📖 Úvod
Dekadence (původní název Décadence, z francouzského décadence, úpadek) je literární směr, který se rozvíjel především v posledních dvou desetiletích 19. století, tedy na konci 19. století (tzv. fin de siècle), a byl úzce spjat s evropským symbolismem a estetikou l„art pour l“art. Svůj původ má ve Francii, odkud se rychle rozšířil do dalších zemí Evropy, zejména do Anglie (estetismus), Belgie, Německa, Rakouska, Ruska a v menší míře i do zemí střední Evropy, včetně českých zemí. Tato první fáze se vyznačovala silným individualismem a odporem k měšťanské společnosti.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku dekadence je komplexní a odráží dobovou atmosféru „konce století“. Politická situace v Evropě byla na první pohled relativně stabilní, období známé jako Belle Époque, avšak pod povrchem bublaly narůstající sociální nerovnosti, nacionalismus a imperialistické ambice, které vyústily v první světovou válku. Společenské změny byly dramatické: rychlá industrializace, urbanizace a vědeckotechnický pokrok vedly k rozmachu materiální prosperity, ale zároveň k pocitu odcizení, ztrátě tradičních hodnot a nárůstu pesimismu a skepse ohledně budoucnosti. Měšťanská společnost se sice snažila udržet konvenční morálku, ale pro mnohé intelektuály a umělce se stala symbolem pokrytectví a nudy. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pesimismem Arthura Schopenhauera, skepsí Friedricha Nietzscheho (kterého dekadenti často interpretovali selektivně a povrchně, zdůrazňujíce spíše jeho kritiku morálky a nihilismus než vůli k moci a nadčlověka), a také myšlenkami Henriho Bergsona o intuici a životní síle a Augusta Comta, jehož pozitivismus byl často odmítán. Dekadence se vymezovala proti předchozím směrům, především proti romantickému sentimentalismu a idealizaci, realismu a naturalismu s jejich objektivním popisem sociální reality, vědeckým přístupem a zaměřením na „obyčejného člověka“. Dekadenti se naopak obraceli k subjektivitě, umělosti, kráse a vnitřnímu světu, často ignorující sociální aspekty. Zároveň navazovala na pozdní romantismus (důraz na individualismus, emoce, melancholii, exotiku), na parnasismus (kult formy, dokonalost verše, chladná krása, l„art pour l„art) a především na symbolismus (symbolika, sugesce, hudebnost jazyka, l„art pour l“art). Za zakladatele či klíčové předchůdce a inspirátory jsou považováni francouzští autoři jako Charles Baudelaire (zejména jeho sbírka Květy zla, která svými motivy úpadku a hledání krásy ve zlu předznamenala dekadentní estetiku), Théophile Gautier (který poprvé použil termín “dekadentní„ v pozitivním smyslu pro zdůraznění rafinovanosti a umělosti), Paul Verlaine, Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé. K ikonickým dílům rané dekadence patří román “Naruby„ (À rebours) Joris-Karla Huysmanse z roku 1884, který se stal “biblí“ dekadentů a představuje archetypální dekadentní hrdinu, esteticky citlivého a izolovaného od světa.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika dekadence se soustředily na estetiku, subjektivitu, introspekci a často provokativní odpor k dobovým konvencím. Typická témata a motivy zahrnovaly úpadek, rozklad, zmar, smrt, morbiditu, hnilobu, ale také oslavu nemoci, oslabení a umělé krásy, jež je často protikladná k přirozenosti a zdraví. Objevovala se hluboká melancholie, nuda (francouzsky spleen, anglicky ennui), znechucení životem, fatalismus a pesimismus. Důležitou roli hrála erotika, často prezentovaná jako perverzní, zvrácená, sadistická, blasfemická nebo morbidní, překračující morální tabu. Kult umělosti a rafinovanosti byl centrální, zahrnující fascinaci exotikou, okultismem, mystikou, satanismem, magií a esoterismem. Autoři hledali nové, intenzivní a často extrémní vjemy, jako je opojení drogami (opium, hašiš, absint) a alkoholem, snaha o únik z banální, šedé reality do světa snů, fantazie a stylizovaného umění. Prosazovali princip „umění pro umění“ (l„art pour l„art), kde krása byla jediným kritériem a často byla nacházena v ošklivosti, zlu, nebo rozkladu. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním estetického dandye, buřiče, bohéma, osamělého a přecitlivělého jedince, často neurotického, znechuceného konvenčním, utilitárním světem. Byl bledý, unavený, často zženštilý, cynický, intelektuál, fascinovaný smrtí a rozkladem, který se izoloval od společnosti, aby si mohl pěstovat svůj vnitřní svět plný rafinovaných pocitů a esteticismu. Příkladem je Des Esseintes z Huysmansova “Naruby„, který se obklopuje pouze umělými a vybranými předměty. Obvyklé prostředí bylo stylizované a umělé: luxusní a opulentní, avšak často chátrající interiéry (lovelisky, ateliéry, soukromé komnaty plné exotických předmětů, drahých tkanin, šperků a uměleckých děl), tajemné, často zanedbané, “jedovaté„ zahrady, noční a snové krajiny, staré paláce a města v úpadku, hřbitovy a márnice. Konflikty se odehrávaly především v nitru jedince: umělec vs. vulgární realita, jedinec vs. konvenční morálka a společnost, duše vs. tělo (často v rozkladu), krása vs. ošklivost, život vs. smrt, pudy vs. rozum, přecitlivělost vs. brutalita, rozpolcenost a vnitřní neurózy, často vedoucí k šílenství nebo sebevraždě. Jazyk a styl byly vysoce stylizované, bohaté, rafinované a ornamentální, plné neologismů, archaismů, cizích slov, symbolů a složitých metafor. Důraz byl kladen na eufonii, rytmus, hudebnost jazyka, metaforičnost, smyslovost (zejména synestezie – míchání smyslů, např. “čichám barvy„, “vidím zvuky“) a obrazotvornost. Autoři se vyhýbali banalitě, usilovali o šok, provokaci a transgresi. Kompozice byla často volná, epizodická, fragmentární, asociativní, s potlačením tradičního, lineárního děje ve prospěch detailního popisu vnitřních stavů, nálad, vjemů a reflexí. Vyprávěcí postupy zahrnovaly hluboce subjektivní perspektivu, introspekci, psychologickou analýzu a rané prvky proudu vědomí, které předznamenávaly pozdější modernistické techniky. Nejčastější literární žánry a podžánry byly poezie (lyrická báseň, sonet, balada, poéma – často se silnou hudebností, vizuálními obrazy a složitou, často temnou symbolikou), próza (introspektivní a psychologické romány, novely, povídky – často s fantastickými, autobiografickými, okultními, erotickými nebo gotickými prvky), a drama (jednorázové hry, symbolistní dramata s důrazem na atmosféru, ideu a psychologii postav spíše než na akci). Esejistika a umělecká kritika byly rovněž významným žánrem pro vyjádření estetických a filozofických názorů dekadentů.
👥 Zastupci
Dekadence jako literární směr konce 19. století představuje reakci na pozitivismus a měšťanskou morálku, oslavuje umělost, estetismus, úpadek a melancholii. Mezi nejdůležitější světové autory patří Charles Baudelaire a jeho “Květy zla“, jejichž poezie plná protikladů, oslavy ošklivosti, hříchu a nudy je esenciálním vyjádřením dekadentní estetiky a moderní úzkosti. Joris-Karl Huysmans s románem “Naruby (À rebours)“ dokonale ztělesňuje dekadentní ideál estetismu a úniku před realitou skrze příběh samotářského estéta Des Esseintese, který se izoluje od společnosti a oddává se umělým rozkoším. Oscar Wilde a jeho “Obraz Doriana Graye“ zkoumá témata hříchu, krásy, morálního úpadku a estetické nadřazenosti, přičemž titulní postava obětuje duši pro věčné mládí a požitky, což je typické pro dekadentní znechucení morálkou. Paul Verlaine ve “Saturnských básních“ či “Rozumné elegii“ představuje poezii charakteristickou hudebností, melancholií, oslavou smyslovosti a často i tématy úniku, hříchu a ztracenosti, jež jsou klíčovými aspekty dekadence. Z českých autorů je klíčový Karel Hlaváček a jeho sbírky “Pozdě k ránu“ nebo “Mstivá kantiléna“; jeho poezie, prosycená motivy skepse, únavy, úpadku, smrti a snahy o uměleckou originalitu i v kráse rozkladu, je vrcholným projevem české dekadence. Jiří Karásek ze Lvovic svými díly “Sodoma“ a “Gotická duše“ představuje radikální křídlo české dekadence, neboť se ve svém díle věnuje tématům okultismu, erotiky, mysticismu a oslavy zla a rozkladu, často ve stylizovaném středověkém či exotickém hávu. Arnošt Procházka ve svých esejích a prózách jako “Prostibolo duše“ zkoumá jemné nuance psychických stavů, únavu ze života a estetiku rafinovaného vnitřního světa, což z něj činí předního teoretika a praktikanta dekadentního myšlení v českém prostředí.
