📖 Úvod
Demokratická literatura je termín používaný v české literární historii pro označení literárního proudu, který se rozvíjel především v Československu, zejména v období První republiky (1918-1938/39), a jehož kořeny sahají do konce 19. století. Nemá jednoznačný původní název v jiných jazycích, neboť představuje spíše charakteristiku národní literatury dané doby, než mezinárodní umělecký směr, ačkoliv čerpá z evropských myšlenkových proudů. Její hlavní časové zařazení je tedy 20. století, s těžištěm v meziválečném období. Rozvíjela se dominantně v Československu, především v českých zemích, kde se stala důležitou součástí národního literárního kánonu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku demokratické literatury je neodmyslitelně spjato s koncem první světové války a vznikem samostatné Československé republiky v roce 1918. Tento převrat znamenal pád Rakouska-Uherska a triumf myšlenek národního sebeurčení a demokracie. Společnost procházela zásadními změnami – od monarchie k republice, od poddanství k občanství. Klíčovou roli v ideologickém základu tohoto proudu sehrála filozofie a osobnost prvního prezidenta T. G. Masaryka, jehož humanistické, etické a demokratické principy ovlivnily celou československou společnost. Masarykovské myšlenky o pravdě, smyslu dějin, morální odpovědnosti jednotlivce, práci pro celek a kritickém myšlení tvořily páteř filozofického pozadí. Demokratická literatura se vymezovala proti předchozím směrům, které vnímala jako elitářské, odtržené od běžného života (např. dekadence, l„art pour l„art), proti planému romantismu a prázdnému vlastenectví bez etického základu, a rovněž proti jednostranným ideologiím – ať už komunismu, socialismu v jeho dogmatické podobě, nebo nastupujícího fašismu. Kritizovala také předchozí naturalismus pro jeho determinismus a absenci pozitivních východisek. Naopak navazovala na tradice českého kritického realismu 19. století, na novinářskou prózu Karla Havlíčka Borovského a Jana Nerudy, a na osvícenecký a obrozenecký důraz na vzdělání a pokrok. Vznik Československa s sebou přinesl potřebu literatury, která by oslovovala široké vrstvy obyvatelstva, reflektovala ideály nové republiky a zároveň kriticky nahlížela na její nedostatky. I když nelze hovořit o jednom “zakladateli„, osobnosti jako Karel Čapek, s jehož jménem je tento proud nejčastěji spojován, František Langer, bratři Mrštíkové (v kontextu venkovské prózy), a další autoři jako Vladislav Vančura nebo Karel Poláček, stáli u jeho zrodu a formování. Politická situace byla charakterizována mladou, ale stabilní demokracií, pluralitou názorů, svobodou projevu a snahou o budování moderního a spravedlivého státu, avšak s rostoucími vnitřními i vnějšími tlaky v průběhu 30. let. Společenské změny zahrnovaly demokratizaci kultury, růst gramotnosti, rozvoj tisku a publicistiky, a snahu o začlenění “obyčejného člověka“ do společenského a kulturního dění, což se promítalo i do témat a adresáta literatury.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou demokratické literatury je především její důraz na srozumitelnost, přístupnost a etickou dimenzi. Typická témata a motivy zahrnují každodenní život „malého člověka“ – úředníka, dělníka, venkovana, drobného živnostníka či intelektuála – s jeho radostmi, starostmi a morálními dilematy. Častým motivem je smysl práce, poctivost, odpovědnost, solidarita, tolerance a hledání pravdy. Autoři se zabývají otázkami demokracie, spravedlnosti, lidských práv a kritizují byrokracii, konzumní styl života, extremismy, předsudky a fanatismus. Reflektují také pokrok, vědu a vztah člověka k přírodě či k dějinám. Obraz typického hrdiny je komplexní – není to idealizovaná postava, ale spíše autentický člověk se svými chybami, pochybnostmi, ale i vnitřní integritou a snahou o etické jednání. Často je to intelektuál, který reflektuje svět, nebo „obyčejný“ člověk, který se v něm snaží obstát. Obvyklé prostředí je realistické, často městské nebo maloměstské, venkovské, popisující kanceláře, dílny, obyčejné domácnosti a veřejný prostor Československa. Konflikty jsou často vnitřní, morální, nebo mezi jedincem a společenskými strukturami (byrokracie, nespravedlnost), ideály a realitou. Jazyk a styl jsou charakteristické svou jasností, srozumitelností a často publicistickými rysy. Autoři používají bohatou slovní zásobu, ale zároveň usilují o čtivost. Často se objevuje dialogičnost, humor, ironie a lehkost vyprávění. Jazyk se přizpůsobuje postavám, využívá hovorové prvky, někdy i dialekt. Kompozice bývá lineární a přehledná, ale může zahrnovat i experimentálnější prvky, jako je polyfonie (různé pohledy na události, např. v Čapkových „Povídkách z jedné kapsy“). Vyprávěcí postupy zahrnují jak objektivního vypravěče ve třetí osobě, tak ich-formu, často s prvky vnitřního monologu a úvah. Dialogy jsou klíčové pro rozvoj děje i myšlenek. Časté je využití prvků reportáže, dokumentu nebo eseje. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (sociální, psychologický, filozofický), povídka, novela, fejeton, sloupek (publicistické žánry s literární ambicí), drama (s etickým a filozofickým přesahem), esej, cestopis a memoáry. Díla demokratické literatury se snažila nejen bavit, ale i vzdělávat a formovat občanské vědomí.
