskosti, čímž hájí individuální svobodu a demokratické principy. Božena Němcová v díle “Babička“ s hlubokým citem představuje prostou venkovskou babičku jako nositelku lidové moudrosti, morálních hodnot a sepětí s přírodou a komunitou, což je oslavou neokázalé, ale hluboké lidské existence. Mezi světové autory, kteří se významně zapsali do dějin literatury s demokratickým poselstvím, patří Walt Whitman, Victor Hugo, Charles Dickens a Mark Twain. Walt Whitman ve své revoluční sbírce “Leaves of Grass (Stébla trávy)“ oslavuje demokracii, individualismus a rovnost všech lidí, včleňuje do poezie všední život a rozmanitost americké společnosti. Victor Hugo ve svém epickém románu “Bídníci (Les Misérables)“ líčí osudy chudých a utlačovaných, kritizuje sociální nespravedlnost a volá po soucitu a humanitě, čímž se stává hlasem bojujícím za práva obyčejných lidí. Charles Dickens s mistrovskou schopností popisuje v dílech jako “Oliver Twist“ a “Těžké časy (Hard Times)“ krutost viktoriánské společnosti vůči chudým a dětem, kritizuje sociální pokrytectví a volá po reformách a lidskosti. Mark Twain v “Dobrodružství Huckleberryho Finna“ prostřednictvím perspektivy dospívajícího chlapce odhaluje rasismus, pokrytectví a morální korupci společnosti, čímž oslavuje nezávislost ducha a přirozenou spravedlnost.
📈 Vývoj
Vývoj demokratických tendencí v literatuře se neodehrával jako vzestup a pád jednoho směru, ale jako kontinuální proud skrze různá hnutí. Jeho kořeny sahají do osvícenství 18. století s důrazem na rozum, přirozená práva člověka a kritiku absolutismu (např. Diderot, Rousseau), kdy se formulovaly základy pro pozdější myšlenky rovnosti a svobody. Počáteční idealismus Francouzské a Americké revoluce dále posílil vizi společnosti založené na demokratických principech, což se odrazilo v literatuře obhajující národní suverenitu a práva občanů. Období vrcholu nastalo v 19. století a raném 20. století, kdy se demokratismus silně propojil s realismem, naturalismem a kritickým realismem. Autoři jako Dickens, Zola, Gorky, Tolstoj, Whitman a Neruda se zaměřovali na sociální problémy, život obyčejných lidí, třídní boj, útlak a hledání identity a práv, přičemž sociální román se stal klíčovým žánrem. V USA se proud demokratické literatury projevil v oslavě individuální svobody a rozmanitosti, zatímco v Evropě dominovala kritika sociální nespravedlnosti a dopadů průmyslové revoluce. V Čechách byl demokratismus úzce spjat s národním obrozením, kdy autoři jako Němcová či Tyl posilovali národní identitu a jazyk, a později s kritikou habsburské monarchie a obhajobou české státnosti a demokratických principů (Neruda, Masaryk, Čapek). Postupný ústup či proměna této tendence nastala ve 20. století s rozvojem modernismu, kdy se přímé demokratické poselství často transformovalo do subtilnější kritiky moci a zkoumání složitosti lidské existence. Jedna větev se proměnila v socialistický realismus, který, ač měl kořeny v demokratickém realismu, byl často zneužit k ideologické propagandě. Jiná větev pokračovala v silném humanismu a anti-totalitních tendencích, reprezentovaná autory jako Karel Čapek či George Orwell, kteří varovali před ztrátou svobody v moderních režimech. Raná fáze demokratických tendencí se projevovala v osvícenské kritice, romantickém nacionalismu a utopickém socialismu, zatímco pozdní fáze zahrnuje kritický realismus, raný socialistický realismus a moderní humanistickou literaturu bojující proti totalitám. Národní a regionální varianty byly bohaté: v USA to byla oslava rozmanitosti a kritika rasismu (Whitman, Twain), ve Francii sociální román a kritika důsledků revoluce (Hugo, Zola), v Anglii morální kritika průmyslové revoluce (Dickens) a v Rusku kritika nevolnictví a carské autokracie (Tolstoj, Gorky). Žánrově se demokratismus prosadil v sociálním románu, volné poezii, satiře, publicistice a dramatu.
💫 Vliv
Vliv demokratických tendencí v literatuře na pozdější literaturu a umění je nezměrný a projevuje se v mnoha oblastech. Mezi literární směry a skupiny, které z něj přímo vycházejí, patří sociální realismus a kritický realismus 20. století, které se nadále zaměřovaly na zobrazení a kritiku sociálních nerovností, s autory jako John Steinbeck (např. “Hrozny hněvu“) či Upton Sinclair. Socialistický realismus, ačkoliv ideologicky pokřivený, rovněž čerpal z demokratické premisy literatury pro lid a o lidech, s cílem pozvednout proletariát. Humanistická literatura 20. století, zahrnující autory jako Albert Camus, George Orwell nebo Milan Kundera, rozvinula témata svobody, důstojnosti a kritiky moci v kontextu válek a totalit, čímž navázala na základní etos demokratismu. I postmoderní literatura, která často zkoumá hlasy marginalizovaných a dekonstruuje mocenské narativy, je pokračováním demokratického impulsu k rovnosti a rozmanitosti hlasů. V uměleckých směrech měl demokratismus silný vliv na sociálně angažovanou fotografii, film (zejména italský neorealismus), divadlo (epické divadlo Bertolta Brechta) a hudbu (protestní písně). V době svého vzniku byly tyto tendence přijímány rozporuplně. Progresivní kruhy, intelektuálové a liberální tisk je často vítali jako důležité pro společenskou debatu a pokrok, vidíce v nich hlas utlačovaných. Naopak konzervativní kruhy, církev, aristokracie a úřady je kritizovaly jako radikální, podvratné, nemorální a nebezpečné pro společenský řád. To často vedlo k zákazům a cenzuře; díla Walta Whitmana byla považována za obscénní, Dickensovy a Zolovy popisy chudoby a útlaku byly kritizovány jako příliš drsné. Haškův Švejk byl v některých kruzích považován za urážku armády a díla Karla Čapka byla zakázána nacisty a posléze komunisty. Victor Hugo byl pro své názory nucen odejít do exilu. Dnes je literatura s demokratickými tendencemi vysoce ceněna a vnímána jako klíčová pro pochopení sociálních a politických dějin, pro formování moderního humanistického myšlení a pro neustálou reflexi demokratických hodnot. Díla autorů jako Hugo, Dickens, Čapek či Neruda jsou součástí světového i národního kánonu a studují se na školách po celém světě. Mnohá z nich se dočkala nesčetných filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací: “Bídníci“ Victora Huga inspirovali slavné filmové a divadelní muzikály, díla Charlese Dickense jsou pravidelně adaptována v britských a hollywoodských filmech a seriálech, hry Karla Čapka jako “R.U.R.“ jsou stále hrané a jeho “Válka s mloky“ inspirovala různé umělecké formy. “Osudy dobrého vojáka Švejka“ Jaroslava Haška byly adaptovány do filmů, animovaných filmů i divadelních her, a “Babička“ Boženy Němcové i “Povídky malostranské“ Jana Nerudy se dočkaly několika českých filmových a televizních zpracování. Poezie Walta Whitmana inspirovala hudbu a objevila se ve filmech, jako je “Společnost mrtvých básníků“.