📈 Vývoj
Dekadence jako svébytný literární směr vznikla v druhé polovině 19. století ve Francii, především jako reakce na převažující pozitivismus, materialismus, racionalismus a nudu měšťácké společnosti. Její kořeny sahají k pozdnímu romantismu a parnasismu, s Charlesem Baudelairerm a jeho „Květy zla“ (1857) jako klíčovým předchůdcem, který definoval moderní estetiku zla a nudy. Termín “décadence„ byl zpočátku používán pejorativně kritiky k označení úpadku a morálního rozkladu, ale autoři jako Théophile Gautier a později sami dekadenti (např. v časopise “Le Décadent“) ho hrdě přijali jako sebeoznačení. Období vrcholu dekadence spadá do 80. a 90. let 19. století, kdy se rozvíjela paralelně se symbolismem a estetismem, často se s nimi prolínajíc. Ve Francii se prosadila jako součást hnutí “prokletých básníků“ (Verlaine, Rimbaud, Mallarmé) a v próze (Huysmans), v Anglii jako estetismus (Wilde, Swinburne), v Belgii (Georges Rodenbach) a v dalších evropských zemích. Postupný ústup dekadence nastal na přelomu 19. a 20. století, kdy se její prvky buď transformovaly do symbolismu (často se obě hnutí těžko odlišují), nebo se staly součástí širšího proudu modernismu, ovlivňujícího secesi, raný expresionismus a další avantgardní směry, přičemž mnoho z jejích témat (úzkost, odcizení, hledání smyslu v kráse) přetrvává dodnes. Raná fáze dekadence byla často provokativní, zaměřená na šokování společnosti glorifikací hříchu a ošklivosti, zatímco pozdní fáze se stala rafinovanější, více estetizující a často se uchylovala k mystice či čisté l„art pour l“art. Národní varianty byly patrné: francouzská dekadence byla intelektuálně rafinovaná, často se zaměřovala na psychologický rozklad a estetickou nudu; anglický estetismus kládl důraz na krásu a umění pro umění, s menším akcentem na morbidnost; a česká dekadence (Hlaváček, Karásek ze Lvovic, Procházka) se vyznačovala silnou melancholií, pocity únavy, zmaru, zájmem o okultismus, gotickou estetiku a introspekci, často v kombinaci s vlivem secesního stylu, což jí dodalo specifický poetický ráz.
💫 Vliv
Vliv dekadence na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť otevřela cestu mnoha moderním proudům. Především ovlivnila a často přímo splývala se symbolismem, od kterého přejala důraz na sugesci, metaforu a symbol. Její estetika úzkosti, odcizení a fascinace temnými stránkami lidské psychiky rezonovala v expresionismu, který rozvinul témata rozkladu a existenciální krize. Modernismus jako celek čerpal z dekadentního zkoumání individuality, subjektivity a kritiky společnosti. Prvky dekadence lze nalézt u autorů jako T.S. Eliot (téma úpadku civilizace), raný Thomas Mann (estetizace úpadku), Albert Camus (existenciální nuda a absurdita) a samozřejmě v estetice „dandyho“ či „femme fatale“, které se staly ikonickými archetypy. Ve vizuálním umění ovlivnila secesi (Art Nouveau) s jejími stylizovanými liniemi, symbolikou a zobrazením melancholie, a také rané projevy surrealismu, zejména zájmem o sny, podvědomí a tabuizovaná témata. V době svého vzniku byla dekadence přijímána s velkou kontroverzí a často vyvolávala silnou kritiku, odsudky a zákazy. Měšťanská společnost byla šokována její glorifikací hříchu, „amorality“, perverze, pesimismu a zjevného znechucení z tehdejších hodnot. Charles Baudelaire čelil soudnímu procesu kvůli „urážce veřejné mravnosti“ za „Květy zla“, a Oscar Wilde byl uvězněn kvůli své homosexualitě, přičemž jeho dílo “Obraz Doriana Graye“ bylo ostře kritizováno za “nemravnost“. Na druhé straně byla dekadence oslavována mladými umělci a intelektuály, kteří v ní nacházeli vyjádření svého odporu k materialismu a konvencím a vnímali ji jako osvobození umění. Dnes je dekadence vnímána jako klíčový přechodový směr mezi romantismem a modernismem, zásadní pro vývoj moderního umění a myšlení. Je uznávána pro svou uměleckou hodnotu, inovativní přístup k jazyku a estetice a jako hnutí, které otevřelo cestu k hlubšímu zkoumání lidské psychiky a subjektivní zkušenosti. Její díla jsou součástí světového literárního kánonu a často se stávají předmětem filmových, divadelních a operních adaptací; například “Obraz Doriana Graye“ byl adaptován mnohokrát do filmové podoby (např. film z roku 1945, 2009), divadelních her a seriálů. Estetika dekadence a její motivy se objevují i v současné popkultuře, módě (gothic styl), videohrách a hudbě, kde fascinace krásou rozkladu, melancholií a rafinovanou smyslností nadále rezonuje a inspiruje nové tvůrce, ukazujíce trvalou relevanci tohoto fascinujícího literárního proudu.