📖 Úvod
Dekadentní literatura, známá také pod svým původním francouzským názvem Décadence nebo anglickým Decadentism, představuje významný literární směr konce 19. století, primárně se rozvíjející v letech 1880 až 1900; její kolébkou se stala Francie, odkud se rychle rozšířila do dalších evropských zemí, zejména do Velké Británie, Belgie, Německa, Rakouska-Uherska, Ruska, Itálie, Španělska a také do zemí střední Evropy, včetně českých zemí; tento směr se vyznačoval složitou estetikou a radikálním odporem vůči dobovým společenským konvencím a literárním tradicím.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku dekadentní literatury je úzce spjato s atmosférou „fin de siècle„ – konce století, které bylo prodchnuto pocitem úzkosti, únavy a předzvěsti společenských změn; doba byla poznamenána rychlou industrializací, bouřlivým vědeckým pokrokem a urbanizací, což vedlo k rozkladu tradičních hodnot, krizi víry a pocitům odcizení a únavy z moderní civilizace. Filozofické pozadí silně ovlivnil pesimismus Arthura Schopenhauera, který zpochybňoval smysl existence, a selektivní interpretace myšlenek Friedricha Nietzscheho, zejména jeho „přehodnocení všech hodnot“ a pojetí vůle k moci, byť často v dekadentním kontextu zkreslené; vzrůstal zájem o iracionalitu, okultismus a spiritualismus jako únik před dominujícím pozitivismem. U zrodu dekadence stál jako klíčová postava Joris-Karl Huysmans se svým románem “Naruby“ (À rebours, 1884), který se stal manifestem dekadentního životního stylu; za předchůdce a inspiraci jsou považováni Charles Baudelaire s jeho “Květy zla“, Théophile Gautier, který jako jeden z prvních použil termín “décadence“, a básníci jako Paul Verlaine a Stéphane Mallarmé; v Anglii byl prominentní postavou Oscar Wilde. Politická situace v západní Evropě byla zdánlivě stabilní, avšak pod povrchem bublaly sociální napětí, rostoucí nacionalismus a socialistické hnutí, což přispívalo k obecné skepsi a pocitu blížící se krize; společenské změny zahrnovaly vzestup měšťanstva, sekularizaci, emancipaci žen (i když často jen v teoretické rovině) a prohlubování třídních rozdílů, což dekadenti vnímali jako úpadek morálky a znetvoření estetiky. Dekadence se ostře vymezovala proti předchozím směrům, především proti měšťáckému materialismu, pozitivismu, naturalismu a realismu, které kritizovala za jejich zaměření na banalitu, ošklivost a moralizování; odmítala utilitarismus a umění s didaktickým posláním. Naopak navazovala na romantismus v jeho důrazu na individualismus, emoce, imaginaci a odmítání rozumu, a na symbolismus, s nímž sdílela estetické principy, důraz na sugesci, hudebnost jazyka a propojení umění; dále čerpala z parnasismu, zejména v jeho hesle „umění pro umění“ a důrazu na formální dokonalost, k čemuž dekadence přidala temnější, morbidnější a introspektivnější rozměr.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika dekadentní literatury se soustředí kolem kultu umění pro umění (l„art pour l„art), kde estetická hodnota převyšuje veškeré morální, společenské či didaktické poslání. Typickými tématy a motivy jsou estetizace umělosti a rafinovanosti na úkor přírody, krása v úpadku a rozkladu, morbidní a perverzní erotika, kult smrti a nemoci, okultismus, satanismus, užívání drog jako cesty k rozšíření vědomí, únik z reality (escapismus), nuda (ennui), pesimismus, nihilismus a dandyismus jako životní styl; velký důraz