👥 Zastupci
Demokratická literatura není přesně vymezeným literárním směrem v tradičním slova smyslu, jako je romantismus nebo realismus, nýbrž spíše souhrnným označením pro literární proud, který se v českém prostředí silně prosadil v období první Československé republiky (1918–1938/39) a který sdílel klíčové hodnoty demokracie, humanismu, sociální spravedlnosti a zaměření na „malého člověka“ a jeho každodenní život. Autoři tohoto proudu často psali přístupným jazykem, usilovali o širokou čtenářskou základnu a reflektovali radosti i starosti nově vzniklé demokratické společnosti. Mezi nejdůležitější české autory patří Karel Čapek, jehož díla “R.U.R.“, “Továrna na absolutno“ a “Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy“ ilustrují hluboký humanismus, etické otázky spojené s technologií a byrokracií i laskavý pohled na všední lidské osudy, což dokonale vystihuje demokratické hodnoty a zájem o jednotlivce. Karel Poláček je dalším významným představitelem s díly jako “Bylo nás pět“ a “Muži v offsidu“, které s humorem a nostalgií zachycují svět dětství a maloměstských figurek, s citlivým porozuměním pro „malého člověka“ a jeho prožitky v demokratické společnosti. Eduard Bass se proslavil romány “Cirkus Humberto“ a “Klapzubova jedenáctka“, které oslavují poctivou práci, umění, týmového ducha a lidovou zábavu, čímž ztělesňuje pozitivní a konstruktivní aspekty demokratického života a národní hrdosti. Mezi světové autory, jejichž dílo rezonuje s principy demokratické literatury v širším slova smyslu, patří například John Steinbeck, jehož “Hrozny hněvu“ a “O myších a lidech“ mistrně líčí útrapy a naděje chudých farmářů a dělníků, a tím poukazuje na sociální nespravedlnosti a zdůrazňuje lidskou důstojnost i v těžkých podmínkách, což je klíčové pro demokratické smýšlení. Upton Sinclair s dílem “Džungle“ odhaluje nelidské podmínky v americkém masném průmyslu a stává se tak hlasem utlačovaných, čímž jeho literatura přímo ovlivňuje sociální reformy a aktivně bojuje za práva obyčejných lidí. George Orwell, ač známý svými dystopickými romány, v díle “Na dně v Paříži a Londýně“ a “Hold Katalánsku“ popisuje vlastní zkušenosti s chudobou a politickým bojem, což ukazuje jeho hluboké porozumění pro osudy běžných lidí a kritiku systémů potlačujících svobodu a spravedlnost.