je kladen na exotismus, snovost, transience a fascinaci bizarním, abnormálním, melancholickým a nadpřirozeným. Obraz typického hrdiny je ztělesněn postavou estéta, dandyho, zklamaného intelektuála či hypersenzitivního umělce, často izolovaného outsidera, který pohrdá společenskými konvencemi; tito hrdinové bývají obvykle aristokraté nebo zámožní jedinci s vytříbeným vkusem, náchylní k neurotickým stavům, hedonismu a beznaději; jsou pasivní, sebezničující a hledají extrémní zkušenosti a prožitky na hranici morálky a zdravého rozumu. Obvyklé prostředí reflektuje jejich vnitřní svět – jsou to opulentní, často klaustrofobické interiéry, umělé zahrady, salóny, budoáry, opiové doupata, stylizovaná městská zákoutí (Paříž, Londýn) nebo exotické, fantazijní lokality, které podtrhují umělost a rafinovanost. Konflikty jsou převážně vnitřní: střet duchovního a fyzického, touhy a morálky, krásy a úpadku, přirozenosti a umělosti, čistoty a zkaženosti, často mají existenciální charakter. Jazyk a styl dekadentní literatury je mimořádně kultivovaný, ozdobný, sofistikovaný, plný archaismů a neologismů, s bohatým využitím metafor, symbolů a aluzí; klade důraz na hudebnost, synestézii a detailní smyslové popisy, zejména vizuální a čichové, s cílem vyvolat silné evokativní pocity. Kompozice bývá často fragmentovaná, epizodická, se subjektivním vyprávěním zaměřeným na vnitřní stavy hrdinů, sny a halucinace; dominantní je atmosféra nad dějovou linií, někdy s náznaky proudů vědomí a nelineárními strukturami. Nejčastějšími literárními žánry jsou lyrická poezie (často i delší narativní básně), psychologický román (někdy s prvky “bildungsroman“ naruby, popisující úpadek spíše než vývoj), krátké povídky a symbolistická dramata (často jednoaktová); běžná je také esejistická tvorba, která reflektuje umělecké a filozofické názory směru, a celkové stírání žánrových hranic ve jménu estetické svobody.
👥 Zastupci
Dekadentní literatura, vrcholící na sklonku 19. století, se vyznačovala fascinací zmaru, morbidity, umělosti, individualismem a často i blasfemií a perverzí, odmítajíc konvenční morálku a estetiku ve prospěch rafinovanosti a intenzivního prožitku. Mezi nejvýznamnější světové autory patří “Charles Baudelaire“ s dílem “Květy zla“, které je považováno za zakladatelské a skvěle ilustruje estetiku ošklivosti, melancholii a proklínání života. “Joris-Karl Huysmans“ ve svém románu “Naruby (À rebours)“ představuje archetypální dekadentní postavu vévody des Esseintes, izolovaného estéta, který se utíká k umělosti a rafinovaným rozkoším, aby unikl všednosti. “Oscar Wilde“ a jeho “Obraz Doriana Graye“ je mistrným ztvárněním hédonismu, kultu krásy, amorálnosti a sebezničení v honbě za věčným mládím a požitky. “Paul Verlaine“ svými básnickými sbírkami jako “Saturnské básně“ zachycuje melancholii, nudu a pocity úpadku, často s hudebním a sugestivním jazykem. Z českých autorů je klíčový “Karel Hlaváček“ s “Mstivou kantilénou“, kde zhmotňuje pasivitu, únavu ze života a estetizaci zmaru skrze svébytnou rytmiku a zvukomalbu. “Jiří Karásek ze Lvovic“ v dílech jako “Sodoma“ a “Gotická duše“ objevuje temné stránky lidské psychiky, fascinaci zlem, morbiditou a erotickou perverzí, často s katolickou stylizací. “Arnošt Procházka“ pak esejisticky a literárně ztělesňoval dekadentní životní postoj a program ve svém díle i v redakční činnosti, propagující izolovanost a estetismus.
📈 Vývoj
Dekadentní literatura vznikla ve Francii v 80. letech 19. století, především jako reakce na vyčerpanost realismu a naturalismu, ale i na měšťanskou morálku a optimismus vědeckého pokroku. Její kořeny sahají k romantismu (Byron, Poe), ale především k dílu Charlese Baudelaira, který položil základy estetiky ošklivosti a kultu umělosti. Období jejího vrcholu spadá do 90. let 19. století (tzv. “fin de siècle“), kdy se rozšířila do celé Evropy. Ve Francii se prosadil estetismus a dandyismus, v Anglii byl Oscar Wilde ikonou, v Itálii Gabriele D’Annunzio reprezentoval smyslovou a estetickou dekadenci. Postupný ústup dekadence nastal na přelomu 19. a 20. století, kdy se její prvky buď transformovaly do symbolismu (s nímž byla často propletena a někdy je těžko odlišitelná), nebo se staly součástí rané moderny a secese. Raná fáze byla charakterizována především estetickým odporem k přírodě a preferencí umělosti, zatímco pozdní fáze se často prohloubila do nihilismu, fascinace úpadkem, morbiditou a psychologickými stavy zmaru. Národní varianty se lišily; česká dekadence, soustředěná kolem Moderní revue, byla více melancholická, pasivní a úzce spjatá se symbolismem, často s katolickou stylizací u některých autorů, zatímco francouzská a anglická se více zaměřovala na hédonismus a sociální kritiku prostřednictvím estetismu. Německá a rakouská dekadence (např. Richard Dehmel, Arthur Schnitzler) se pak silněji propojovala s psychologickými analýzami a sexuálními motivy.
💫 Vliv
Vliv dekadentní literatury na pozdější literaturu a umění byl značný a dalekosáhlý, ačkoliv často nepřímý. Její důraz na individualismus, subjektivitu, psychologickou hloubku a experimentování s formou připravil půdu pro literární modernismus a avantgardní směry 20. století. Prvky dekadence lze nalézt v expresionismu, který rozvíjel témata úzkosti, odcizení a krize individuality, a také v surrealismu s jeho fascinací podvědomím a iracionálnem. Autoři jako T. S. Eliot, James Joyce nebo Albert Camus ve svých dílech sice opouštěli estetické pozlátko dekadence, ale přebírali její hlubokou analýzu lidské duše a existenciálních úzkostí. V oblasti výtvarného umění ovlivnila secesi (Art Nouveau) s její zálibou v organických formách, symbolismu a erotice, stejně jako raný expresionismus a symbolismus. V době svého vzniku byla dekadentní literatura přijímána s velkou kontroverzí. Často vyvolávala pohoršení a ostré kritiky ze strany konzervativní veřejnosti a církve, kteří ji vnímali jako projev morálního úpadku, perverze a nihilismu. Mnoho děl, jako “Květy zla“ od Baudelaira nebo “Obraz Doriana Graye“ od Wilda, bylo cenzurováno, zakazováno a jejich autoři čelili soudním procesům a společenskému ostrakismu. Na druhou stranu si získala obdiv části intelektuálů a umělců, kteří v ní viděli odvahu a autentičnost. Dnes je dekadentní literatura vnímána mnohem pozitivněji. Je uznávána jako klíčová přechodná fáze mezi romantismem a modernismem, která otevřela nové cesty pro umělecké vyjádření a prozkoumala tabuizovaná témata. Je ceněna pro svou estetickou hodnotu, psychologickou hloubku a jako kritika měšťanské společnosti. Její vliv je patrný i v populární kultuře; vizuální estetika “fin de siècle“ inspiruje módní design, hudební subkultury (gotická hudba, dark wave) a film. Existuje mnoho filmových, divadelních a operních adaptací děl, jako je “Obraz Doriana Graye“, které neustále objevují a reinterpretují její témata krásy, zkázy a morálního úpadku pro moderní publikum.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Dekadentní literatura na Rozbor-dila.cz →