📈 Vývoj
Vývoj demokratické literatury v českém prostředí je úzce spjat se vznikem a existencí první Československé republiky. Její vznik v roce 1918, po rozpadu Rakouska-Uherska, vyvolal silnou potřebu budování nové národní identity a kultury, která by reflektovala a podporovala demokratické ideály, humanismus a svobodu. Literatura se stala důležitým nástrojem pro upevňování těchto hodnot a pro oslovování širokých vrstev obyvatelstva. Raná fáze (počátek 20. let) byla charakterizována optimismem, vírou v pokrok a nadšením z nově nabyté svobody, často se projevovala v lyrické poezii, budovatelských prózách a fejetonech. Období vrcholu spadá do 20. a počátku 30. let, kdy autoři jako Čapek, Poláček, Bass a další, často s novinářskými kořeny, rozvinuli pestrou škálu žánrů od románů přes povídky, divadelní hry až po eseje a cestopisy. Jejich díla se vyznačovala vysokou literární kvalitou, společenskou angažovaností, ale i humorem a laskavostí. Mnozí z nich se sdružovali kolem neformální skupiny „Pátečníků“, která se scházela u Karla Čapka a představovala intelektuální a morální elitu republiky. Postupný ústup a proměna nastaly v polovině 30. let v souvislosti s rostoucí hrozbou totalitních režimů v Evropě a vnitřními problémy republiky. Literatura se stávala stále více varovnou, kritickou a anti-fašistickou. Autoři jako Čapek se otevřeně stavěli proti totalitarismu, což se projevilo v dílech jako “Bílá nemoc“ a “Matka“. Optimizmus raných let nahradila úzkost a obavy o osud demokracie. Mnichovská dohoda v roce 1938 a následná okupace Československa v březnu 1939 znamenaly definitivní konec tohoto literárního období a jeho ideálů. Mnozí autoři byli pronásledováni, zemřeli (Karel Čapek) nebo byli zavražděni (Karel Poláček). Národní a regionální varianty se projevovaly v české literatuře specifickým důrazem na pragmatismus, masarykovský humanismus a ironii, zatímco slovenská literatura první republiky se často více zaměřovala na venkovské prostředí a otázky národní identity v kontextu společného státu, avšak sdílela důraz na sociální realismus a snahu o reflexi života prostých lidí. Žánrové varianty byly mimořádně pestré, zahrnovaly utopické romány, sociálně kritické prózy, humoristické romány, detektivní povídky, psychologické romány i divadelní hry, což svědčí o vitalitě a pluralitě tohoto literárního proudu.
💫 Vliv
Vliv demokratické literatury na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Především inspirovala budoucí generace spisovatelů v jejich snaze o humanistický a etický přístup k literatuře, zdůrazňující důstojnost člověka a kritiku totalitních tendencí. Mnozí disidentští autoři během komunistického režimu v Československu navazovali na myšlenky a styl autorů první republiky, zejména na Čapkův apel na svobodu, odpovědnost a lidskost. Důraz na „malého člověka“ a jeho perspektivu se stal trvalou součástí české literární tradice, sloužící jako protiváha velkým ideologickým narativům. Journalismus a esejistický styl mnoha autorů první republiky ovlivnil generace publicistů a spisovatelů, kteří usilovali o srozumitelnou a přímou komunikaci s veřejností. Jejich satirický a humoristický pohled na společnost se stal důležitým nástrojem kritiky a rezistence v dobách nesvobody. V době svého vzniku byla demokratická literatura přijímána převážně velmi pozitivně. Byla chválena pro svou aktuálnost, přístupnost a pro to, že pomáhala budovat kulturní a morální základy nového státu. Autoři byli často vnímáni jako morální autority a jejich díla jako hlas národního svědomí. T. G. Masaryk sám podporoval mnohé z těchto autorů. Kritika se objevovala spíše z okrajů politického spektra – od radikální levice, která ji považovala za málo revoluční, nebo od krajní pravice, která jí vyčítala liberalismus. V demokratické společnosti první republiky byla cenzura minimální, což umožňovalo svobodný rozvoj. Nicméně, s rostoucí politickou krizí ve 30. letech, zejména před Mnichovem, se autoři jako Čapek stávali terčem ostrých útoků jak zprava, tak zleva. Během nacistické okupace a později komunistického režimu byla díla mnoha těchto autorů zakazována, cenzurována nebo interpretována v souladu s ideologickými požadavky, a jejich autoři byli pronásledováni. Dnes je demokratická literatura vnímána jako zlatý věk české literatury a její autoři jsou považováni za klasiky, jejichž díla jsou nedílnou součástí školních osnov a národního kulturního dědictví. Jejich témata humanismu, varování před totalitarismem a obrana demokracie jsou stále vysoce aktuální a rezonují v současné době. Existuje mnoho filmových, divadelních a televizních adaptací těchto děl. Z filmových a televizních adaptací můžeme zmínit populární seriály “Bylo nás pět“ a “Cirkus Humberto“, filmy podle Čapkových děl jako “Bílá nemoc“ nebo televizní povídky z jeho sbírek. Divadelní scény po celém světě pravidelně uvádějí Čapkovy hry “R.U.R.“ nebo “Matka“, což svědčí o jejich trvalé nadčasovosti a univerzálním poselství. Tato díla jsou předmětem neustálého akademického zájmu a jsou vydávána v nových edicích, což potvrzuje jejich živý odkaz a význam pro současnou kulturu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Demokratická literatura na Rozbor-dila.cz →